USA slaví 250. výročí svého vzniku. Dnes jsou však právě onou pokryteckou zemí, kterou nikdy nechtěly být – a přesto jí vždy byly.
Tento 4. červenec byl výročím velkého slibu, jednoho z největších a nejmohutnějších, jaké lidstvo kdy poznalo. A s ním poznalo i jeho rozpory, které jsou v současnosti, v Americe Donalda Trumpa, tak silné jako málokdy.
„All men are created equal,“ uvádí se v Deklaraci nezávislosti USA, „všichni lidé jsou si rovni.“ Když se přesně před 250 lety 13 kolonií odtrhlo od britské koruny a založilo Spojené státy americké, zaručily všem lidem určitá nezcizitelná práva, mezi nimiž jsou právo na život, svobodu a snahu o štěstí.
Z poddaných se tehdy stali občané, z revoluční myšlenky zářivá naděje: země bez tyranie a bezohlednosti, v níž nevládne žádný král s údajně bohem danou mocí, nýbrž rozum. Země, v níž jsou si všichni lidé rovni, před svým Stvořitelem i před zákonem. Svoboda – a rovnost.
O 250 let později svět s nedůvěrou sleduje, co z toho vzešlo. Donald Trump je sice králem pouze na fantazijních obrázcích generovaných umělou inteligencí, které sdílí na sociálních sítích. Zdá se však, že bod za bodem se stává právě tím vládcem, před nímž tak naléhavě varovali takzvaní otcové zakladatelé. Ve Washingtonu si staví zlatý taneční sál, zatímco lidem v zemi zbývá na živobytí stále méně peněz. S brutální odhodlaností se Trump snaží získat stále více moci a přitom nerespektuje ani zákon, ani slušnost.
Můžeme na to nahlížet jako na šokující historickou nehodu.
Nebo jinak: stalo se to, co se stát muselo. Mezi ideálem a realitou totiž zeje propast, která je stejně stará jako samotný americký sen.
Otcové zakladatelé a otrokáři
Thomas Jefferson je muž, který stál za Deklarací nezávislosti; dodnes je uctíván jako vizionářský intelektuál a stal se třetím prezidentem USA. Ve svých spisech se vášnivě zasazuje za demokratické ideály. Na své plantáži ve státě Virginie však v průběhu svého života vykořisťoval stovky lidí. Otroci postavili krásné cihlové zdi Jeffersonova sídla Monticello, jehož neoklasicistní architektura dnes patří k světovému dědictví UNESCO.
Jefferson není jediným otrokářem mezi otci zakladateli; patří k nim také George Washington, první prezident USA a vzor integrity tohoto úřadu, stejně jako James Madison, který je považován za otce Ústavy a který Jeffersona v úřadu vystřídal. Maják svobody, který zapálili, tehdy zářil jen pro zlomek Američanů: pro bílé vlastníky půdy, jako byli oni sami. Ne pro přibližně 20 % obyvatelstva, které žilo v otroctví a bez jakýchkoli práv, stejně jako pro domorodé obyvatele, kteří nesměli být občany země, kterou po staletí obývali. A ani pro ženy, kterým zůszane volební právo odepřeno až do roku 1919.
Jefferson otevřeně přiznává, že otroctví je „hanebná praxe“. Sám z ní však profituje. A je přesvědčeným rasistou: černochy považuje za fyzicky i duševně podřadné vůči bílým. O amerických domorodcích se i v Deklaraci nezávislosti hovoří pouze jako o „bezohledných divoších“. Jen tak lze ospravedlnit, že vlastní svoboda je založena na vykořisťování a vyhnání druhých.
Podíváme-li se 250 let zpět, jeví se 4. červenec 1776 jako okamžik zrodu nejen jednoho národa, ale i jedinečné demokratické tradice. Zároveň je však třeba konstatovat: Spojené státy byly založeny pokrytci. A pokrytectví pokračuje i nadále.
Všechno mohlo dopadnout jinak
Při vypracovávání ústavy dbali otcové zakladatelé pečlivě na rovnoměrné rozdělení moci. Ta však zůstává především v rukou osvícených elit, jakými byli oni sami. „Pracovitá, ale nevzdělaná masa“ obyvatelstva by neměla mít příliš velký vliv. I dnes o výsledku prezidentských voleb nerozhoduje počet hlasů celého amerického obyvatelstva, ale volební kolegium: jednotlivé státy určují volitele, kteří volí prezidenta. Tak se v roce 2016 mohl do Bílého domu nastěhovat Donald Trump, přestože více lidí hlasovalo pro Hillary Clintonovou.
