Filosof Peter Sloterdijk považuje Donalda Trumpa za osamělého vládce, Putina za člověka, který popírá realitu a Friedricha Merze za příliš malého. Proč Evropě nezbývá nic jiného, než se stát velkým Švýcarskem?
Než začneme, Peter Sloterdijk si ještě zapíše myšlenku, která ho právě napadla. Otevře tedy svůj zápisník a těžkým, staromódním plnicím perem napíše pár slov. „To vám odečtu z vašeho času,“ žertuje. Svůj nápad však neprozradí.
Watson: Americký prezident Donald Trump vystoupil ve staré, zdánlivě stabilní demokracii, která letos slaví 250 let existence. Proč zrovna tam?
Peter Sloterdijk: Protože druhá polovina těchto 250 let se vyznačuje něčím, co nazývám „pomalu probíhajícím státním převratem“: převratem hlavního města Washingtonu proti jednotlivým státům. Původní myšlenkou nebylo, aby byla země řízena z hlavního města; to mělo být pouze jakousi dočasnou centrálou. Není náhodou, že Bílý dům má spíše skromné rozměry. Teprve v 19. století se začalo architektonicky napodobovat Řím, počínaje Kapitolem. Od té doby jsme svědky neustálého zesilování prezidentského úřadu, kterému bránil pouze systém oddělení moci, který dosud fungoval překvapivě dobře. Tím se americká demokracie dostala do permanentního výjimečného stavu.
Protože republika a impérium jsou neslučitelné?
Jsou slučitelné a zároveň neslučitelné – je to živoucí rozpor. Je zajímavé, že se k moci dostal právě takový člověk, jako je Trump. Je to ale také příznačné, neboť ztělesňuje šílenství, které je dnes přítomno u všech našich současníků, a sice že požadujeme neustálý růst. Zároveň roste povědomí o tom, že Země je konečná. Pro tuto světovou psychózu je Trump exemplárním příkladem: chce růst za každou cenu, ale zároveň nemůže popřít konečnost zdrojů, což se projevuje tím, že se snaží ostatním v jejich snaze o získání zdrojů bránit.
Optimisté věřící v pokrok by vám namítli, že technický vývoj neustále pokračuje, takže se dá při stejném množství zdrojů vyrobit stále více.
Dříve či později by však optimisté věřící v pokrok, jako je Elon Musk, také řekli, že musíme expandovat do vesmíru a vytvořit druhou Zemi. To je jedna polovina obecné psychózy. Druhou tvoří ony neofašistické představy, které se vyjadřují i v podobě ekologických obav: že vzhledem k omezeným zdrojům nelze připustit, aby každý mohl kdekoli být. Naproti tomu z globálního Jihu zaznívá, že žádný člověk nemá větší právo být na určitém místě než jiný. Je tak postulováno lidské právo na migraci.
Ve Švýcarsku se někteří snaží omezit počet obyvatel země na deset milionů. Co si jako skeptik vůči růstu myslíte o takových nápadech?
Jsem proti tomu, abychom v těchto otázkách uváděli konkrétní čísla. V minulosti si člověk dokázal představit Švýcarsko se sedmi miliony obyvatel, pak tu bylo Švýcarsko s osmi miliony, nyní s devíti miliony a dnes se mluví o deseti milionech. Proč by si tedy člověk nemohl představit i Švýcarsko s dvanácti miliony obyvatel? Mezi horami by to sice mohlo být trochu těsné, ale mohly by se stavět vyšší domy nebo by se daly hory vydlabat. Ale i zde se opět dostáváme k omezenosti prostoru, která si žádá hranic.
Zpět k širšímu kontextu. Ve své knize nazýváte Evropu klubem ponížených impérií. To, co Američany, Rusy a Číňany teprve čeká, mají Evropané již za sebou: očkováni hrůzami historie. K čemu je Evropa ještě schopná?
I v Americe, Číně a Rusku je dnes patrné, že se tam postupně prosazuje psychodynamika ponížení. Rusko se však stále brání připojit se ke klubu ponížených impérií, a to až do té míry, že začíná popírat, že vůbec patří k Evropě. Právě na to byli Rusové dlouho hrdí. Evropa naopak svůj historický proces truchlení zvládla poměrně úspěšně. Dokonce i Portugalci, nejopozdilejší evropský národ, opustili v sedmdesátých letech své poslední kolonie.
Ale když se podíváte do budoucnosti, jakou roli dnes ještě hraje „kontinent bez vlastností“, jak jste Evropu nazval?
