Proč není pietní akt nepříjemnou povinností současnosti, ale podmínkou možné budoucnosti? K 80. výročí osvobození koncentračního tábora Buchenwald.
V Německu se po celou neděli konaly vzpomínkové akce u příležitosti 80. výročí osvobození koncentračního tábora Buchenwald. Mnoho z nich přenášela živě veřejnoprávní televize.
Následující projev měl izraelský filosof Omri Boehm pronést v neděli na oslavě 80. výročí osvobození koncentračního tábora Buchenwald. Na nátlak izraelského velvyslanectví v Berlíně však vedení památníku minulý týden své pozvání stáhlo. Jeho ředitel Jens-Christian Wagner uvedl, že pozvání Boehma stáhl pouze proto, že „hrozilo, že pozůstalí, kteří si prošli mnohonásobnými psychickými traumaty, budou instrumentalizováni a ještě více vtaženi do tohoto konfliktu“. Vystoupení filosofa, který je sám vnukem přeživších holocaustu, bylo údajně pouze přesunuto. Omri Boehm zdůraznil, že Wagnerovo prohlášení odpovídá i jeho stanovisku. Následuje Boehmova řeč v plném znění.
Židovsko-americký historik Josef Chaim Jerušalmi byl jedním z nejlepších odborníků na dějiny židovské paměti. Jeho klasické dílo „Zakhor“, které vyšlo v němčině v roce 1988 pod názvem „Sachor – Erinnere Dich!“, končí otázkou: „Co když opakem zapomnění není vzpomínání, ale spravedlnost?“. Sám Jerušalmi na tuto otázku až do své smrti v roce 2009 nikdy neodpověděl a ani se neobtěžoval vysvětlit, co jí chtěl říci. Je však dobrým východiskem k zamyšlení nad významem a silou vzpomínání v době, kdy vzpomínání čelí novým a nesnesitelným výzvám.
Josi Bejlin si víru v mír vzít nenechá
Podle Jerušalmiho panuje v židovské tradici ostrá hranice mezi historií a pamětí. Historie je psána ve třetí osobě a tvrdí, že zprostředkovává faktické znalosti o minulosti. Paměti oproti tomu mohou být vyprávěny pouze v první osobě, ať už v jednotném, nebo množném čísle. Nejsou ani pouze faktografické, ani pouze popisné, spíše si na nás dělají nárok, jsou výzvou k akci. Zásadní rozdíl tedy spočívá v tom, že historie se vlastně týká minulosti, zatímco paměť je v konečném důsledku zaměřena na přítomnost a budoucnost. A to je právě důvod, proč je možné si pamatovat – a přesto zapomínat. Jinými slovy, opakem zapomínání je nejen znalost minulosti, ale také budoucí plnění povinností, které nám tato minulost ukládá.
Nejvyšší morální cíl
Tento poznatek nám umožňuje vyřešit rozpor, který se zdá být jádrem židovského života a myšlení. Na jedné straně je judaismus proslulý tím, že se zabývá pamětí, na druhé straně je součástí prorocké tradice, která se zajímá především o budoucnost, nebo dokonce o utopii a ideál. To však vůbec není rozpor. Protože když proroci opakovaně žádají: „Pamatuj!“ – Zakhor! – chtějí vlastně, abychom nikdy nezapomněli, že spravedlnosti vůči minulosti můžeme učinit zadost pouze tehdy, když budeme usilovat o spravedlnost v budoucnosti.
Chtěl bych však jít ještě o krok dál, protože myšlenky Jerušalmiho považuji za pouhý začátek. Nejvyšším cílem, který nám proroci ukázali, není spravedlnost, ale mír. Například Martin Buber to viděl jasně. Nejjasněji to však vyjádřil Hermann Cohen, když vysvětlil, že spravedlnost nemůže být nejvyšším morálním cílem, protože závisí na úvaze a úsudku, a je tedy založena na neúplnosti a oddělenosti. Oproti tomu mír v židovské tradici znamená to, čím byla pro Řeky harmonie: dokonalost nebo celek. Slovo „šalem“ znamená v hebrejštině „celý“ a je původem hebrejského slova pro mír: „šalom“. Mír doplňuje spravedlnost tím, že ji univerzalizuje. Je tedy možné, že opakem zapomínání není ani pouhá paměť, ani spravedlnost, ale mír?
Cohen měl v těchto úvahách na mysli nejen proroky, ale také ústřední ideál osvícenství, jemuž Kant věnoval své nejvlivnější dílo „K věčnému míru“. Hebrejští proroci a Kant nabízejí radikální alternativu k Hérakleitovu učení, že „válka je otcem všech věcí“ – čemuž tradičně věří všichni ti, kdo si říkají „realisté“. Ne údajná nutnost války, ale ideál míru, je pro ně původcem lidských vztahů, lidské politiky a lidského práva.
