Kdo chce skutečně chápat úspěch Donalda Trumpa, musí se vrátit k hlupákům filmové historie – teprve pak pochopí základy jeho moci.
Že je svoboda vyjadřovat a psát vlastní názor ve Spojených státech stále ještě velká, navzdory všem pokusům o cenzuru televizních stanic, je nejzřetelnější při čtení nesčetných příspěvků na sociálních sítích, v nichž se měří a hodnotí inteligence prezidenta. Donald Trump, jak se každý den dočteme, je idiot, hlupák, trouba, mentálně velmi omezený člověk; a někdy vyvstává otázka, zda není nejhloupějším mužem, který se kdy mohl stát prezidentem. Nebo nejhloupějším člověkem v celé americké historii. (V několika evropských zemích by tomu, kdo by něco takového napsal o tamních politicích, hrozilo trestní stíhání.)
Čím blíže se k němu však dostanete, tím inteligentnější se prezident jeví. Zasedání jeho kabinetu, jejichž záznamy Trump zveřejňuje, jsou úžasnou poctou moudrosti a prozíravosti prezidenta. A když nedávno šéfové velkých technologických koncernů večeřeli s Trumpem, všichni přítomní se shodli na tom, že prezident pozval všechny tyto génie, aby byl mezi svými rovnými, jako největší génius ze všech. Pokud je tedy Trump hloupý, pak to jeho hosté a vazalové před ním přísně tají.
Psychologie bohatství a vliv peněz na duševní zdraví
Většina Evropanů se zřejmě shodně na tom, že Trump je nebezpečný a asi i zlý. Pokud jde o jeho hloupost, nejsou si ještě zcela jisti. Politici a politologové právě prohlásili, že Trumpa je třeba chápat jako „dealmakera“. Hloupí lidé však neuzavírají dohody. Deal je (jak je velmi zlovolně popsáno v „Dialektice osvícenství“) to, co zbude z rozumu tržních podmínkách.
Trumpovo druhé funkční období trvá již sedm měsíců a veřejnost se již dlouho ptá, jaké geniální dohody prezident vyjednal. Napadají mě však pouze takové, které fungují zcela bez použití rozumu podle vzoru mafie: obchodnímu partnerovi přiložíte pistoli ke spánku a řeknete mu, že buď bude na smlouvě jeho podpis, nebo jeho mozek.
Trump nehraje naivního, neskrývá se za maskou prostého hlupáka, není svatým bláznem
Donald Trump je podle populární interpretace Trumpa tím, kým by rádi byli jeho příznivci, jen kdyby měli více peněz a moci: bez zábran, morálky a svědomí. Zpupný, bezohledný, zlý. Trump je jen o něco chytřejší, jinak by neměl tolik peněz. Odkud peníze pocházejí, je jiná otázka – v posledních týdnech však Trump poskytl několik těžko vyvratitelných důkazů pro tezi, že není chytřejší, ale dokonce ještě hloupější než jeho příznivci.
Trump vypočítal, že některé ceny klesly o tisíc procent, což vyvolalo otázku, zda vůbec umí počítat od jedné do sta. Trump oznámil, že poletí za Vladimírem Putinem do Ruska. Zjevně nevěděl, že Aljaška patří ke Spojeným státům. A to jsou jen ty nejprostší případy. To, že před prvním jednáním s Putinem slíbil splnit jeho nejdůležitější požadavky vůči Ukrajině, nelze vysvětlit jinak než naprostou hloupostí. Američtí komentátoři opakovaně poznamenávají, že většina pětiletých dětí by pochopila lépe než Trump, kdo je na Ukrajině útočníkem a kdo napadeným. Stejně bychom mohly vyjmenovávat další důkazy hlouposti, vydaly by celé svazky.
Jaké prostředí podporuje temné osobnostní rysy?
Trump je hloupý, o tom není pochyb. Nehraje si na naivního, nesnaží se vypadat jako prostý hlupák, není svatým bláznem. Jeho hloupost nemá žádný skrytý význam ani dvojí dno, Donald Trump myslí to, co říká, vážně. Ve Springfieldu jedí kočky, v Beverly Hills si smíte čistit zuby jen jednou denně. Já, Donald Trump, jsem „stable genius“.
Je hloupý, což vysvětluje i jeho morální problémy. Nezná empatii, pravidla slušného chování jsou mu nepochopitelná, utrpení druhých ho nedotýká: protože pro tyto základní požadavky lidskosti je zapotřebí minimální míra inteligence, duševní síla vcítit se do druhých a vcítit se do jejich myšlení.
V anglickém slovníku se již hledá výraz, který by mohl označit tuto formu vlády. Někteří jej nazývají „idiokracií“ podle starého filmu (v české verzi „Absurdistán“; pozn. PQ) který však vyprávěl o tom, že celá země byla naprosto otupělá. Také německá verze „Idiokratie“ vychází z lamentování nad údajným otupením celé společnosti, což téměř vždy padá na ty, kteří lamentují.
