Nejbohatší lidé jsou čím dál bohatší. Jak přemýšlejí jsme se zeptali amerického novináře Evana Osnose, který už léta sleduje miliardáře na jejich jachtách a v jejich bunkrech. Rozhovor pro magazín Fluter vedl Christopher Ferner.
V rámci rešerší pro svou knihu navštívil americký novinář Evan Osnos mimo jiné veletrh jachet, soukromý koncert rappera Flo Ridy a setkání svépomocné skupiny pro oběti hospodářských podvodů. V rozhovoru hovoří o tom, jak miliardáři proměňují peníze v moc a co je v sázce, pokud se nerovnosti nepostavíme.
Fluter: Jako novinář se už léta zabýváte tématem nejbohatších lidí, tedy těch, kteří vlastní jmění v řádu miliard. Proč?
Evan Osnos: Protože jejich vliv je dnes větší než kdykoli předtím. V rámci svého výzkumu jsem se zabýval nejbohatšími lidmi v USA: těmto lidem patří velké mediální sítě, od klasických médií, jako jsou noviny a televizní stanice, například Washington Post a Fox News, až po sociální sítě, jako jsou Instagram a Facebook. Ovlivňují tak to, co čteme, slyšíme a vidíme. Navíc mají přímý přístup k politikům. Při svém uvedení do úřadu byl Donald Trump obklopen lidmi jako šéf Mety Mark Zuckerberg a zakladatel Amazonu Jeff Bezos. Politika reguluje oblasti, které jsou důležité pro náš každodenní život: hledání bydlení, vzdělání, práci. Na všechny tyto věci mají superbohatí vliv.
Máte nějaké příklady tohoto vlivu?
V amerických prezidentských volbách v roce 2016 utratilo deset největších jednotlivých dárců dohromady přes 400 milionů dolarů. V roce 2024 to bylo více než miliarda dolarů. Vědci prokázali, jak silně bohatství ovlivňuje politická rozhodnutí. Studie Princetonské univerzity z roku 2014 došla k závěru, že v případě střetu zájmů se při utváření politiky dokážou bohaté elity v drtivé většině prosadit. Naopak vliv lidí bez velkého majetku podle studie klesá téměř k nule – jejich role v politice je statisticky téměř nezjistitelná. Konkrétně: investiční bankéři – tedy lidé, kteří zbohatli na nákupu a prodeji podílů ve firmách – prosadili například v USA prostřednictvím lobbingu, že jejich daňová sazba zůstane nižší než sazba běžných zaměstnanců.
Je to výhradně problém Spojených států?
Ne, jde o globální problém. Propast mezi chudými a bohatými se v mnoha zemích prohloubila, ať už v Evropě, Asii nebo Latinské Americe. Jen hrstka lidí vydělává velmi, velmi mnoho peněz, zatímco široká veřejnost z hospodářského růstu ve stejné míře netěží. Zároveň se omezují investice do společenských institucí, jako je vzdělávání, zdravotnictví nebo kultura. Tento proces má paralely s klimatickými změnami: začal už dávno, ale jeho důsledky byly zpočátku sotva patrné. Dnes jsou dopady již znatelné a pokud nic neuděláme, zásadně to změní náš život. Obě krize zasáhnou především mladší generaci.
Co je ještě ve hře?
V 60. letech vydělával americký generální ředitel dvacetkrát více než běžný zaměstnanec. V roce 2024 je to 280× více. Ekonomové, jako je nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz, tvrdí: Pokud se nerovnost stane tak extrémní, ekonomika roste pomaleji.
Čím bohatší a známější se superboháči stávají, tím více se bojí, že o vše přijdou. To vede k tomu, že k vlastní ochraně využívají svou moc ještě agresivněji.
Evan Osnos
Jedním z témat, o kterém se v této souvislosti často diskutuje, je daň z majetku.
Vůbec by nebylo nutné zavádět daň z majetku. Existuje spousta daňových mezer, tedy legálních způsobů, jak platit jen minimální daně, o kterých většina lidí neví. Podle uniklých daňových údajů Jeff Bezos v roce 2011 v USA neplatil prakticky žádnou daň z příjmu, ačkoli v té době již vlastnil 18 miliard dolarů. Bylo to legální. Kdyby se uzavřely jen tyto mezery, dalo by se vybrat obrovské částky – aniž by se vůbec zaváděla nová daň. Existuje mnoho takových opatření, o kterých ale nikdo vážně nediskutuje.
