Narcisté touží po uznání. Vnitřní prázdnota však přetrvává, říká Thomas Fuchs. Filosof vysvětluje, co je pohání – a proč je jejich slabým místem právě tělo. Rozhovor pro magazín GEO vedla Stefanie Maecková.
GEO: Narcismus se projevuje extrémní potřebou obdivu a nedostatkem empatie. Píšete, že narcisté trpí „nenasytným já“. Co tím máte na mysli?
Thomas Fuchs: Narcistické trápení se točí kolem nedostatečné sebeúcty; měřítkem jsou většinou výše platu, počet získaných lajků nebo, ve vědě, počet akademických citací. Při tom všem však sebeúcta zůstává čistě vnější, nenaplňuje já. Narcistická subjektivita se necítí být nosná, nespočívá v sobě samé ani není „sama se sebou spřátelená“, jak to můžeme vyjádřit slovy Aristotela.
Jak tuto nenasytnost postižení prožívají?
Pohání je hluboký pocit nedostatku a nejasná vnitřní prázdnota. Tento neklid vede k hledání náhradního uspokojení ve vnějším světě. Tragédie spočívá v tom, že náhražky sebeúcty, po nichž narcisté neustále touží, tento nedostatek nikdy nedokážou zaplnit. Peníze, moc, sex, krása, úspěch, obdiv ostatních, v nichž se narcisté zrcadlí – to vše zůstává marné. Narcista je v jistém smyslu uvězněn mezi dvěma prázdnotami, vnitřní a vnější prázdnotou zrcadel. Nedostatek ho činí nenasytným, bez ustání hledá sebepotvrzení, ale nic z toho ho nikdy nenaplní.
Co by mohlo tento „hlad“ ukojit?
Na opačném pólu narcismu se nachází vnitřní vřelost, základní pocit sebepřijetí a pocitu, že je člověk v bezpečí. Mohli bychom to také jednoduše označit jako lásku k sobě samému: něco v našem vztahu k sobě samým vyvolává smíření, vyrovnanost a vnitřní soulad. To vše narcistům chybí.
A odkud se bere tento nedostatek sebeakceptance?
Ne všechno lze vysvětlit dětstvím, mnoho věcí je rovněž dáno geneticky. Klíčovým faktorem je však nedostatek bezpodmínečné lásky během dospívání, která není vázána na hodnoty jako vzhled nebo výkon. Děti vycítí, když nejsou milovány samy o sobě. Vnímají také, když slouží pouze jako narcistické prodloužení ega svých rodičů.
Znamená to, že rodiče svůj vlastní narcismus předávají dětem?
Ano, takové matky nebo otcové se snaží zaplnit svou narcistickou prázdnotu a potřebu uznání tím, že zdůrazňují výjimečnost svých dětí. Nemusí se tedy nutně jednat jen o nedostatek vřelosti nebo chladné zanedbávání. I nadměrný obdiv nebo neustálá chvála, kde není co chválit, vytvářejí narcistické struktury. Pokud jsou rodiče fanoušky svých dětí, ty se naučí, že se musí neustále předvádět a prezentovat, aby byly milovány. Toto falešné, jako maska nasazené já pak žije především z obdivu ostatních. Za tím vším se však skrývá osamělé já, které je prázdné a bez obsahu. Zmrzlé, ubohé já.
… který utíká k symbolům společenského postavení?
Ano, je to útěk vpřed, neklidné a netrpělivé hledání, které však nikdy nedosáhne cíle. Narcista nezažívá, jak roste jeho sebevědomí a sebeúcta a jak dospívá k klidnějšímu a spokojenějšímu přijetí sebe sama. Každý zisk, každé dobytí nebo ocenění jsou již v okamžiku dosažení opět znehodnoceny a vedou k novému honu. To je příčinou neklidu, honby od jednoho vrcholu k druhému. Americký prezident Trump je toho mimochodem ukázkovým příkladem.
Na co narážíte?
Cíle Trumpovy touhy po moci a expanzi se neustále mění. Nejdřív chce cla, pak Grónsko, pak Venezuelu, pak je to Írán nebo Kuba. Vše začíná s velkou slávou, ale pak o to zase ztratí zájem. Právě toto roztěkané a nevyzpytatelné hledání zdrojů sebeúcty a velkoleposti ho – mimo jiné – demaskuje jako narcistu.
Není to trochu riskantní, stanovit něco takového na základě dálkové diagnózy?
