Tom Krebs: „Potřebujeme úplnou změnu kurzu včetně cenových kontrol“

Ekonom vidí Německo v nejhlubší krizi a volá po aktivnějším státu

Koláž: ruka otáčí analogovým regulátorem nad stožáry vysokého napětí v petrolejové a žluté
Krebs navrhuje brzdu cen elektřiny až do roku 2035 a sítě i infrastrukturu ve veřejném vlastnictví.

Mannheimský ekonom Tom Krebs vidí Německo v nejhlubší hospodářské krizi od konce války. Malé korekce podle něj nestačí. Doporučuje „plánované tržní hospodářství“ s mnohem aktivnějším státem.

Obsah článku

  1. Nejhlubší krize poválečných dějin
  2. Konec neoliberálního kapitalismu
  3. Průmyslová politika jako v Číně a USA
  4. Kde trhy selhávají
  5. Stát, zbrojení a škrty

Nejhlubší krize poválečných dějin

Pane profesore, jak zle na tom Německo je?

Spolková republika prochází nejhlubší hospodářskou krizí v poválečných dějinách.

Vážně? Spoustě lidí se tu přece pořád vede docela dobře.

Život zdražil a mnoho zaměstnanců, především v průmyslu, se obává o svá pracovní místa nebo o reálné mzdy.

To tu už bylo mnohokrát.

Jak dramatická je situace, můžeme změřit na hospodářském výkonu.

Jak?

Hrubý domácí produkt je v současnosti zhruba o 11 % pod trendem, který se dal očekávat před koronavirovou a energetickou krizí. V hrubém přepočtu to odpovídá v průměru zhruba o 12 000 eur méně ročně pro každou rodinu. K tomu se přidává velká nejistota ohledně dalšího vývoje.

Spojnicový graf: reálný HDP Německa 2019–2025 kolem 100, trendy předkrizového růstu by dosáhly 108,1 a 113,1
Reálný HDP Německa je jen nepatrně nad úrovní roku 2019; podle trendu z let 2010–2019 chybí 6,9 %, podle Krebse 11 %.

Může si Německo za svou situaci samo, nebo ho krize zasahuje „jen“ stejně jako zbytek světa?

Tato krize není osud. Mnozí například mluví o tom, že nás předstihla Čína, ale mohli jsme jednat i sami. K tomu, že nám dnes chybí oněch 11 %, vedla politická rozhodnutí posledních šesti let.

Která rozhodnutí podle vás byla chybná?

Semaforová vládaKoalice SPD, Zelených a FDP kancléře Olafa Scholze (2021–2024), pojmenovaná podle stranických barev. v roce 2022 nezavedla pro průmysl účinnou brzdu cen energií a v roce 2023 nedala ekonomice žádné pozitivní fiskální impulzy. Černo-červená koaliceVláda CDU/CSU a SPD kancléře Friedricha Merze, úřadující od května 2025. se mylně domnívá, že současnou hospodářskou krizi dokážeme překonat jakýmsi vojenským keynesiánstvím.

Vyplynul z toho i vzestup AfD?

Ano. Hospodářská krize vedla k politické krizi a rostoucí podpora AfD je její součástí.

Konec neoliberálního kapitalismu

Co se podle vás musí změnit?

Neoliberální kapitalismus je u konce, protože na velké krize naší doby nenabízí přesvědčivé odpovědi. Kosmetické korekce, jako trochu méně byrokracie a o něco expanzivnější fiskální politika, na to nestačí.

Co tedy?

Potřebujeme zásadně nové pojetí státu a nové nastavení našeho hospodářského řádu. Přitom se pevně opírám o ústavu (Grundgesetz), která začíná lidskou důstojností a hlásí se k parlamentní demokracii.

Mluvíte o „plánovaném tržním hospodářství“. Co přesně tím myslíte?

Můj závěr je, že demokracie a dnešní podoba tržního hospodářství se k sobě už příliš nehodí. Stát v Německu jen reaguje. Přerozděluje, ale nevytváří přidanou hodnotu a téměř nemyslí strategicky. Tím vyjímá velkou část hospodářství z demokratického procesu. V neoliberálním světě stát přenechává zásadní rozhodnutí anonymním trhům. To vytváří politickou bezmoc.