Chce-li někdo Jeffersona a ostatní hájit, řekne: Byli to muži své doby. Demokracii spojovali s jejím selháním v Římě a Athénách, s vládou davu, která nakonec vede jen k tyranii. A nedokázali snad otcové zakladatelé něco neuvěřitelného? Nevděčí jim snad USA za hrdé tradice, jako jsou systém brzd a protivah (checks and balances) a svoboda projevu? Co na tom záleží, že měli pár vrozených vad! A vůbec: nejprve přece museli udržet pohromadě tuhle nesourodou skupinu 13 federálních států.
Na severu je otroctví sporné již od samého založení národa. Jih však na něm trvá. Aby se mohlo pokračovat v práci na ústavě, dospějí otcové zakladatelé k cynickému kompromisu: v demografických statistikách se jeden otrok počítá jako tři pětiny svobodného občana. Díky tomu získávají jižní státy, kde žije většina těchto otroků, větší slovo ve Sněmovně reprezentantů – protože tam se počítá počet obyvatel daného státu. Nemusí však otrokům přiznávat žádná práva, protože ti se nepočítají jako plnoprávní občané.
Tří pětinovým ustanovením se do ústavy dostal americký prvotní hřích: „White Supremacy“, nadvláda bělochů. V oněch formativních prvních letech se stává ústředním motivem americké politiky.
V současnosti, v Americe Donalda Trumpa, je tento motiv patrný tak jasně, jako už dlouho ne. Jedním z důvodů je období amerických dějin, v němž se vše mohlo vyvinout jinak.
Rovnost: konečně je tady
Počínaje rokem 1861 začaly nakonec Sever a Jih řešit svůj spor o otroctví zbraněmi. Občanská válka je nejkrvavějším konfliktem v historii Spojených států, zahynuly při něm statisíce lidí. A přesto: díky vítězství Severu nad Konfederací získali otroci svobodu a s téměř stoletým zpožděním i uznání jako občané. Najednou se zdá, že sjednocení rezervané země je možné. Že došlo k naplnění jejího zakladatelského mýtu. Svoboda a rovnost, teď už konečně!
Moc rasistů na Jihu však, ačkoli byla vojensky poražena, zůstává v sociální a ekonomické rovině stále neporušená. Ve Washingtonu dlouhodobě chybí politická vůle prosadit práva bývalých otroků, v případě nutnosti i za použití donucovacích prostředků. Je třeba jít vpřed, v domnělé jednotě a předstíraném smíření. Unie má být udržována pohromadě za každou cenu, stejně jako již před sto lety.
A tak rasisté bez překážek nacházejí nové způsoby, jak utlačovat černochy. Státy zavádějí povinnost prokázat se průkazem totožnosti nebo daň za přístup do volební místnosti, zřizují rasově oddělené školy, železniční vagóny a fontánky s pitnou vodou. Není to jen politicky tolerováno. Bílí Američané nadále těží z toho, že černoši jsou i nadále vykořisťováni.
Všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější
Nejvyšší soud USA ospravedlňuje rasistické zákony z roku 1896 právním principem „separate but equal“ – odděleni, ale rovni. Všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější: tento sémantický trik by se Jeffersonovi jistě líbil.
Nový řád bílé nadvlády se opírá o extrémní násilí. Nejen na Jihu dochází k tisícům lynčování, která téměř nikdy nejsou objasněna. Počet členů Ku-Klux-Klanu se čas od času rozrostl až na miliony a terorizoval černochy, kteří se odvážili projevit svůj politický hlas. V rámci expanze na západ, oslavované jako „osud“ či „zlatá horečka“, byli domorodí obyvatelé již po desetiletí vypuzeni a zabíjeni, jejich životní základy byly systematicky ničeny, aby byla země zpřístupněna bílým.
