Protest může být dobrým způsobem, jak upoutat pozornost lidí – zejména těch, kteří jsou v mocenském postavení. Ale jednou z nejdůležitějších a nejvíce přehlížených funkcí protestu je zabránit obávané „spirále mlčení“, která se roztočí když se lidé mylně domnívají, že jejich vlastní názor nemá ve společnosti oporu.
Pokud je politický projev považován za společensky citlivý nebo politicky nebezpečný, mizí vůle k protestu, internet se ztiší a každodenní konverzace umlká. Tyto drobné známky absence projevu mohou budit zdání zdvořilého mlčení nebo lhostejnosti, mohou se ale snadno zvrtnout do spirály.
Jak efektivně čelit nástupu autoritářství?
Lidé se někdy inspirují tichem stejně jako hlukem. A protože si lidé vykládají mlčení jako tiché přijetí nebo souhlas se stávajícím stavem, nechají se jím při svém rozhodování, zda se ozvat či neozvat, ovlivnit. Mlčení plodí mlčení, které plodí další nepochopení toho, čemu společnost skutečně kolektivně věří nebo čeho chce dosáhnout.
Politologové a psychologové, kteří se tímto jevem zabývají, zjistili, že „spirála mlčení“ je jedním ze způsobů, proč nepopulární politiky a režimy stále přetrvávají. Jedním z hlavních důvodů je ztichlá, zdání souhlasu budící veřejnost – tedy příslovečný lid, sledující přehlídku nahého císaře.
Nedávný psychologický výzkum veřejného mínění týkající se změny klimatu ukázal, jak moc se Američané mohou mýlit ve svých názorech. Příklad: jaké procento Američanů je alespoň trochu znepokojeno změnou klimatu? Na tuto otázku nedávno odpověděla reprezentativní skupina více než 6 000 Američanů. V průměru odhadli, že se klimatických změn obává méně než polovina Američanů – pouhých 43 %. V jejich očích je jasná většina Američanů k otázkám klimatu lhostejná. To však vůbec nekoresponduje s realitou. Ve skutečnosti 66 % Američanů uvádí, že se změn klimatu obává.
Toto obrovské podcenění se týká i toho, jak Američané vnímají podporu různých klimatických politik zaměřených na zpomalení změny klimatu. V průzkumu, který provedl meziuniverzitní tým psychologů pod vedením Gregga Sparkmana, měli lidé odhadnout, jakou podporu mají mezi Američany daň z CO2, povinnost vyrábět elektřinu z obnovitelných zdrojů energie, větrná a solární infrastruktura na veřejných pozemcích a podpora Green New Dealu. Průměrné odhady podpory těchto politik se pohybovaly mezi 37 a 43 %. Ve skutečnosti tyto politiky podporuje 66 až 80 % Američanů. Vědci ve svých zjištěních uvedli, že příznivci klimatických politik „převyšují počet odpůrců v poměru dva ku jedné, zatímco Američané mylně vnímají téměř pravý opak“. Došli k závěru, že Američané žijí ve „falešné sociální realitě“, pokud jde o názory na změnu klimatu.
Všichni už víme něco o tom, jak je realita nestálá – jsme bombardováni informacemi, ale často se snažíme přijít na to, co je vlastně pravda. Když se k tomu přidá nejistota ohledně toho, čemu věří ostatní, ocitnete se ve „falešné sociální realitě“, kdy rychle dojdeme k závěru, že patříme k menšině, které na daném problému záleží. Takové mylné vnímání nás může připravit o naději na řešení problémů nebo odradit od toho, abychom se ozvali nebo jednali. V případě klimatických změn ztrácejí Američané naději také proto, že se domnívají, že odpor vůči klimatické politice je založen na stranické polarizaci. Ukazuje se však, že nepřátelská stranická polarizace v této otázce je větší ve vnímání, než v realitě.