Historicky vzato to přece vytváří hlavně větší blahobyt, než jaký kdy dokázali zajistit státní plánovači.

To je folklor kolem Ludwiga Erharda, ale realita je o něco složitější. K vytvoření širokého blahobytu je zapotřebí aktivní, utvářející stát stejně jako trh. A k tomu je třeba využít i další nástroje, které ekonomický mainstream odmítá.

Které?

Nestačí prostě utrácet víc peněz, jak předpokládá keynesiánská krizová politika. Musíme provozovat strategickou průmyslovou politiku. Pak zjistíme, že v určitých oblastech jsou zapotřebí cenové kontroly.

Prosím?

Ano, cenové kontroly. A k tomu indikativní hospodářské plánování a rozšíření veřejného vlastnictví, například v oblasti infrastruktury, veřejných služebKrebs zde používá německý pojem Daseinsvorsorge: základní služby, jejichž dostupnost stát garantuje, jako zásobování vodou a energií, veřejná doprava, nemocnice nebo odpadové hospodářství. a možná i v základním průmyslu. To je nejkontroverznější bod.

Indikativní plánování

Indikativní plánování je forma hospodářského plánování, při níž stát nestanovuje podnikům závazné výrobní cíle jako v centrálně řízené ekonomice. Formuluje střednědobé priority a k nim podniky „navádí“ veřejnými investicemi, úvěry, dotacemi a regulací.

Nejznámějším příkladem je poválečná Francie, kde od roku 1946 vznikaly pětileté plány pod vedením Generálního komisariátu pro plán (Commissariat général du Plan). Podobně postupovalo v dobách rychlé industrializace Japonsko nebo Jižní Korea.

Buďte prosím konkrétní: které ceny chcete regulovat a které podniky by měly být společesnké?

Brzdu cen elektřiny pro všechny domácnosti a podniky až do roku 2035, aby vznikla jistota pro plánování a urychlila se transformace. Kromě toho musí veškerá infrastruktura a veřejné služby přejít do veřejného vlastnictví, protože soukromý vlastní kapitál je prostě příliš drahý.

V Berlíně se právě formuje červeno-zeleno-červená vládní koalice. V jejím sondážním dokumentu se mluví o zespolečenštění bytů. Považujete to za dobrou věc?

Červeno-zeleno-červená koalice chce v Berlíně převést do veřejného vlastnictví zhruba 160 000 běžných bytů a zároveň rozšířit veřejnou bytovou výstavbu. Obojí je správné a nutné, chceme-li bytovou krizi dostat pod kontrolu.

Berlínský plán na zespolečenštění bytů

V referendu v září 2021 se 56,4 % berlínských voličů vyslovilo pro iniciativu Deutsche Wohnen & Co. enteignen, která požadovala převést do veřejného vlastnictví byty velkých soukromých pronajímatelů. Tehdejší zemská vláda návrh neprosadila.

Po zemských volbách v září 2026 se k němu SPD, Zelení a Levice vracejí. Podle jejich sondážního dokumentu by se zespolečenštění týkalo firem s více než 10 000 byty v Berlíně, mezi nimi koncernu Vonovia; do obecního vlastnictví by tak přešlo asi 160 000 bytů. Odškodnění má být omezeno na 16 miliard eur, financováno úvěry a splaceno z nájemného. Zákon chtějí strany předložit v polovině roku 2028, výjimku mají družstva. Vonovia plán považuje za protiústavní.

Průmyslová politika jako v Číně a USA

Už jste zmínil Čínu a mnohé z toho, co jste zatím řekl, zní jako nějaká pětiletka. Máte opravdu na mysli něco takového?

Myslím na indikativní průmyslové plánování. Vláda by si měla položit otázku, ve kterých odvětvích chce být Německo za pět let na špici. Tato diskuse téměř neprobíhá. Ocelářský summitSetkání vlády se zástupci ocelářských firem, odborů a spolkových zemí ke krizi odvětví, které kancléř Merz svolal na listopad 2025. sice existuje, ale svolává se, až když už škoda nastala. A ani pak se nepřijímají nástroje a politická rozhodnutí, které by průmysl strategicky připravila. Mimochodem, takhle neuvažuje jen Čína, ale i USA.

Jak se to projevuje?