Miliardáři mají více peněz, než dokážou utratit. Proč tedy vůbec chtějí své jmění dále navyšovat?
Je to způsobeno především dvěma věcmi: toxickou formou soutěživosti a strachem. Jednak prostě chtějí vyhrát, bez ohledu na to, zda to ještě vůbec dává nějaký smysl. A čím jsou bohatší a známější, tím více se navíc bojí, že o to všechno přijdou. Mnozí z nich velmi dobře vědí, že jejich bohatství a způsob, jakým s ním nakládají, je velmi kontroverzní a rozčiluje lidi. To vede k tomu, že svou moc využívají ještě agresivněji, aby se ochránili.
Ve své knize píšete, že megajachty jsou symbolem společenského postavení superbohatých. Navštívil jste však také bunkry, které byly postaveny pro případ apokalypsy nebo společenského kolapsu. Co jste tam viděl?
V bývalém silu pro jaderné rakety v Kansasu – hluboko pod zemí – byly místo oken LED obrazovky. Na nich byl vidět Central Park, hory, moře. Člověk si mohl vybrat, jaký svět chce zrovna spatřit. To mi připadalo hluboce ironické. Kdyby člověk jednoho dne opravdu musel žít v tomto bunkru, důvodem by bylo to, že se mu nepodařilo ochránit právě ten svět, který by pak mohl vidět už jen na obrazovce. Co mě nejvíc trápí: tito lidé věří, že nemají na výběr. Že kolaps je nezastavitelný. Ale to není pravda. Mají větší vliv na běh věcí než kdokoli jiný na světě. Schovat se v bunkru je rozhodnutí. Stejně jako by bylo rozhodnutím využít tento vliv pro společné dobro.
Proč tedy tito lidé nevyužijí své peníze k posílení demokracie a boji proti globální chudobě, tedy právě k odvrácení těch katastrof, kterých se zjevně obávají?
Někteří to stále dělají, to je pro mě důležité zdůraznit. Ale dříve patřili mezi nejvlivnější superboháče lidé jako investor Warren Buffett a zakladatel Microsoftu Bill Gates, kteří veřejně slíbili, že většinu svého majetku rozdají. Dnes se mnozí inspirují Elonem Muskem, který takové nároky nemá. A někteří věří, že odpověď na společenské problémy je stejně technologické povahy: umělá inteligence vyřeší vše, možná dokonce odstraní nutnost pracovat. To je pohodlné přesvědčení, protože znamená: nemusím nic dělat, technologie nás zachrání. Tuto změnu dobře vidíme na Marku Zuckerbergovi. Před 15 lety chtěl napodobovat Buffetta a Gatese. Dnes stojí na pódiu při Trumpově inauguraci.
Co tedy můžeme dělat?
Přibližně před 100 lety došlo v USA k podobnému nárůstu moci bohatých. Tehdy pomohly tři věci: veřejné protesty, stávky a investigativní žurnalistika. Novinářka Ida Tarbellová například odhalila, jak John D. Rockefeller – dalo by se říci, že to byl Elon Musk té doby – ovládal trh se svou ropnou společností. Na základě těchto šetření byla společnost nakonec rozpuštěna. Lidé, kteří jsou dnes mladí, ponesou důsledky tohoto vývoje nejvíce. Mají však také nejvíce co získat, pokud se něco změní. Nejdůležitější poselství zní: to, že superbohatí jsou stále bohatší a mají tak nadměrný společenský vliv, není přírodní zákon. Je to problém způsobený lidmi. A lidé ho také mohou vyřešit.
Evan Osnos, narozený v roce 1976, píše o politice pro americký časopis „New Yorker“. Předtím působil jako korespondent v Číně a za své reportáže získal řadu ocenění, mimo jiné Pulitzerovu cenu. Jeho nová kniha „Boháči a jachtaři: Reportáže o superboháčích“ (The Haves and Have-Yachts: Dispatches on the Ultrarich) vychází 9. června.