V jiné studii, tentokrát od psychologů Davida Shermana a Leafa Van Bovena, účastníci tipovali, že Američané podpoří dva klimatické návrhy – systém emisních povolenek (cap-and-trade) a daňově neutrální uhlíkovou politiku – pokud je navrhne jejich vlastní strana, ale ne pokud je navrhne strana druhá. V silně polarizované společnosti je to rozumný předpoklad. Pro demokraty ale tento předpoklad neplatil – demokraté uvedli, že tyto klimatické návrhy podpoří, ať už je navrhne demokrat, nebo republikán. Republikánští účastníci klimatické návrhy nepodporovali, pokud je navrhl demokrat, ale demokraté míru jejich odporu přeceňovali – místo skutečného „aktivního odporu“ byla jejich reakce spíš jen „nepodpora“.
Skutečnost, že organizovaný protest může prolomit spirálu mlčení a poopravit naše dojmy o tom, co si myslí ostatní Američané, je jednou z nejbezprostřednějších a nejdůležitějších hodnot protestů vůbec. Můj vlastní výzkum a výzkumy dalších sociologů opakovaně dokumentují případy z nedávné americké historie, kdy protest aktualizoval naše dojmy o tom, čemu věří ostatní občané.
Například zhruba před třemi lety, 24. června 2022, vypukly protesty poté, co Nejvyšší soud v případu Dobbs v. Jackson rozhodl, že federální vláda by neměla zaručovat právo na legální přístup k potratům, čímž zrušil precedens stanovený v případu Roe v. Wade před 50 lety. Skupina mých kolegů a já jsme pod vedením Chelsey Clarkové již dříve prováděli průzkum mezi Američany ohledně jejich osobního přesvědčení o potratech (Podporujete legální přístup k potratům?) a přesvědčení ostatních Američanů (Kolik Američanů podle vás podporuje přístup k potratům?). Zjistili jsme, že po rozhodnutí Nejvyššího soudu se přesvědčení Američanů o potratech téměř nezměnilo, ale jejich vnímání přesvědčení ostatních Američanů bylo jiné. Přestože soud právě rozhodl proti legálnímu přístupu k potratům, Američané častěji vnímali, že ostatní Američané legální dostupnost podporují.
Co způsobilo, že lidé aktualizovali své dojmy o tom, čemu Američané věří? V mém výzkumu jsme tuto změnu spojili s jejich vystavením protestům a disentu. Sociální média i tradiční sdělovací prostředky byly plné záběrů lidí protestujících proti rozsudku. Analýzou milionů zobrazení a tweetů na Twitteru jsme zjistili, že sentiment tweetů o rozsudku byl mnohem více negativní než pozitivní. Pomohlo také to, že více než 4 miliony tweetů sdílely odkazy na údaje z průzkumů veřejného mínění, které naznačovaly, že většina Američanů podporuje legalizaci potratů, což byl fakt, o kterém v té době hojně informovala média.
Vědci zabývající se Nejvyšším soudem se domnívají, že jeho rozhodnutí mohou změnit veřejné mínění, a dokonce i naši představu o tom, co si myslí ostatní Američané. A skutečně, v naší předchozí práci pod vedením Margaret Tankardové studovali dopad rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Obergefell v. Hodges, které legalizovalo manželství osob stejného pohlaví, na veřejné mínění. Napříč stranickými preferencemi a mezi staršími a mladšími muži a ženami respondenti našeho průzkumu nezměnili své vlastní názory na manželství osob stejného pohlaví. Změnilo se však jejich vnímání názorů ostatních Američanů: ve dnech a měsících následujících po rozsudku vnímali, že stoupla míra souhlasu Američanů se stejnopohlavním manželstvím. Tento posun ve vnímání ostatních Američanů byl velký – stejně velký jako skutečný posun v osobních názorech schvalujících stejnopohlavní manželství za posledních 15 let v generaci tzv. baby boomers.
