Co když smysl života není něco, co máme najít, ale něco, co musíme každý den znovu vytvořit? Albert Camus nebral absurditu jako důvod k rezignaci, nýbrž jako výchozí bod poctivého života.
Albert Camus napsal, že existuje jen jedna skutečně vážná filosofická otázka. A není to otázka po Bohu ani abstraktní pátrání po „smyslu života“. Je nám mnohem blíže, je osobnější a nepříjemnější: stojí život za to žít, i když nám žádný předem daný smysl neslibuje?
Camus se narodil roku 1913 v Alžírsku do velmi chudé rodiny. Otec mu zemřel ve válce, když mu nebyl ani rok. Matka neuměla číst ani psát, téměř neslyšela a rodina žila ve dvou místnostech bez tekoucí vody. Přesto se Camus stal jedním z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století. Ne proto, že by mu život přál, ale proto, že se naučil dívat se mu do tváře bez útěšných iluzí.
Když v roce 1942 vydal Mýtus o Sisyfovi, začal větou, kterou by od filosofického spisu čekal málokdo: „Je jen jeden opravdu závažný filosofický problém: sebevražda.“ Nebyla to póza ani provokace. Camus tím mířil k otázce, před níž podle něj dříve či později stojí každý člověk: jak žít ve světě, který o našem smysluplném příběhu mlčí?
Tento stav nazval absurditou. Ne jako urážku života, ale jako přesný popis konfliktu mezi člověkem a světem. Člověk touží po řádu, významu a odpovědćh. Vesmír však žádnou odpověď nenabízí. A právě v tomto napětí vzniká absurdno: nikoli jako konečný rozsudek, ale jako zkouška.
Camus viděl tři možné reakce. První je fyzický konec, odmítnutí života. Druhou nazýval filosofickou sebevraždou: únik do víry, ideologie nebo jakéhokoli systému, který člověku slíbí hotový, definitivní smysl. Třetí možností je revolta. Zůstat v absurdnu, nic si nenamlouvat, nepředstírat kosmický plán – a přesto se rozhodnout žít naplno.
Právě tuto třetí cestu Camus pokládal za jedinou opravdu poctivou.
Vysvětlil ji na mýtu o Sisyfovi. Sisyfos je odsouzen bohy k tomu, aby věčně valil kámen na horu. Jakmile jej dostane vrchol, kámen se zřítí zpět a všechno začíná znovu. Navždy. Camus však napsal slavnou větu: „Musíme si představit Sisyfa jako šťastlivce.“ Ne proto, že by jeho úděl byl krásný. Ale proto, že je jeho. Zná ho, přijímá ho a v této vědomé vzpouře nalézá svobodu, kterou mu nemohou vzít ani bohové.
Podobnost s lidským životem je nepříjemně přesná. Také my valíme své kameny. Pracujeme, budujeme, prohráváme, začínáme znovu. Neexistuje záruka, že se vše nakonec spojí v jeden velký smysluplný celek. Camus ale netvrdil, že je to tragédie. Tvrdil, že je to lidská situace. A že prvním krokem ke skutečnému životu je přestat předstírat, že existuje vyšší plán, který za nás všechno ospravedlní.
Camus zemřel roku 1960 při autonehodě. Bylo mu pouhých 46 let. V kapse se u něj našel nepoužitý lístek na vlak – na poslední chvíli se ale rozhodl jet autem. Ironie osudu, jakou by snad ani on sám lépe nevystihl. Zanechal však po sobě něco, co nemohla zničit žádná náhoda: důkaz, že člověk může žít plně i bez jistot. Možná dokonce právě jen tehdy.
Otázka, kterou nám Camus zanechává, proto nezní: má život smysl? Zní jinak: žiješ tak, abys mu ho dokázal dát?
Smysl života není skrytý poklad, který jednou za správným rohem objevíme. Vzniká prostřednictvím našich rozhodnutích, naší vědomě vykonávanou činností, nachází se v lidech, které milujeme, v postojích, kvůli nimž znovu a znovu valíme svůj kámen. Sisyfos nemůže rozhodnout, zda kámen spadne. Může však rozhodnout, jak jej bude valit.