I to totiž patřilo k původnímu pojetí americké svobody. V Deklaraci nezávislosti Jefferson v jedné vedlejší větě kritizuje, že britský král „zpřísnil podmínky pro přidělování nové půdy“: ten totiž kolonistům zakázal osidlovat území západně od určité hranice. Jeffersonovi nástupci nechali zejména v druhé polovině 19. století spáchat masakry na domorodém obyvatelstvu a přeživší přinutili k přesídlení do rezervací. Ať už jde o Mount Rushmore, kde jsou zvěčněni i Jefferson a Washington, národní park Yellowstone nebo rozlehlé pláně kolem Route 66: všechna tato ikonická místa, která dnes turistům slibují ochutnávku nekonečné americké svobody, jsou ukradenou zemí.
Nostalgické přikrášlení
USA se s těmito hrůzami nikdy nedokázaly vyrovnat. Místo toho se bílá většinová společnost utápí v politicky a ideologicky zabarveném či prostě jen nostalgickém idealizování. Představuje revoluci, občanskou válku a „bitvy“ proti domorodcům jako nedělní zábavu. Miluje westernové filmy a Jih proti Severu, tým Washington Redskins a motocykl Indian, první americký motocykl. Pojmenovává vojenské základny po generálech z Jihu, aby uklidnila jejich jižní stoupence, a považuje vlajku Konfederace, která ještě do roku 2015 vlála před vládní budovou státu Jižní Karolína, za kulturní dědictví. Nezajímá ji, že trest smrti je nadprůměrně často ukládán černochům a to převážně v jižních státech. Baví se na ochutnávkách vína, bleších trzích nebo svatbách na bývalých plantážích.
A zdá se, že čeká jen na někoho, kdo řekne: vždyť to všechno nebylo zas tak strašné.
Politický instinkt Donalda Trumpa se probudil na počátku roku 2010. Krátce předtím se prezidentem USA stal Barack Obama. Takzvané hnutí Tea Party – pojmenované podle americké revoluce, kdy obyvatelé kolonií na protest hromadně potápěli bedny čaje – protestuje proti Obamově daňové politice a údajně příliš se vměšujícímu státu. Především však soustřeďuje nelibost vůči prvnímu černošskému prezidentovi USA. Trump šíří v těchto kruzích oblíbenou konspirační teorii, že Obama se narodil v Keni, a není tedy legitimním prezidentem. Na této teorii si vyzkouší lži jako metodu – a objeví rétoriku, která ho o několik let později vyzdvihne až do prezidentského úřadu.
„Vezměme si naši zemi zpět,“ skandují například příznivci Tea Party. Vezmeme si ji zpět od koho? „Make America Great Again,“ zní o chvíli později z Trumpových úst – na co se to vlastně vztahuje, kdy přesně byla ona země „velká“? A co má být ta „skutečná Amerika“, kterou propagují Trump a jeho příznivci, když ne jen šifra pro zemi bílých?
Čí hlas má jakou váhu?
Subtilní výzvy k oživení určité minulosti s určitými společenskými hierarchiemi již dávno ustoupily bezostyšnému rasismu. V dnešní Americe nedávno republikánská kongresmanka v rozhlasovém rozhovoru nadšeně souhlasila s tvrzením moderátora, že černošský předseda demokratické frakce Hakeem Jeffries by měl dát své „ruce sběrače bavlny“ pryč od jejího domovského státu Virginie. Demokraté marně požadovali její odstoupení, republikáni mlčeli.
Toto rozhlasové interview se zabývalo právě otázkou, která tuto zemi zaměstnává už od prvního dne: čí hlas má jakou váhu?
V roce 1965, téměř 200 let po přijetí americké Deklarace nezávislosti, byla tato otázka konečně vyřešena. Tehdy hnutí za občanská práva vedené Martinem Lutherem Kingem Jr. prosadilo přijetí zákona o volebním právu (Voting Rights Act), jedné z nejdůležitějších reforem v historii USA. Tímto zákonem Kongres zavázal určité státy, aby zrušily své rasistické zákony a umožnily všem občanům, bez ohledu na barvu pleti, rovný přístup k volbám. Díky tomuto zákonu vzrostl nejen počet černošských voličů, ale také počet jejich zástupců v politických funkcích.
Stejně jako Deklarace nezávislosti inspirovala revoluce po celém světě, i tento okamžik mění běh dějin. Aktivisté za občanská práva – kteří navazují na dlouhou tradici hnutí, jež od samého počátku bojovala proti rasové nerovnosti – připomínají nesmírnou sílu Jeffersonova slibu a jeho emancipační potenciál. Díky nim Spojené státy skutečně plní svůj zakladatelský slib. Teprve tehdy se stanou demokracií v její skutečné podobě, která neplatí jen pro některé.
