Současná debata o „krizi mužství“ se často vede jako kulturní nebo politický spor. Ve skutečnosti se ale neomezuje jen na muže a má hlubší psychologické kořeny. Přehnaná maskulinita i hypersexualizovaná feminita sociálních sítí jen zrcadlí křehkou identitu v době, kdy tzv. „tradiční“ role ztrácejí svou samozřejmost.
O křehké identitě, hypermaskulinitě a hyperfeminitě v době digitálních archetypů
Na první pohled to může vypadat jako dva úplně odlišné světy. Na jedné straně stojí mladí muži fascinovaní silou, dominancí a hierarchií – často přitahovaní politickými či kulturními ideologiemi, které slibují návrat „přirozeného řádu“. Na straně druhé vidíme fenomén sociálních sítí, kde dominují esteticky stylizované obrazy ženského těla: botoxové rty, dokonalý make-up, vytrénovaná téměř nahá těla a pečlivě inscenovaná a prvoplánově vyzývavá sexualita.
Oba tyto obrazy bývají často interpretovány odděleně. Jeden je považován za politický problém, druhý za otázku popkultury, estetiky nebo digitální ekonomiky pozornosti. Pokud se na ně však podíváme z psychologického hlediska, začíná se rýsovat překvapivá souvislost: oba mohou být projevy téhož hlubšího fenoménu – křehké identity, která hledá potvrzení sebe sama prostřednictvím přehnané stylizace jedné jediné zploštěné role.
Krize mužství, o níž se dnes tolik mluví, totiž možná není pouze krizí mužů. Je spíše krizí způsobu, jakým moderní společnost formuje a stabilizuje lidskou identitu. A sociální média (a prostřednictvím nich působící guruové, kteří by však bez nich nefungovali, nebo by to měli daleko těžší) tento proces dramaticky zesilují.
Mozek, poznávající svět
Jedním z nejdůležitějších poznatků moderní neurovědy je skutečnost, že lidský mozek není pevně daný systém, který by byl při narození kompletně „naprogramován“. Je to dynamický orgán, jehož struktura se formuje v průběhu života, především v raném dětství. Neuroplasticita – schopnost mozku měnit se na základě zkušeností – znamená, že prostředí, v němž dítě vyrůstá, zásadně ovlivňuje jeho pozdější emoční regulaci, vnímání hrozby i způsob navazování vztahů.
V prvních letech života je nervový systém extrémně citlivý na podněty. Stabilní a předvídatelné prostředí, v němž dítě zažívá dostatek péče a emoční dostupnosti, vede k tomu, že se mozek učí svět vnímat jako relativně bezpečné místo. Naopak prostředí charakterizované stresem, chaosem nebo emoční nedostupností vede k tomu, že se nervový systém nastavuje na zvýšenou ostražitost a přehnanou nedůvěru.
Tyto zkušenosti se ukládají v podobě implicitních paměťových stop. Nejde o vzpomínky v běžném smyslu slova – dítě, a natož dospělý, si často konkrétní události nepamatuje. Co však zůstane, je v mozku zapsaný vzorec chování, jak reagovat. Reakce na stres, odmítnutí nebo frustraci se stávají součástí základní architektury osobnosti.
Ještě dříve, než se člověk naučí svět interpretovat, se jeho tělo naučí, jaký svět má očekávat a jak na něj reagovat.
Vztahová vazba a model reality
Tento proces se promítá do jednoho z klíčových konceptů vývojové psychologie: attachmentu, tedy vztahové nebo citové vazby mezi dítětem a pečující osobou. Attachment však není pouze citové pouto; je to základní model, podle něhož si dítě vytváří očekávání o vztazích a o sobě samém. A který přetrvá až do dospělosti.
Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde je péče relativně stabilní a citově dostupná, vytváří se tzv. bezpečná vazba. Dítě si v takovém případě internalizuje dvě základní přesvědčení: že je hodno lásky a že druzí lidé jsou v zásadě spolehliví. Tento model pak v dospělosti podporuje schopnost vytvářet stabilní vztahy a snášet konflikty bez pocitu existenčního ohrožení.