Harari: „Dost lidí se domnívá, že začíná zlatý věk totality“
Kant samozřejmě věděl stejně dobře jako proroci před ním, že realita našeho světa je krutá. Ale právě o to šlo. Šlo mu o to, že uprostřed brutální či, jak napsal, „barbarské“ reality se musíme podřídit zákonům, jejichž ideálem je mír, protože jen tak je možné zajistit, aby navzdory všemu zůstal možný. Podle Kantova varování by cesta lidstva, které by nezůstalo věrné ideálu míru, nevyhnutelně vedla do záhuby.
Když si dnes připomínáme hrůzy Buchenwaldu, když si vybavujeme nesnesitelné fotografie, které zde byly pořízeny při osvobození tábora americkými vojsky, a když se díváme do očí posledních přeživších, kteří jsou stále mezi námi – některé z nich můžeme vidět právě na těchto fotografiích – nemohu si pomoci, ale musím myslet na Kantovo varování a učení proroků. Můžeme někdy zabránit zapomínání, pokud vzpomínku nebude doprovázet neochvějný závazek k míru?
Existují samozřejmě i jiné, konkurenční židovské vzpomínkové tradice. Jedna z alternativních tradic začíná požadavkem, který je nám v současnosti až příliš známý: „Pamatuj (zakhor), co ti provedl Amálek“ a „vykořeň jeho sémě“. Tato tradice, nebo mír – pro co se rozhodneme? A za jakou cenu?
Úplná dehumanizace
„Věčný mír“ byl publikován v roce 1795 a za Kantova života se zdál být zcela utopický. „Dobré v teorii, ale nic pro praxi“, znělo už tehdy známé rčení jeho ‚realistických‘ odpůrců. Základní myšlenky textu byly nicméně po druhé světové válce začleněny do mezinárodního práva jako reakce na válečnou spoušť a obrazy z koncentračních táborů.
Na fotografiích z Buchenwaldu – a z Osvětimi, Treblinky, Bergen-Belsenu a mnoha dalších míst – se lidstvo podívalo do zrcadla a zjistilo, že se podílí nejen na nespoutané válce a masovém vraždění. Fanatický antisemitismus, který vedl nacistické Německo k pokusu o systematické vyhlazování Židů, byl také útokem na samotnou ideu lidské důstojnosti.
Myšlenka lidské důstojnosti nebyla nová ani tehdy, ale nakonec byla kvůli hrůzným obrazům uznána jako ústřední základ našeho společného života na zemi a – což se často přehlíží – poprvé zahrnuta do státních ústav a mezinárodních úmluv. Úspěch dokumentů, jako je Všeobecná deklarace lidských práv nebo ústava, spočívá v tom, že jasně ukazují, že právní stát a mezinárodní právo nejsou svévolná ustanovení, ale vyplývají z morálního závazku.
Po zvěrstvech, jako byl Buchenwald, se dříve zdánlivě utopická myšlenka stala hlavní myšlenkou vývoje, jehož cílem bylo zajistit, aby lidé byli chráněni nejen jako občané svými státy, ale také před svými státy – a to i v případě, že vůbec nejsou občany, jako Židé zde v Buchenwaldu. Jinými slovy, začleněním lidské důstojnosti do práva odmítlo lidstvo uznat válku – poslední protimluv s jakýmkoli ideálem – za otce všech věcí. Místo toho se rozhodlo vepsat do lidské existence velké „nikdy více“ tím, že závaznost našich zákonů odvozuje od ideálů důstojnosti a míru. Jako nejsilnější vyjádření našeho závazku vůči budoucnosti vyplývajícího z našeho závazku vůči minulosti.
Občas se tvrdí, že výrok „už nikdy“ umožňuje dvě formulace. Jedna prostě znamená nikdy více. Druhá je – vzhledem ke genocidnímu antisemitismu, který vedl ke „konečnému řešení“ – „už nikdy více pro nás“. Podle tohoto výkladu je úkolem budoucnosti zajistit, aby Židům už nikdy nehrozilo vyhlazení. Je načase toto rozlišování opustit.