Svoboda – a rovnost – musely být nejprve za cenu velkých obětí vybojovány. Neměly však být trvalé. Pouhých několik desetiletí později se USA chystají této demokracie opět zbavit.
Postupné odbourávání
V uplynulých letech Nejvyšší soud pod vedením pravicově konzervativního soudce Johna Robertse postupně oslabil zákon o volebním právu (Voting Rights Act). Volební obvody již nemusí být vymezovány tak, aby zohledňovaly podíl černošského obyvatelstva – to prý představuje diskriminaci bělochů.
Republikáni vytvářejí novou realitu. Jejich reformy volebních obvodů mají za cíl oslabit Demokratickou stranu (která se zase snaží tomuto trendu bránit, což přimělo výše zmíněnou republikánku k rasistickému výpadu proti Hakeemovi Jeffriesovi). Tyto reformy však postihují převážně černošské voliče, stejně jako uzavírání volebních místností a povinnost předložit průkaz totožnosti. A není ani náhoda, kde se toto nedůstojné divadlo odehrává: převážně ve státech, které dříve zotročovaly lidi a v nichž si zastoupení muselo být nejprve vybojováno. Nejméně 15 černošských kongresmanů nyní čelí hrozbě, že přijdou o své volební obvody. Byla by to největší regrese od doby, kdy se lidé barevné pleti v 60. letech 19. století poprvé dostali do Kongresu.
Jako by se snažili vrátit čas.
Mezera zaplněná kýčem a vlastenectvím
To odpovídá vzoru, který se v 250leté historii USA opakoval stále znovu. Čím odhodlaněji bojují menšiny za svá práva, tím prudší je protireakce těch, kteří se považují za takzvané „pravé“ Američany. Čím důrazněji jedni poukazují na rozpory v americkém příslibu, tím slepěji druzí tuto zemi oslavují. Zakladatelský mýtus, tedy mezera mezi ideálem a realitou amerického slibu, zalepená kýčem a vlastenectvím, představuje dokonalou projekční plochu pro určitý příběh o Americe.
Trump toho využívá. „Obnovení pravdy a rozumu v amerických dějinách“ – tak zní název dekretu, který vydal. Právě k 250. výročí chce z muzeí odstranit vše, co by mohlo zkalit obraz „největší země na světě“, především pak pravdivé zobrazení otroctví. Nechává znovu postavit stržené pomníky Konfederace a pokusil se vydírat tým Washington Commanders – jak se od roku 2022 nazývají bývalí „Redskins“ – aby opět hrál fotbal pod svým starým názvem. K tomu všemu pokrytecky hlásá oficiální motto výročí: „Freedom 250“.
Není náhodou, že on a jeho republikáni navazují na narativ, který již po své porážce prosazovaly jižní státy: v občanské válce prý nešlo primárně o otroctví, ale o přehnaně zasahující stát, proti kterému se bránili a proti kterému neprávem prohráli. Mnozí Američané se „velké vlády“ bojí jako čert kříže. I to má koneckonců své kořeny v roce 1776: revoluce a Deklarace nezávislosti položily základy sebevědomí národa, který si již od nikoho nenechá nic diktovat. Při vypracovávání ústavy se pak otcové zakladatelé rozcházeli v otázce, kolik moci by měla mít federální vláda vůči jednotlivým státům. Málo, domníval se například Jefferson, který se obával, „že svoboda ztratí půdu pod nohama a vláda získá na vlivu“.
Tento spor vedl k rozdělení na dva politické tábory, z nichž vznikl dvoustranný systém, který dnes zemi tolik trápí. Především však byla suverenita lidu přetvořena ve svobodu jednotlivých států, aby samy rozhodovaly o politické participaci svých obyvatel. To se nyní opět mstí, například když státy manipulují s volebními obvody.
Svoboda jako výsada
Pojem „freedom“ se v průběhu své 250leté historie neprojevil jako všeobecná samozřejmost, ale jako privilegium. Komu je svoboda dopřána, kdo smí být Američanem?