Teorie attachmentu
Attachment (vztahová nebo citová vazba) je klíčová teorie vývojové psychologie, formulovaná mimo jiné britským psychoanalytikem John Bowlbym a americkou psycholožkou Mary Ainsworthovou, podle níž raný vztah dítěte k pečující osobě vytváří základní „vnitřní model světa“ – tedy představu o tom, zda je člověk hodný lásky a zda jsou druzí lidé spolehliví. Tyto modely vznikají především v prvních letech života, kdy je mozek extrémně plastický a některé sociální a emoční schopnosti – včetně empatie, regulace emocí či schopnosti důvěry – se formují v tzv. kritických vývojových oknech. Pokud dítě v tomto období nedostává dostatek stabilního lidského kontaktu, stimulace a citové odezvy, může dojít k trvalému narušení těchto funkcí, protože později je již nelze plně „dohnat“. Empatie a prosociální chování se totiž rozvíjejí právě skrze opakované rané interakce s pečujícími osobami; děti vyrůstající v láskyplném prostředí je rozvíjejí výrazně lépe než děti vystavené zanedbávání či emoční deprivaci. Výmluvným příkladem jsou děti z některých kojeneckých ústavů či sirotčinců (např. známé studie rumunských sirotků), u nichž dlouhodobý nedostatek individuální péče vedl k měřitelným změnám ve vývoji mozku (prostřednictví magnetické rezonance dokonce viditelným!), sociálních schopností i vztahového chování. Tyto poznatky podporují základní tezi teorie attachmentu: rané vztahy nejsou jen emocionální zkušeností, ale doslova formují neurologickou architekturu osobnosti a sociálního chování na celý život.
Pokud je však vazba nejistá – například kvůli emoční nedostupnosti, nestabilitě nebo násilí – vznikají jiná očekávání. Člověk může vyrůstat s pocitem, že není dostatečný, nebo že se na druhé nelze spolehnout. Tyto vzorce pak formují způsob, jakým reaguje na intimitu, autoritu nebo sociální hierarchii.
Výzkum zároveň naznačuje, že chlapci mohou být v průměru citlivější na nedostatek emoční regulace v rodině, než dívky. Jedním z důvodů může být sociální očekávání, které chlapce od raného věku vede k potlačování zranitelnosti. Emoční potřeby však nezmizí – pouze ztratí jazyk, jímž by mohly být vyjádřeny.
Tiché emoce
Mnozí muži tedy nevyrůstají bez emocí. Vyrůstají spíše bez nástrojů, jak je rozpoznat. Psychologové pro tento stav používají pojem alexithymie?Alexithymie je definována jako neschopnost či výrazné obtíže s identifikací, zpracováním a verbálním vyjádřením vlastních emocí. Projevuje se sklonem k racionalizaci, omezenou fantazií, zaměňováním tělesných pocitů za emoce a chladným vystupováním v mezilidských vztazích. – obtíž identifikovat a pojmenovat vlastní emoční stavy.
Když člověk nedokáže rozpoznat, že cítí například stud, úzkost nebo zranění, psychika často sáhne po náhradní reakci. Tou je hněv. Hněv je totiž jednodušší emoce: dává iluzi kontroly a navíc je pro muže kulturně přijatelnější než zranitelnost.
Vnitřní proces pak může vypadat zhruba takto: zranění vyvolá stud, stud vyvolá hněv a hněv se promění v hledání viníka. Člověk pak nezažívá vlastní křehkost, ale pocit nespravedlnosti.
Tento mechanismus hraje důležitou roli v tom, co sociální psychologové označují jako křehké mužství.
Křehké mužství
Na rozdíl od ženské identity je mužství v některých kulturách chápáno jako status, který je třeba neustále potvrzovat. Muž se jím nestává automaticky; musí jej prokázat.
