Zpráva Světové meteorologické organizace o klimatu za rok 2025 je alarmující. „Planeta Země se ocitla na pokraji svých limitů,“ glosuje její závěry generální tajemník OSN António Guterres. Politoložka Alyssa Battistoni z Kolumbijské univerzity v New Yorku už nechce přírodu považovat za něco, co dostáváme zadarmo. Ale dává nám kapitalismus na výběr? V rozhovoru vysvětluje, zda se můžeme vymanit z jeho logiky.
Die Zeit: Současný stav je takový: planetě se nadále daří mizerně; chováme se, jako bychom to již dávno nevěděli. Proč přesto pokračujeme, jako by se nic nedělo?
Alyssa Battistoni: To je velká otázka. Dlouho jsme si namlouvali, že stačí lidem říct, o kolik stupňů se Země oteplila, kolik druhů vyhyne, že se řítíme do propasti, a že se pak už nějak změníme. Z mého pohledu je to naprosto nedostatečné. Můžeme znát všechna fakta a přesto pokračovat dál jako dosud. Ne, problém spočívá v tom, jak je náš svět organizován: kapitalismem.
Kapitalismus dokáže rozpoznat hodnotu pouze tam, kde se hodnota objevuje jako zboží.
Tato diagnóza není zrovna nová. Pojem kapitalismus už dnes vyvolává všeobecnou únavu.
Samozřejmě. Ale krize naší planety má mnohem hlubší kořeny, než se často předpokládá. Kapitalismus není jen systém, který je obzvláště náročný na zdroje a zaměřený na spotřebu, má také fatální základní logiku: dokáže rozpoznat hodnotu pouze tam, kde se objevuje jako zboží, a celou naši společnost organizuje kolem výměny zboží. Investor se může vždy ptát jen na to: „Jaká je návratnost? Vydělá to víc, než jsem do toho vložil?“ Ke všem ostatním otázkám – jak je na tom naše planeta, jak máme přežít – je kapitalismus slepý. I člověk se pro systém většinou stává viditelným až skrze svou cenu: mzdu, kterou mu za jeho práci musíme zaplatit, protože si ji vyjedná a požaduje.
A jaké to má dopady na náš vztah k přírodě?
To znamená, že v kapitalismu je odlidštěná či dehumanizovaná příroda od samého počátku považována za něco, co prostě existuje, za volně dostupný zdroj. Nevyjednává ceny a na rozdíl od člověka nepožaduje mzdu. Kapitalismus s ní tedy zachází jako s tzv. ‚free gift‘, bezplatným či zkrátka ‚volným‘ darem – a nutí nás, abychom činili totéž.
Jak nás k tomu nutí?
Téměř vše, co v každodenním životě děláme, se odehrává prostřednictvím nákupu a prodeje, tedy prostřednictvím formy zboží: jídlo, doprava, bydlení, práce. V těchto transakcích se příroda většinou vůbec neobjevuje – alespoň ne jako něco, co by mělo vlastní hodnotu. Objevuje se nanejvýš nepřímo, jako bezplatný předpoklad. Nikdo se přece vědomě nerozhoduje, že bude atmosféru využívat jako skládku CO2, když nastupuje do autobusu nebo řídí auto. Ale i když to víme, nemáme téměř na výběr. Přesně to mám na mysli, když mluvím o strukturálním problému: náš běžný život nás nutí zacházet s přírodou jako s bezplatným darem, i když vlastně víme, že to tak ve skutečnosti není.
Co tento pojem znamená? Není dar ze své podstaty „bezplatný“?
Tuto formulaci jsem převzala od autorů klasické politické ekonomie, od raných teoretiků kapitalismu 17., 18. a 19. století. Na první pohled se zdá být protichůdná: dary jsou vždy zdarma – nekupují se. Jsou však součástí vzájemných vztahů a vytvářejí závazek. Právě proto je tento pojem poučný. Pouze na pozadí společnosti, v níž je hodnota určována především tržními cenami, je vůbec nutné zdůrazňovat, že něco nestojí nic. Pojem tedy odkazuje na zvláštní status nelidské přírody v kapitalismu: je pojímána ve vztahu k trhu jako něco, co nemá cenu – a právě proto je systematicky znehodnocována.
„Ekologický kapitalismus je zřejmě nemožný“
Často používáte pojem „odlidštěná“ příroda. Co tím přesně myslíte?
To je zásadní otázka. Velšský kulturní teoretik Raymond Williams kdysi označil slovo „příroda“ za nejkomplexnější slovo v anglickém jazyce – nevím, jestli je tomu tak i v jiných jazycích.
Překlad tohoto rozhovoru bude radost, to je už teď jasné.