Tato otázka je stará jako samotný národ. Od roku 1790 platí podmínka, že člověk musí být „svobodná bílá osoba dobrého charakteru“. Cizinci jsou vítáni s radostí – koneckonců jsou potřební k osídlení a obdělávání údajně prázdné země. USA se stávají národem přistěhovalců. Již brzy se však vynořuje hierarchie: na samém vrcholu stojí bílí protestanti, pod nimi všichni ostatní.
Po první světové válce se Kongres rozhodl omezit přistěhovalectví pomocí kvótového systému. Víza se nejčastěji udělovala světlým Evropanům, jako byli Skandinávci. Mnoho lidí z asijských zemí, ale i z východní Evropy, má v budoucnu zůstat mimo. Cílem je trvale zakotvit „současné rasové složení Ameriky“, prohlásil v roce 1924 senátor David Reed, který za tento návrh nesl odpovědnost. O několik let později jeho zákon přispěje k tomu, že mnoha Židům prchajícím před nacisty bude odepřeno útočiště v USA.
Během hospodářské krize ve 30. letech 20. století byly miliony mexických přistěhovalců deportovány, když už jejich pracovní síla nebyla potřebná – a to i ti, kteří již dávno získali americké občanství. I dnes se Trumpovy „hromadné deportace“ dotýkají právě těch, kteří udržují zemi v chodu a dřou na polích, stavbách a v jatkách.
Demokracie jen tehdy, pokud upevňuje vlastní privilegia
Z dřívějšího vrcholu neliberální Ameriky pocházejí dva klíčové jazykové obrazy Donalda Trumpa: „America First“ a „Illegal Aliens“, tedy „nelegální cizinci“. Vysvětluje, že by v zemi viděl raději Nory nebo Švédy než lidi ze „zemí, které jsou ‚shit hole‘“. Z něco přes 6 000 lidí, kteří od loňského října získali v USA status uprchlíka, jsou až na tři osoby všichni běloši z Jižní Afriky.
Nejvyšší soud nyní prezidentovi alespoň připomněl, že si nemůže dle libosti jednoduše měnit ústavu. Trump chtěl zrušit takzvaný princip místa narození, podle něhož se každý člověk narozený v USA automaticky stává občanem. Jedná se o významný demokratický úspěch, který je zakotven ve stejném ústavním dodatku, jenž po občanské válce zaručil občanství i bývalým otrokům. Trumpův plán čerpal inspiraci u takzvaných nativistů, kteří se již v polovině 19. století pokoušeli prosadit, aby politické funkce mohli zastávat pouze rodilí Američané. Jejich snaha byla nemířena proti irským katolíkům, později proti italským uprchlíkům před chudobou a čínským dělníkům, dnes proti dětem nelegálních přistěhovalců z Latinské Ameriky. Motiv je však stejný.
„Amerika nepatří jim, ale nám. Je to naše přirozené právo, naše dědictví, náš osud.“ Citát z projevu republikánského senátora Erica Schmitta na pravicové konferenci ve Washingtonu v roce 2025. „My“, jak Schmitt ve svém projevu otevřeně vysvětluje, jsme potomci bílých protestantů, kteří tuto zemi osídlili. Ne potomci těch, kteří ji jako otroci pomáhali budovat. Ne původní obyvatelé. A už vůbec ne ti, kteří přicházejí z Guatemaly nebo Haiti v hledání života, svobody a štěstí.
To je kruté a nelidské. Ale není to nic nového.
Rez zažraná v soukolí
Trump je symptomem. V jeho osobě se v radikalizované a emocionálně nabité podobě snoubí všechny rozpory a sebeklamy, které se v této zemi za 250 let její historie nahromadily. Je pozdní pomstou za opomenutí a prohřešky, z nichž ty nejzákladnější lze vysledovat až ke stolu Thomase Jeffersona. Místo toho, aby se s nimi společnost vypořádala, pomalu se jako ošklivá rez zažraly do soukolí pokroku. Stále bezohlednější kapitalismus, sociální polarizace a křesťanský fundamentalismus – a v neposlední řadě také vzestup sociálních médií – to vše jsou faktory, které tento problém jen prohloubily.
