Prezident Donald Trump od zahájení volební kampaně v roce 2024 více než zdvojnásobil svůj osobní majetek. Do jeho rodinných realitních a krypto podniků přitekly miliardy dolarů ze zahraničí. Letadlo, které má sloužit jako „palác v oblacích“, dala panu Trumpovi do užívání katarská vláda.
Je snadné prezidentovo počínání odbýt jako pouhou větší a bezostyšnější verzi podvodů, které jsme viděli během prvního Trumpova funkčního období. Ve skutečnosti to však představuje zásadnější nebezpečí. Americký politický systém se mění v něco, co už neslouží lidem. Spojené státy se totiž stávají jen další zemí se zkorumpovaným vládcem, který si osobuje moc a těží z ní.
Vladimír Putin se v Rusku řídil stejným návodem. Zpravodajská média se dostala do rukou jeho politických spojenců. Přírodní zdroje a lukrativní zakázky byly dány napospas jeho spolupracovníkům. Putin je údajně jedním z nejbohatších lidí světa a zároveň vytvořil systém, v němž se zájmy národa staly nerozeznatelnými od zájmů jeho vůdce.
Toto spojení politických a osobních zájmů se projevilo při ruské anexi Krymu v roce 2014. S tím, jak rostla Putinova popularita, rostlo i bohatství jeho spolupracovníků. Jako příklad uveďme jeho bývalého partnera v judu – Arkadije Rotenberga, který získal zakázku v hodnotě přes 3 miliardy dolarů na stavbu mostu spojujícího Rusko a Krym. Korupce umožnila Putinovi upevnit si moc a moc umožnila ještě větší korupci.
Maďarský premiér Viktor Orbán, miláček hnutí MAGA, uplatňoval tento scénář v menším měřítku a využíval moc státu k marginalizaci oponentů, zatímco jeho spolupracovníci se okázale obohacovali. Stejně jako v případě Donalda Trumpa a tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana se to týká i Orbánova zetě. Členové rodiny a spolupracovníci plní dvojí roli – jako hlídači, tak i vyjednavači – a působí mimo formální vládní funkce, které podléhají pravidlům a dohledu.
Sandor Lederer vede maďarskou protikorupční organizaci již více než 15 let, a to po celou dobu druhého Orbánova funkčního období v úřadu předsedy vlády. Příběh, který vypráví, připomíná situaci v USA. Justiční systém ovládaný stoupenci vládnoucího lídra. Systém brzd a protivah oslabený či ignorovaný do té míry, že prakticky neexistuje. Rozpad morálních a etických zásad. Oligarchové, kteří jsou bohatší a mocnější než samotné instituce.
Orbán vždy reagoval na kritiku ohledně korupce tím, že se ostře opřel do svých odpůrců. Postupem času se tak v lidech usadí apatie. „Sledujete pak politiku už jen jako telenovelu,“ sdělil mi Lederer, „aniž byste měli pocit, že s tím vůbec můžete něco udělat.“
Lederer přirovnal tlak, který korupce vyvíjí na politický systém, k řece, která se valí na přehradu. Jakmile se přehrada protrhne, strhne vás proud, který nedokážete ovládat. Pokud se pokusíte přehradu znovu postavit, je už příliš pozdě; opoziční strany v Maďarsku, stejně jako ve Spojených státech, nepochopily, že se systém zhroutil – přehrada se protrhla – protože pravidla a očekávání, na nichž spočíval, se rozpadla natolik, že už nebylo možné je zachránit.
Když k tomu dojde, zdá se to jen potvrzovat to, co politici jako Orbán nebo Trump tvrdili už od začátku: systém byl zkažený a opoziční strany buď neměly ponětí o realitě, nebo byly příliš neschopné, aby to změnily. Korupce se stává povodní, novou normou, která s sebou strhává celou zemi.
Američané jsou v této situaci mnohem dál, než si zřejmě uvědomují. V posledních několika měsících totiž Trump podnikl kroky, které daleko přesahují cokoli, čeho se kdy odvážil Orbán. To, co odlišuje Trumpa od Orbána či dokonce Putina, je ohromná ekonomická, technologická a vojenská síla země, kterou vede: Spojených států amerických.
Žádná země nemá větší vliv na globální ekonomiku. Prostřednictvím cel, která byla vyhlášena vůči všem zemím světa, si Trump tuto moc přivlastnil. Cla mu dávají sílu ovlivňovat trhy. Může je je hnát nehoru nebo dolů. Obchází Kongres a snahy o jeho omezení označil za protiamerické, přičemž ostře útočí na „SOUDCE, KTEŘÍ NENÁVIDÍ USA“ u obchodního soudu, který se pokusil omezit jeho pravomoc v oblasti cel. To vytváří neomezené příležitosti k zisku.