Jeho neteř Mary Trumpová, která se zabývá studiem osobností, popisuje Trumpovo spíše žalostné dětství s otcem, psychopatickým podnikatelem v oblasti nemovitostí, a nemocnou a nepřítomnou matkou. Vypráví o dětství, v němž chyběla vřelost a uznání. Otec chlapci upíral empatii a blízkost a chválil pouze Trumpovy nesympatické činy. Diagnóza amerického prezidenta však ani nevyžaduje podrobnosti o jeho dětství. Trump může být již na základě svého chování považován za učebnicový příklad narcistického chování, v tomto případě dokonce v jeho maligní, tedy zlovolné variantě.
Ve své knize popisujete narcistický typ osobnosti jako postavu budoucnosti: narcista nerad vzpomíná na svou často nešťastnou minulost a osamělé dětství, přítomnost mu vždy připadá neuspokojivá, úspěch a štěstí hledá pouze v budoucnosti. Není však toto „zaměření se na budoucnost“ užitečné i pro dosažení cílů?
To ano, jenže tento útěk do budoucnosti nikdy nevede k naplněné přítomnosti. To platí už pro Fausta, který nikdy nedosáhne okamžiku, v němž by mohl setrvat. Nenaplněný nedostatek žene narcisty od projektu k projektu. Samozřejmě, že tato motivace pomáhá při dosahování cílů, přesto však zůstává neklidem bez radosti, protože nikdy nedosáhne nasycení ani spokojenost.
Může se obrácení ke spiritualitě narcistům pomoci najít vnitřní klid?
Samotné by to bylo rozhodně jednou z možností, jak relativizovat ego. Nicméně i v náboženském kontextu se mohou objevit narcistické tendence, které se projevují touhou patřit k těm obzvláště morálním nebo vyvoleným. I meditace a jóga, které jsou vlastně únikem z narcistického kolotoče, vykazují občas narcistické tendence, například když si vzpomeneme na předvádění jógových pozic na sociálních sítích. Vlastní duchovní pokrok se může sám stát dějištěm marnivosti: „Moje ego je mnohem menší než tvoje“. Diskutuje se také o altruistickém narcismu, při kterém má být sebevědomí posíleno zvláštní obětavostí, aniž by však narcistům skutečně šlo o objekty této pozornosti.
Popisujete narcismus jako „narušenou tělesnost“. Co tím myslíte? Kult těla na sociálních sítích?
Kult těla, jak jej například propagují influenceři, je narcistická strategie, která se zásadně liší od pocitu pohody být ve vlastním těle. Ve filosofii rozlišujeme mezi tělem a tělesností. Tělesnost označuje to, jak člověk vnímá sám sebe a jak se ve svém těle cítí doma. Tělo je naopak to, co člověk navenek ukazuje, tedy tělesný obraz, kterým se prezentuje. Narcistický obraz sebe sama je s touto prezentací spjat. Narcisté se necítí ve svém těle jako doma, ačkoli se neustále starají o svou postavu, sledují svou kondici, posilují svaly nebo provozují extrémní sporty. Dalo by se říci, že narcisté mají tělo, nejsou ale doma ve své tělesnosti.
Co je Achillovou patou této přehnané posedlosti vlastním tělem?
Tělo je nakonec zranitelné a pomíjivé. A to nejhorší pro narcisty je, že tělo stárne, pokrývá se vráskami, chřadne a chátrá. K narcismu proto často patří hypochondrie, konkrétně tušení, že i nákladně optimalizované tělo nás jednou zklame. Přes veškeré zlepšování životní dráhy na jejím konci přece jen čeká smrt. Smrtelnost je slabým místem narcismu, které je třeba potlačit. V transhumanistických vizích technologických elit je zrušení těla ústředním cílem. Stárnutí a smrtelnost jsou pro narcisty urážkou – odtud pochází pojem „digitální narcismus“.
Už jen to poslouchat je vyčerpávající. Trpí narcisté tak často syndromem vyhoření kvůli nesplnitelnosti svých ideálů?
Vlastní nedostatečnost tváří v tvář vysokým ideálům narcistu zahanbuje a vyčerpává. Syndromu vyhoření jsou sice vystaveny i jiné typy osobností, například lidé s nadměrnou přizpůsobivostí nebo s obsedantně kompulzivním chováním, kteří požadavky plní nad rámec svých možností. Ale workoholici mají často narcistickou povahu. Potřeby svého těla po odpočinku a rovnováze přehlížejí a v závislostní snaze o sebezdokonalování, jedinečnost a optimalizaci nakonec vyhoří.
Mnozí odborníci považují mírnou formu narcismu za zdravou. Potřebuje úspěch špetku narcismu?