„Trumpismus tu byl vždy. Jen čekal, až mu někdo dá jméno,“ píše autor Fintan O’Toole poté, co se Joe Biden stal prezidentem. Má to být jakýsi nekrolog. Jen několik týdnů předtím, 6. ledna 2021, vtrhli násilní Trumpovi příznivci – z 93 % běloši, z 86 % muži – do Kapitolu ve Washingtonu. Rozbili okenní tabule, zbili do bezvědomí policisty a zpustošili posvátné sály budovy Kongresu. „Pokud se nebudete bránit jako šílení, už nebudete mít žádnou zemi,“ těmito slovy podněcoval Donald Trump zfanatizovaný dav, když nechtěl přijmout svou volební porážku od demokratického kandidáta Joea Bidena.
Ve dnech po útoku na Kapitol se představitelé obou stran uchýlili k tvrzení, že ty ošklivé scény byly „neamerické“. Opravdu? Jeden z nejnásilnějších útočníků na Kapitol má na ruce vytetované číslo 1776; jakýsi scénář, který předem šířily krajně pravicové milice, nese název „1776 se vrací“. Stejně jako již dříve hnutí Tea Party se i útočníci na Kapitol považují za strážce odkazu otců zakladatelů.
„We, the People“ – první slova ústavy chápeme tak exkluzivně, jak se tato slova chápala v době jejího vzniku. Zásady, které byly kdysi v této ústavě zakotveny, jsou proto již pouze možnostmi: demokracii rádi vyzdvihujeme, dokud upevňuje naše vlastní privilegia. Jakmile tomu tak již není a začne zahrnovat i ostatní, musí pryč. Identitářství převládá nad vším, dokonce i nad realitou.
Jako by bylo třeba ještě dalšího důkazu, že zde nejde o zlom, ale o kontinuitu, je Donald Trump necelé čtyři roky po útoku na Kapitol znovu zvolen. Hlasovalo pro něj dokonce více lidí než kdykoli předtím. Uděluje milost pachatelům z 6. ledna a snaží se, aby jim byla z peněz daňových poplatníků vyplacena náhrada za údajně způsobenou křivdu. I zde se odráží období po občanské válce, kdy Trumpovi předchůdci omilostnili tisíce bývalých konfederátů a bagatelizovali rasistické násilí, které zachvátilo Jih.
Ještě není po všem
Zradil Trump Ameriku? Ne. Trump jen odhalil, čím Amerika vždy byla – ale také to, že je to země, kde svoboda zdaleka neznamená rovnost.
Proto Trumpovým voličům jeho autoritářské chování nevadí. Ochotně přehlížejí, že mnoho z toho, co dělá, je v naprostém rozporu s ideály, které Jefferson, Washington a ostatní otcové zakladatelé pro tuto zemi a její vůdce zamýšleli. Oslavují, že jeho strana hlásá svobodu projevu a zároveň nechává zakazovat tisíce knih – zejména těch, které se kriticky zabývají minulostí USA.
Jediná myšlenka, která přináší útěchu a dává naději, je tato: ještě není konec. Otcové zakladatelé nikdy netvrdili, že vytvořili něco dokonalého, naopak: Ameriku považovali za experiment. Je pravda, že tento experiment se právě teď zdá nacházet na špatné cestě. Ale USA – a na tom ani Trump nic nezmění – nejsou ani tak pevným útvarem jako spíše procesem.
Pokud si z pohledu zpět na 250 let americké historie máme odnést nějaké poučení, pak toto: po každém pokroku následuje úpadek a po úpadku zase pokrok. Ať už je úpadek, který USA zažívají právě v době tohoto slavného výročí, jakkoli velký, není jisté, jak velký bude příští krok vpřed – ať už přijde kdykoli.
Spojené státy nepřinesly na svět jen Donalda Trumpa. Ale něco mnohem většího. A to ho přežije.
Johanna Rothová je zahraniční korespondentkou německého týdeníku Zeit; do roku 2025 působila ve Washingtonu, D. C., a v současné době je v Bruselu. Studovala literární vědu a politologii na univerzitách v Bamberku, Paříži a Berlíně (M.A.) a absolvovala prestižní Německou školu žurnalistiky v Mnichově. Působila jako redaktorka deníku taz a Zeit Online, v letech 2022–2025 byla washingtonskou zpravodajkou. Ve své práci se zaměřuje především na mezinárodní politiku a společenské dění. V roce 2026 vyšla její první non-fiction kniha „This is America – Is this America?“ (Tohle je Amerika – Je tohle Amerika?).