Politolog: „Vývoj na Blízkém východě nahrává Putinovi“
„Nikdy více“ platí pouze ve své univerzální podobě, a jen tak může naplnit svou konkrétní formulaci. Zvláště proto, že svět, v němž mají být pouze Židé ušetřeni vyhlazovací války, kterou byli nuceni zažít, je světem, v němž nebudou ani oni ušetřeni dalších vyhlazovacích válek. Svět, v němž je stále možné opakování buchenwaldských hrůz, je světem, v němž se tyto hrůzy mohou opakovat kdekoli – a mohou znovu postihnout i Židy. Tím spíše, že antisemitismus, jak známo, ještě zdaleka neskončil.
Pouze mezinárodní společenství, které se zaváže navždy vyloučit možnost neomezených válek, je společenstvím, které může zaručit, že se stejné zločiny nebudou opakovat. Když se v těchto dnech mluví o brutálním masakru ze 7. října, někdy se říká „Už nikdy více!“. Jiní se dívají na zkázu a hlad v Gaze a říkají totéž. Pokud má být obojí srovnáním s holocaustem, je jedno stejně zavádějící jako druhé.
Na obou tvrzeních je však také zrnko pravdy. Na jedné straně obě přirovnání poukazují na otřesnou skutečnost, že se dvakrát nepodařilo zabránit úplné dehumanizaci společností, na druhé straně také ukazují, že mezinárodní společenství je sice rozděleno různými aliancemi, ale je jednotné ve své ochotě tolerovat a někdy dokonce ospravedlňovat dehumanizující zločiny, které podkopávají možnost míru. Pouze mezinárodní společenství, které by se proti tomu postavilo, by bylo společenstvím, skutečně odhodlaným zabránit opakování Buchenwaldu.
Bez nadsázky lze říci, že dnes, v den 80. výročí osvobození Buchenwaldu, svět vstupuje do nové éry. USA, které tento tábor osvobodily, tak zahájily dlouholeté liberálně demokratické spojenectví s Evropou. Dnes se tytéž Spojené státy obracejí zády ke svým liberálním evropským spojencům i k právnímu státu a mezinárodnímu právu, zatímco Vladimír Putin vede brutální agresivní válku proti Ukrajině. To zase nutí EU, aby se vyzbrojila ve významnou vojenskou mocnost, aby mohla vzít svou ochranu do vlastních rukou.
Zatímco se tak děje, pravicoví populisté se na starém kontinentu těší nebývalé popularitě a spojují síly s podobně smýšlejícími lidmi po celém světě. Tito evropští nacionalisté nejsou nutně nebezpeční, protože popírají své fašistické a antisemitské kořeny. Nebezpeční jsou zejména proto, že tvrdí, že jsou to oni, kdo ve skutečnosti přebírají odpovědnost za minulost, a to nikoli navzdory, ale právě proto, že pohrdají právním státem, mezinárodním právem a evropským osvícenstvím.
Antisemitismus: „Ukazovat prstem na druhé je pokrytectví“
Měli bychom před nimi hlasitě varovat – ale zároveň nezapomínat na kontrolu sebe sama. Abychom si – jako demokratická levice, demokratická pravice a demokratický střed – mohli být naprosto jisti, že jsme skutečnou alternativou v boji proti nacionalistům. Alternativou, která se jednoznačně hlásí k právnímu státu a mezinárodnímu právu. Alternativou, která chápe, proč musíme odolat pokušení vycházejícímu z neorealistických doktrín, které odmítají lidskou důstojnost a mír jako naivní, ušlechtilé lži a vyzývají k rozšíření moci Evropy na úkor právního státu.
Doktríny tohoto druhu nás rychle přivedou od „nikdy více“ k „znovu“. Není střízlivě realistické přehlížet vyhlazovací války, před nimiž nás chrání ideály jako lidská důstojnost a mír. Proto je třeba si dnes připomínat Buchenwald. To však nestačí. Musíme také zajistit, abychom nikdy nezapomněli.
Omri Boehm se narodil v roce 1979 v Gilonu na severu Izraele, absolvoval vojenskou službu u izraelské zpravodajské služby Šin Bet a studoval filozofii v Tel Avivu, na Yaleově univerzitě a v Mnichově. Od roku 2010 působí jako profesor filosofie na New School for Social Research v New Yorku. Proslavil se v roce 2022 knihou Radikální univerzalismus, která je výzvou proti levicové a pravicové politice identity. O dva roky dříve představil v knize „Izrael – utopie“ myšlenku řešení blízkovýchodního konfliktu: Podle Boehma nelze mírovou budoucnost pro Židy a Palestince vytvořit oddělením. Toho by bylo možné dosáhnout pouze znovuzaložením země jako federální, dvounárodní „Haifské republiky“. Tento postoj potvrdil v rozhovoru pro noviny Süddeutsche Zeitung loni v říjnu.
