Mozek nás klame častěji, než si myslíme. Algoritmy sociálních sítí, nejrůznější guruové a šarlatáni, konspirátoři, populističtí politikové i neeticky jednající firmy toho nemilosrdně využívají. Poznání kognitivních chyb nás může učinit nejen pokornějšími vůči našim vlastním znalostem, ale také odolnějšími vůči spikleneckým teoriím, manipulacím, fake news a propagandě všeho druhu. Pojďme se blíže podívat na psychologii manipulace.
Obsah:
Kognitivní chyby
Proč je důležité se kognitivními chybami zabývat?
Kdo dobře zná různé druhy a fungování kognitivních chyb, dokáže je lépe rozeznat. Proto by jakákoliv snaha o racionální myšlení měla být spojena s jejich studiem. Dalšími užitečnými nástroji jsou vědecká metoda (neboť „Věda není názor“, že?), logika, obecné základy statistiky, orientace v pravděpodobnosti a uvědomění si nahodilosti a nepředvídatelnosti (viz „Nassim Taleb: Černé labutě – rizika, která by mohla hravě překonat koronakrizi“). To nám pomůže, zůstat nohama na zemi. Nebudeme například tolik přeceňovat své úspěchy a zásluhy, jak si trefně všiml autor článku „Úspěšní lidé si málokdy přiznávají, že měli především štěstí“. Kdo sáhne po odbornících jako je Daniel Kahneman, Nicholas Nassim Taleb, Dan Ariely, Cass Sunstein, Richard Thaler, Steven Pinker či Adam Grant, bude v nejlepší společnosti. Co naplat, demokracie je sice hezká, ale aby fungovala, je potřeba vědět daleko více, než se jen řídit pouhými dojmy a pocity, protože „Svoboda slova: názory je třeba si v prvé řadě vytvořit“. V opačném případě je lepší mlčet, neboť, ačkoliv se mnozí neovládnou, „Nemít vlastní názor je dovoleno“.
[Nahoru]
Opakovaná lež se stává pravdou
Čím častěji nějakou informaci slyšíme, tím spíše jí uvěříme. Populističtí politici opakovaně tvrdí věci, které jsou zjevně nepravdivé, a existuje na to metoda. Jejich triky a manipulační techniky jsou popsány v článku „Vztek + algoritmus = chaos“. Sociální média jsou dokonalou živnou půdou tohoto klamu pravdivosti, který závisí na tom, že se informace opakují a neustále dokola sdílejí. A když to říkají (zdánlivě) všichni, musí to přece být pravda, nebo ne?
[Nahoru]
Špatné zprávy působí silněji než dobré
Vyhledáváme raději špatné zprávy. Lidé věnují větší pozornost negativním podnětům, což má svůj původ v evoluci: abychom přežili, bylo vždy potřeba věnovat větší pozornost nebezpečím. V praxi se to projevuje tak, že na negativní příspěvky klikáme lačněji než na dobré zprávy. Svět je tedy často lepší, než se domníváme. Uvádí se, že na vyrovnání negativních emocí jedné špatné zprávy jsou potřeba minimálně tři dobré.
[Nahoru]
Konfirmační zkreslení
Konfirmační zkreslení neboli selektivní vnímání způsobuje, že věnujeme větší pozornost informacím, které potvrzují náš světonázor, nebo rovnou vyhledáváme jen ty zdroje, se kterými jsme v souladu. To lidem brání opustit svá dogmata, poznávat nové věci, rozvíjet se a být v kontaktu s reálným světem. Konfirmační zkreslení úzce souvisí s naším egem a sebevědomím. Největší mozky dneška, jako např. psycholog Daniel Kahneman, byli přímo posedlí hledáním nových faktů a pociťovali doslova živočišnou radost, když jim někdo jejich dosavadní poznatky vyvrátil. Neochvějný vlastní názor je znakem patologické osobnosti a ne otevřené mysli, neboť „Vlastní názor je zcela přeceňován“.