Možná si vzpomenete, že ve dnech následujících po rozsudku se konala jiná americká demonstrace. Nebo si alespoň vybavíte barvy duhy. Na sociálních sítích se Američanům rozzářily duhy, Google vyvěsil duhový nápis přes celou stránku vyhledávače a v noci se Bílý dům koupal v barvách duhových světel. Média hojně informovala o svatbách (opět v barvách duhy). Dlouholeté páry spěchaly k soudům a na radnice a místní zprávy byly plné videí a fotografií šťastných párů, které plakaly a držely se za ruce. Oslavy bylo těžké přehlédnout.
V obou případech se Američané dozvěděli o rozhodnutí Nejvyššího soudu a pak spatřili lidi v ulicích, v televizi a na sociálních sítích. Po rozsudku ve věci Obergefell v. Hodges pozorovali okamžité a rozsáhlé oslavy a vnímali větší podporu manželství osob stejného pohlaví než před rozhodnutím. Po rozsudku Dobbs v. Jackson se Američané opět rozhlédli po svém sociálním světě a z rozšířených protestů, nespokojenosti a důkazů z průzkumů veřejného mínění sdílených na Twitteru vyvodili, že Američané podporují legální přístup k potratům více, než si dříve mysleli.
Ani jedna z těchto studií nezkoumala, zda Američané vnímali veřejné mínění přesně – neptali jsme se účastníků, jaký odhadují procentní podíl podporovatelů u těchto otázek. Tyto studie spíše naznačují, že představy Američanů o veřejném mínění se měnily ve směru veřejných demonstrací, nikoli podle rozhodnutí soudu. Další nedávný sběr dat – který jsem prováděl já a moji kolegové – tento závěr podporuje. Poté, co Nejvyšší soud rozhodl ve dvou případech – Students for Fair Admissions v. Harvard a Students for Fair Admissions v. University of North Carolina – proti využívání rasově podmíněných zvýhodnění při přijímání na vysoké školy, následovalo jen velmi málo veřejných protestů. Zjistili jsme, že účastníci průzkumu opět aktualizovali své představy o tom, co si Američané o afirmativních opatřeních myslí – ihned po rozhodnutí nabyli přesvědčení, že je Američané podporují méně. V tomto případě bylo rozhodnutí soudu provázeno relativním tichem. Lidé si berou příklad i z ticha.
Michael Suk-Young Chwe je politolog, který se zabývá tím, jak lze veřejná shromáždění, demonstrace a protestní pochody využít k budování „kolektivního vědění“ – nejen sdíleného chápání toho, co je pravda, ale i povědomí o názorech jiných lidí a o tom, že tito lidé znají naše názory. Protože shromáždění a demonstrace jsou formou „symbolického odporu“, mohou být podceňovány, uznává Chwe. Budují však naši společnou znalost, protože všichni se při sledování show navzájem pozorujeme.
Existuje třída lidí, která symbolická shromáždění na veřejnosti nepodceňuje: ti, kteří chtějí uchvátit a udržet si moc. Důkazy sahají až k tudorovským králům a královnám v Anglii 16. století, kteří se promenádovali na různých místech mimo svůj dvůr, aby je viděli jejich poddaní. Ačkoli antropologové analyzovali tyto lokální průvody jako přímé mocenské akty, při nichž panovníci, jako například královna Alžběta I., označovali každé odlehlé území jako patřící koruně. Chwe poukazuje na to, že nedoceněnou hodnotou těchto průvodů byly „davy udivených rolníků“. Shromáždění diváci nesledovali pouze královnu – sledovali jiné lidi, kteří sledovali královnu.
