Když zvláštní zpravodajka OSN v březnu 2024 zveřejnila svou zprávu s názvem „Anatomie genocidy“, někteří ji oslavovali, zatímco Trumpova vláda ji démonizovala. Francesca Albanese popisuje, co se stalo poté. Rozhovor pro Guradian vedl v Ženevě Julian Borger.
Zpětně viděno nebyl nápad domluvit si s Francescou Albanese rozhovor v kavárně zrovna nejlepší. Ještě než jsme stačili začít, chtěla se s touto italskou právničkou specializující se na lidská práva vyfotit servírka. Stejně tak pokladní. Pak z kuchyně vyšel kuchař ve svém bílém úboru, aby se s námi rovněž vyfotil. Někteří hosté také chtěli, aby na ně přišla řada. Albanese byla ke všem příchozím velmi vstřícná a ochotně si ve třech jazycích s lidmi povídala, takže to celé přece jen chvíli zabralo.
49letá Albanese se v poslední době všude, kam přijede, těší přijetí jako rocková hvězda, což u neplacených právních expertů OSN nebývá vždy běžné. Jindy by její název pracovní pozice – zvláštní zpravodajka OSN pro situaci v oblasti lidských práv na palestinských územích okupovaných od roku 1967 – zněl jako recept na zapadnutí v anonymitě. Je jednou z více než 40 zvláštních zpravodajů, odborníků na lidská práva jmenovaných k provádění pro bono vyšetřování a vypracovávání zpráv o problematických oblastech.
Nežijeme však v běžných časech. Nezhojená rána izraelsko-palestinského konfliktu v každé generaci dokazuje, že dokáže uvrhnout zbytek světa do patologického stavu. Útok Hamásu ze 7. října 2023, při kterém zahynulo přibližně 1 200 osob, vyvolal zuřivou reakci Izraele, která si v Gaze vyžádala více než 75 000 palestinských obětí, vyhnala z domovů více než 90 % tamního obyvatelstva a převážnou část území proměnila v sutiny.
Francesca Albanese nebyla první, kdo izraelskou vojenskou operaci označil za genocidu, ale byla první osobou s iniciálami OSN v názvu své funkce, která nepříjemnou pravdu vyslovila nahlas. V uplynulých dvou letech důsledně využívala svůj vliv nejen k odsouzení izraelské vlády a armády, ale také konstelace západních států a korporací, které je v tom podporovaly. Její poselství, které osobně přednesla i v řadě zpráv OSN, zní, že žijeme v provázeném systému, který je schopen masového vraždění.
Kvůli svým veřejným postojům byla Albanese vystavena výhrůžkám smrtí a její rodina se ocitla v nebezpečí. V Německu jí kvůli jejímu výběru slov hrozilo zatčení. Trumpova administrativa ji označila za „osobu podléhající zvláštnímu označení“, což je termín obvykle vyhrazený pro teroristy, obchodníky s drogami a příležitostně i vražedné diktátory. Je první představitelkou OSN, která si toto označení vysloužila.
„Bylo to hrozné. Člověka to tak nějak staví na úroveň masových vrahů a mezinárodních drogových dealerů,“ říká Albanese. „Je to paradoxní – čelit jedné z nejtvrdších forem trestu bez řádného procesu, protože mi nebyla dána ani možnost se bránit. Byla jsem potrestána bez soudního řízení.“
Trumpův prezidentský dekret, jímž byly sankce na Francescu Albanese uvaleny, zakázal jakékoli americké osobě nebo subjektu poskytovat jí „finanční prostředky, zboží nebo služby“ – tento pojem je natolik široký, že byl přirovnán k „občanské smrti“. Její byt ve Washingtonu, který koupila v době, kdy s rodinou žila v hlavním městě USA, byl zabaven. Nemůže nikde na světě používat kreditní kartu, protože téměř všechny takové transakce jsou zpracovávány prostřednictvím služeb se sídlem v USA. „Chodím s hotovostí nebo si musím půjčovat od přátel či členů rodiny,“ říká.