My představu o zdravém narcismu odmítáme. Kombinace hlubokého nedostatku, jeho potlačování a neúnavného hledání vyrovnání na nesprávných místech nemůže mít žádnou zdravou variantu. Tím by se totiž patologický jev rehabilitoval jako zdravý. Všichni jsme sice čas od času vystaveni riziku, že podlehneme náhradám za sebeúctu. Pak saháme po narcistických náhradních strategiích, například se uchýlíme k kultu těla nebo symbolům společenského postavení. To sice ještě hned neznamená poruchu, ale neměli bychom to ani oslavovat jako „zdravý narcismus“.
Dnešní doba a společnost však podporují narcistické struktury, podnikatelské já, které se neustále optimalizuje, propaguje a pracuje na sobě. Ve své knize popisujete „narcistickou pověst“.
Tento apel nás ve skutečnosti vybízí k tomu, abychom byli výjimeční a pracovali na sobě, dokud nedosáhneme ideálu jedinečnosti a individuality. Je nám podsouváno, že teprve tehdy nastane vytoužený stav plnosti, tepla a bezpečí. Naše společnost a duch doby tedy do jisté míry považují egocentrismus za výhodný a užitečný. Jedinečnost musí být navíc neustále zviditelňována a demonstrována. Svět obrazů na sociálních médiích nabízí takřka institucionalizovaný narcismus. Vlastní hodnota se stává prakticky měřitelnou. Mnohým se daří stále méně odolávat takovým narcistickým svodům.
Zesilují tedy sociální sítě tedy narcistické sklony?
Důraz na vzhled těla prostřednictvím neustálého pózování a pořizování selfie nutí jedince soustředit se na sebe a na vlastní obraz a vede zejména u mladých lidí k pochybnostem o sobě samých. Ptají se, zda jsou schopni splnit kladené požadavky. Ze studií vyplývá, že se v důsledku sociálních médií zvyšuje výskyt poruch příjmu potravy a pochybností o vlastním tělesném vzhledu. Všechny tyto virtuální interakce navíc postrádají dimenzi tělesnosti, dotyku, blízkosti a skutečné odezvy. To vede k začarovanému kruhu: pocity vnitřní prázdnoty se potlačují pomocí smartphonu, což logicky vede k ještě větší prázdnotě. Interakce jsou totiž většinou povrchní, zrcadlí, ale nenaplňují. Vzniká takřka nekonečné zrcadlení, útěk do zrcadla.
Je útěk do virtuálních světů také způsoben tím, že narcisté v reálných vztazích často narážejí na odpor?
V každém případě se lidé stále častěji vyhýbají přímým vztahům s ostatními a hledají kontakt a uznání u umělých agentů. Ti nabízejí digitální a narcistickou zemi zaslíbenou: bot je mi vždy k dispozici; mohu mu říct cokoli a on se mnou bude souhlasit. Kdykoli od něj potřebuji podporu, je po ruce. Zejména partnerské boty jsou naprogramovány tak, aby mi dávaly sebepotvrzení, lichotily mi a chválily mě. Nemusím se namáhat; obcházím odpor, který souvisí s odlišností druhých. Skutečný člověk mě může opustit, může zemřít; to vše jsou hrozby pro narcistickou rovnováhu, kterým se lze vyhnout pomocí agentů umělé inteligence. Vyvíjí se „digitální animismus“: vkládáme duši do mrtvých algoritmických systémů, které simulují inteligenci, city a vlastní bytí a plní naše přání, jako by je četly z našich očí.
Chatboty s umělou inteligencí by přinejmenším mohly osamělým lidem poskytnout společnost a zaplnit mezery v péči.
Ano, ale tyto technické interakce nakonec vedou k větší osamělosti a egocentrismu, protože komunikace s botem postrádá tření, autentickou odezvu a vřelost. Umělá inteligence mění virtuální vztahy na sociálních sítích v čistě sebestředné vztahy; jedinec se točí pouze kolem sebe a setkává se pouze sám se sebou. Skutečně trvalé a obohacující vztahy v životě nejsou virtuální.
V poslední době se objevily senzační zprávy o psychózách vyvolaných umělou inteligencí. Proč je psychologicky nebezpečné a zjevně může vést k bludům, pokud nám chatboty neustále nabízejí sebepotvrzení?
