Jürgen Habermas byl pro generace myslitelů intelektuálním kompasem – americká filosofka Nancy Fraserová však ukazuje, že skutečná věrnost kritické teorii neznamená jen navazovat, ale i zpochybňovat. Ve svém osobně laděném komentáři mapuje vztah inspirace i konfliktu, který ji vedl od Habermase dál – a zároveň ji k němu znovu vracel.
Jürgena Habermase lze mnoha způsoby charakterizovat jako morální svědomí poválečného Německa, posledního velkého systematického filosofa, dominantní postavu druhé generace Frankfurtské školy a myslitele, který tuto „školu“ završil. I další mohou a budou jeho přínos hodnotit v podobném měřítku. To, co mohu nabídnout já, je konkrétnější: úvahy levicové severoamerické členky jeho kruhu o tom, co se od něj naučila a co se mohla naučit pouze tím, že hledala i jinde.
Můj vztah k Habermasovi byl mnohostranný. Byl pro mě inspirací i vzorem, mentorem i protivníkem; osobností, která mi již v raném věku ukázala, jak praktikovat „kritiku s emancipačním záměrem“, od níž jsem se však nakonec musela distancovat.
S Habermasovým myšlením jsem se poprvé setkala v polovině 70. let, když jsem byl doktorandkou a začínající filosofkou. Jako čerstvá přívrženkyně Nové levice jsem hledala intelektuální rámec, který by ukotvil mé politické závazky a přispěl k probíhajícím bojům za jejich realizaci. Na scéně se výrazně profilovaly dvě osobnosti: Jürgen Habermas a Michel Foucault. Při zkoumání jejich postřehů a slepých míst jsem se začala považovat za kritickou teoretičku. Myslela jsem si, že pod vlajkou frankfurtské školy budu moci svůj projekt realizovat nejlépe.
Na rozdíl od Foucaulta nabídl Habermas perspektivu „rekonstruovaného historického materialismu“. Poválečnou kapitalistickou společnost chápal jako celek, rozpolcený kontradikcemi a krizovými tendencemi, přičemž zároveň odmítal ekonomický redukcionismus. Tím, že do popředí kladl „komunikaci“ jako něco odlišného od „práce“ a „životní svět“ jako něco jiného než „systém“, postuloval relativní autonomii kultury, ideje a politiky, přičemž zároveň teoretizoval o jejich „kolonizaci“ byrokracií. Výsledkem byla nová kritická teorie kapitalismu sociálního státu – o nebezpečích, která představoval, a o perspektivách, které otevíral pro emancipaci. Habermasova teorie, která byla syntézou Marxe, Webera a teorie řečových aktů, dodala systematickou váhu na jedné straně intuicím Nové levice a na druhé straně Foucaultovým oslnivým figuracím.
Inspiraci v této syntéze našli i další intelektuálové mé generace. Mě však normativní rovina Habermasovy koncepce zajímala méně než většinu z nich. Zatímco ostatní přijali „diskurzivní etiku“ za základ samostatných politických teorií demokracie a práva, já jsem se nadále soustředila na kritiku „pozdního kapitalismu“. Kniha Mezi fakty a normami (1992) mě příliš neoslovila, místo toho jsem se zabýval díly Strukturální přeměna veřejnosti (1962), Problémy legitimity v pozdním kapitalismu (1973) a kapitolou o „vnitřní kolonizaci životního světa“ z dvousvazkového díla Teorie komunikativního jednání (1981).
Kniha Strukturální přeměna mě naučila historicky kontextualizovat a kriticky zkoumat instituce, které v kapitalistické společnosti zdánlivě zajišťovaly souhlas ovládaných. „Vnitřní kolonizace životního světa“ mě naučila chápat kapitalistickou společnost jako institucionalizovaný společenský řád, zahrnující státní a ekonomické systémy, veřejný i soukromý životní svět, přičemž všechny tyto sféry jsou vymezeny hranicemi, které jsou pohyblivé a mohou být zpochybňovány. Kniha Problémy legitimity mě naučila rozpoznávat formy kapitalistické krize nad rámec ekonomického – krize politické legitimace, to jistě, ale také, extrapolací, krize sociální a ekologické reprodukce. V těchto dílech jsem našla Habermase, kterého jsem hledala – toho, který pomáhal vymýšlet neortodoxní demokratický marxismus pro novou dobu.
Nikdy to nebylo úplně přesné. Jelikož jsem již přijala radikální historismus Richarda Rortyho, neměla jsem příliš pochopení pro pokusy o vytyčení „normativních základů“ kritické teorie v antropologických hlubinách domnělé lidské dispozice k hledání shody prostřednictvím komunikace. Mým cílem bylo spíše objasnit historicky specifickou situaci, v níž jsme se nacházeli – a odhalit v ní možnosti emancipace. Ve svých textech o veřejné sféře jsem zpochybňovala Habermasovo opomíjení transnárodních a „subalterních protiveřejností“ a zároveň zkoumala jejich schopnost prorazit buržoazní hegemonii. Pokud jde o kolonizaci životního světa, měla jsem pocit, že esencializací rozlišení mezi systémem a životním světem maskoval historicky specifické formy mužské dominance a přehlédl transformační potenciál feministických hnutí. V obou případech jsem se snažila znovu otevřít prostor, který uzavřel, pro demokraticko-socialistickou alternativu k „pozdnímu kapitalismu“. Zatímco první zásah byl přijat kladně, ten druhý vedl k rozkolu, který trval pět let.