Příkladem je zákon o snižování inflace (Inflation Reduction Act) z roku 2023, kterým USA posunuly kupředu zelenou průmyslovou politiku. V Německu většina ekonomů tento program odmítla. Podnikatelské svazy sice požadovaly podobná opatření, ale tyto požadavky odporovaly jejich vlastním tržně liberálním dogmatům, takže to neznělo příliš přesvědčivě. Investice do budoucnosti se ale nedějí samy od sebe, ani v Číně, ani v USA. Potřebujeme podporu investic, třeba abychom dekarbonizovali ocelářský průmysl a byli technologicky na špici v oblasti čistých technologií.

Socialismus ale v Německu nechcete, nebo ano?

Ne, rozhodně ne. Nechci socialistickou plánovanou ekonomiku. Jde mi o kombinaci trhu a státu. Chci hodně trhu, ale dobrého trhu, který funguje. A vládu, která se vážně zamyslí, jak chce dosáhnout klimatické neutrality, když ji slibuje.

Kde trhy selhávají

Naše trhy nefungují?

V dobách krize často dochází k přehnané reakci finančních trhů. Mohli jsme to pozorovat během energetické krize v roce 2022, kdy se burzovní ceny zemního plynu během velmi krátké doby zdesetinásobily. Některé energetické firmy navíc implicitně koordinují své ceny, aniž by to Spolkový kartelový úřad (Bundeskartellamt) postihoval. A konečně je mnoho oblastí, v nichž centrálně plánujeme, ale děláme, jako by tam existoval trh.

Spojnicový graf: měsíční cena plynu TTF vzrostla z 18 EUR/MWh v únoru 2021 na 235 v srpnu 2022
Měsíční průměr ceny plynu na burze TTF vystoupal od února 2021 do srpna 2022 zhruba třináctinásobně.

Co tím myslíte?

Provoz elektrických sítí je regulovaný monopol. Vyplácejí se v něm dvouciferné výnosy, které všichni platíme ve vyšších cenách elektřiny. Mezinárodní finanční investoři právě takové výnosy požadují. Jiné země EU sítě a infrastrukturu tolik nezprivatizovaly, a to je jeden z důvodů, proč je u nich elektřina levnější. Tam, kde není a nikdy nebude konkurence, by měl stát jasně říct, že chce nižší ceny elektřiny, a tedy i nižší výnosy.

Stát, zbrojení a škrty

Udělejme ještě krok zpět, k jádru samotného konceptu: není po všech zkušenostech z celého světa troufalé, když si stát myslí, že to ví lépe než spousta lidí, kteří na trhu rozhodují?

Nemyslím si, že by stát znal tržní ekonomiku lépe.

Já také ne.

Stát ale rozhoduje tak jako tak. Rozhodl, že budeme vydávat mnohem víc peněz na zbrojení. A rozhodl o tom, jak vypadá energetický sektor. O tom se dá přít a od toho máme volby. Nechci hájit každé státní rozhodnutí, ale mnoho chyb pramení z toho, že předtím neexistovala žádná koncepce, nebo že koncepce nebyly v politice zastoupeny.

To, že se musíme nutně vyzbrojit, ale vidíte také?

Svou obranyschopnost bezpochyby posílit musíme. To ale zvládneme i bez toho, aby stát vyhazoval mnoho miliard eur za pochybnou vojenskou techniku.

Stát by také konečně mohl razantně škrtat výdaje.

Jsem pro. Průmyslovou politiku, jak ji dnes provozujeme, považuji za marnotratnou. Nejlepším příkladem je v současnosti zbrojní průmysl. V automobilovém odvětví v minulosti často vyhrával ten, kdo měl nejlepší kontakty na kancléřský úřad.

Existuje také myšlenka vrátit se k vyššímu hospodářskému růstu tím, že stát v podstatě všude v Evropě a Americe ustoupí, bude méně přerozdělovat a regulovat a nechá podnikatele a zákazníky prostě jednat. Nebylo by mnohem vhodnější a odvážnější vydat se tímto směrem?

Ne. Otázka totiž nezní, zda potřebujeme víc, nebo méně státu. Ústřední otázkou je, jak vybudovat funkční stát, který bude pracovat pro velkou většinu společnosti, a ne pro zájmy několika málo miliardářů a velkých koncernů.