„Ani mi nebyla dána možnost se bránit. Byl jsem potrestán bez soudu.“
Obviňuje proizraelské aktivisty působící v Ženevě, že pronásledovali jejího manžela Massimiliana Calìho, vedoucího ekonoma Světové banky, v rámci kampaně, která vedla k jeho odvolání z vedoucí pozice, kde měl na starosti syrskou agendu. „Světová banka se zachovala naprosto zbaběle,“ říká Albanese. „Ve všech svých funkcích dosáhl vynikajících výsledků.“
Calì a jejich třináctiletá dcera, která je občankou USA, podali u federálního okresního soudu ve Washingtonu na Trumpa a vysoké úředníky jeho administrativy žalobu za porušení jejich ústavních práv podle prvního, čtvrtého a pátého dodatku ústavy a za zabavení majetku bez řádného soudního řízení. V souladu s politikou OSN nemůže Albanese předložit případ osobně; skupina amerických profesorů práva podala jménem rodiny amicus curiae?Amicus brief curiae (latinsky „přítel soudu“) je právní dokument, zpráva nebo podání, které soudu předkládá osoba nebo organizace, která není přímým účastníkem soudního sporu. Cílem je poskytnout soudu nezávislé informace, odborné znalosti, právní argumenty nebo pohled na širší společenské dopady rozhodnutí. Tím má „přítel soudu“ pomoci lépe rozhodnout složité či veřejně důležité případy, v němž varuje před „odrazujícím účinkem“, který mají personalizované sankce na svobodu projevu.
To, že ji Trumpova administrativa pronásleduje, u některých lidí jen posílilo její postavení lidové hrdinky. Je součástí malého, ale výrazného oživení pokrokových sil, které na Západě vyvolalo pobouření nad událostmi v Gaze a jehož součástí je také vítězství Zohrana Mamdaniho v newyorských volbách do funkce starosty a vzestup Zacka Polanského a Strany zelených ve Velké Británii.
„Genocidy ve Rwandě a Bosně nevyvolaly takhle masovou reakci,“ říká Albanese. „To znamená, že lidská práva jsou dnes lépe chápána. Procházíme právě zkouškou univerzálnosti práv a lidskosti.“ Rozdíl v reakci veřejnosti je částečně způsoben spoluvinou Západu. Masakr v Rwandě byl proveden mačetami, hromadné popravy ve Srebrenici kulomety a útočnými puškami. Mnoho Palestinců v Gaze bylo zabito přesnými bombami dodanými USA a naváděnými algoritmy pro výběr cílů podporovanými umělou inteligencí. Jedná se o genocidu 21. století.
Kromě své činnosti v oblasti ochrany lidských práv vydává Albanese knihu nazvanou „Když svět spí: Příběhy, slova a rány Palestiny“ (When the World Sleeps: Stories, Words and Wounds of Palestine), která je částečně autobiografií a částečně elegií věnovanou Palestincům za to, co vnímá jako jejich důstojnost uprostřed útlaku a jejich „hněv bez nenávisti“. Kniha je postavena na příbězích deseti postav, počínaje Hind Radžabovou, pětiletou dívkou, která byla v lednu 2024 zabita v Gaze, schoulená na zadním sedadle rodinného auta po boku čtyř bratranců a sestřenic, poté, co několik hodin telefonicky prosila o pomoc Palestinský červený půlměsíc.
Mezi postavami je také Alon Confino, italsko-izraelský vysokoškolský profesor, který zemřel v roce 2024; ten se Albanese zastal, když byla poprvé obviněna z antisemitismu. Patřil k stovkám židovských progresivců, s nimiž vedla kampaň proti definicím antisemitismu zahrnujícím kritiku izraelského státu – jde totiž o stírání hranic, které je podle nich stejně nebezpečné pro Židy jako pro Palestince.
