Tmavá pleť v Evropě, kočovné národy, křehké identity: renomovaný genetik Johannes Krause vyvrací staré představy o raných dějinách lidstva a pojetí ras.
Jeho výzkum zásadně změnil náš pohled na dějiny lidstva: německý genetik Johannes Krause patří k nejvýznamnějším mezinárodním osobnostem v oboru archeogenetiky a analyzuje prastaré genomy, například neandrtálců a raných moderních lidí. Jako spoluautor „Jenské deklarace?Jenská deklarace (případně Jenské prohlášení) je označení pro vědecký dokument zveřejněný v roce 2019, který navrhuje nepoužívat výraz „rasa“ v biologickém a antropologickém kontextu.“, která vyvrací koncept biologické rasy u člověka, se navíc jasně postavil proti pseudovědeckým představám. Společně s vídeňským historikem Walterem Pohlem z Rakouské akademie věd (ÖAW) a Vídeňské univerzity vedl Krause v poslední době velký evropský projekt „Histogenes“, který pomocí tisíců genomů nově zmapoval populační dynamiku v období stěhování národů. Projekt nedávno vyvrcholil závěrečnou konferencí ve Vídni. Rozhovor s Krausem vedla pro rakouský magazín Der Standard Julia Sica.
Der Standard: Ötzi, 5300 let starý muž uvězněný v ledu, měl podle vašich genetických analýz spíše tmavší odstín pleti, zatímco rekonstrukce v muzeích ho většinou zobrazují se světlou pletí. Je Ötzi příkladem toho, že naše představa o „prvních Evropanech“ je již překonaná?
Johannes Krause: Ano, odhaluje to naše předsudky. Když rekonstruujeme tak starého člověka z Evropy, musí být samozřejmě bílý a vypadat jako dědeček árijské Heidi. Již v 90. letech analýzy ukázaly, že v jeho kůži je uloženo velké množství melaninu?Melanin je přírodní hnědý až černý pigment produkovaný buňkami zvanými melanocyty, který určuje barvu kůže, vlasů a očí. Jeho hlavní funkcí je ochrana pokožky před škodlivým UV zářením pohlcováním záření a přeměnou na teplo., a když se na mumii podíváte, má také tmavou barvu pleti. Tehdy se argumentovalo, že je to buď způsobeno procesem mumifikace, nebo že měl skutečně tmavší pleť než většina dnešních Evropanů. Jako biochemikovi mi však není jasné, jak by se melanin mohl vytvořit mumifikací. Před 10 000 lety měli všichni Evropané tmavou pleť a nedokážeme je dokonce ani odlišit od lidí jižně od Sahary.
Jak se to od Ötziho dob změnilo?
Před zhruba 6 000 až 7 000 lety se rozšířily geny, které způsobují světlou barvu kůže, a teprve před 4 000 až 5 000 lety nacházíme lidi, kteří mají ten typ světlé pleti, jenž je charakteristický pro průměrného Evropana. Období mezi tím je na tak výraznou změnu velmi krátké, ale lidé se světlou pletí měli tehdy pravděpodobně výhodu – kvůli změně stravy. Jako lovci a sběrači přijímáme relativně velké množství vitamínu D z masa a ryb, jako zemědělci méně, a proto se musíme spoléhat na produkci vitamínu D v kůži. Čím světlejší je kůže, tím více vitamínu D dokáže produkovat, což je užitečné při malém množství světla tak daleko na severu.
V době rasismu jsou lidé diskriminováni kvůli tmavší barvě pleti. Přitom nás však spojuje více věcí, než nás rozděluje.
Anatomicky moderní člověk opustil Afriku před 50 000 lety, a to vede k tomu, že všichni lidé mimo Afriku jsou geneticky bližší lidem z východní Afriky než jsou východní Afričané lidem ze západní Afriky. Z genetického hlediska jsme tedy všichni Afričané – ve skutečnosti existují jen západní Afričané, východní Afričané a Jihoafričané. Ale rasisté tak samozřejmě neuvažují. Neříkají: Jsme východní Afričané! Ale: Jsme Evropané, oni jsou Afričané nebo Asiaté. A zakládají to na viditelných vlastnostech, přičemž i rysy jako tvar očí, nosu nebo tváří jsou v Africe tak rozmanité jako nikde jinde na světě, najde se tam prakticky všechno. Žádná vědecká disciplína proto nedokáže dekonstruovat pojem rasy tak dobře jako genetika.