[Nahoru]
Kognitivní disonance
Kognitivní disonance jsou nepříjemné emoce, které lidé pociťují, když jsou nové informace v rozporu s jejich přesvědčením. Mohou pak nové informace interpretovat tak, že se drží svých původních pocitů a dojmů. To se často stává v sektách a konspiračních skupinách a nejrůznějších kultech, když se jejich proroctví nenaplní. I dnes už na každém kroku viditelná změna klimatu vzbuzuje u řady lidí kognitivní disonanci, když ji zároveň nadále popírají nebo relativizují, jak uvádí rakouský politolog Reinhard Steurer v příspěvku „Skuteční klimatičtí chaoti nesedí na ulicích“. To také vysvětluje „Proč toho o klimatu hodně víme, ale málo děláme?“, jak popisuje nejznámější německý meteorolog Sven Plöger.
Pokud vás zajímají mýty, kterými je opředena změna klimatu, navštivte souhrnný článek Mýty o klimatu versus fakta.
[Nahoru]
Efekt falešného konsenzu
Lidé často přeceňují, do jaké míry jejich postoje sdílí ostatní. Efekt falešného konsensu posiluje dojem, že „většina to vidí stejně“ a legitimizuje populistická či radikální sdělení. Výraznou roli hraje při šíření populistických a konspiračních narativů. Efekt může působit i opačným směrem, kdy kvůli „spirále mlčení“ podceňujeme velikost skupiny, která má racionálnější postoje. Více v článku psycholožky Betsy Levy Paluckové „Co dělá absence odporu s demokracií?“.
[Nahoru]
Ztrátová averze
Strach ze ztráty je mnohdy silnější motivací než vyhlídka na zisk. Manipulátoři, včetně populistických politiků a klamavých marketérů, proto často rámují informace způsobem, který akcentuje potenciální ztrátu, např.: „Když neuděláte X, přijdete o…“, což zvyšuje emoční naléhavost sdělení a pravděpodobnost, že podlehneme nátlaku nebo falešné zprávě. Zarámují-li (anglicky „framing“) manipulátoři informaci jako možnou ztrátu – např. „přijdeš o bezpečí, peníze…“ nebo „naše hodnoty jsou ohroženy“ – lidé mají tendenci reagovat neuváženě a přijímat riziková či iracionální rozhodnutí, aby ztrátě zabránili. Ztráta (nebo její pouhá hrozba) vyvolává silnou emoční reakci (zejména strach), která oslabuje schopnost kritického myšlení. Mozek je v takových chvílích více náchylný k zkratkovitým rozhodnutím a přehlížení logických chyb. Zesílíte-li ideologii poháněnou strachem vhodnou ozvěnovou komorou, např. sociálními médii, máte o přízeň davu postaráno, protože „Vztek + algoritmus = chaos“.
[Nahoru]
Heuristika dostupnosti
Snadněji věříme tomu, co si rychle vybavíme – například čerstvě medializovanému případu nebo emocemi nabitým příběhům. Manipulátoři využívají silně emoční obsah, protože takové příběhy se snadněji zapamatují a ovlivňují úsudek.
[Nahoru]
Efekt ukotvení
Při posuzování situací se často přehnaně spoléháme na první informaci, kterou získáme (tzv. „kotvu“), i když je irelevantní nebo zavádějící. Tohoto využívají například populisté, kteří hned v úvodu kampaně stanoví rámec, podle kterého pak lidé ostatní informace hodnotí.
[Nahoru]
Iluzorní korelace
Vidíme souvislost mezi jevy, které spolu skutečně nesouvisí (například migrace = kriminalita, jak ukazuje např. článek „Je Německo kvůli uprchlíkům méně bezpečné? 6 faktů.“ a realita je přesně opačná, viz „Přistěhovalci přinášejí Německu 100 miliard eur ročně“), což manipulátoři i populisté využívají k posílení strachu nebo nesnášenlivosti.
[Nahoru]
Efekt skupinové konformity
Lidé podléhají tlaku skupiny či „většiny“, ať už skutečné nebo domnělé. Populisté proto často zdůrazňují, že „mluví za lid“ nebo zastávají „zdravý rozum“, čímž posilují skupinovou identitu a konformitu. Občané si však myslí často opak, ale možná jen upadli do „spirály mlčení“, viz „Co dělá absence odporu s demokracií?“.