Albanese čelí široké kritice za to, že přirovnala politiku izraelské vlády v Gaze k Třetí říši a v roce 2024 na platformě X souhlasně komentovala příspěvek s rozdělenou obrazovkou, který srovnával Benjamina Netanjahua s Adolfem Hitlerem.
Obhajuje své používání historických paralel s tím, že mezinárodní společenství by se mělo poučit z minulosti, aby mohlo rozpoznat, zabránit a zastavit genocidu páchanou v současnosti. Přiznává sice, že něčeho lituje, ale pouze v souvislosti s konkrétními výroky, které pronesla v roce 2014, kdy tvrdila, že USA jsou „podmaněny židovskou lobby“ – což je fráze kritizovaná jako ozvěna antisemitských klišé o židovské kontrole nad národními vládami. Trvá však na tom, že tyto komentáře nebyly projevem antisemitismu.
„Nikdy jste mě neslyšeli říkat nic hanlivého o židovském národu, s výjimkou zmínky o ‚židovské lobby‘, kterou jsem použila v roce 2014, a to opravdu z nevědomosti o tom, že by se mohlo jednat o stereotypní vyjádření.“ Říká, že měla na mysli konkrétně vlivnou roli, kterou v americké politice hraje Americký výbor pro veřejné záležitosti Izraele (American Israel Public Affairs Committee, AIPAC).
Kniha „Když svět spí“ sleduje kořeny Francescou Albanese vědomé „nesnášenlivosti vůči nespravedlnosti“ až k jejímu dětství v malém městečku na jihu Itálie, ve světě prostoupeném organizovaným zločinem a klientelistickou samosprávou, kde je úspěch občanů závislý výhradně na jejich politických konexích. „Když jsem byla mladá, děsila mě mentalita, kdy můžete být sebelepší v tom, co děláte, ale nikdy svým schopnostem nemůžete věřit, takže se vždy mocných ptáte: ‚Můžete mi prosím pomoci?‘,“ popisuje tamní prostředí.
Její pohrdání všudypřítomnou korupcí bylo inspirováno jejími rodiči, kteří se jí odmítli podřídit. Jejími vzory byli italští mučedníci za spravedlnost: Paolo Borsellino, soudce bojující proti mafii, zavražděný v roce 1992 při výbuchu bomby v autě, a jeho kolega Giovanni Falcone, který zahynul ve stejném roce spolu se svou ženou a třemi bodyguardy, když mafie vyhodila do vzduchu celý úsek dálnice právě v okamžiku, kdy po něm jejich vůz projížděl. „Prožila jsem bolest národa nad ztrátou těchto dvou výtazných osobností spravedlnosti,“ říká. „To ve mně zaselo důležité semínko.“
Na ně myslela zejména tehdy, když začala dostávat výhrůžky smrtí poté, co v březnu 2024 představila svou zprávu o konfliktu v Gaze, kterou nazvala „Anatomie genocidy“. Jeden anonymní volající jí vyhrožoval, že její dcera bude znásilněna, a uvedl název školy, kterou navštěvuje v Tunisu, kde rodina žije. Albanese se obrátila na policii s žádostí o ochranu. Ačkoli nesděluje podrobnosti o těchto opatřeních, říká: „Mám, co potřebuji.“
Období po vydání „Anatomie genocidy“ popisuje jako „brutální“. „Tehdy jsem si začala klást otázku: stojí to za to? Mám dvě děti. Co když jim ublíží? Tuhle zodpovědnost na sebe nemůžu vzít,“ říká. Toto dilema popisuje jako „nevyřešenou otázku“, ačkoli to, jak pokračuje, naznačuje, že ji prozatím vyřešila: „Hodně toho riskuji, ale zároveň nemám žádnou alternativu. Pořád musím dál lít vodu na oheň a teď mám větší vědro a silnější ruce.“
Seznam firem, uvedených v dokumentu „Od ekonomiky okupace k ekonomice genocidy“ najdete v této tabulce.
