Poslední generace označila superbohaté za cíle, proti nimž je třeba zasáhnout. Mají k tomu dobrý důvod: jejich podíl na ničení klimatu je obrovský. Mají skvělý život, ale jeho náklady platíme všichni.
Klimatičtí aktivisté Poslední generace plánují přesměrovat svůj protest z ulic na „symboly moderního bohatství“, aby „upozornili na bezohledné plýtvání bohatých“. Jde o odsouzení toho, „že superbohatí lidé den za dnem ničí základy našeho žití“.
Jedná se o důsledný vývoj jejich aktivismu. Prostřednictvím pouličních blokád, disruptivního protestu využívajícího citlivé a bolestivé narušení veřejného prostoru, úspěšně vytvářeli politický tlak a zviditelňovali se – což bylo zejména v jejich počáteční fázi nezbytné. Hnutí úspěšně generují mobilizaci, když si vytvoří relevanci a pozornost, když jim musí být nasloucháno a také navzdory, nebo možná právě proto, že je jejich forma protestu odmítána, pročež nevyhnutelně dochází ke konfrontaci s tématy jejich protestu.
V rozhovoru s filosofkou Carolin Emckeovou v jejím podcastu „In aller Ruhe“ vysvětlil sociolog a filosof Robin Celikates, že blokády Poslední generace jsou sice legitimní, ale domnívá se, že v dopravní špičce už nejsou nijak zvlášť užitečným nástrojem, a prohlásil: „Myslím, že je třeba zasáhnout tam, kde budou zasaženi ti, kteří jsou skutečně zodpovědní za to, že klimatická krize existuje v takovém rozsahu.“
Jak ospravedlňují bohatí svou špatnou ekologickou bilanci
Jako odpověď na tuto námitku, kterou často opakují i kritici ochránců klimatu, začíná první akce jejich nového letního plánu na ostrově Sylt (takové německé Jevany, pozn. PQ): aktivisté tam polili drahé soukromé letadlo oranžovou barvou, až vypadalo téměř jako reklamní gag letecké společnosti Easyjet nebo umělecké dílo Christa a Jeanne-Claudeové. Na křídlech rozvinuli transparenty s nápisy „Váš luxus = naše sucho“ a „Váš luxus = naše neúroda“. Zatímco se komentátorům zamazávání uměleckých děl a ústavy zřejmě zdálo příliš abstraktní a myšlenkově náročné, nyní si již nemohou stěžovat. Klimatická krize je zde přímo spojena s emisemi osob s nejvyššími příjmy, protest je přenesen na soukromé superemitenty.
Náklady klimatické katastrofy ženou do výše lidé s nejvyššími příjmy.
Pokud jste náhodou vlastníky jachty nebo soukromého tryskáče, musíte nyní být velmi silní. Právě na vás se totiž zaměří hledáček klimatické politiky. Superbohatí vypouštějí emise CO2, jako by nebylo zítřka. V roce 2015 bylo 10 % nejbohatších obyvatel Německa dohromady zodpovědných za více emisí CO2 než celá méně majetná polovina obyvatelstva. Podobně je 10 % nejbohatších za období 1990-2015 celosvětově zodpovědných za 52 % emisí CO2. Průměrné emise CO2 v roce 2018 činily u miliardářů 8190 tun na obyvatele. Hádejte, jaké jsou celosvětové emise na obyvatele? 5 tun.
Superbohatství: „Ti tam nahoře“
V roce 2021 se prodej superjacht, které vylučují astronomické množství emisí CO2, zvýšil o 77 %. Jedna superjachta vypustí v průměru tolik CO2 jako 200 amerických automobilů. Plavba na jachtě po dobu jednoho dne nebo hodinový let soukromým letadlem způsobí více oxidu uhličitého, než průměrný obyvatel Německa vypustí za celý rok. Průměrná superjachta vypustí za rok 7020 tun CO2. Vzpomínáte si ještě na celosvětové emise na obyvatele? 5 tun. 300 největších jachet vypustí za rok více emisí než všichni obyvatelé Burundi dohromady. A přesto kvůli výjimce nemusí majitelé nebo nájemci jachet a soukromých letadel za své emise platit. Francouzský sociolog Grégory Salle se fenoménem superjachet zabýval ve své knize. Na otázku časopisu Stern, zda je vlastnictví superjachty trestným činem, odpovídá: „Naše atmosféra je nyní tak nasycena CO2, že je ohrožena lidská existence na Zemi. Na tomto pozadí je třeba skutečně znovu definovat, co je v naší společnosti trestné. Je třeba nově uspořádat hierarchii. A kriminalizovat všechny emise CO2, které nejsou nezbytné pro přežití.“
Náklady na klimatickou katastrofu zvyšují ti, kteří mají nejvyšší příjmy, ale zaplatit je budou muset příští generace a země globálního Jihu. Aktivisté poslední generace pochopili, že každá generace, která nyní těží z vysoké životní úrovně, tak činí na úkor té následující, ale že někteří z nich okrádají své děti o obzvláště velkou část budoucnosti výměnou za luxus v současnosti. To je ovšem také důvod, proč současní spekulanti, miliardáři a superzaměstnavatelé nemají zájem něco ve velkém měnit. Jejich současný život přece nemá chybu!
Superbohatsví? Děkuji, nechci.
Aktivistům z Poslední generace se nyní daří přinejlepším zviditelnit nejen klimatickou nespravedlnost a třídní aspekt jejich protestu, ale také změnit společenské normy a ideologické předpoklady o tom, co je ve společnosti považováno za žádoucí. K proměnám vždy dochází prostřednictvím změny výrobních prostředků a našich představ o tom, co považujeme za normální.
Teprve když reakcí většiny společnosti na člověka v soukromém tryskáči nebo na superjachtě nebude obdiv nebo závist, ale stud a nevěřícný údiv, tehdy snad klimatická krize konečně pronikla do širšího povědomí. Oranžová barva tomu hodně napomáhá.
Samira El Ouassil, nar. v r. 1984 v Mnichově, je německou autorkou, političkou a herečkou. Promovala na mnichovské univerzitě Ludwiga Maximiliána z oborů komunikace a soudobá německá literatura. Poté vystudovala herectví na Mnichovské herecké akademii. Následně hrála v několika televizních pořadech. Během zaměstnání ještě úspěšně dostudovala, opět na univerzitě Ludwiga Maximiliána, politologii, filosofii a ekonomii. V r. 2016 se spolu s dalšími autory podílela na vzniku knihy 100 nejdůležitějších věcí („Die 100 Wichtigsten Dinge„, nakl. Hatje Cantz). V r. 2009 se ucházela o úřad kancléřky za stranu Die PARTEI, která však tehdy nebyla připuštěna k volbám. Nedávno byla za svou mediálně kritickou rubriku Wochenschau (vycházející na portálu uebermedien.de) vyznamenána Cenou Berta Donneppa za mediální publicistiku. Kromě toho pravidelně přispívá do magazínu Der Spiegel.
