Současná kultura krásy je často vnímána jako oblast osobního stylu a individuální volby. Za estetickými normami se však skrývají mechanismy, které ovlivňují, kdo bude ve společnosti viditelný a jakou bude mít hodnotu. Kamerunský filosof Achille Mbembe tuto logiku popisuje pojmem nekropolitika. V tomto kontextu může být kult krásy nejen otázkou vkusu, ale je i formou sociální selekce.
V moderních společnostech jsme zvyklí chápat moc jako soubor institucí – států, zákonů či silových složek. Politická moc se v tomto pojetí projevuje rozhodováním o zdrojích, pravidlech a bezpečnosti. Kamerunský filozof Achille Mbembe však upozorňuje, že tato perspektiva je neúplná. Moc podle něj neorganizuje pouze pravidla společenského života, ale také určuje, které životy jsou chráněny a které mohou být vystaveny zranitelnosti, marginalizaci nebo sociálnímu vymazání.
Moc, která rozhoduje o smrti
Právě tuto dimenzi moci Mbembe označuje pojmem nekropolitika. Ve své vlivné eseji Necropolitics z roku 2003?Mbembe tento pojem poprvé použil ve svém článku z roku 2003, později, v roce 2019, vydal knihu pod stejnojmenným názvem. navázal na koncept biopolitiky, který rozvinul francouzský filosof Michel Foucault. Foucault popsal moderní moc jako systém, jenž spravuje populaci skrze regulaci života: zdravotnictví, demografii, hygienu nebo reprodukci. Mbembe dodává, že v mnoha částech světa – a někdy i v běžných strukturách moderních států – je stejně důležitá opačná dimenze: moc rozhodovat o vystavení smrti, zranitelnosti či permanentní nejistotě.
Achille Mbembe a „nekropolitika“
Nekropolitika (neboli „politika smrti“) je politická teorie, kterou definoval kamerunský filosof, politolog, historik a teoretik postkolonialismu Achille Mbembe. Tímto pojmem označuje využití společenské a politické moci k diktování toho, kdo může žít a kdo musí zemřít. Tento koncept analyzuje, jak státní moc podřizuje život moci smrti, často prostřednictvím násilí, vyloučení a vytváření „živých mrtvých“.
Mbembe původně analyzoval především koloniální režimy, apartheid nebo okupovaná území, kde jsou celé populace vystaveny permanentnímu ohrožení. Postupně se však ukázalo, že jeho koncept lze využít i pro analýzu zdánlivě vzdálených oblastí moderní společnosti jakou jsou migrace, klimatická politika, digitální ekonomika nebo kulturní normy. Nekropolitika totiž nemusí vždy znamenat přímé násilí. Může se projevovat i jako strukturální proces, který některé životy činí viditelnými a hodnotnějšími, zatímco jiné odsouvá na okraj.
Jednou z oblastí, kde lze tuto logiku překvapivě dobře pozorovat, je současný kult krásy.
Hierarchie těl
Kult krásy je obvykle chápán jako relativně nepolitická sféra. Jde přece o estetiku, styl, módu nebo individuální preference. Při bližším pohledu se však ukazuje, že estetické normy fungují jako systém sociální klasifikace. Společnosti vytvářejí relativně úzké představy o tom, jak má vypadat „správné“ tělo: jaké má mít proporce, ideální věk, barvu pleti nebo typ sexuální prezentace. Tyto normy nejsou biologicky dané. Jsou historicky fluidní a vznikají z průsečíku médií, ekonomiky a kulturních reprezentací.
Navzdory této proměnlivosti mají estetické normy jeden stabilní efekt: vytvářejí hierarchii těl. Některá těla jsou považována za reprezentativní a žádoucí, jiná jsou označována jako méně hodnotná nebo dokonce podřadná. Sociální psychologie přitom ukazuje, že tato hierarchie není pouze symbolická. Má velmi konkrétní dopady v každodenním životě.
Jedním z nejznámějších fenoménů je tzv. halo efekt fyzické atraktivity, někdy označovaný jako „what is beautiful is good“. Studie psycholožek Karen Dionové, Ellen Berscheidové a Elaine Walsterové z 70. let ukázala, že lidé systematicky přisuzují fyzicky atraktivním osobám pozitivnější charakterové vlastnosti – například inteligenci, kompetenci nebo morální integritu – přestože pro takové závěry neexistuje žádný objektivní důkaz. Atraktivita tak funguje jako kognitivní zkratka, která ovlivňuje sociální hodnocení.