Pokud je však definice mužství velmi úzká – například omezená na sílu, dominanci, nezávislost a emoční neprostupnost – stává se identita paradoxně velmi nestabilní. Jakýkoli projev zranitelnosti může být vnímán jako hrozba pro vlastní hodnotu.
Stačí drobná frustrace: profesní neúspěch, sociální ponížení, odmítnutí ve vztahu. V takové chvíli může nastoupit obranný mechanismus, který se snaží identitu stabilizovat přehnaným výkonem maskulinity.
Tento jev se v psychologii označuje jako hypermaskulinita. Projevuje se například agresivitou, demonstrativní dominancí nebo rigidním trváním na hierarchii. Paradoxem je, že takové chování často není projevem silné identity, ale naopak její křehkosti.
Politika resentimentu
V tomto bodě se osobní psychologie začíná propojovat s politikou. Jednou z nejmocnějších politických emocí je totiž resentiment – směs ponížení, závisti a hněvu.
Resentiment vzniká tehdy, když člověk věří, že mu bylo nespravedlivě odebráno něco, co mu náleželo: status, respekt nebo moc. V posledních desetiletích prošly západní společnosti zásadní proměnou genderových rolí. Ženy získaly větší autonomii, vyšší vzdělání i větší ekonomickou nezávislost.
Tyto změny byly historicky emancipující. Pro část mužů však znamenaly ztrátu jasného statusu. Pokud byla mužská identita dlouho spojena s rolí živitele a autority, její oslabení může vyvolat existenciální nejistotu.
Politická hnutí, která slibují návrat „přirozeného řádu“, pak mohou působit jako psychologický lék. Nabízejí jednoduché rozdělení světa na silné a slabé, naše a cizí, čisté a zkažené. Takové schéma snižuje komplexitu reality a zároveň poskytuje legitimní cíl pro frustraci.
Digitální akcelerátory nejistoty
Tento proces by pravděpodobně existoval i bez sociálních médií. Digitální prostředí jej však výrazně zesiluje. Algoritmy sociálních sítí totiž systematicky zvýhodňují obsah, který vyvolává silné emoce: hněv, pobouření nebo fascinaci.
Výsledkem je prostředí, které odměňuje extrémy.
Na jedné straně se objevují hypermaskulinní influenceři, kteří staví identitu na síle, bohatství a dominanci. Na straně druhé vzniká archetyp digitální hyperfeminity – esteticky stylizované ženské identity (na základě mužských stereotypů) založené na sexualizovaném obrazu těla.
Oba typy identit fungují v digitální ekonomice pozornosti velmi dobře. Jsou vizuálně výrazné, emocionálně polarizující a snadno sdělitelné. Z psychologického i sociologického hlediska však jsou jen dvěma stranami téže mince.
U dívek a žen dnes už zdaleka nejde jen o rysy, dostatečně popsané v literatuře, jako jsou obětující se, pasivní a cudné hospodyně (viz marianismus), ale i o jejich vyzývavější a soudobější podobu tiktokových a instagramových „influencerek“, jejichž jediným „posláním“ a obchodním modelem je prodávat sebe samotné.
Hyperfeminita a sebeobjektifikace
Extrémně sexualizovaná prezentace ženského těla není samozřejmě novým jevem. Sociální média ji však proměnila v každodenní formu identity. Archetyp instagramové influencerky – výrazné rty, stylizovaná sexualita, důraz na tělesnou atraktivitu – lze chápat jako specifickou formu hyperfeminity.
Psychologie tento fenomén často popisuje pomocí konceptu sebeobjektifikace. Jde o situaci, kdy člověk začne vnímat vlastní tělo především jako objekt, který má generovat pozornost a uznání.
To samo o sobě nemusí být patologické. Problém nastává tehdy, když se hodnota identity redukuje téměř výhradně na tuto dimenzi. Podobně jako hypermaskulinní muž hledá potvrzení své hodnoty v dominanci, může hyperfemininní identita hledat potvrzení v atraktivitě a sexualitě.
