Vědci tvrdí, že je pravděpodobnější, než se doposud předpokládalo, že dojde ke kolapsu klíčového klimatického systému v Atlantiku. Ale kult smrti miliardářů, který řídí osud lidstva, se existenčními krizemi nezabývá.
Chudí a střední třída platí daně, bohatí si platí účetní, velmi bohatí si platí právníky – a ti nejbohatší si platí politiky. Není to sice originální postřeh, ale stojí za to ho opakovat, dokud si ho nevštípí každý. Čím více peněz miliardáři nahromadí, tím větší mají vliv na politický systém – což znamená, že platí méně daní, což znamená, že hromadí ještě více než už mají, což znamená, že jejich vliv se tím ještě více prohlubuje.
Přetvářejí svět tak, aby vyhovoval jejich potřebám. Jedním z příznaků patologie známé jako „mozek miliardáře“ je neschopnost vidět dál než za vlastní krátkodobý zisk. Pro pár dalších kamínků na zbytečné hoře bohatství jsou ochotni zničit celou planetu. A my jsme toho očitými svědky. Minulý týden přinesl dosud největší zprávu roku, možná dokonce největší zprávu století. Ale částečně proto, že miliardáři vlastní většinu médií, většina lidí ji ani nezaznamenala. Možná se ocitneme uprostřed události, která ukončí civilizaci, ještě než se dozvíme, že je něco takového vůbec možné.
Nové je, že vědci nyní prozkoumali stav klíčového systému oceánské cirkulace. Někteří z nich nyní dospěli k závěru, že v důsledku klimatické krize, která mění teplotu a slanost mořské vody, je jeho kolaps více než pravděpodobný. Tento systém – známý jako Atlantická meridionální cirkulace (AMOC) – přenáší teplo z tropů do severního Atlantiku. Nedávný výzkum naznačuje, že pokud by se tento systém zastavil, mohlo by to způsobit jak masivní pokles průměrných zimních teplot v severní Evropě, tak drastické změny ve vodním cyklu Amazonie. To by mohlo přispět k řetězovému kolapsu deštného pralesa a vyvolat další katastrofy.
Zánik proudění AMOC pravděpodobně také urychlí vzestup hladiny moře na východním pobřeží USA, čímž ohrozí tamní města. Mohlo by to rovněž zvýšit teploty v Antarktidě přibližně o 6 °C a uvolnit obrovské množství CO2, který je v současné době uložen v Jižním oceánu, čímž by se klimatická katastrofa ještě urychlila.
Jak uvádí další studie, i při zohlednění vyrovnávacích efektů globálního oteplování by čistým důsledkem v severní Evropě byla období extrémního chladu – včetně situací, kdy by teploty v Londýně klesly na -19 °C, v Edinburghu na -30 °C a v Oslu na -48 °C. V únoru by se mořský led rozprostíral až k Lincolnshire. Naše klima by se drasticky změnilo a pravděpodobnost výskytu mnohem větších extrémů, jako jsou mohutné zimní bouře, by vzrostla. Pěstování plodin závislých na dešťových srážkách by se stalo téměř všude ve Velké Británii nemožným.
Z této změny by v jakémkoli reálném lidském měřítku nebylo návratu. Její rychlost pravděpodobně předčí naši schopnost přizpůsobit se. K zastavení AMOC, způsobenému přirozenými výkyvy klimatu, již v minulosti docházelo. Avšak nikdy v éře všude se rozprostírající lidské civilizace.
První studie, která předložila myšlenku, že AMOC může mít aktivní a neaktivní fázi, byla publikována v roce 1961. Od té doby tento závěr potvrdila řada dalších vědeckých studií, které se zabývaly možnými spouštěcími faktory a pravděpodobnými důsledky. Až donedávna patřil kolaps AMOC způsobený lidskou činností do kategorie událostí s „velkým dopadem a nízkou pravděpodobností“ – v případě, že by k němu došlo, měl by devastující dopad, ale jeho výskyt byl považován za nepravděpodobný. Výzkumy z posledních několika let vedly k přehodnocení: situace začíná čím dál tím více vypadat jako událost s „velkým dopadem a vysokou pravděpodobností“. Nyní, v reakci na článek vydaný 15. dubna, profesor a oceánograf Stefan Rahmstorf – přední světová autorita v této oblasti – říká, že šance na zastavení proudění AMOC vypadají na „více než 50 %“. Podle něj bychom mohli překročit bod zlomu „v polovině tohoto století“.
Proč se o tom tedy v médiích vůbec nemluví? Proč to není hlavní prioritou vlád, které neustále tvrdí, jak nás chrání před nebezpečími? Z velké části proto, že oligarchické síly prosazují model dopadů klimatických změn, který nemá s realitou nic společného: mají totiž představu o fungování světa, která je zcela odtržená od vědeckých poznatků. Právě tento model je základem oficiálních reakcí na klimatickou krizi.