Jejím hlavním úkolem je mandát OSN, v jehož rámci musí její tým provádět vyšetřování a podávat zprávy na nejvyšší mezinárodní úrovni – a ona hodlá ve své činnosti pokračovat i během zbývajících dvou let svého druhého tříletého funkčního období. V červnu 2025 Albanese zveřejnila zprávu s názvem „Od ekonomiky okupace k ekonomice genocidy“ (From Economy of Occupation to Economy of Genocide), která odhalila, kolik světových korporací, včetně těch nejznámějších, má investice spojené s izraelskou okupací palestinských území. Věří, že stojí nejen proti vládám Donalda Trumpa a Benjamina Netanjahua, ale také některým z největších světových konglomerátů a investičních fondů, které jsou podle Albanese připraveny bránit hromadění bezprecedentného bohatství i násilím.
V loňském roce se Německo pokusilo jí zakázat vstup do země a vyslalo k místu, kde měla vystoupit, jednotky pořádkové policie. Policie jí dokonce pohrozila zatčením za to, že zmínila dvě genocidy, které Německo spáchalo v první polovině 20. století: genocidu kmenů Herero a Nama v Namibii a následně holocaust. Tím, že zařadila tyto dvě události do stejné kategorie, jí bylo řečeno, že zlehčila holocaust, což je potenciálně trestný čin. Také se zmínila o území pod izraelskou kontrolou jako o „území od řeky k moři“ (from the river to the sea), což je v Německu zakázaná fráze, protože ji také používá hnutí Hamás.
Velkou Británii popisuje jako zemi, kde se lidé navenek chovají zdvořileji, i když dodává: „(Keir) Starmer mě pravděpodobně nenávidí stejně jako (Giorgia) Meloniová a (Emmanuel) Macron.“ Potlačení hnutí Palestine Action ze strany britské vlády označuje za „brutální“ a premiéra nazývá „monstrem“ za to, že v roce 2023 tvrdil, že Izrael „má právo“ odříznout Gaze dodávky elektřiny a plynu: „Pokud říkáte takové monstrózní věci, nejste vůbec zastáncem lidských práv. A univerzita, která vám udělila titul v oboru práva, by vám ho měla zase odebrat.“ Když jsem před naším rozhovorem zjišťoval názory dalších osobností z oblasti mezinárodních lidských práv na Francescu Albanese, setkal jsem se s velkým obdivem k jejímu nasazení a vlivu, který však v několika případech provázela lítost nad tím, že mísí jazyk nestranné právničky s vášnivou rétorikou politické aktivistky. To z ní podle skeptiků činí snadnější terč pro ty, kdo hájí válečné zločiny.
Mám dvě děti. Co když jim ublíží? V sázce je toho hodně, ale nemám jinou možnost.
Albanese byla během celého našeho rozhovoru optimistická a přátelská, ale když jsem se zmínil o této kritice, v jejích očích se mihl záblesk rozhořčení. „Tak se mě neptejte na politické otázky,“ řekla. „To je tak paternalistický přístup. Ten vždycky pochází od mužů.“
Když jsem jí rozpačitě, ale upřímně oponoval, že ty komentáře pocházely od žen, Albanese se tím nenechala vyvést z míry. „I mezi ženami jsou alfa osobnosti,“ říká. „Promiňte, ale proč bych nemohla vyjádřit svůj politický názor? Vše, co se děje, je politické?Už Thomas Mann řekl, že vše je politika. Podobně Bob Marley. Bertolt Brecht varoval před „politickými analfabety“, kteří nechápou, že životní náklady a ceny chleba jsou politicky podmíněné. Ai Weiwei říká: „Všechno je umění. Všechno je politika.“ A v eseji „The Political is Personal“ píše Carol Hanischová o tom, že domácí práce nebo diskriminace nejsou soukromými problémy, ale výsledkem společenských mocenských struktur. – tudíž jsou politické.. To, jak nejsou dodržována lidská práva, je politické. Ale my jsme zvyklí uvažovat v izolovaných kategoriích, takže já mám zůstat ve své škatulce?“
V této napjaté chvíli k nám přistupuje další host kavárny, mladá žena. „Mohla bych vás na chvíli přerušit, abych vám řekla, že vás obdivuji? Děkuji. Děláte skvělou práci,“ říká právničce. Obdivovatelka je Řekyně a Albanese z toho má velkou radost. Říká jí, že brzy představí řecký překlad své knihy v Aténách a že by se tam mohly znovu setkat.