V „Den osvobození“ (Liberation Day) Trump oznámil zavedení 46% cla na dovoz z Vietnamu. Poté však jeho uplatňování pozastavil a stanovil 90denní lhůtu pro vyjednávání. Během této lhůty vietnamská vláda narychlo schválila dohodu v hodnotě 1,5 miliardy dolarů týkající se Trumpova golfového komplexu, a to ještě před slavnostním ceremoniálem, kterého se zúčastnil Eric Trump. (Z právního hlediska řídí Trumpovy společnosti jeho synové, což podle Bílého domu zabraňuje potenciálním střetům zájmů.)
Nelze s jistotou říci, zda šlo o protislužbu za zmírnění cel. Právě v té nejednoznačnosti však spočívá podstata věci. Vlády, jako je ta vietnamská, si tak mohou jen klást otázku, co mohou udělat, aby si amerického prezidenta naklonily.
Američané budou v tomto procesu těmi, kdo na tom tratí. Trump má ideologické i osobní důvody k tomu, aby udržoval nejistotu ohledně cel a tím si zachoval svou moc. I kdyby se mu podařilo vymoci si určité obchodní ústupky, americké podniky, investoři i spotřebitelé se musí připravit na přetrvávající nestabilitu, vyšší ceny a pouze dočasná řešení obchodních napětí.
Ve střednědobém horizontu se země jako Vietnam nebo bloky jako Evropská unie s největší pravděpodobností od Spojených států odvrátí, aby se ochránily před nevyzpytatelným americkým prezidentem a nefunkčním americkým systémem. Proč si nechat kolem krku oprátku, když lze přesunout obchod, dodavatelské řetězce a investice jinam – třeba do předvídatelnější Číny?
Podívejme se na další příklad: technologie. Během své nedávné cesty do Perského zálivu Trump zrušil omezení z doby Bidenovy vlády týkající se vývozu pokročilých polovodičů a technologií umělé inteligence do Spojených arabských emirátů a Saúdské Arábie. Jednalo se o promyšlené politické rozhodnutí ohledně šíření citlivých technologií, nebo o důsledek emirátské investice ve výši 2 miliard dolarů do Trumpova kryptoměnového podniku? Opět jde právě o tuto nejednoznačnost a mnoho zahraničních vlád pravděpodobně vsadí spíš na druhou verzi.
Nejde tu o pouhý plán, jak rychle zbohatnout. Během druhého Trumpova funkčního období bude po celém světě stále více využívána umělá inteligence. Bez pečlivého plánování by americkým zaměstnancům hrozila masová ztráta pracovních míst. Bez regulace představuje umělá inteligence bezpečnostní hrozby: od kyberkriminality, dezinformací a sledování přes výrobu nových zbraní až po nepředvídatelná nebezpečí spojená s nadlidskou inteligencí. Místo toho, aby však Trump posílil postavení odborníků nebo vyjednal normy, omezil činnost vládních agentur a rozhodoval podle vlastního uvážení. „Velký, krásný zákon“ (big, beautiful bill), který prošel Sněmovnou reprezentantů, by dokonce na 10 let zakázal státům regulovat umělou inteligenci. Moc a možnost z ní těžit spočívá v rukou Donalda Trumpa a jeho oblíbenců.
Tento personalizovaný přístup k moci prostupuje Trumpovo celé transakční vidění světa. Pravidla jsou méně důležitá než peníze. Představa, že něco má skutečnou hodnotu, je považována za naivní. Instituce, zákony a normy ustoupily logice obchodování. A s tím, jak se tento proud dál valí z kopce, vzrůstá i nebezpečí.
Pokud na deregulovaných kryptoměnových trzích vznikne znepokojivá spekulativní bublina, upřednostní Trump investice své rodiny, nebo zdraví globálního finančního systému? Pokud bude spravedlnost selektivní a milosti bude možné si koupit, povede to k ještě většímu šíření hospodářské kriminality? Pokud se i nadále nebude dodržovat zákon o zahraničních korupčních praktikách (FCPA), stane se úplatkářství běžnou součástí podnikání?
Z globálního hlediska by bylo divné, kdyby se země bohaté na suroviny, jako je Rusko a Venezuela, nepokusily dosáhnout zmírnění sankcí prostřednictvím slibů o uzavření obchodních dohod. Indičtí komentátoři již vyjádřili obavy z toho, že nedávno založená Pákistánská kryptoměnová rada podepsala dohodu s podnikem rodiny Trumpů. Takovéto dohody – a podezření, která vyvolávají v zahraničních hlavních městech – by mohly ovlivnit schopnost Spojených států zprostředkovávat ve sporech, aniž by byly zpochybňovány jejich motivy.