V obou případech jde o externalizaci sebehodnoty.
Archetypální zrcadlo
Z hlubinně psychologického hlediska je zajímavé, že oba fenomény připomínají extrémní karikatury archetypů.
Hypermaskulinní muž představuje archetyp bojovníka nebo vládce v jeho jednostranné podobě. Hypersexualizovaná žena zase odpovídá archetypu svůdnice či Afrodity.
Problémem není existence těchto archetypů. Jsou součástí lidské psychiky. Problém nastává tehdy, když se identita redukuje pouze na jeden z nich.
Zralá osobnost totiž integruje více archetypálních dimenzí: sílu i péči, sexualitu i moudrost, autonomii i vztahovost. Pokud je identita zúžená na jedinou roli, začíná se proměňovat v performanci – v neustálé přehrávání téže stylizované masky.
Ekosystém extrémů
Hypermaskulinita a hyperfeminita se navíc navzájem posilují. Digitální prostředí vytváří ekosystém, v němž extrémní verze jedné identity generují extrémní reakce druhé.
Hypersexualizovaná prezentace ženského těla může posilovat mužské narativy o ženské manipulaci nebo povrchnosti. Hypermaskulinní narativy o dominanci a hierarchii zase mohou podporovat strategii ženské identity založené na sexualizované pozornosti.
Obě identity se tak ocitají ve vzájemném zrcadle.
A obě mohou být do určité míry symptomem téhož hlubšího problému: nejistoty v tom, odkud vlastně pramení lidská hodnota.
Krize dospělosti
V tomto bodě se otázka mužství i ženskosti vrací k obecnějšímu problému: krizi dospělosti.
Dospělost totiž není jen biologický stav. Je to psychologický proces, který zahrnuje několik náročných kroků. Člověk musí přijmout vlastní limity, přijmout odpovědnost za své jednání a zároveň se naučit snášet ambivalenci světa.
To vše vyžaduje relativně stabilní a integrované já.
Pokud je identita křehká, může být tato cesta příliš náročná. Mnohem lákavější je pak návrat k jednodušším modelům světa – k modelům, které nabízejí jasné hierarchie, jednoduchá vysvětlení, jednoznačné viníky a silné symboly.
V politice se tento návrat k archaickým pocitům může projevit autoritářskými ideologiemi. V kultuře pak stylizovanými archetypy, které redukují identitu na jedinou dimenzi.
Krize mužství tedy možná není krizí mužů samotných. Je spíše krizí kulturní definice síly.
Pokud je síla definována jako dominance, bude vždy generovat strach, soutěžení a agresi. Pokud je však chápána jako schopnost unést složitost světa – včetně vlastní zranitelnosti – může se stát zdrojem stability.
Nejsilnější forma mužství totiž není ta, která potlačuje slabost. Je to ta, která ji dokáže unést.
A totéž samozřejmě platí i pro ženskost.
Návrat k integritě
Instagramové archetypy i politický extremismus mohou na první pohled působit jako dvě různé kulturní roviny. Ve skutečnosti však jsou symptomem téhož hlubšího procesu: hledání identity v době, kdy „tradiční“ role (které však buď nikdy neexistovaly, nebo nikdy nebyly tradiční) ztratily svou samozřejmost.
Otázka by proto neměla znít, zda jsou dnešní muži příliš slabí nebo ženy přesexualizované. Otázka zní jinak.
Dokáže moderní společnost vytvořit takovou kulturu identity, která nebude založena na permanentním dokazování vlastní hodnoty? Kulturu, v níž síla nebude znamenat dominanci a atraktivita nebude jediným zdrojem uznání?
Jestli má krize identity nějaké řešení, neleží v návratu starých a do značné míry vybájených hierarchií. Leží spíše v něčem mnohem náročnějším.
V návratu k psychologické dospělosti.