Britský časopis Economist vyhlásil na podzim loňského roku za slovo roku „kakistokracie“, termín, který se skládá z řeckých slov pro „špatný“ a „vláda“ a který se do angličtiny dostal z němčiny. Kakistokracie byla již v 18. století opakem aristokracie, vládou těch nejhorších a nejhloupějších. Tento výraz se pravděpodobně prosadí, čímž sice bude jev pojmenován, ale ne vysvětlen. Lidé volí za vůdce nejsilnějšího, nejchytřejšího a nejbezohlednějšího, což je pochopitelné. To, že volí nejhloupějšího, je však nepochopitelné. A nutí nás to pochybovat o rozumu většiny.
Amerika vždy obdivovala hlupáky a idioty, počínaje Charlie Chaplinem
Pouhé diagnostikování hlouposti u hloupého člověka a nechat věci tak, jak jsou, je samo o sobě nebezpečnou hloupostí, jak nedávno v časopise Merkur poukázal filozof Christoph Paret. Hloupost je třeba chápat jako výzvu; „nejlepší knihy pojednávají o moudrosti šílenců, o propracovaném myšlení údajných primitivů“. Na povzbuzení Paret cituje z „Vermischte Bemerkungen“ (Rozličné poznámky) Ludwiga Wittgensteina: „Vždy sestupuj z holých výšin rozumu do zelených údolí hlouposti.“
Trumpovu hloupost je tedy třeba posuzovat s větší opatrností – a jeho úspěch a popularita se stanou srozumitelnějšími, když si uvědomíme, že Trump je svým hlavním povolání bavič, takzvaná „televizní osobnost“. Jako realitní podnikatel pouze prošustroval miliony svého otce, jako producent a protagonista show „The Apprentice“ vydělal spoustu peněz. A teprve v souvislosti s americkou filmovou a televizní historií se Trumpova hloupost odhaluje v celé své nahotě.
Konzervativně smýšlející lidé mají často nižší IQ
Amerika vždy obdivovala hlupáky a idioty, počínaje Benem Turpinem a mladým Charlie Chaplinem a konče Chico Marxem, a tím to zdaleka nekončí.
A když se dnes podíváte na staré filmy o Růžovém panterovi s neuvěřitelně hloupým inspektorem Clouseauem, který přesto udělá kariéru u policie a je všemi obáván, nepřipomene vám to Trumpa jen proto, že Blake Edwards, režisér, a Peter Sellers, herec, který ztvárnil inspektora Clouseaua, byli tak lidští a sympatičtí.
Tito hrdinové byli v historii hlouposti milováni, protože jejich ignoranci bylo možné chápat jako odpor proti praktickým omezením, jejich hloupost jako odmítnutí poslušnosti, jejich omezenost jako věrnost sobě samým. Výsledkem byla většinou radost z ničení a rozbíjení, tvrdohlavost v hlouposti, která vedla k pádu zdí, ničila aut a zoufalství autorit. Tak se v hollywoodských groteskách stala hloupost symbolem sebeuvědomění v rychle se racionalizujícím světě.
A přesně tak se chová Trump, jehož hloupost je většinou zábavná. Neničí zdi, auta, ale autority ano. Především ničí pravidla, právo, instituce. Šlape po všem, co se nehodí do jeho dětské představy o vládci a jeho možnostech. Vytrhává slova z jejich smyslu, kterému nerozumí. Pravděpodobně mu chybí i dostatek soustředění, aby dokázal přečíst pouhých 35 slov preambule Deklarace nezávislosti („… že všichni lidé jsou obdařeni nezcizitelnými právy …“). Kdyby byl schopen reflexe, dalo by se ho kritizovat. A účinněji proti němu bojovat.
Jak lze ale bránit lidská práva a dělbu moci proti někomu, kdo je zcela neschopný přemýšlet o jejich smyslu? Je možné, možná dokonce nutné, začít znovu a znovu, formulovat stále jednodušeji, hledat stále prostší argumenty. Tak hlupák, který je u moci, ještě snižuje IQ svých protivníků a celkovou úroveň společnosti. Nakonec se bude považovat za nejchytřejšího, protože nemá potřebu snižovat svou vlastní úroveň. A lidé kolem něj, kteří se nyní ještě servilně sklánějí, jsou připraveni z trosek, které Trump zanechal po americkém konsensu, vytvořit neliberální systém, který bude trvalejší než rozmary prezidenta.
Psychologové odhalují stále více znepokojivých faktů o politice
Jeho hloupost někdy působí velmi poučně. Tak tomu bylo, když američtí tech bros seděli u prezidentova stolu a demonstrovali svou zbabělost a sebeopovržení. Bylo tomu tak, když Trumpova ignorance provokovala evropské hlavy států, aby společně odjely do Washingtonu a společně chránily ukrajinského prezidenta před Trumpovou arogancí. To, že se německý kancléř Friedrich Merz odvážil Trumpovi otevřeně odporovat, bylo také poznáním, s nímž každá nepočítal.
Andy Warhol někde napsal, že krása je forma inteligence. Trumpovo vládnutí možná znamená, že i hloupost může být formou inteligence.