Podobný efekt byl opakovaně potvrzen i v pracovním prostředí. Výzkumy ukazují, že fyzicky atraktivní lidé mají statisticky vyšší pravděpodobnost, že budou přijati do zaměstnání, a v některých profesích také dosahují vyšších mezd. Ekonomové Daniel Hamermesh a Jeff Biddle například analyzovali data z amerického trhu práce a zjistili, že lidé hodnocení jako nadprůměrně atraktivní vydělávají v průměru o několik procent více než jejich méně atraktivní kolegové. Tento rozdíl se někdy označuje jako „beauty premium“.
Další výzkumy naznačují, že fyzická atraktivita může ovlivňovat i zdánlivě neutrální rozhodování institucí. Experimenty například ukázaly, že učitelé mají tendenci hodnotit atraktivnější studenty jako schopnější a očekávat od nich lepší akademické výsledky. Podobné efekty byly zaznamenány i v soudním prostředí, kde může fyzický vzhled obžalovaného ovlivnit vnímání jeho důvěryhodnosti.
Tyto poznatky naznačují, že estetické normy nejsou pouze otázkou vkusu. Fungují jako mechanismus sociální distribuce statusu a důvěry. Tělo se tak stává formou kapitálu – zdrojem symbolických i materiálních výhod, nebo naopak nevýhod. Právě v tomto smyslu lze kulturu krásy interpretovat jako jemnou formu nekropolitické logiky: některé identity jsou strukturálně zvýhodňovány, zatímco jiné jsou systematicky znevýhodňovány.
Estetická ekonomika krásy
V pozdním kapitalismu se tělo stalo nejen biologickou skutečností, ale také ekonomickým projektem. Kosmetický průmysl, plastická chirurgie, fitness kultura, dietní programy a wellness služby dnes tvoří globální trh v hodnotě stovek miliard dolarů. V jeho centru stojí představa, že tělo je možné neustále zlepšovat, optimalizovat a permanentně se tak přibližovat ideálu krásy.
Tento ideál je však strukturálně nedosažitelný. Estetické normy jsou konstruovány tak, aby mezi realitou a ideálem vždy existoval odstup. Právě tento odstup vytváří prostor pro ekonomickou aktivitu. Lidé jsou motivováni investovat do produktů a služeb, které slibují přiblížení k ideálu – ať už jde o kosmetiku, fitness programy nebo estetické procedury.
Tělo se tak proměňuje v nekonečný projekt sebeoptimalizace. Jednotlivci jsou vyzýváni, aby na sobě neustále pracovali: redukovali váhu, zpomalovali stárnutí, zlepšovali proporce nebo optimalizovali vzhled. Tento proces je prezentován jako forma osobní svobody a péče o sebe. Ve skutečnosti však vytváří velmi silné normativní tlaky.
Z Mbembeho perspektivy lze tento proces chápat jako zvláštní formu nekropolitické racionality. Společnost vytváří estetické normy, které některé identity privilegují a jiné činí méně hodnotnými. Jednotlivci jsou tak motivováni investovat do vlastního vzhledu, aby měli v této hierarchii šanci vystoupat výše.
Algoritmy a viditelnost
Digitální technologie tento proces ještě výrazně zesilují. Sociální sítě radikálně proměnily způsob, jakým estetické normy vznikají a dále se šíří. Platformy jako Instagram nebo TikTok fungují prostřednictvím algoritmů, které upřednostňují obsah s vysokou mírou interakce. Vizuálně atraktivní obsah přitom přirozeně generuje více reakcí – lajků, komentářů či sdílení.
Výsledkem je systém, který lze označit jako algoritmickou amplifikaci estetiky. Určité typy těl, tváří a stylů získávají výrazně vyšší viditelnost. Tato viditelnost pak zpětně posiluje jejich status normy. Uživatelé, kteří chtějí získat pozornost nebo sociální kapitál, se této normě snaží přiblížit.
Algoritmy tak nepřímo reprodukují existující estetické preference společnosti. Nejde o vědomý plán ani o explicitní politiku technologických firem. Jde o emergentní efekt?Emergentní efekt označuje jev, kdy celek vykazuje vlastnosti, které nemají jeho jednotlivé části samy o sobě. systému, který maximalizuje pozornost a interakci. Přesto má tento systém výrazné kulturní důsledky.
V Mbembeho terminologii bychom mohli říci, že digitální infrastruktura spolurozhoduje o viditelnosti lidských životů. Některé identity jsou algoritmy zesilovány, zatímco jiné zůstávají téměř neviditelné.
Kdo vládne systému?
Jednou z nejdůležitějších charakteristik současné kultury krásy je, že ji nelze připsat jedinému aktérovi. Nevytváří ji pouze kosmetický průmysl ani technologické platformy. Jde o komplexní síť vztahů, na jejímž udržování se podílí celá společnost.