[Nahoru]
Efekt „my versus oni“
Máme sklon preferovat informace a názory, které vycházejí od členů „naší“ skupiny, a naopak odmítat argumenty „těch druhých“. Populisté často staví svou rétoriku na dělení společnosti a podněcování konfliktu mezi skupinami. Tím samozřejmě výčet kognitivních chyb zdaleka nekončí, jen samotná Wikipedie uvádí desítky dalších.
[Nahoru]
Narcisté, manipulátoři, lháři a spol.
O toxických osobnostech
Toxické osobnosti nepředstavují jen problém v mezilidských vztazích, ale i vážné riziko pro společnost, zejména v kontextu manipulací a šíření fake news. Díky nedostatku empatie, potřebě kontroly a sklonu k manipulaci cíleně podkopávají důvěru, rozdělují společnost a posilují polarizaci. Využívají dezinformace, emoční apel či lživé narativy k dosažení vlastních cílů, čímž destabilizují veřejný diskurz a oslabují schopnost lidí rozlišit pravdu od manipulace. V digitálním prostředí jejich vliv rychle roste a stávají se tak nejen osobní, ale i systémovou hrozbou pro fungování demokracií. Výsledkem je, že Jsme vedení těmi největšími lůzry.
[Nahoru]
Psychopat
Psychopat je jedním z klíčových typů v rámci tzv. temné tetrády osobnostních rysů (spolu s narcismem, machiavelismem a sadismem). Nejnebezpečnějším psychopatem současnosti zřejmě bude Vladimír Putin, více v článku „Je Putin psychopat?“. Typicky je charakteristický absencí empatie, lítosti a svědomí, vysokou impulzivitou a chladnou vypočítavostí. Pro psychopata jsou ostatní lidé především prostředkem k dosažení vlastních cílů; neváhá vědomě a bez výčitek lhát, manipulovat či ubližovat s jediným záměrem – získat moc, prospěch nebo okamžité uspokojení. Často působí na povrchu okouzlujícím a sebevědomým dojmem, díky čemuž je jeho manipulace nenápadná a účinná. Nezřídka je ochoten riskovat, překračovat společenské normy či zákony a může být i nebezpečný pro své okolí zejména díky nezájmu o důsledky svých činů na ostatní. Psychopati a narcisté také snáze věří konspiračním teoriím, jak se dočtete v článku „‚Temná tetráda‘ a konspirační teorie“.
[Nahoru]
Narcista
Narcista je typickou manipulativní osobností, která je charakteristická přehnaným sebevědomím, silnou potřebou obdivu a nedostatkem empatie. Takový člověk vnímá sám sebe jako výjimečného, snadno druhé idealizuje nebo naopak ponižuje, záleží mu hlavně na udržení vlastního statusu. O tom se zmiňuje americký psycholog Tomas Chamorro-Premuzic v článku „Narcisté věří ve své vůdcovství“. Narcista je velmi citlivý na kritiku a často na ni reaguje útočně. Narcismus se projevuje zejména prostřednictvím lichocení, přehánění vlastních zásluh a znevážení nebo zesměšňování oponentů. V mezilidských vztazích hraje prim snaha udržet si moc a obdiv ostatních. Nejznámějším narcistou je bezesporu americký prezident Donald Trump. Co si myslí „Psycholožka se specializací na narcisty o Trumpovi“ či „‚Sdílená psychóza‘ Donalda Trumpa a jeho následovníků“. Další informace najdete také v článku „Narcismus: ‚Vše co se počítá, jsem já‘“.
[Nahoru]
Machiavelista
Machiavelista je mistr chladné kalkulace a strategií ve vztahu k ostatním. Projevuje se cynismem, instrumentalizací mezilidských vztahů a pragmatickým pohledem na morálku. Přistupuje ke lhaní a manipulaci s vědomím, že „účel světí prostředky“. Své okolí promyšleně studuje, vyhledává jeho slabiny a využívá ho k dosažení vlastních cílů. Empatie mu chybí, emoce druhých vnímá pouze jako nástroj manipulace. V praxi dokáže vyvolávat konflikty nebo intriky a manipulovat i velmi složitými skupinovými procesy. Psychologické studie opakovaně potvrdily, že bohatství mění myšlení a tak se značná míra machiavelismu projevuje právě v nejvyšších patrech byznysu a politiky, jak popisuje autorka příspěvku „Psychologie bohatství a vliv peněz na duševní zdraví“.
