Již více než sto let využívají vlády v krizových situacích snižování mezd, omezování sociálních dávek a služeb státu k záchraně kapitalistického systému.
„Nejvýraznějšími nedostatky ekonomického systému, v němž žijeme,“ napsal John Maynard Keynes v roce 1936, „jsou jeho neschopnost zajistit plnou zaměstnanost a svévolné a nespravedlivé rozdělení bohatství a příjmů.“ A co z toho udělala vládnoucí politika? Masovou nezaměstnanost, nejistou zaměstnanost, chudobu a v lidských dějinách dosud nevídané nerovnoměrné rozdělení příjmů a majetku. Nezabývejme se však pouze empirickými zjištěními – problém vězí daleko hlouběji. Kapitalistický systém, včetně jeho politické nadstavby, naráží stále více na své limity.
Italsko-americká ekonomka Clara E. Matteiová ve své knize „Řád kapitálu“ (The Capital Order: How Economists Invented Austerity and Paved the Way to Fascism, doslovně: „Řád kapitálu: Jak ekonomové vymysleli úsporná opatření a vydláždili cestu k fašismu“) trefně poukázala na to, že úsporná politika byla pro kapitalistické vládnoucí elity vždy únikovou cestou, když se systém ocitl v ekonomické a politické tísni a bylo třeba zajistit nedotknutelnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků a vztah námezdní práce. I samotný Keynes podle ní tomuto prvoplánovému lákadlu ještě v počátcích své vědecké kariéry podlehl.
Clara E. Matteiová a „Řád kapitálu: Jak ekonomové vymysleli úsporná opatření a vydláždili cestu k fašismu“
Kniha „Řád kapitálu“ italské politické ekonomky Clary E. Matteiové sleduje dějiny politiky úspor výdajů po první světové válce, zejména v Itálii a Velké Británii. Její hlavní teze zní provokativně: austerita (úsporná opatření) nebyla pouze technickým nástrojem k ozdravení veřejných financí, ale politickou strategií, jak obnovit a chránit moc kapitálu ve chvíli, kdy po válce sílila dělnická hnutí, odbory a požadavky na demokratizaci ekonomiky.
Matteiová ukazuje, že po roce 1918 se v Evropě krátce otevřela otázka, zda ekonomika musí zůstat podřízena soukromému vlastnictví a námezdní práci. Právě proti této hrozbě měla podle autorky působit austerita: omezit mzdy, spotřebu, veřejné výdaje a politickou sílu pracujících. Heslo „pracovat více, spotřebovávat méně“ tak v jejím výkladu neznamená neutrální ekonomickou nutnost, ale pokus vrátit ekonomiku zpět do rukou elit.
Kniha proto propojuje politiku škrtů s nástupem autoritářství a fašismu. Matteiová tvrdí, že fašismus v Itálii a technokratická austerita v Británii sdílely společný cíl: potlačit demokratické ambice pracujících a obnovit „řád kapitálu, v němž jsou vlastnické vztahy, moc podnikatelů a závislost většiny lidí na mzdě prezentovány jako samozřejmé a nezpochybnitelné.
Důležitým motivem knihy je také role ekonomických expertů, centrálních bank a institucí, které se postupně oddělily od přímé demokratické kontroly. Podle Matteiové se ekonomie tvářila jako neutrální věda o rozpočtech, inflaci a stabilitě, ve skutečnosti však často sloužila k depolitizaci zásadních otázek veskrze politických moci, vlastnictví a sociální spravedlnosti.
Hlavní myšlenka knihy je, že úsporná politika není jen otázkou škrtů v rozpočtu. V dějinách často fungovala jako nástroj, kterým mocné a bohaté elity chránily kapitalistický řád před demokratickým tlakem zdola – i za cenu oslabení demokracie a tolerance k autoritářským režimům.
Matteiová popisuje, jak se vlády v dobách krizí již více než sto let uchylují k politice škrtů a úspor. Snižování mezd, boj proti nezaměstnaným namísto boje proti nezaměstnanosti, omezování sociálního státu, prosazování přerozdělování v rámci jednotlivých tříd a daňová politika, která má jediný cíl – aby ještě více zbohatli bohatí – nejsou pouze výmyslem neoliberalismu.
Právě tato politika škrtů a úspor zničila již první německou parlamentní demokracii a takzvané elity neměly žádný problém s tím, že předaly moc fašistům. I dnes, včetně moha ekonomů a sociologů, nechápeme, že rozporuplný a vykořisťovatelský kapitalismus nepotřebuje ve státním sektoru demokratické poměry. Naopak: úsporná opatření si berou celou populaci jako rukojmí a zajišťují kapitalistické hierarchii moc na ekonomickém a politickém poli.
Kdyby ekonomika běžela na plné obrátky a příjmy a majetek byly rozděleny přiměřeně spravedlivě, nic z toho by nebylo nutné. Ani tolik kritizovaný státní dluh – nebýt však oněch parazitických výdajů na zbrojení.
Heinz-Josef Bontrup je ekonomem na Westfálské vysoké škole v Gelsenkirchenu a hostujícím profesorem na Univerzitě v Siegenu. Kromě toho je také mluvčím Arbeitsgruppe Alternative Wirtschaftspolitik („Pracovní skupiny pro alternativní hospodářskou politiku“), skupiny ekonomů a odborářů, která se zabývá návrhy hospodářské politiky zaměřenými na smysluplná pracovní místa, vyšší životní úroveň, posílení systému sociálního zabezpečení a účinnou ochranu životního prostředí.
