Klimatické dezinformace nevznikají náhodou. Často využívají naše psychologické slabiny, aby zpochybnily vědecké poznatky, oddálily řešení klimatické krize a ochránily zájmy fosilního průmyslu. Psycholog Joe Árvai vysvětluje, proč jsou tak účinné a jak se proti nim můžeme bránit.
Když v roce 1989 došlo k úniku více než 11 milionů galonů ropy z tankeru Exxon Valdez do zálivu Prince William na Aljašce, prezident společnosti Exxon Lee Raymond dohlížel na sanace a na federální vyrovnání ve výši 1 miliardy amerických dolarů za rozsáhlé škody na pobřeží a na volně žijící zvěři. Následně se podílel na vedení 14letého soudního sporu, v jehož důsledku soudy nakonec snížily částku 5 miliard dolarů, kterou měly podnikatelé a majitelé nemovitostí poškození ropnou skvrnou obdržet jako náhradu za trestné škody, na 500 milionů dolarů.
Raymond přitom označil ochránce životního prostředí za „extremisty“ a „ideology“ a neprávem je obvinil z toho, že přispěli ke zhoršení katastrofy, kterou vyšetřovatelé jednoznačně připsali chybám posádky lodi.
Raymondovým nejvýznamnějším odkazem však bude jeho role při šíření pochybností o klimatických změnách.
Raymond, který zemřel 9. června 2026 ve věku 87 let, se opíral o své vědecké kvality – titul Ph.D. v oboru chemie – a snažil se zpochybnit převládající vědecký konsenzus, že příčinou globálního oteplování je lidská činnost, zejména pak spalování fosilních paliv.
V rozhovoru s moderátorem Charliem Rosem Raymond v roce 2005 znovu zdůraznil své snahy spojovat současné klimatické změny, které jsou mnohem rychlejší a závažnější než kdykoli předtím v celé geologické historii Země, s přírodními příčinami než s lidskou činností, jako je spalování fosilních paliv
„Souvisí to se slunečními skvrnami. Souvisí to s nakláněním zemské osy,“ řekl Raymond a poté divákům připomněl: „Podívejte, já jsem vědec.“
Raymond, generální ředitel společnosti Exxon v letech 1993 až 2005, a to i po fúzi s Mobilem v roce 1999, tato tvrzení vyslovil navzdory rostoucímu množství globálních důkazů o tom, že příčinou klimatických změn je spalování fosilních paliv. Vlastní vědci společnosti Exxon již o několik let dříve vytvořili některé z nejpřesnějších raných modelů klimatických změn způsobených člověkem, které názorně ukazovaly, jak se emise skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv po celém světě budou i nadále hromadit v atmosféře a zvyšovat globální teploty.
Pod Raymondovým vedením se společnost Exxon rovněž podílela na financování propracované sítě šířící dezinformace o klimatu, přičemž poskytovala miliony dolarů organizacím, které propagovaly popírání klimatických změn, zejména popírání toho, že by lidská činnost přispívala ke klimatickým změnám, a zároveň trvaly na tom, že vědecké poznatky zůstávají „nejasné“. Interní dokumenty společnosti Exxon a dalších firem a průmyslových sdružení poskytly vhled do toho, do jaké míry si vedoucí manažeři uvědomovali rizika, která popírali.
Proč dezinformace fungují a jak proti nim bojovat
Škála klimatických dezinformací sahá od zavádějících až po absurdní tvrzení. Některé snahy o uvedení veřejnosti v omyl falešně připisují změnu klimatu přírodním silám; popírají souvislosti mezi emisemi skleníkových plynů, rostoucími teplotami a extrémními povětrnostními jevy; a zpochybňují řešení, jako jsou obnovitelné zdroje energie nebo elektromobily.
Nejkřiklavější tvrzení vykreslují fosilní paliva a globální oteplování jako prospěšné, přičemž popírají skutečnost, že spalování fosilních paliv zvyšuje globální teploty, což vede k častějším extrémním klimatických jevům, jako jsou povodně, sucha, vzestup hladiny oceánů a další důsledky změn klimatu. Jiná tvrzení sklouzávají ke konspiračním teoriím, jako je například tvrzení, že lesní požáry vyvolané klimatickými změnami byly úmyslně založeny s cílem zničit tunely sloužící k obchodování s dětmi.
Ačkoli se mnohé z těchto příkladů mohou jevit jako zcela absurdní, taktiky šíření dezinformací o klimatu se pro ropné, plynárenské a uhelné společnosti staly vysoce účinnými nástroji v boji o podporu veřejnosti i při blokování klimatických zákonů a opatření, která by omezila využívání jejich produktů.
Využívání lidské psychologie
Tyto taktiky mohou být úspěšné, protože využívají psychologické a sociální procesy, které lidem pomáhají posuzovat důvěryhodnost informací.
Například think tanky a politikové financovaní fosilním průmyslem často podporují šíření dezinformací tím, že odkazují na názory vědců s pochybnou odbornou kvalifikací, kteří však působí důvěryhodně už jen díky tomu, že se honosí nějakým titulem. Abychom se dostali k jádru jejich skutečné vědecké kvalifikace, je však třeba pečlivěji prozkoumat jejich životopisy.