Touto problematikou se hlouběji zabývá souhrnný článek Mýty o bohatství versus fakta.
[Nahoru]
Sociopat
Sdílí s psychopatem mnohé rysy, zejména nedostatek empatie a sklony k antisociálnímu chování. Sklony k manipulaci jsou spjaté spíš s impulzivitou než s chladnou vypočítavostí. „Sociopata může být těžší odhalit než psychopata“, uvádí psychoterapeut David J. Lieberman v článku „6 poznávacích znaků sociopatů“.
[Nahoru]
Patologický lhář
Notorický lhář je člověk, který má silnou potřebu neustále fabulovat a zkreslovat realitu. Jeho lhaní často nemá zjevný praktický užitek, postupně dokonce může začít svým výmyslům sám věřit. Motivací je například získání pozornosti, uznání nebo soucit. Typicky kolem sebe vytváří složité a spletité lživé příběhy, které nejen matou okolí, ale mohou ovlivňovat i jeho vlastní vnímání skutečnosti. Problémem je také neschopnost rozlišovat fikci od reality, což ještě více komplikuje vztahy s ostatními lidmi i šíření informací. Lži se tak stávají běžnou výbavou repertoáru všech výše uvedených narušených osobností, o čemž svědčí články jako „Hluboký vhled do Putinovy továrny na lži“ nebo „Propaganda a dezinformace: ‚Všechno jsou lžimédia!‘“. Lhaní jako nástroj k dosažení nekalých cílů nevyužívají zdaleka jen politikové, ale i průmysl, viz „V automobilismu je spousta privilegií, lží a sebeklamu“.
[Nahoru]
Argumentační fauly
Nekalé triky oponentů
Argumentační fauly představují rétorické triky či logické chyby, které slouží k přesvědčení publika či oponenta bez ohledu na skutečnou platnost tvrzení. Často působí přesvědčivě, protože využívají naši přirozenou tendenci ke zjednodušování a emočnímu myšlení, přitom však zavádějí debatu na scestí, nebo ji manipulují, či přímo znemožňují. Argumentační fauly mohou být použity vědomě – například v rámci propagandy či manipulace veřejným míněním – nebo vznikají nevědomě pod vlivem kognitivních zkreslení (viz výše). Výsledkem je, že místo smysluplné a racionální diskuse dochází k šíření polopravd, mylných závěrů a posilování iracionálních postojů, což zásadně komplikuje orientaci v informacích nejen jednotlivcům, ale i celé společnosti.
[Nahoru]
Ad hominem
Jedním z nejčastějších argumentačních faulů je ad hominem, což není vlastně nic jiného než osobní útok, kdy místo věcné reakce na argument útočí oponent přímo na svého oponenta. Útok může směřovat na věk, vzhled nebo charakter diskutujícího, čímž se z debaty vytrácí podstata a diskuze je odváděna mimo řešené téma. Tento faul narušuje základní pravidla férového argumentování, protože nereflektuje vlastní obsah diskuze, ale osobní, často navíc vykonstruované, vlastnosti druhého.
[Nahoru]
Whataboutismus
Whataboutismus je argumentační chyba, kdy místo věcné odpovědi na konkrétní problém mluvčí odvede pozornost na nepříbuzný fakt či problém – obvykle stylem „A co oni?“. Klasickým případem whataboutismu v klimatické debatě je argument: „A co Čína?“, který je podrobně rozebrán v článku „Proč je argumentace „Ale Čína!“ v debatě o klimatu nesmyslná“. Cílem je vyhnout se odpovědi na původní otázku tím, že diskuzi stočíme jiným směrem. Přestože zmíněná skutečnost může být pravdivá, pro posuzování původního tématu je irelevantní. Tato taktika je velmi oblíbená v politických diskuzích.