Mezitím se svět měnil. Jak „patologie juridifikace?Patologie juridifikace je termín označující negativní důsledky nadměrného právního regulování společenských vztahů. Jedná se o situaci, kdy právo přestává být nástrojem řešení konfliktů a stává se samo o sobě zdrojem problémů, zahlcení a ztráty efektivity.“ ustoupila chaosu neoliberalizace, musela se změnit i kritika. Zejména kritika krizí potřebovala oživení. Jak jinak pochopit takové do očí bijící „dysfunkce“ systému, jako jsou globální pandemie a oteplování planety, raketově rostoucí dluhy a prudce klesající mzdy, omezování veřejných služeb a chátrající infrastruktura, zpřísňování hranic a pronásledování obětních beránků, dedemokratizace a militarizace, genocida a horká válka – a jak jinak je chápat ne jako náhodné „zlo“, ale jako ne náhodné důsledky kapitalistické dynamiky?
Při hledání neekonomistických forem teorie krize jsem se opět vrátila k Habermasovi. Kniha Problémy legitimity měla tu velkou zásluhu, že posun mé generace k „postmaterialistickým“ hodnotám zasadila do kontextu strukturálně-institucionálních proměn kapitalistické společnosti. Dvě z jejích hlavních tezí mi však nepřipadaly přesvědčivé. Nebyla jsem přesvědčena ani o tom, že politická krize legitimity nahradila ekonomickou krizi akumulace, ani o tom, že by demokratičtí občané měli nahradit utlačované subalterny jako primární aktéry transformace.
Obrátila jsem se tedy jinam: k Gramscimu a jeho pojetí hegemonie a protihegemonie; k Althusserovi a jeho pojetí ideologie; k feministickým teoretičkám a jejich pojetí sociální reprodukce; k ekomarxistům a jejich pojetí „povah“ kapitálu; k Danielu Bellovi a Lucu Boltanskému a pojetí jejich kultur; k Rose Luxemburgové a W.E.B. Du Boisovi o rasovém imperialismu; k Edwardu Saidovi a Rashidu Khalidimu o kolonialismu osadníků; ke Karlu Polanyimu o fiktivní komodifikaci a sociálním boji; k Davidu Harveyovi o neoliberalismu; a k Marxovi o logice kapitálu. A přesto jsem stále cítila, že Habermas byl nějakým způsobem na každém kroku se mnou.
Habermas mi jako kritický teoretik poprvé osvětlil cestu. Za to mu zůstávám hluboce vděčná. V průběhu let však světlo, které vrhával, začalo blikat a slábnout – až se zdálo, že s jeho postojem ke Gaze úplně vyhaslo. Historici nakonec rozhodnou, zda byl tento postoj výjimkou, nebo vyvrcholením dlouhého procesu, v němž se kritická teorie Frankfurtské školy proměnila ve formu liberalismu, který se až příliš často stával spoluviníkem amerického imperialismu. Jsem nakloněna stanovisku těch, kteří tvrdí, že Habermas nejprve oživil kritickou teorii, ale nakonec ji sám ukončil. Pokud tomu tak je, inspiroval nicméně svou mimořádnou přítomností a intenzitou myšlení mnoho lidí, kteří zůstávají oddaní „kritickému teoretizování s emancipačním záměrem“ a demokraticko-socialistickým ideálům s ním spojeným. Někteří z nás už možná nejsou habermasovci, ale od něj, s ním i proti němu jsme se naučili, co to znamená zůstat věrný kritice.
Nancy Fraserová je americkou politickou filosofkou a jednou z nejvýznamnějších současných představitelek kritické teorie. Vystudovala filosofii na Bryn Mawr College a doktorát získala na City University of New York. Působí jako profesorka na The New School for Social Research v New Yorku a dlouhodobě rozvíjí tradici frankfurtské školy v dialogu s feminismem, marxismem a teoriemi spravedlnosti. Proslavila se zejména koncepcí spravedlnosti jako propojení redistribuce (ekonomické rovnosti) a uznání (kulturní a statusové rovnosti), kterou později rozšířila o dimenzi politické reprezentace. Ve svých pracích analyzuje krize současného kapitalismu v širších souvislostech – včetně sociální reprodukce, ekologie či demokracie – a patří k hlavním teoretičkám tzv. „krize péče“. Je autorkou vlivných knih jako Fortunes of Feminism či Cannibal Capitalism, v nichž kriticky ukazuje, jak kapitalismus podkopává vlastní sociální i přírodní podmínky existence.
