Od nástupu Emmanuela Macrona do úřadu klesly výdaje na jednoho studenta zhruba o pětinu. Protesty mladých lidí podle ekonoma Thomase Pikettyho odhalují největší selhání vlády. Peníze na vzdělání přitom jsou, Francie nebyla nikdy bohatší. Problém je v jejich distribuci.
Pokračující protesty francouzských středoškoláků a vysokoškoláků symbolizují úpadek macronismu. Mladí lidé požadují v podstatě jednoduchou věc. Chtějí peníze na své vzdělání a přístup ke kvalitním studijním oborům. Hnutí odhaluje nejkřiklavější selhání současné vlády: katastrofální a bezprecedentní pokles rozpočtových prostředků na jednoho studenta o 20 % od roku 2017.
Protesty francouzských studentů na podzim 2026
Vlna protestů začala v polovině září blokádami lyceí na předměstích Paříže kvůli přeplněným třídám a chybějícím učitelům. Během několika týdnů se k ní přidali vysokoškoláci a z hnutí se stala celostátní krize: o víkendu 17. a 18. října vyšlo podle úřadů do ulic kolem 550 000 lidí.
Studenti mimo jiné požadují 250 000 nových míst na vysokých školách a konec výběru přes platformu Parcoursup. Protesty přicházejí zhruba půl roku před prezidentskými volbami na jaře 2027, v nichž Emmanuel Macron už nemůže kandidovat.

Vláda se tu a tam nepoctivě chlubí tím, že nominální rozpočet vysokého školství vzrostl mezi lety 2017 a 2026 z 13,3 na 15,5 miliardy eur (o 17 %). To je sice pravda, jenže inflace za stejné období dosáhla 22 %. Reálně tedy rozpočet klesl. K tomu se přidává, že počet studentů vzrostl z 2,6 milionu na více než 3 miliony, tedy o 15 %. Výsledkem je, že rozpočet na jednoho studenta reálně klesl zhruba o 20 %, jak přehledně dokládají data, která na internetu zveřejnil ekonom a spoluředitel World Inequality Lab (WIL) Lucas Chancel.
Všeobecný nedostatek a regionální rozdíly
V praxi to mimo jiné znamená, že statisíce mladých lidí tvrdě pracují na tom, aby získaly maturitu, ale pak pro ně neexistuje odpovídající nabídka, která by je přijala do vysokoškolského studia. Počet maturantů z technických a odborných větví v posledních letech prudce vzrostl. Míst v krátkých, profesně zaměřených oborech, ve Francii nazývaných IUT a BTSIUT (Institut universitaire de technologie) jsou technické instituty při univerzitách, BTS (Brevet de technicien supérieur) dvouleté vyšší odborné studium, obvykle při lyceích., ale nepřibývalo stejným tempem. Mnozí proto bývají „přiděleni“ do přeplněných a levnějších oborů, které často vůbec neodpovídají jejich potřebám a ambicím. Plýtvá se tu lidským i ekonomickým potenciálem. Tento vývoj odráží pohled na svět, který stojí na obrovské nerovnosti a hierarchiích: podle macronistů závisí národní blahobyt na nepatrné menšině brilantních inovátorů a manažerů. Od ostatních se čeká, že budou trpělivě vyčkávat, až k nim bohatství jednou prosákne.
Situaci zhoršuje, že vzácná studijní místa se přidělují a spravují krajně neprůhledně a podle nesrozumitelného algoritmu (přes portál Parcoursup), a to navzdory opakovaným požadavkům studentů, rodin, učitelů a výzkumníků, aby se systém změnil. To vše vře na pozadí fiaska reformy lyceí z roku 2019, kterou prosadil tehdejší ministr školství Jean-Michel Blanquer (zavedla nepřehledné volby předmětů pro budoucí studijní dráhu a překvapivě nejednotné učební osnovy), a přetrvávajících strukturálních nerovností mezi regiony.