[Nahoru]
Slaměný panák
Slaměný panák spočívá ve zkreslení, zjednodušení nebo záměrné dezinterpretaci argumentu oponenta, kterou je pak snadné napadnout a vyvrátit. Mluvčí tak neargumentuje proti skutečné pozici protivníka, ale proti její zkonstruované, slabší verzi. Tento faul je častý v politické i veřejné debatě, kde pomáhá odvádět pozornost od skutečných argumentů protistrany. I následující pseudoargument bychom mohli zařadit do této kategorie. Přečtěte si článek „Jak reagovat na argumentační faul: ‚Kam bychom se to dostali?‘“. Slaměný panák je typickým argumentačním faulem současných populistů: nastolují témata, které ve skutečnosti vůbec nejsou problémem a skutečné problémy ignorují, viz „Strategie extrémní pravice: provokace, polarizace, normalizace“.
[Nahoru]
Argumentace autoritou
Jde o chybu, kdy se místo argumentů odvoláváme na autoritu, která však nemusí být v dané oblasti oprávněná nebo relevantní. Tvrzení je pak přijímáno jen proto, že jej vyslovil „odborník“, aniž by byla posouzena jeho kvalifikace pro konkrétní téma nebo věcný základ výroku. Efektivita tohoto faulu je založena na důvěře ve společenské autority, nikoliv na síle argumentů. S tím souvisí i nepřenositelnost expertýzy, např. když se populární kardiochirurg kontroverzně vyjadřuje k pandemii, aniž by disponoval potřebnými znalostmi z virologie nebo epidemiologie.
[Nahoru]
Falešné dilema
Falešné dilema, nebo též černobílé vidění či vyloučení třetí možnosti, prezentuje situaci, jako by existovaly pouze dvě možné volby, často extrémní. Například vše co není extrémně pravicové, je socialismus nebo komunismus (přitom jde o běžnou středovou politiku, jejíž některé aspekty by ještě před pár lety bez uzardění prosazovala i kterákoliv pravicová strana). Černobílé vidění bagatelizuje nebo zcela opomíjí jiné alternativy, čímž manipuluje rozhodováním publika. Takové zjednodušení bývá užíváno k vyvolání strachu nebo nátlaku v rozhodovacích procesech (například: „Buď jsi s námi, nebo proti nám.“). O klasickém příkladu nastolení falešného dilematu se dozvíte více v článku „Hysterie konzervativců“.
[Nahoru]
Anekdotická evidence
Argumentační faul, kdy místo systémových důkazů nebo statistik operuje mluvčí pouze osobní zkušeností nebo příběhem. Takové tvrzení může působit přesvědčivě, ale nedává objektivní základ pro širší závěry, protože jedna výjimka nedokazuje obecné pravidlo.
[Nahoru]
Argumentace tradicí
Tento faul spočívá v odvolání se na to, že něco je správné „protože to tak vždy bylo“. Podkládá správnost myšlenky nebo postupu pouze tradicí, nikoli racionálním zdůvodněním nebo důkazy. Je to snadná cesta, jak zabránit změně nebo kritické reflexi stávajícího stavu. Jednou z výrazných osobností, odvolávajících se na (údajné) tradice a spojující je s pseudovědou je kanadský psycholog Jordan Peterson. Více o jeho názorech a filosofii se dozvíte v článcích „Vlk v rouše beránčím: proč je Jordan Peterson tak nebezpečný?“ a „Vlk bez roucha beránčího: co se stalo s Jordanem Petersonem?“.
[Nahoru]
Argumentace popularitou
Zde se mylně vyvozuje, že pokud většina s něčím souhlasí, je to pravdivé nebo správné. Masová obliba však není důkazem pravdivosti argumentu – klam je založen na tendenci lidí přiklánět se k názorům většiny bez kritického posouzení jejich obsahu. I Hitler byl zvolen většinou a nyní nám něco podobného hrozí v USA, jak vysvětluje americký filosof Jason Stanley v rozhovoru „Odborník na fašismus: ‚Toto je teprve začátek‘“.
[Nahoru]
Chybná kauzalita
Chybná kauzalita, latinsky též „post hoc ergo propter hoc, cum hoc ergo propter hoc“, je argumentační faul, kdy je mylně vyvozována příčinná souvislost pouze na základě časové následnosti nebo korelace mezi dvěma jevy. Typickým příkladem je závěr, že „protože po události A vždy následuje událost B, A způsobuje B“, i když to vůbec nemusí platit. Korelace totiž ještě zdaleka neznamená kauzalitu a kdyby se prokázala, je často otázkou, zde A působí na B, nebo B na A. Tuto otázku si např. můžeme položit po přečtení článku „Toxopolazmóza: nakolik ovlivňuje podnikání a politiku?“: je toxoplazmóza důvodem pro tíhnutí společností k autoritářským a soutěživějším režimům, nebo je v těchto zemích horší úroveňzdravotnictví, a tudíž je tam vyšší míra výskytu této nemoci? Nebo se jedná dokonce jen o náhodu?
