Napoleon i Hitler neuspěli, a proto je Rusko už jen kvůli své rozloze nezranitelné: ačkoli se jedná o starý propagandistický trik (viz například první světová válka, války s Japonskem a Finskem, studená válka atd.), mnoho lidí v Rusku se až donedávna domnívalo, že válka je pro ně něco nereálně vzdáleného.
Vzhledem k tomu, že ukrajinské drony a rakety stále častěji paralyzují ruskou zásobovací a logistickou infrastrukturu, pravděpodobně si také stále více Rusů klade otázku, proč benzínová krize zasáhla již celou zemi, inflace roste a ruší se dovolené. Četnost a dosah ukrajinských útoků přitom neustále rostou, a územní rozloha Ruska se tak mění z domnělého požehnání v prokletí. Napadení Ukrajiny tento proces dekolonizace a ztráty územní kontroly jen urychluje.“ Komentář Sergeje Medveděva na Rádiu Svoboda.
3. června bylo v Petrohradě zahájeno Mezinárodní ekonomické fórum (SPIEF). Jeho motto znělo „Pragmatický dialog je cestou ke stabilní budoucnosti“. Již brzy ráno téhož dne však do města přiletěla budoucnost v podobě ukrajinských dronů. Desítky dronů bez problémů překonaly více než tisíc kilometrů ruského území a pronikly „neproniknutelným“ pásem protivzdušné obrany severní metropole, aby zaútočily na infrastrukturu v námořním přístavu Kronštadt a v okresech Kirovský a Krasnoselský. V Kronštadtu zasáhly drony korvetu Bojki, nosič řízených raket, která ještě krátce předtím doprovázela tankery ruské stínové flotily přes Lamanšský průliv. A v centrální části petrohradského přístavního areálu zaútočily na ropný terminál, největší komplex pro překládku ropy na severozápadě Ruské federace.
Navzdory zákazu zveřejňování videí z dronových útoků v médiích se na sociálních sítích všude objevují spektakulární záběry hořících terminálů, na nichž jsou slyšet nadšené nadávky přihlížejících. (Zvukové stopy videí, která zachycují ukrajinské drony v ruských městech, jsou tématem samy o sobě: komentátoři, většinou muži, znějí tak nadšeně, jako by se útok odehrával na filmovém plátně a nebyl namířen proti nim samotným. Zde máme zjevně co do činění s těžkou formou infantilismu.) Obloha je zatažená černým kouřem, na tomto pozadí obzvláště výrazně vynikají bílé architektonické symboly nového Petrohradu: mrakodrap Gazpromu Lachta-Centrum a filigránské nadjezdy dálničního okruhu. Ale ani stará katedrála svatého Izáka na pozadí černých mraků, osvětlená bleskovým zábleskem ohně, nevypadá vůbec špatně.
Ukrajinské drony mění scénář ruské politiky
Obrovský dojem zanechávají také videa, která na internetu zveřejňují jednotky protivzdušné obrany. Mladým bojovníkům se zjevně líbí, co se tam děje, když ochotně pózují na pozadí hořících terminálů. Ukrajinská dronová show Putinovi zkazila nejen jeho nejoblíbenější svátek, ale i nejdůležitější událost roku. Vtipkuje se, že Volodymyr Zelenskyj schválil konání fóra i oslavy 8. května dekretem, a to pod podmínkou, že všechny diskuse budou simultánně tlumočeny do ukrajinštiny. Ale žerty stranou: v roce 2026 ukrajinské drony nejenže změní průběh války, ale také zásadně přetvoří ruskou politiku.
Rusko zahájilo válku obsazením území, která nakonec opět ztratí.
Drony mají rovněž dopad na dovolenkové plány ruského obyvatelstva. Celé černomořské pobřeží se potýká s následky dronových útoků – od ropného deště, úniků topného oleje a uzavřených pláží v letoviscích Tuapse a Anapa až po „benzínovou krizi“ na Krymu, kde Ukrajina podle svého ministra obrany Mykhaila Fedorova přešla ke strategii „logistické izolace“: Nová generace amerických dronů, vybavená komponenty pro strojové vidění a umělou inteligenci, útočí na cisternové vozy a další nákladní automobily zásobující anektovaný poloostrov a proměnila dálnici P-280 Novorossija v silnici smrti. Na okrajích silnic leží desítky vyhořelých nákladních vozidel, mnoho řidičů není ochotno vydat se na tuto trasu ani za trojnásobný plat a těch několik cisternových vozidel, která se v kamikadze akcích dostanou až na Krym, je vítána potleskem a jásotem.
Benzín je na Krymu prakticky nedostupný. Tištěné poukázky na benzín (na 20 litrů denně) jsou k ničemu, před několika málo ještě otevřenými čerpacími stanicemi se táhnou kilometrové fronty. Tím je fakticky zmařen jeden z nejdůležitějších symbolických úspěchů Ruska v této válce, a to pozemní koridor na Krym. A to se netýká jen obyvatel poloostrova a tisíců turistů, kteří tam uvízli. Od zásobování je odříznuto i 150 000 mužů silných ruských jednotek „Dněpr“ a „Vostok“ v regionech Cherson a Záporoží, takže právě zahájená „letní ofenzíva“ je na svém vrcholu vybržděna.