To si dovedu představit. Příroda má dva významy: na jedné straně je to biofyzikální realita, hmotný svět, k němuž patříme i my lidé. A pak je tu příroda v protikladu k člověku, s níž se zachází jako s něčím, co je volně k dispozici. Toto rozlišení se zde obzvláště vyplatí, protože u člověka existuje předpoklad vlastnictví sebe sama: vychází se z toho, že lidé disponují sami sebou, a proto například musíme vyjednávat mzdu. Pro odlidštěnou přírodu to neplatí. S ní nelze vyjednávat. Odlidštěná příroda není schopna uznat peníze jako směnný prostředek.
Vyřešíme tedy všechny naše problémy tím, že ledovcům zřídíme účty na PayPalu, liškám otevřeme bankovní účty a velryby uvedeme na burzu?
Tyto přístupy sice existují, ale jde pouze o další variaci základního problému: že hodnota existuje pouze tam, kde je ztělesněna ve formě zboží.
Ale spočívá ten problém opravdu, jak říkáte, v nejhlubších základních principech kapitalismu? Nemáme tu co do činění s prostým selháním trhu, které můžeme vyřešit lepšími tržními mechanismy a cenovými signály?
Obojí. Koncept selhání trhu byl často rozvíjen v souvislosti s přístupem k přírodě jako k bezplatnému daru. Kdo hovořil o selhání trhu, viděl kouřící tovární komíny, znečištěné řeky nebo prostě zvířata ve volné přírodě a chápal, že existují věci, které trh nezachytí. Pro selhání trhu lze vždy najít bodová řešení: tady daň, tam cena za CO2, a tomuto lesu nebo té řece se přiznají vlastnická nebo osobnostní práva. V jednotlivých případech to může fungovat. Ale vždy se objeví nové místo zlomu, protože se nedotýkáme základního vztahu mezi kapitalismem a přírodou. V tomto smyslu bych řekla: diagnóza selhání trhu není špatná. Jen podceňuje rozsah problému.
Je tedy „zelený“ kapitalismus vnitřním rozporem, oxymoronem?
Skutečně zelený kapitalismus je pravděpodobně nemožný. Ale s jednotlivými otázkami a problémy si poradí dobře. Existují nejrůznější návrhy, jak přírodě přiřadit „hodnotu“ – prohlásit ekosystémy za nové zdroje tvorby hodnot, zavést vlastnická práva k přírodě nebo dokonce k samotné atmosféře. Základní myšlenka je vždy podobná: vytvoří se práva k určitým prvkům přírody, přidělí se lidem, kteří z nich mohou získávat příjmy, a doufá se, že pak budou mít zájem tuto přírodu chránit. To však rychle naráží na své limity.
A ty jsou?
Ostříhat ovcím vlnu a poté ji prodat je snadné: jedná se o jednotlivý předmět, který lze převést na peníze. Ekosystémy se však do vlastnictví převést téměř nedají. Jejich služby vznikají ze složitých vztahů mnoha organismů napříč rozsáhlými prostory a časovými úseky – nejde o jasně ohraničitelné statky. Ekonomové proto hovoří o veřejných statcích: těžko ohraničitelných, těžko ocenitelných, těžko privatizovatelných. A i kdyby se to podařilo, tyto procesy by se sotva hodily pro kapitalistickou logiku zvyšování produktivity, efektivity nebo konkurence – například když stromy pohlcují CO2 nebo říční systémy filtrují vodu. Příroda se brání průmyslovému využití. Stručně řečeno: ekologický kapitalismus může řešit jednotlivé symptomy. Strukturální problém přírody jako bezplatného daru zde však zůstává.
„Kapitalismus nás zbavuje svobody“
Dalekosáhlé přiřazení symptomů klimatické změny by však už samo o sobě představovalo značný pokrok. Proč na to nezaměřujeme naši politiku?
Protože ve skutečnosti není nikdo u kormidla. I investoři a kapitalisté, jejichž rozhodnutí mají váhu, jednají pod tichým nátlakem; musí neustále dbát na svou konkurenceschopnost a výnosy – a to omezuje jejich svobodu rozhodování. Nikdo nevyjde ven a neřekne si: zničím planetu, protože se mi zrovna chce. Nikdo se vědomě nerozhodl, že nás zavede na tuto cestu – cestu, na které se Země stále více otepluje a na které zažíváme stále více katastrof. Kapitalismus nás zbavil svobody.
Ekologický kapitalismus je pravděpodobně nemožný.
To musíte vysvětlit podrobněji. Nepovažuje se kapitalismus a svoboda za neoddělitelné?