Vše začalo prací ekonoma Williama Nordhause, který se snažil vyhodnotit ekonomické dopady globálního oteplování. Jeho modelování naznačuje, že „společensky optimální“ úroveň oteplení se pohybuje mezi 3,5 °C a 4 °C. Většina klimatologů ale takový nárůst teploty považuje za katastrofický. Nordhaus tvrdí, že i oteplení o 6 °C by způsobilo ztrátu pouhých 8,5 % HDP. Klimatologie však naznačuje, že by to spíše znamenalo konec civilizace.
Jak argumentují renomovaní ekonomové Nicholas Stern, Joseph Stiglitz a Charlotte Taylorová, mírné dopady, které Nordhaus předpovídá, jsou pouhým artefaktem modelu, který použil. Jeho modelování například vychází z předpokladu, že katastrofická rizika neexistují a že dopady změny klimatu rostou lineárně s teplotou. Neexistuje žádný klimatický model, který by takový trend předpokládal. Klimatologie naopak předpovídá nelineární dopady a výrazně eskalující riziko. Mezi pravděpodobné dopady vysokých teplot patří zaplavení velkých měst, zánik klimatické niky pro člověka (podmínek, které vůbec umožňují lidský život) ve velkých částech světa, kolaps globálního potravinového systému a kaskádové změny režimu – tedy náhlé přechody v ekosystémech – uvolňující přírodní zásoby uhlíku, což by potenciálně vedlo k „skleníkové Zemi“, ve které přežije jen velmi málo lidí. Nezáleží na pár bodech HDP: neexistovaly by žádné prostředky k měření a sotva by existovala ekonomika, kterou by bylo možné měřit.
Je to sice podivné, ale Nordhausúv model uplatňuje diskontní sazby i na budoucí generace: předpokládá totiž, že jejich životy mají menší hodnotu než ty naše. Jinými slovy, vzal metodu používanou k výpočtu výnosů z kapitálu a aplikoval ji na lidské bytosti. Jak poukazují tito tři ekonomové, „je velmi obtížné najít pro to v morální filosofii ospravedlnění“. Navíc dopady klimatických změn neúměrně postihují chudé – avšak v rámci těchto modelů jsou i jejich životy oceněny nižší hodnotou.
Jak Stern, Stiglitz a Taylorová poznamenávají, není překvapením, že se modelů tohoto druhu chopily „zájmové skupiny“, jako je například průmysl fosilních paliv, aby obhajovaly minimální reakci na klimatickou krizi. A nejde jen o ropné společnosti. Bill Gates, který tvrdí, že chce chránit živou planetu, daroval 3,5 milionu dolarů (2,6 milionu liber) dezinformačnímu think tanku vedenému Bjornem Lomborgem, který si vybudoval kariéru na propagaci Nordhausova modelu, a tím pomáhá bagatelizovat nutnost klimatických opatření. Nordhaus byl za své škodlivé nesmysly oceněn Nobelovou cenou za ekonomii – a tyto nesmysly jsou hluboce zakořeněny v rozhodovacím procesu vlád.
Kult smrti miliardářů drží lidstvo pod krkem. Je příčinou naší existenční krize a zároveň ji bagatelizuje. Oligarchové nejsou jen třídním nepřítelem, ale – jako tomu bylo vždy – nepřítelem celé společnosti: pouhých několik tisíc lidí dokáže zničit celé civilizace. Jde o souboj miliard lidí proti miliardářům a v sázce je opravdu všechno.
George Monbiot je britský novinář, spisovatel a environmentální publicista. Proslul především jako sloupkař deníku The Guardian, kde dlouhodobě kritizuje fosilní průmysl, neoliberální ekonomiku a politickou mocenskou strukturu bránící potřebným systémovým změnám. Zároveň prosazuje radikálnější klimatickou politiku, renaturalizace krajiny a novou podobu participativní demokracie, o nichž píše i ve svých knihách, například Heat: How to Stop the Planet Burning (Vedro: Jak zastavit oteplování planety), The Age of Consent: A Manifesto for a New World Order (Věk souhlasu: Manifest pro nový světový řád), Captive State: The Corporate Takeover of Britain (Zajatý stát: Převzetí Británie korporacemi) a Feral: Searching for Enchantment on the Frontiers of Rewilding (Divoký: Znovuzalesnění země, moře a lidského života). Získal řadu novinářských a environmentálních ocenění a stal se jedním z nejcitovanějších britských autorů v oblasti klimatické krize a společenské transformace. Pomáhal také založit organizaci Rewilding Britain, která se snaží redefinovat vztah lidí k živému světu.