Evropa se musí naučit zaujmout postoje, jak je zaujaly Jižní Amerika, Austrálie, Nový Zéland a některé části severní Afriky, když se Evropané během první a druhé světové války navzájem požírali, a to roli diváka. Evropané již nemají privilegium jednat, ale zároveň již nestojí pod klatbou jednání. V jistém smyslu se všichni staneme Švýcary; Švýcaři byli prvními, kdo využili privilegia diváka vůči masakrům svých sousedů.
Jaké masakry budeme muset sledovat?
Zejména v Africe bude k vidění mnoho neštěstí. Rusko by se dříve či později mohlo rozpadnout. Je přirozené, že tam, kde dochází k nadměrnému rozšiřování, musí dříve či později nastat komplementární rozpadové procesy. Zločiny, které se nyní připravují, budou dříve či později také spáchány. Evropané pak budou muset zachovat jistou chladnokrevnost. Především nesmíme zapomenout, že jsme první lekce v kurikulu tragického povědomí již absolvovali.
V čem by spočíval chladnokrevný postoj vůči Trumpově Americe?
Američany je třeba pozorovat jako dobrý psychiatr, který poskytne svému nejneklidnějšímu pacientovi vycházku. Evropané tím však porušují zásadu, kterou mi nedávno s jistou dávkou humoru kladl na srdce jeden psychoterapeut: jako terapeut by člověk neměl přijímat beznadějné případy. My jsme se však nechtěně ocitli v roli terapeuta vůči americkému šílenství.
Váš optimismus ohledně Evropy nás udivuje. Opravdu se Evropané poučili ze svých chyb? Po Macronovi by mohl následovat Jordan Bardella nebo Marine Le Penová, po Friedrichu Merzovi pak Alice Weidelová.
Potýkáme se také s problémem, že se proud vědomí přerušuje a evropské vzdělávací procesy možná ještě nejsou dostatečně institucionalizované a zakořeněné, takže vyrůstá vlna mladých idiotů. To, že člověk inklinuje k pravici, je nejprve jako nějaká vyrážka, která ukazuje, že v sobě nese určité škodlivé látky, které musí nějakým způsobem dostat ven. Když začíná svědět, je třeba se zamyslet, odkud to pochází. Není to vždy známkou toho, že připravujeme novou Osvětim. Ale varování může přece jít i dál než samotné nebezpečí.
Hlavním problémem Evropy se zdá být její nejednotnost. Jak mají desítky zemí promlouvat jedním hlasem, aby mohly uplatnit svůj geopolitický vliv?
Sotva budou schopny mluvit jedním hlasem. Pokud však v otázkách obranné politiky vznikne čtyřstranná koalice mezi Paříží, Berlínem, Londýnem a Varšavou, může tato koalice mluvit jménem většiny. Jedná se o země, které jsou z vojenského hlediska nejspolehlivější, i když v případě německého Bundeswehru bychom za to nechtěli vložit ruku do ohně.
Mohl by Trump působit jako jakýsi sjednotitel Evropy, byť proti své vůli?
V každém případě to ve své averzi vyvolává jakousi souzvučnost. Zda to již vede ke spolupráci, zatím není prokázáno. Máme však také štěstí: změna povědomí v Evropě probíhá, aniž muselo dojít nějaké obrovské katastrofě, která by se nás přímo dotkla. V současné době dovážíme z východu místo zemního plynu pocity nejistoty. A z atlantické fronty dovážíme rovněž nejistotu, byť v jiném tónu. Tyto dva importy povedou psychopoliticky i realpoliticky k určité formě koncentrace.
Co lze očekávat na atlantické frontě? V Americe se nyní v rámci hnutí MAGA objevují rozpory mezi odpůrci a zastánci války s Íránem.
Ano, je to tak. Také si myslím, že se Trumpa dříve či později zbaví. Nejsem si jistý, jestli dokončí své druhé čtyřleté funkční období. Dokážu si dobře představit, že jednou zkolabuje. Protože ty šílenosti, které neustále předvádí, žijí také z toho, že mu nikdo v jeho okolí neříká pravdu. Je skoro stejně osamělý jako Putin. Možná jednou předvede takový výbuch, že ho bude třeba vyřadit z provozu, třeba hospitalizací.
Situace v Americe se však v dohledné době zřejmě příliš neuklidní. Napětí a rozpory, které vynesly Trumpa k moci, přetrvají.
Ano, základní rozpory přetrvají. Ekologický problém nikam nezmizí, pouze se odkládá. A skutečný souboj titánů naší doby, ten mezi rostoucím vědomím konečnosti a touhou po překonávání hranic, se nebude chtít nechat utišit. Ať už se do Bílého domu nastěhuje kdokoli, bude čelit přesně stejným problémům. Pokud pomineme grandiózní a psychopatickou složku u Trumpa, je patrná celá řada souvislostí a je zřejmé, že již za Obamy a Bidena se mnoho věcí ubíralo směrem, který dnes pozorujeme.
