Izraelský premiér Benjamin Netanjahu útočí na Teherán a Isfahán a zároveň si myslí, že si svými slovy získá tamní obyvatele. Nesprávný člověk však nemůže v nesprávný čas říkat správné věci.
Koho bychom měli podporovat, když považujeme všechny zúčastněné za zločince? V této válce nastanou okamžiky, kdy si tuto otázku položí nejen Íránci. Stále znovu dochází k demonstracím proti nenáviděnému režimu mulláhů. Stále znovu byla tato povstání potlačena. A pak, na začátku války, se zrovna izraelský premiér Benjamin Netanjahu obrátí na „hrdý íránský lid“ a slibuje mu, že Izrael mu nyní odklidí cestu, aby i on mohl dosáhnout svého cíle: svobody. Kdo však vážně předpokládá, že ho Íránci budou následovat, ten se pravděpodobně mýlí.
Zrovna Netanjahu chce být spásou Íránců
Tragédií a cynismem tohoto příběhu je i to, že Netanjahuova slova, pronesená v jinou dobu a jinou osobou, mohla být právě tím, co mnozí Íránci potřebovali, aby se znovu postavili na odpor. Například v roce 2022, kdy ženy statečně nechaly šátky k zahalení hlavy doma a ze střech domů křičely „Zan, Zendegi, Azadi“: Žena, život, svoboda. Stejně jako při předchozích protestech však Íránci museli zjistit, že jsou na to sami. Že jim na pomoc nikdo nepřijde.
Nyní jim Netanjahu nabídl přesně to: pomoc v údajně společném boji. Ovšem v době, kdy se Íránci pravděpodobně diví, kdo má komu pomáhat. Je nepravděpodobné, že by svého zachránce našli v muži, kterého nenávidí. Těžko se nechají strhnout někým, kdo bombardoval a vyhladověl Palestince v Gaze a koho většina z nich považuje za válečného zločince a strůjce genocidy. A tento muž nyní v rozporu s mezinárodním právem útočí na jejich zemi a zapaluje jejich ropná a plynová zařízení.
A pak je tu ta věčná dvojí morálka
I když si mnozí Íránci už desítky let přejí změnu režimu a rozhodně nelitují zabitých vojenských důstojníků z Revolučních gard, většině by mělo být jasné: „Takhle ne“. Jakkoli je režim nenáviděn, Íránci jsou zároveň hrdí na svou zemi, na své tradice sahající až do dob Perské říše, na svou kulturu, vědce a příslušníky své armády, které (na rozdíl od Revolučních gard) považují za hrdiny již od íránsko-irácké války v letech 1980-1988. Proti tomu všemu Netanjahu také útočí, když zabíjí nejen pohlaváry režimu, ale také způsobuje utrpení íránskému lidu. Hroutí se obytné budovy a pohřbívají pod sebou civilisty. Měna, která nemá téměř žádnou hodnotu, od začátku války ztrácí volným pádem hodnotu. Narušení dodávek elektřiny, vody a plynu se ještě zvětšuje. Íráncům je jasné, že Izrael se při útocích na ropná a plynová pole zaměřuje i na zásobování energií.
Mnozí Íránci navíc opovrhují nejen izraelskou vládou, ale také tím, co vnímají jako dvojí metr Západu: Kdo má vlastně právo rozhodovat o tom, která země smí nebo nesmí vlastnit jaderné bomby? Proč šéfové západních vlád zdůrazňují, že Izrael má právo se bránit, přestože Írán byl napaden Izraelem, a ne naopak? Proč jsou nepohodlné země sankcionovány a odsuzovány, když porušují mezinárodní právo, zatímco jiným jsou za stejným účelem dodávány zbraně? O každém ztraceném izraelském životě se informuje, ale úmrtí v Teheránu se odehrávají bez větší pozornosti médií. Hodnota muslimů na Blízkém východě se na Západě vždy zdála být jiná. Vidíme to v Gaze, vidíme to v Íránu.
Nikdo nechce skončit jako Irák, Sýrie nebo Afghánistán
Jinými slovy: nesprávný člověk nemůže říci v nesprávný čas správnou věc. Zvláště když Netanjahuova slova nikdo nepovažuje za nic jiného než za taktiku. Vládce z Jeruzaléma se obrátil ke svému zklamanému lidu. K lidu, který od své vlády nemůže očekávat žádnou ochranu a je odkázán sám na sebe. K lidu, který postrádá vůdce, jenž by mu zprostředkoval odvahu, naději a hrdost. Neexistuje žádná organizovaná opozice. Neexistuje důvěra, že to, co by přišlo po změně režimu, by bylo lepší a něco jiného, než jen chaos. Netanjahuovi to může být jedno, slabý Írán mu vyhovuje. Ale íránskému lidu to jedno není. Nikdo nechce skončit jako Irák, Sýrie nebo Afghánistán.
Mnohem pravděpodobnější, než že nyní budou Íránci bojovat po boku Izraele proti svému režimu, je něco zcela jiného. Semknou se, postaví se Izraeli nebo alespoň budou pokračovat jako dosud: sklopí hlavy a budou hledat cestu, jak bez úhony přečkat současnou bídu. V tom jsou mistři. Právě rodina je jim oporou a kotvou, nyní více než kdy jindy. Kdo jim to může mít za zlé?