Neustálé sebeutvrzování člověka připravuje o zkušenosti s rozporem a korekcí, díky nimž člověk obvykle roste a vyvíjí se. Pokud se těmto změnám perspektivy systematicky vyhýbáme, hrozí nebezpečí hluboké regrese, dětsky závislého vztahu ke světu, který je vnímán jako místo splnění přání. V psychózách se ztrácí kritické rozlišení mezi mou vlastní perspektivou a chatbotem; tomuto zkratu napomáhají smyčky potvrzování.
V digitálním světě vzkvétají také konspirační teorie. I zde nacházíte souvislost s narcistickými sklony.
Na sociálních sítích se vytvářejí „ozvěnové bubliny“, což je u narcistů činí oblíbenými. Tyto mediální ozvěnové komory potvrzují jejich vlastní pohled na svět. Kdo se cítí narcisticky uražen a opovrhován, najde ve své bublině alespoň podporu. Takto mohou vznikat společné konspirační narativy. Lidé jsou ve svých zraněných pocitech přijati a odchyceni a ve skupině nacházejí uznání. Takové narcistické motivy podstatně přispívají k současné polarizaci společnosti – společnost se rozpadá na bubliny nenávisti a hněvu, které již téměř nejsou schopny dialogu.
Pokud narcismus tak silně prostupuje společností a duchem doby, jaké korigující zkušenosti by mohly přinést pozitivní změnu?
Cílem by jistě byl přechod od nenasytného hromadění a konání k bytí a přijetí sebe sama. Narcisté by se museli vyrovnat se svým nedostatkem a honbou za náhražkami. I vlastní obyčejnost je pro ně urážlivá, ale je třeba ji přijmout, aby se narcista mohl zbavit svých narcistických sklonů. Aby se však narcista vůbec dostal do terapie, je zapotřebí profesní nebo soukromá krize. V terapii potřebuje postižený podporujícího průvodce, přijetí ve své potřebnosti a slabosti. To je choulostivé, protože narcisté nesmí mít pocit, že ztrácejí tvář. V dalším průběhu pak může hledat hřejivé a obohacující zážitky, při nichž dochází k empatii a klient se učí vcítit se do druhých.
Mohla by tělesnost, kterou popisujete jako tak podstatnou, prolomit ono pancéřování a hladký povrch?
Kdo je tělesně dotčen odlišností a její nedosažitelností, mohl by zažít léčivý účinek. Mezi léčivé zážitky patří pocit, že se ve svém těle cítíme jako doma, že nejsme bez ustání v pohybu, ale že nacházíme klid. Z honby za budoucími úspěchy bychom se vrátili do přítomnosti a vnímali sami sebe, případně si dovolili i nudu a prázdnotu. Prožívání volného času je zdravý stav, při kterém se spojujeme s přítomností zejména prostřednictvím meditativních zážitků a všímavosti. Volný čas je bezúčelný a je opakem kultury těla a fitnessu, která usiluje o ideální narcistický obraz. Volný čas roztaví narcistické plány a projekty.
Existuje tedy světlo na konci tunelu?
Naděje a světlo tu jsou. Alespoň pro běžné narcisty, kteří nejsou zlovolní, je možný vývoj směrem k menší egocentričnosti a grandióznosti.
Thomas Fuchs je německý psychiatr, psychoterapeut a filosof, narozený roku 1958 v Mnichově. Působí na Univerzitě v Heidelbergu jako Karl-Jaspers profesor filosofických základů psychiatrie a psychoterapie a vede sekci Fenomenologická psychopatologie a psychoterapie na tamní psychiatrické klinice. Ve své práci propojuje fenomenologickou filosofii, psychiatrii, psychopatologii, neurovědy a teorii tělesnosti. Zabývá se zejména otázkou, jak člověk prožívá své tělo, čas, vztahy a vlastní já – tedy tématy, která jsou klíčová i pro jeho úvahy o narcismu, digitálním světě a ztrátě bezprostředního ukotvení v tělesné zkušenosti. Mezi jeho známé práce patří například Ecology of the Brain: The Phenomenology and Biology of the Embodied Mind (Ekologie mozku: Fenomenologie a biologie ztělesněné mysli) a In Defence of the Human Being (Na obranu lidské bytosti). Fuchs patří k výrazným představitelům současné fenomenologické psychiatrie: duševní poruchy nechápe jen jako soubor symptomů, ale jako proměnu celkového způsobu, jak člověk obývá svět, své tělo a vztahy s druhými. Právě proto jeho pohled na narcismus nesměřuje pouze k psychologii ega, ale i k hlubší otázce, proč se moderní člověk stále častěji ztrácí mezi obrazem sebe sama a skutečnou schopností být „doma“ ve svém vlastním životě.
