Popravy v americkém Arkansasu vrhají světlo na civilizační stav dané společnosti. A také na to, jak pravicoví populisté v Maďarsku a ve Francii, stejně jako samolibí vládci Trump a Erdoğan, dosáhli instrumentalizace tématu trestu smrti do role svého mocenského nástroje. Komentář pro stanici Deutschlandfunk Kultur napsal Arnd Pollmann.
Pokud by bylo ještě třeba dalšího důkazu, že existuje „dialektika osvícenství“, pak je zde předložen. Guvernér státu Arkansas, republikán, stanovil na minulý týden termíny několika poprav s odůvodněním, že by jinak uplynula doba trvanlivosti k usmrcení používaného jedu.
Jsou to přesně tyto fenomény, které měli svého času před očima Horkheimer s Adornem, když pracovali na stejnojmenné knize: „Dialektika osvícenství„, která se objevuje všude tam, kde se ve službách instrumentální hyperracionality zjevuje vskutku monstrózní iracionalita.
Pokrok k tomu nejhoršímu
Od té doby leží na stole historicko-filozofická otázka, zda mohou společnosti projít i pokrokem k horšímu. Už Nietzsche věděl, že se civilizační úroveň společnosti neukáže nikde názorněji, než v tom, jak zachází se svými nepřáteli.
Je tedy k zamyšlení, co o stavu našich současných demokracií vypovídá pravicově populistické koketování s trestem smrti, které bychom v nejlepším případě mohli nazvat „ležérním“, byť jsou námitky civilních demokracií vůči takovému trestu zcela nasnadě: lidská důstojnost a lidská práva, archaická primitivnost mstivé odplaty, nebo empirická nedůslednost jeho odrazujícího účinku.
Pro Erdoğana ale představuje znovuzavedení trestu smrti nejvyšší prioritu. I Orbán si s touto myšlenkou zahrával. Trump, který by v USA trest smrti okamžitě zavedl, kdyby tam už neexistoval, se místo toho soustředí na legalizaci mučení. Nedávno byla kuriózním způsobem afinita pravicových populistů vůči trestu smrti stvrzena obviněním francouzské prezidentské kandidátky Le Penové, že není správnou pravicovou radikálkou, neboť ze svého programu trest smrti odstranila – aby ho pak prostřednictvím referenda přece jen umožnila.
Protireakce na „politickou korektnost“
Proč je tedy pravicový populizmus tak posedlý znovuzavedením trestu smrti? Za prvé: vzhledem k averzi pravicových populistů vůči citlivosti „politické korektnosti“ představuje trest smrti tu nejnecitlivější ze všech možných provokací. Uspokojuje hlad jejich klientů po nové drastické symbolice. Za druhé: trucující aliance pravicových populistů se překročením této červené linie největší možnou měrou vzdaluje od eurounijních hodnot.
Za třetí: trest smrti je symbolem vlády tvrdé ruky, čímž má být překonán „změkčilý“ liberalizmus dnešních dní. Přesně podle hesla: „Suverénní je jen ten, kdo rozhoduje o životě a smrti.“
Předzvěst civilizačního pádu?
A za čtvrté: s vyhlídkou na znovuzavedení trestu smrti – pokud možno všelidovým hlasováním – lze nejkratší cestou dosáhnout zajištění archaických pocitů spravedlnosti a zadostiučinění, protože domnělý „zdravý rozum lidu“ za právními řády západních demokracií velmi často pokulhává.
Na pozadí této drakonické hrozby lze vytušit civilizační pád, který by nám vítězství pravicového populizmu přineslo. Jeho „nové“, nebo lépe řečeno staré drastické trestní právo je vydáváno za akt prapůvodního demokratického uvědomění, ve skutečnosti se ale jedná o přechod do post-civilizačního věku. Tím by nebyla pouze pohřbena jakákoliv humánní reforma trestního práva 20. století. Mimo jiné to také svědčí o čistě instrumentalizovaném a nelidském smýšlení, těžícím ze závažného delikventního chování – události z Arkansasu jsou toho nejlepším dokladem.
Arnd Pollmann, narozen v r. 1970 v německém Remagenu, vystudoval filozofii, politologii a psychologii. Nyní přednáší praktickou filozofii na univerzitě v Hamburku. Těžištěm jeho vědecké práce je sociální filozofie a etika. Je také autorem několika knih a přispěvatelem do nejrůznějších periodik.