Pojem „rasa“ je v němčině především biologický konstrukt, který má dlouhou historii a v souvislosti s nacistickou rasovou hygienou měl tragické důsledky. Dnes je stále zakotven v německé ústavě a v Rakousku v federálním ústavním zákoně proti diskriminaci. V německé spolkové zemi Sársko byl tento pojem před dvěma lety z ústavy odstraněn: tam nesmí být nikdo znevýhodňován ani zvýhodňován „na základě rasistických přiřazení“ – namísto původní formulace „na základě své rasy“.
Koncept „rasy“ je v myslích lidí stále velmi silně zakořeněn. Jistě, jde o slovo z minulosti, které mohou historici samozřejmě i nadále používat při zkoumání minulosti – a také právníci, kteří se zabývají 70 let starou ústavou. To však neznamená, že bychom tento pojem měli používat v dnešním kontextu, a uvítal bych, kdyby byl z ústavy odstraněn. Důležité je přitom to, že i když neexistují rasy, rasismus jako diskriminace lidí a jejich původu existuje i nadále.
Jako genetik se ohlížíte i hluboko do historie lidstva. Existuje nějaká časová hranice, za kterou už pravděpodobně nezískáme žádné genetické informace, i kdyby se technologie dále zdokonalovaly?
U moderních lidí jsme v Německu našli kosti staré 45 000 let, které pocházejí z doby prakticky krátce po vystěhování z Afriky. Je obtížné se v čase posunout ještě dále, protože k tomu bychom potřebovali nálezy z Afriky – tam, v tropických a subtropických oblastech, se však bohužel DNA tak dobře neuchová. V Evropě existují ještě starší nálezy neandrtálských genomů, které jsou staré přes 400 000 let. A nejstarším genomem většího zvířete, který byl dosud zkoumán, je mamut z Aljašky, který žil před 1,6 miliony lety.
Dnes už tedy lze analyzovat nejen velmi starou DNA, ale i prehistorické proteiny. Jak to vypadá v této oblasti?
Zdá se, že bílkoviny přetrvávají ještě déle. Existují seriózní studie, které v kostech objevily kolagen starý až pět milionů let. Někteří dokonce tvrdí, že se dá jít až k dinosaurům. Byly publikovány útržky proteinů z tyranosaura rexe, přičemž panuje velká skepse, zda skutečně pocházejí z T. rexe, a ne třeba z kuřecího sendviče, který jeden z archeologů snědl a vzorek tak kontaminoval. U tak krátkých sekvencí sedmi nebo osmi aminokyselin – na rozdíl od genomu s miliony párů bází – se z těchto útržků o evoluci dozvíme jen velmi málo. A právě při zařazování do druhů musíme být velmi opatrní.
Můžete uvést nějaký příklad?
Existují geny, na jejichž základě jsem příbuznější se šimpanzem než s jiným člověkem. Kdyby někdo měl takový můj malý genetický útržek a řekl: „To byl šimpanz“, bylo by to samozřejmě nesprávné. Rodokmen genu totiž neodpovídá tomu, co vidíme v rodokmenu druhu. V zásadě je třeba brát v úvahu celý genom.
V rámci projektu „Histogenes“ jste pracovali s dobře zachovanou DNA; projekt se mimo jiné zabýval „dobou stěhování národů“ ve 4. až 6. století, přičemž vzorky pocházely především z Panonské nížiny v Maďarsku a Rakousku.
Její stav byl vynikající. Nikdy nevíte, co vás čeká; u některých pohřebišť se dá pracovat jen s polovinou nebo 10 % vzorků. Zde však 90 % vzorků poskytlo dostatek DNA k provedení podrobné analýzy. Prozkoumali jsme více než 7 000 genomů ze 140 nalezišť, převážně v srdci Evropy, a sestavili jsme rodokmeny pro celé hřbitovy.
K jakým výsledkům tento mamutí projekt dospěl?
Umožnil nám například ukázat, odkud pravděpodobně pocházely elity Hunů, a že původní kočovný kmen Avarů, který po staletí vládl ve střední Evropě, sem během pouhých několika málo generací přišel z východní Asie ze vzdálenosti přes 8 000 kilometrů. Různé kultury samozřejmě nemusí být geneticky odlišné, jak jsme rovněž prokázali, ale vysokou mobilitu a migrační pohyby lze geneticky vysledovat – včetně migrace ze severu, jihu a východu Evropy.
Johannes Krause, narozený v roce 1980 v Leinefelde (bývalá NDR), vystudoval biochemii a získal doktorát u nynějšího nositele Nobelovy ceny Svanteho Pääba v oboru genetické analýzy neandrtálců. Vede Max-Planckův institut pro evoluční antropologii v Lipsku a je autorem bestsellerů z oblasti populárně-vědecké literatury „Cesta našich genů“ (Die Reise unserer Gene) a „Hybris“.