A pak je tu nejmocnější instituce v rámci vlády USA: armáda. Trump jí slíbil rozpočet na obranu ve výši bilionu dolarů. Vzhledem k loajalitě, kterou ministr obrany Pete Hegseth prokázal prezidentovi, jak si můžeme být jisti, že zásadní rozhodnutí o státních zakázkách budou přijímána s ohledem na bezpečnost a finanční zdraví země, a nikoli dle principu „zaplať a dostaneš“?
Nejzávažnějším problémem zůstává Trumpova posedlost územní expanzí. Jeho opakované sliby, že se zmocní Grónska, mohou působit jako fantazie a vzhledem k dánské suverenitě nad tímto ostrovem by s velkou pravděpodobností vedly k rozpadu NATO. Grónsko je však bohaté na strategické nerostné suroviny, ropu a zemní plyn. Stejně jako v případě ruské anexe Krymu by mohl americký prezident v uzurpování vidět jak prostředek k posílení své osobní prestiže, tak potenciální nečekaný zisk pro toho, kdo tyto zdroje získá – a jejichž kontrolu by měl v rukou právě on.
Korupce je mocný nástroj, ale není populární. Aby demokraté vybudovali hnutí dostatečně silné se postavit proti Trumpovým zájmovým transakcím, musí lidem ukázat, jak to ovlivní jejich životy. Rozhořčení nevyvolává jen to, že se Trumpova rodina obohacuje nebo že létá luxusními letadly; jde i o to, že splátky za auta a potraviny Američanů budou kvůli clům dražší, že mohou přijít o práci, pokud nebude regulována umělá inteligence, a že se svět stane nebezpečnějším, pokud už nebudou existovat žádná pravidla – pouze dohody a neustálé bobtnání prezidentova ega.
Trump již omezil vládní programy, na nichž jsou lidé závislí, které ale neposilují jeho moc ani mu nenabízejí příležitosti k zisku. „Velký, krásný zákon“, který tvoří jádro jeho legislativního programu, představuje skutečné požehnání pro jeho rodinu a nejbohatší příznivce, zatímco zároveň drasticky omezuje program Medicaid a potravinovou pomoc. Zvýšuje státní dluh o více než 2 biliony dolarů, zároveň prudce prohloubuje nerovnost a zhorší životní podmínky mnoha Američanů. I to je příběh o korupci: Rusové a Maďaři se potýkají s upadajícími ekonomikami a zhoršujícími se službami, zatímco jejich vůdci se stávají bohatšími a mocnějšími.
„Nesnažte se přehradu opravit,“ radí Lederer. „Lepší je přeskupit síly a vydat se po proudu řeky a postavit novou přehradu.“ To znamená soustředit úsilí na státní a místní samosprávy, kde mohou demokraté omezit vliv zájmových skupin a zaplnit některé mezery, které zanechala federální vláda oddaná prosazování Trumpových zájmů.
Na celostátní úrovni musí demokraté dokázat, že se budou lišit nejen od republikánů, ale i od své vlastní minulosti. Mohou se distancovat od bohatých sponzorů a zájmových skupin tím, že prokáží ochotu postavit se proti mocným zájmovým skupinám. Návrhy na reformu zkorumpovaného politického systému by měly být začleněny do návrhů na zlepšení veřejných služeb: prostřednictvím větší transparentnosti, nových mechanismů odpovědnosti a federální vlády, která bude blíže lidem.
Je na místě projevit zásadovou neústupnost: Demokraté by měli jasně dát najevo, že si vedou přehled o tom, kdo kolaboruje s Trumpem a podílí se na korupčních praktikách. To může sloužit jak jako odstrašující prostředek, tak jako připomínka toho, že občané – voliči – mají možnost jednat.
Rozhodně neplatí, že by Spojené státy byly před prezidentskými volbami v roce 2024 dokonalé. Donald Trump však ukazuje, co se stane, když se vnímání sebe sama jako výjimečného národa, který není vázán pravidly platnými pro všechny ostatní, přenese z národa na jednoho člověka. Spojené státy měly už i dříve špatné prezidenty, ale žádný z nich z této funkce osobně neprofitoval tolik jako Donald Trump. Trhy a instituce mohou nastavit určité ochranné mechanismy, ale nakonec nebude nic představovat tak účinnou brzdu jako mobilizace amerického lidu.
Naposledy zažily USA „zlatý věk“ na konci 19. století. To dalo vzniknout americkému populismu a nakonec i politické éře pokroku, která transformovala obě politické strany a zvýšila očekávání lidí vůči politikům a jejich vládě. Podmínky pro to, aby se to opakovalo, právě dozrávají. Alternativou by mohl být konec samotné americké demokracie.
Ben Rhodes se původně chtěl stát spisovatelem, ale po teroristických útocích 11. září se rozhodl věnovat politice. Brzy se stal pisatelem projevů amerického prezidenta Baracka Obamy. Dnes 41letý Rhodes byl jedním z nejbližších Obamových poradců, nedávno vydal svou autobiografii s názvem „The World as It Is„.