Tak skutečně zní oblíbené vyprávění. Že máme „svobodu volby“ – tak to formulují zejména libertariáni jako Milton Friedman nebo Friedrich von Hayek. A je to pravda: v rámci trhu máme velkou svobodu. Ale tato svoboda končí tam, kde končí trh. Existencialisté jako Jean-Paul Sartre používají jinou definici: hovoří o svobodě volit hodnoty, hlásit se k nim a převzít za ně odpovědnost – říci: To považuji za cenné, tak chci žít a podle toho jednám.
Takže vlastně říkáte, že si můžeme volně vybírat herní tahy, ale ne samotnou hru.
Místo toho čelíme cenám, které nám jsou v jistém smyslu předepsány a na které můžeme pouze reagovat. To má nutkavý, roztříštěný účinek. Rozhodnutí, která činíme, nemají téměř žádnou rozpoznatelnou souvislost s tím, co se ve světě skutečně děje. Trhy systematicky oddělují záměr od účinku – to je právě myšlenka slavné „neviditelné ruky“ Adama Smithe. V tomto smyslu, domnívám se, kapitalismus svobodu spíše omezuje, než aby ji rozšiřoval.
Ale vlastně je to právě ochrana klimatu a životního prostředí, která má pověst, že chce lidem vnucovat hranice a omezovat svobodu.
Právě tento příběh byl jedním z důvodů, proč jsem se ve své knize Free Gifts rozhodla postavit proti tržně libertariánské představě o svobodě: proti myšlence, že mezi ekologickými limity a lidskou svobodou existuje zásadní rozpor. Považuji to za zavádějící – a za politicky nebezpečné, protože to naznačuje, že bychom se museli smířit s budoucností, která bude v zásadě méně svobodná. Zároveň ale nestačí jen říci: Kapitalismus ničí přírodu a tím nás omezuje. Člověk do přírody zasahoval vždy, rozhodující otázkou tedy není, zda ji chceme měnit, ale jak. Právě zde se svoboda stává klíčovou: jako schopnost společně přijímat promyšlená rozhodnutí o tom, na jaké planetě chceme žít – namísto pouhého přijímání individuálních, zdánlivě svobodných rozhodnutí, která se nakonec sčítají do stavu, který si nikdo skutečně nevybral a který také nikdo nechce.
Kapitalismus nás připravil o svobodu.
Takže: co máme dělat?
Rozhodně nechci říci, že dokud nebude kapitalismus zrušen, nemůžeme nic dělat. V krátkodobém horizontu je možné udělat mnoho. Právě proto, že ekosystémy lze jen stěží privatizovat, lze s nimi často dobře zacházet jako s veřejnými statky – jako s infrastrukturou, která slouží všem: například v případě ukládání CO2, ochrany před povodněmi nebo čištění vody. To vyžaduje veřejné investice a politická rozhodnutí namísto tržních cen. To platí i pro dopravu, energetiku nebo bydlení. Nestačí pouze „ozelenit“ individuální spotřebitelská rozhodnutí. Potřebujeme kolektivní infrastrukturu. A ve skutečnosti je zde stát již dlouho ústředním hráčem: obnovitelné zdroje energie, zelená průmyslová politika – to vše je silně podporováno státem. Měli bychom využít tento pákový efekt, místo abychom sázeli na logiku soukromého zisku.
A z dlouhodobého hlediska – k čemu taková politika vede?
Z dlouhodobého hlediska jde o to, aby se klíčová rozhodnutí vymanila z vlivu soukromých investic a byla přijímána kolektivně. Ekologická budoucnost bude vyžadovat více plánování, zejména tam, kde trhy zásadně selhávají. Vyhýbám se přitom hotovým představám o budoucnosti. Rozhodující není žádný masterplan, ale svoboda společně a demokraticky rozhodovat o tom, jak chceme žít v neustále se měnícím světě – místo toho, abychom tato rozhodnutí přenechali trhu.
Alyssa Battistoni je odbornou asistentkou politologie na Barnard College při Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Zabývá se výzkumem v oblasti klimatické a environmentální politiky, marxismu a feminismu. V srpnu 2025 vyšla její kniha „Free Gifts: Capitalism and the Politics of Nature“ (Dárky zdarma: Kapitalismus a politika přírody; nakl. Princeton University Press). Předtím byla spoluautorkou knihy „A Planet to Win: Why We Need a Green New Deal“ (Planeta, o kterou je třeba bojovat: Proč potřebujeme Zelený nový úděl; nakl. Verso). Battistoni získala v roce 2019 doktorát na Yale, byla stipendistkou na Harvardově univerzitě a v Institute for Advanced Study a pravidelně píše pro časopisy jako „New Left Review“ a „Dissent“.