Američtí vůdci také věří ve kolektivní povědomí. Mnoho Američanů si ještě vzpomíná na slavný projev prezidenta Richarda Nixona z roku 1969, v němž tvrdil, že „mlčící většina“ podporuje jeho politiku války ve Vietnamu, na rozdíl od hlasité menšiny, která se účastní protiválečných protestů. Prezident Barack Obama ve svém projevu z roku 2009, v němž na společném zasedání Kongresu představil svůj plán zdravotní péče, připomněl, že „silná většina Američanů stále podporuje možnost veřejného pojištění“. Dnes prezident Donald Trump reflexivně inzeruje a zveličuje velikost davů na svých shromážděních a inauguracích a hlášky uvozuje frází „mnoho lidí říká„. Před svou vojenskou přehlídkou ve Washingtonu, která se konala současně s celonárodními protesty „No Kings Day“, Trump tvrdil, že „o žádných protestech neslyšel“, ale pohrozil „velmi tvrdou reakcí“ proti případným protestujícím na jeho přehlídce.
Samozřejmě ne všechny typy protestů vedou k tomu, že veřejnost aktualizuje své dojmy o veřejném mínění ve prospěch jejich cíle. Násilné protesty nebo mediální pokrytí, které falešně vykresluje protesty jako násilné, i když nejsou, mohou vést k tomu, že veřejnost bude protestující považovat za představitele okrajových nebo extremistických názorů. Jak zjistil politolog Omar Wasow v souvislosti s hnutím za občanská práva, násilí iniciované protestujícími se může vymstít v následných volbách. Z tohoto důvodu se elity, které jsou protesty zpochybňovány, často snaží protestující vykreslit jako násilníky nebo, podobně jako Nixon, jako součást „hlasité menšiny“. Výzvou pro organizátory protestů je představit rozsáhlou a pokojnou demonstraci názorů, kterou elity ani ozvěnové komory sociálních a stranických masmédií snadno nepřeformulují a nezkreslí.
Chwe ve své knize Rational Ritual: Culture, Coordination, and Common Knowledge cituje známého sociálního teoretika Jürgena Habermase: „Základním fenoménem moci není instrumentalizace cizí vůle, ale formování společné vůle.“ Čemu věří ostatní Američané? Abychom se to dozvěděli, budeme pátrat po veřejném signálu.
Politika je výzvou pro lidskou koordinaci. Lidé se chtějí účastnit politického dění pouze tehdy, pokud se ho účastní i ostatní. Ti, kdo věří v samosprávu, musí ostatním lidem signalizovat, že se chtějí účastnit, že věří v tu či onu formu politiky. Musíme se navzájem sledovat – nejen prostřednictvím sociálních médií nebo zpravodajských kanálů – abychom se dozvěděli, čemu věříme. A musíme být ochotni se sami ozvat. To je způsob, jak si vytvořit společné poznání o tom, co si ostatní Američané skutečně myslí a co chtějí. A to je nedoceněná hodnota protestů. Abych parafrázoval politoložku Dianu Mutzovou: neříkají nám, co si máme myslet, ale říkají nám, co si myslí ostatní lidé.
Betsy Levy Palucková je americká profesorka psychologie a veřejných záležitostí na Princetonské univerzitě, kde pracuje v centru pro behaviorální vědu a veřejnou politiku. Ve svém výzkumu se zaměřuje na snižování předsudků, konfliktů a změny sociálních norem pomocí rozsáhlých terénních experimentů v prostředích, jako jsou školy, oblasti po ozbrojených konfliktech nebo problematika domácího násilí. Proslavila se studií efektivity mediálních kampaní v poválečné Rwandě a inovativními zásahy proti šikaně na amerických školách. Je držitelkou prestižního ocenění MacArthur Fellow („Genius Grant“) z roku 2017 a řady dalších mezinárodně uznávaných vědeckých cen. Vystudovala psychologii na Yaleově univerzitě, kde získala titul Ph.D., a přednáší také na Princetonské School of Public and International Affairs. Je uznávanou odbornicí na sociální psychologii a změnu společenských postojů prostřednictvím skupinového vlivu a působení institucí, přičemž její výzkumné poznatky mají dopad na řešení reálných společenských problémů.