Krym se opět stává obléhanou pevností, stejně jako tomu bylo během 350denního obléhání Sevastopolu v krymské válce a 250denního obléhání během druhé světové války (1941–1942). Tentokrát je poloostrov obléhán z moře, ze země i ze vzduchu – po odchodu větší části Černomořské flotily do Novorossijsku zůstávají zbývající lodě uvězněny v Sevastopolském zálivu. A skutečně: Krym je pro Rusko ostrovem smůly, bolavým místem impéria, místem, které Rusko ve své více než třítisícileté písemně doložené historii vlastnilo pouhých 171 let – od roku 1783 do roku 1954 – a které přitom neustále bránilo a ztrácelo. Nic nenasvědčuje tomu, že by si Rusko tentokrát dokázalo Krym udržet: konec okupace je jen otázkou času.
Celkově vzato zmařily ukrajinské drony v průběhu posledního měsíce tři důležité symbolické úspěchy Putinova Ruska: přehlídku vítězství 9. května, která se proměnila v malomyslnou, pošramocenou „přehlídku porážky“, Putinovo oblíbené petrohradské ekonomické fórum a „Cestu života“ vedoucí na anektovaný Krym. Také četnost a dosah ukrajinských útoků neustále roste (v současné době je již ohroženo veškeré evropské území Ruska i Ural).
Všechny tyto skutečnosti vyvolávají otázku, jak je na tom strategická stabilita Ruska a bezpečnost jeho současných hranic. Po staletí panovalo v souladu s klasickými vojenskými teoriemi a geopolitickými představami přesvědčení, že právě obrovské územní rozlohy a strategická hloubka ruského impéria činily tuto zemi prakticky nezranitelnou. Toto přesvědčení o nezranitelnosti bylo umocněno faktory, jako jsou drsné klima, nepřístupnost a zaostalost území, stejně jako nedostatek silnic a infrastruktury. Porážky Napoleonovy a Hitlerovy armády byly považovány za nejlepší důkaz tohoto tvrzení.
V době nových technologií, jako jsou drony, autonomní zbraně, satelitní komunikace a umělá inteligence, se však vzdálenosti zmenšují. Prostor se stává průhledným, propustným a zranitelným – čím je prostor větší, tím je zranitelnější. Obrovské území Ruska, které se rozrostlo v průběhu pěti set let a ve jménu kterého byly přineseny nesčetné oběti, již není výhodou, ale stává se slabostí: prakticky se nedá chránit ani bránit. Ropná a plynárenská infrastruktura rozptýlená po celé zemi, dlouhé dopravní trasy, včetně úzkého pásu Transsibiřské magistrály se stovkami mostů, který se táhne podél čínské hranice, rozptýlený zbrojní průmysl (jako dědictví sovětského plánovaného rozdělení výroby), vojenské základny a letiště, (která byla vybudována na odlehlých místech jako dědictví konfrontace se zbytkem světa) – to vše je prakticky bezbranné vůči útokům nenápadných, bezhlučných dronů, které se mohou dostat kamkoli. A jak ukázaly nedávné ukrajinské útoky, ani zvláště chráněné oblasti, jako jsou Moskva a Petrohrad, již nejsou vůči takovým útokům imunní.
Válka urychluje dekolonizaci
I exklávy způsobují stále větší logistické potíže: do Kaliningradu je nyní nutné letět složitou oklikou přes neutrální vody Baltského moře a anektovaný Krym hrozí, že zůstane zcela izolován. Stručně řečeno: země nese břemeno obrovského, nehospodárného a bezbranného území, které si do 21. století nemůže dál táhnout s sebou. Stejně jako dinosauři se svými obrovskými těly, ostrými zuby, pancéřovanou kůží (a malými mozky) nedokázali držet krok s geologickým novověkem a byli odsouzeni k vyhynutí, tak se ani Rusko se svým těžkopádným a nepružným územním tělem nedožije konce tohoto století. A válka tento proces dekolonizace a ztráty územní kontroly jen urychluje.
Rusko zahájilo válku obsazením území, která nakonec opět ztratí – a to nejen o ta, která okupovalo v letech 2014 a 2022, ale i o ta, která si přivlastnilo v uplynulých stoletích. Z tohoto pohledu tak obraz, který byl k vidění v Petrohradě v den zahájení Petrohradského fóra, skutečně nabízel pohled na budoucnost Ruska: uprostřed černého kouře a krvavě červeného záře ohně.
Sergej Medveděv je historik, politolog a novinář. Po dlouholeté vědecké činnosti v západní Evropě se v roce 2004 vrátil do Moskvy, kde až do roku 2020 působil jako profesor na renomované Vysoké škole ekonomické. V roce 2022 byl prohlášen za „zahraničního agenta“. Medveděv v té době již opět žije v Evropě: je profesorem na Karlově univerzitě v Praze.