Významnou roli hraje například influencer ekonomika. Influenceři fungují jako kulturní mediátoři estetických norem. Jejich obsah často zdůrazňuje vizuální dokonalost, která se postupně stává implicitním standardem.
Dalším důležitým aktérem jsou média. Film, reklama i populární kultura dlouhodobě reprodukují relativně úzké spektrum estetických reprezentací. I když se v posledních letech objevují snahy o větší diverzitu, dominantní estetické normy zůstávají poměrně stabilní.
Neméně důležitou roli však hrají běžní uživatelé. Každodenní praktiky – sdílení fotografií, používání filtrů, lajkování určitých typů obsahu – přispívají k dalšímu šíření tohoto systému. Kultura krásy tak není pouze strukturální mocí. Je také kolektivní performancí, na níž se ochotně podílí miliony jednotlivců.
Společenské důsledky kultu krásy
Dopady tohoto systému jsou stále intenzivněji studovány v oblasti psychologie a sociologie. Jedním z nejviditelnějších efektů je nárůst problémů spojených s vnímáním vlastního těla. Výzkumy ukazují souvislost mezi intenzivním používáním sociálních sítí a vyšším výskytem poruch příjmu potravy, úzkostných stavů nebo symptomů deprese.
Zejména mladí lidé jsou vystaveni permanentnímu srovnávání s idealizovanými obrazy, které jsou často digitálně upravené nebo selektivně prezentované. Tento proces může vést k pocitu chronické nedostatečnosti – dojmu, že vlastní obličej nebo tělo nikdy nedosahuje standardů, které společnost implicitně vyžaduje.
Vedle psychologických dopadů existují také sociální a ekonomické důsledky. Estetický kapitál může ovlivňovat přístup k pracovním příležitostem, sociálním sítím nebo mediální viditelnosti. V některých profesích – například v marketingu, médiích nebo zábavním průmyslu – se fyzický vzhled stává důležitým, byť často nevyjádřeným, kritériem.
Kult krásy tak přispívá k novým formám rozdělení společnosti, které nejsou vždy výslovně pojmenovány, ale přesto mají reálné dopady na životní šance jednotlivců.
Nekropolitika každodennosti
Mbembeho koncept nekropolitiky byl původně formulován jako analýza extrémních politických situací. Přesto se ukazuje, že jeho základní intuice může být inspirativní i pro analýzu běžných sociálních procesů.
Nekropolitika nemusí vždy znamenat přímé násilí. Může se projevovat také jako systematické znevýhodňování určitých životů. V kultuře krásy se tato logika projevuje především skrze viditelnost a sociální uznání.
Některé typy identit jsou prezentovány jako reprezentativní a žádoucí. Jiné se ocitají mimo hlavní proud kulturní reprezentace. Tento proces je často subtilní a nenápadný. O to silnější však může být jeho dopad na každodenní zkušenost lidí, jejich sebevnímání i jejich sociální postavení.
Estetika, moc a demokracie
Pokud Mbembeho koncept aplikujeme na kulturu krásy, vyvstává zásadní otázka: jaké životy činíme ve společnosti viditelnými a jaké necháváme vymazat?
Proměna tohoto systému pravděpodobně nemůže přijít z jednoho jediného zdroje. Vyžaduje kombinaci kulturních, technologických i institucionálních změn. Jedním z kroků může být širší reprezentace různých typů těl, věků nebo identit v médiích a populární kultuře. Taková pluralita může narušit monopol úzkých estetických norem.
Další důležitou rovinou je digitální gramotnost. Porozumění tomu, jak fungují algoritmy sociálních sítí a jaké ekonomické zájmy formují jejich logiku, může pomoci oslabit jejich psychologický vliv. Stejně důležitá je i debata o odpovědnosti technologických platforem a o transparentnosti algoritmických systémů.
Neméně důležitá jsou však i naše vlastní každodenních rozhodnutí. Každé sdílení, lajkování určité reprezentace těl, tváří, pohlaví či ras v digitálním prostoru přispívá k utváření kulturních norem. Kult krásy totiž není jen strukturou moci, ale také kolektivním sociálním procesem.
Mbembeho teorie nám připomíná, že moc se často skrývá v normách, které považujeme za samozřejmé. Kult krásy tak není pouze otázkou estetiky. Je také způsobem, jakým společnost – někdy téměř nepozorovaně – rozděluje viditelnost, důstojnost a hodnotu lidských životů. A právě v tomto smyslu je otázka estetiky také otázkou demokracie.