Příkladem toho druhého je analýza ekonomky Asmy Benhendaové, založená na mzdových datech francouzského státního školství. Ukazuje, že podíl učitelů na smlouvu na dobu určitou nebo začínajících učitelů činí v privilegovaných oblastech, jako je Paříž nebo departement Hauts-de-Seine, pouhých 10 %. V chudších departementech kolem hlavního města, jako jsou Seine-Saint-Denis a Val-de-Marne, tento podíl stoupá na 50 %. Průměrný plat učitele na středních školách je navíc v nejchudších oblastech zhruba o 20 % nižší než v těch nejbohatších, a to i po započtení (skromných) příplatků pro učitele, kteří vyučují v takzvaných oblastech prioritního vzděláváníZóny prioritního vzdělávání (dnes sítě REP a REP+) jsou ve Francii školy v sociálně znevýhodněných oblastech, které dostávají dodatečné prostředky..
Když ministr školství Édouard Geffray vystoupí v televizi a tvrdí, že Seine-Saint-Denis má na vzdělávání víc peněz než Paříž, bere v úvahu jen velikost tříd a ignoruje rozdíly v platech učitelů. Tím svou úlohu prostě neplní. Ve skutečnosti mají znevýhodněné oblasti sice (o něco) menší třídy, ale zato (mnohem) méně kvalifikované a zkušené učitele. Je velmi sporné, zda tyto oblasti ze současných pravidel vůbec těží.
Otázka distribuce bohatství
Aby ospravedlnily nedostatečné financování vzdělávání a zejména pokles výdajů na studenta, tvrdí vláda a její stoupenci, že si Francie zkrátka nemůže dovolit investovat víc.
Za tím stojí dva omyly. Za prvé: státní dluh sice skutečně vzrostl z 20 % HDP v roce 1970 na dnešních 120 %. Soukromý majetek však zároveň rostl mnohem dramatičtěji: z 300 na 600 % HDP. K tomu se přidává extrémní koncentrace největších finančních majetků. Celkový majetek Francie, tedy součet soukromých a veřejných aktiv po odečtení soukromých a veřejných dluhů, nebyl nikdy tak vysoký, a to nejen v absolutních číslech, ale i v poměru k HDP (který sám nikdy nebyl vyšší).
Jinými slovy: Francie nebyla nikdy bohatší. Problém, který je třeba vyřešit, je čistě problémem rozdělení. Například v roce 1945, kdy byl státní dluh ještě vyšší než dnes a soukromé majetky byly válkou zdecimované, byla situace mnohem těžší. Přesto to vládě nezabránilo zavést národní solidární daňImpôt de solidarité nationale, jednorázová daň z majetku a z jeho válečných přírůstků, zavedená v srpnu 1945 na financování poválečné obnovy. se sazbami v řádu desítek procent z největších majetků. Takové daně by dnes mohly vynést mnohem víc. Kdo tvrdí, že víc peněz na vzdělání prostě není, je v přímém rozporu s matematikou i s dějinami.
Veřejné vzdělávání funguje lépe než trh
Druhý omyl je ještě závažnější. Všem je jasné, že výdaje na vzdělávání a zdravotnictví porostou v příštích desetiletích rychleji než HDP. Někteří však podivuhodně zároveň věří, že soukromé výdaje v těchto oblastech jsou nebo mohou být efektivnější. Všechny historické a srovnávací doklady, které máme, přitom naznačují, že veřejný, neziskový a družstevní sektor dosahuje v mnoha oblastech, a zcela zvlášť ve vzdělávání a zdravotnictví, lepších výsledků než sektor řízený klasickou kapitalistickou logikou.
Znovu do těchto oblastí investovat dnes není jen otázkou vyrovnávací spravedlnosti mezi regiony nebo společenskými vrstvami. Je to také důležitý krok na cestě k postupné dekomodifikaciDekomodifikace znamená vyjímání určitých statků a služeb (vzdělání, zdraví, bydlení) z tržní logiky, aby k nim lidé měli přístup nezávisle na své kupní síle. a dematerializaci ekonomiky, a tím k budování jiného modelu rozvoje.
Doufejme, že současné hnutí pomůže dostat tato témata do středu nadcházející prezidentské kampaně.


