Stejně tak jsou dezinformace často založeny na příbězích s velkým emocionálním nábojem. Tato taktika je u témat, jako je změna klimatu, efektivní, protože vyvolání emocí u lidí pak může vést k tomu, že budou ignorovat objektivní data.
Mezi typické příklady patří tvrzení, která vyvolávají strach a paniku tím, že snižování naší závislosti na ropě a plynu by vedlo k rozsáhlé a trvalé nezaměstnanosti a zničilo by ekonomiku. Podobně se lidem zdají dezinformace o klimatických změnách věrohodné, pokud jsou v souladu s jejich stávajícími přesvědčeními nebo chováním. A neustálé opakování nepravdivých tvrzení, například na sociálních sítích, může posílit dojem, že jsou důvěryhodná.
Prevence jako ochrana proti dezinformacím
Ukázalo se, že boj proti dezinformacím o klimatických změnách je možný, i když není snadný. Jednou ze slibných strategií je tzv. „pre-bunking“, jehož cílem je pomoci lidem porozumět taktikám těch, kdo šíří dezinformace, aby je mohli rozpoznat jako nepravdivé.
„Pre-bunking“ funguje jako vakcína, která chrání mysl lidí před lží. Může lidi podnítit k tomu, aby kladli kritické otázky ohledně zdrojů a způsobu komunikace těch, kteří propagandu a dezinformace šíří.
A protože vtipné memy i vtipní lidé jsou srozumitelnější a jsou vnímáni jako důvěryhodní, někteří se snaží dezinformacím o klimatu čelit humorem. Aktivisté například často využívají humor na svých transparentech nebo při poukazování na absurditu nepravdivých tvrzení.
Základem je kritické myšlení – stejně jako odvaha
Ještě důležitějším nástrojem je schopnost kritického myšlení.
V mé práci psychologa a environmentálního vědce není kritické myšlení jen prázdnou frází. Kritické myšlení se odvíjí od vysoké míry sebereflexe, která nám umožňuje rozpoznat, kdy by našim instinktům prospělo ověření skutečnosti, místo toho, abychom informace, které jsou nám nepříjemné nebo které jsou v rozporu s našimi původními přesvědčeními, jednoduše ignorovali či odmítali.
Kritické myšlení také závisí na tom, abychom věděli, kdy vyhledat a naslouchat lidem, kteří mají větší odborné znalosti nebo zkušenosti než my. A především vyžaduje ochotu změnit své názory a chování – a poučit se z výsledků, které z toho vyplynou – pokud nám to naznačují důvěryhodné informace.
Kromě kritického uvažování vyžaduje řešení problému klimatických změn a dezinformací, které se jich týkají, ještě jednu důležitou složku – odvahu.
Pro lidi není snadné přiznat, že nemají dostatek informací, že se mýlí nebo že by možná potřebovali pomoc odborníků.
Bylo by však chybou přenášet břemeno odvahy na spotřebitele. Takový postup jen posiluje další manipulaci, kterou často šíří velké ropné společnosti: totiž, že to jsou právě běžní spotřebitelé, kdo nesou konečnou odpovědnost za způsobené klimatické změny a za přijetí nezbytných opatření k jejich nápravě.
V čem spočívá břemeno odvahy
Skutečná zodpovědnost za projev odvahy leží na vedoucích představitelích firem, jako je Lee Raymond.
V ropném a plynárenském odvětví není žádným tajemstvím, že hlavním cílem je ochrana investic a aktiv a dosahování zisků. Společnosti však mohou naplňovat tyto cíle a zároveň říkat pravdu a veřejně uznávat realitu klimatických změn. Uchylovat se k lžím a dezinformacím je taktikou slabochů a zoufalců.
A nejen to – veřejně obchodované společnosti, které vědomě lžou o významných rizicích, porušují zákon. Pokud firmy a jejich vedení nejednají otevřeně a pravdivě, připravují akcionáře o možnost činit je odpovědnými za jejich rozhodnutí – zejména za to, jak vyvažují dlouhodobá rizika, například ta spojená se změnou klimatu, s krátkodobými finančními zisky. V konečném důsledku jde o to, aby firma i prostředky do ní investované zůstaly životaschopné i v dlouhodobém horizontu.
To platí zejména pro společnost jako ExxonMobil, která se sama prezentuje jako energetická společnost, nikoli pouze jako producent ropy a zemního plynu. Jako generální ředitel to měl Raymond vědět. A jako někdo, kdo rád ostatním připomínal, že je vědec, to měl vědět o to více.
Joe Árvai je ředitelem Wrigley Institute for Environment and Sustainability a profesorem psychologie, environmentálních studií a biologických věd na University of Southern California. Ve svém výzkumu se zaměřuje na to, jak lidé utvářejí své postoje, rozhodují se a jednají tváří v tvář rizikům, zejména v oblasti zdraví a životního prostředí. Publikoval téměř 100 vědeckých studií, působí jako poradce United States Environmental Protection Agency i National Academies of Sciences, Engineering, and Medicine a spolupracuje s firmami i neziskovými organizacemi. Ve volném čase jezdí na motocyklu, leze po horách a věnuje se dokumentární fotografii a filmu.