Je to další připomínka mimořádné viditelnosti a vlivu zvláštní zpravodajky OSN. Poté, co žena odešla, se Albanese zamýšlí nad možností své politické budoucnosti. „V Itálii se toho někteří lidé bojí a jiní doufají, že vstoupím do nějaké politické strany. A upřímně řečeno, kdyby existovala strana, která by mi opravdu připadala jako domov dost velký na to, abych mohla zůstat tím, kým jsem, udělala bych to,“ říká, než rychle dodá: „Taková strana neexistuje.“
Je příliš spjata s minulým stoletím, říká, se všemi předsudky, které k té době patří. Místo toho považuje za svou úlohu „udělat místo“ pro členy mladší generace, kteří jsou „dostatečně moudří a skromní na to, aby se zapojili do politiky a dobře se postarali o to, co z našeho světa zbývá“.
Téhož večera se před Ženevskou univerzitou tvoří dlouhá fronta studentů z celého světa, z nichž mnozí mají kolem krku palestinské keffíje, aby si poslechli Albaneseovou. Je to již druhá akce, na kterou byla na tomto kampusu pozvána, a sál je zaplněn daleko nad svou kapacitu 400 míst.
K davu promlouvá stejně jako v soukromí – je upovídaná, vtipná, vypráví anekdoty a mluví v širokých souvislostech. Předkládá příběh plný naděje, že svět právě prochází zásadní proměnou. „Spravedlnost vzkvete pro vás i vaše děti,“ říká nabitému sálu. „Máme moc to zvrátit. Změníme to. Společně to uděláme lépe. Toto je první genocida, která vyvolala převrat. Palestina se stala ranou, ale stala se naší ranou.“
Studenti tleskají prakticky po každé druhé větě a téměř všichni zůstávají, aby se na něco zeptali. Mladá Gruzínka se zvedne a řekne, že Albaneseová inspirovala všechny lidi ve svém okolí. Další žena se ptá, jak najít politickou odvahu, a naznačuje, že přišla o práci kvůli tomu, že se otevřeně vyjádřila ke Gaze. Albanese radí, aby se nikdy nevzdávala: „Můj život se stal horskou dráhou,“ říká s odkazem na výhrůžky smrtí a sankce. „Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu žít bez bankovní karty, ale žiji. Lidé mi pomáhají. Moje svoboda je silnější než můj strach. Poraženi jste až v okamžiku, kdy přestanete bojovat.“
Francesca Albanese je italská právnička a přední odbornice na mezinárodní právo a lidská práva, od května 2022 působí jako zvláštní zpravodajka OSN pro situaci lidských práv na palestinských územích okupovaných od roku 1967 Izraelem, která získala doktorát z mezinárodního práva a působila v akademické sféře i jako expertka pro OSN v úřadech OHCHR a UNRWA. Je první ženou, která tuto pozici zastává. Má titul z práva z Univerzity v Pise a magisterský titul ve studiu lidských práv ze SOAS University of London. Albanese je také vědeckou spolupracovnicí na Georgetown University a poradkyní pro migraci a nucené vysídlení v organizaci ARDD. Dlouhodobě se věnuje otázkám migrace a palestinských uprchlíků, je spoluautorkou knihy Palestinian Refugees in International Law a pravidelně publikuje a přednáší na evropských i blízkovýchodních univerzitách. Ve své funkci kriticky poukazuje na situaci v Palestině, doporučuje konkrétní kroky pro ukončení okupace a poukazuje na porušování mezinárodního práva.