Co tím myslíte?
Nejfatálnější vývoj se odehrál již za Obamy, kdy Pentagon najednou mohl vyhlásit válku jednotlivým osobám podle hesla „Politická vražda už není vraždou“. Ale ani restriktivní imigrační politika, konzervativní kurz vůči Číně, sklon odsouvat evropské spojence na druhou kolej – to vše nejsou žádné skutečné novinky. Jsou jen brutálně zviditelněny. Nebyl to Trump, kdo všechno zničil. Mnohé však prosadil tak výrazně, že to my Evropané považujeme za nesnesitelné.
V tomto ohledu bychom mu měli být vděční – už si nemůžeme nic namlouvat.
Ano, teď už víme, na čem jsme. Podvody, ale především arogance amerických úřadů tu byly vždycky. Vzpomínám si na rozhovor s Egonem Bahrem, který měl s vyjednáváním bohaté zkušenosti. Byl ohromen tím, co nazýval opojnou mocí Američanů. Dříve byl liberalismus založen na principu smluv, přičemž se mlčky předpokládalo, že jedna ze stran z toho měla o něco více než ta druhá. Tato krásná iluze je z nás v současné době vymítána poměrně brutálními prostředky. Nyní se musíme postarat, kde seženeme nějakou proveditelnou iluzi, abychom to vyrovnali.
Můžete nějakou nabídnout?
Kdybych ji měl, neprozradil bych ji. Vytvořil bych z ní obchodní model. Kdybych měl v rukávu cvičení na vyrovnání se se zklamáním, napsal bych příručku. Ale ne pro knižní trh. Prodával bych ji jen za velmi vysokou cenu v soukromé edici.
Na závěr si musíme ještě promluvit o vaší vlasti: je to s Německem opravdu tak zlé?
Německo je tragický případ. Hlavním problémem je, že tato země není schopná provést skutečné reformy. Převládající mentalita vyžaduje podíl na neustálém zlepšování životních podmínek, které by se nejprve musely vypracovat. Tendence však směřuje k tomu, že se tato zlepšení rozdělují prostřednictvím státního dluhu, ještě než si je odpracujeme. To je smrtelný jed. A lehkomyslná země, jako je Německo, si může dovolit i kancléře Merze.
Co se vám na Merzovi nelíbí?
Neustále mu vyklouzávají z úst výroky, které by spíše slušely generálnímu řediteli, publicistovi nebo rozhořčenému občanovi. Jeho největší slabinou je, že za každou cenu chtěl zastávat funkci kancléře. Tohoto životního cíle bohužel dosáhl – a trpíme tím všichni. Z pozice malého muže si splnil sen velkého muže. Merz je jedním z mála případů, kdy by si člověk přál, aby byl tak velký, jak se sám vidí (Sloterdijk zavírá zápisník a chystá se vstát).
Prozradíte nám nakonec tu myšlenku, kterou jste si zapsal?
Je to francouzská slovní hříčka, která mi právě znovu přišla na mysl: „L’homme descend du signe.“ Člověk nepochází jen z opice („singe“), ale také ze znaku („signe“) – žije v symbolickém obalu, který ho odděluje od přírody. A samozřejmě i kníže pochází z opice – někdy je to jen opice, která si hraje s korunou.
Neklidný filosof z Karlsruhe Peter Sloterdijk patří k nejvýraznějším německým myslitelům současnosti a k nejvlivnějším evropským esejistům posledních desetiletí. Když se svou typickou ostrostí komentuje současné dění, čerpá z více než 2 500 let trvající duchovní tradice. Od roku 1980 působí jako svobodný autor, v letech 2001 až 2015 byl rektorem Vysoké školy designu v Karlsruhe a dnes žije a pracuje v Berlíně. V akademickém roce 2023/2024 zastával výroční katedru „The Invention of Europe through Languages and Cultures“ na Collège de France. Mezi jeho stěžejní díla patří zejména Kritika cynického rozumu, trilogie Sphären (Sféry, jednotlivé části Bubliny, Glóby, Pěny), Pravidla pro lidský park, Hněv a čas, Musíš změnit svůj život nebo Přimět nebesa mluvit. Za posledních 35 let napsal desítky knih a jeho dílo se prosadilo i za Atlantikem; americký časopis The New Yorker, který rozhodně nevyniká přílišnou germanofilií, mu věnoval obsáhlý portrét.