[Nahoru]
Zbožné přání
Zbožné přání, v angličtině známé jako wishful thinking, je mylné přesvědčení, že něco je pravdivé nebo správné jen proto, že si to přejeme. Argumenty jsou stavěny na přáních nebo vírách mluvčího, namísto důkazů či logiky. V diskuzích může takový faul napomáhat šíření neověřeného optimismu či nebezpečných dezinterpretací.
[Nahoru]
Závěrem: jak zvýšit svou psychickou odolnost?
Co je příčinou všech těchto jevů? Důvodů je více a za omyly nebo víru v bludy zpravidla nestojí jen jeden z nich. Všechny ale mají společného jmenovatele ve zraněném egu. Byť průzkumy naznačují, že „Konzervativně smýšlející lidé mají často nižší IQ“, není důvodem zdaleka jen intelekt. Známým je i tzv. Duning-Krugerův efekt („Čím méně toho vím a chápu, tím rychleji se nechám oklamat“), tím však trpíme všichni a opět tolik nesouvisí s inteligencí. Jedněmi z nejsilnějších faktorů jsou ale traumata (Jsou traumata dědičná?), úzkost (Maskulinní úzkost a posun k pravicovému extremismu), frustrace (Co mají QAnon a AfD společného se sexuální frustrací a videohrami?) a strach z nejistoty (Za spikleneckými teoriemi vězí často strach).
Osoby s narušeným egem pak mohou sklouzávat k radikálním a silovým řešením, neboť se se svými problémy neumí racionálně vypořádat a neznají jiné východisko. To se projevuje například v nenávisti k ženám (Vítejte v manosféře!), fixaci na auta (Auto chrání muže stejně jako rytířské brnění) nebo ve zbraňovém fetiši (Co zbraně ve skutečnosti chrání, je pocit mužnosti).
Co s tím? To se dozvíte například v článku „V dobách nejistoty si položte tyto čtyři otázky“. V případě výskytu konspirací ve vašem okolí může pomoci článek „Jak zacházet se spikleneckými teoriemi: ‚Zasít semínka pochybností‘“. Důležité ovšem není jen naše bezprostřední okolí, ale je třeba mobilizovat i vlivné osobnosti. Proč, to se dozvíte v článku „Zachraňme elity před jejich promarněnými životy“.
Základem racionálního přístupu je kritické myšlení. To znamená věci zpochybňovat, nebýt konformní, nenechat se jen pohodlně unášet proudem. Významný německý sociolog Theodor W. Adorno v podobné souvisloti hovořil o „ne-identitě“ („Kdo nečte Adorna, ztrácí kus intelektuálního světa“) – tady vzdor levným pozlátkům povrchních stádiních lákadel, pouze zastíňujících složitost a hloubku skutečného světa. Rozdíl spočívá v tom, k jakým hodnotám se kloníme. Zda k povrchním vnějším, nebo k hlubším vnitřním. Někdo se definuje fanouškovstvím ke sportovnímu klubu, drahými hodinkami, silným autem nebo vlastnictvím zbraně, jiný tím, že dělá něco smysluplného. Kdo se bude cítit lépe – jestli ten, co žije život jiných, nebo dokonce žije život věcí, či ten, co něco přináší společnosti – asi není nutné dlouze rozebírat. Stojí tu proti sobě dva opačné přístupy: extrinsický a intrinsický, které jsou výstižně popsány v článku „Abychom Trumpa porazili, musíme vědět, proč ho Američané stále volí“. Pohled na pyramidu potřeb amerického psychologa Abrahama Maslowa výše nám umožní vidět věci názorně v kontextu.
[Nahoru]
Vše o ideologiích, konspiracích, populismu a fake news najdete v rubrice Spiklenecké teorie a dezinformace.
