Politika opovržení: proč francouzská vláda neslyší ulici

Diagnóza z roku 2023 je v dnešní krizi ještě výstižnější

Koláž: mladí demonstranti s batohy zezadu před řadou policejních štítů a sloupořadím parlamentu
Středoškoláci protesty odstartovali, k jednacímu stolu je ale vláda nepozvala.

Francie zažívá nejhorší nepokoje za poslední roky a vláda odpovídá zákazy demonstrací, zákazy vycházení a masivním nasazením policie. Už v roce 2023 popsal ředitel Le Monde diplomatique Benoît Bréville mechanismus, kterému říká politika opovržení. Dnešní krize ukazuje, kam tento přístup mezitím dospěl.

Obsah článku

  1. Francie v ulicích, vláda v obraně
  2. Konec ústupků ulici
  3. Ústupky stranám, ne ulici
  4. Parlament bez dělníků, demokracie bez voličů
  5. Kdo sklidí hněv

Francie v ulicích, vláda v obraně

Začalo to v polovině září blokádami lyceí na předměstí Paříže kvůli přeplněným třídám a chybějícím učitelům. O měsíc později je z toho celostátní krize. O víkendu 17. a 18. října vyšlo podle úřadů do ulic kolem 550 000 lidí. Okrajové násilné skupiny útočily na veřejné budovy a policii a rabovaly obchody, za jediný víkend bylo podle CNN zadrženo přes dva tisíce lidí. Podrobný přehled vlny protestů, která zasáhla i Itálii, Belgii, Španělsko a USA, přinesl magazín POLITIQ v článku Vlna protestů v Evropě a USA.

Odpověď moci je především demonstrací síly. Premiér Sébastien Lecornu slíbil na další protestní víkend „masivní“ přítomnost policie, prefektury v Paříži, Lyonu a dalších městech vyhlásily zákazy demonstrací a starostové mohou zavádět zákaz vycházení. Prezident Macron nařídil prověřit, zda selhaly zpravodajské služby nebo připravenost policie, a parlament se shodl na vyšetřovací komisi. Lecornu sice pozval pět odborových centrál, aby s nimi probral, jak „zaručit základní svobodu demonstrovat“. Středoškoláky, kteří protesty odstartovali, ale nepozval. Opozice žádá odpovědi na sociální příčiny nepokojů, vláda místo toho chce mluvit o bezpečnosti. A do toho připravuje rozpočet na rok 2027, který má podle CNBC přinést úspory ve výši 54 miliard eur.

Kdo chce pochopit, proč se francouzská vláda chová tak, jak se chová, a proč to lidi v ulicích tolik rozhořčuje, najde vysvětlení v textu, který vyšel před třemi a půl lety.

Konec ústupků ulici

V dubnu 2023, uprostřed bojů o důchodovou reformu, položil Benoît Bréville v Le Monde diplomatique otázku, která dnes zní naléhavěji než tehdy: „Jsme vůbec ještě schopni přimět vládu, aby změnila kurz?“ Ve Francii podle něj dlouho platilo, že před odhodlanými, dobře organizovanými a vytrvalými hnutími vláda občas ustoupila. V šuplíku tak skončil zákon o přijímacím řízení na vysoké školy z roku 1986 i část úsporných plánů premiéra Alaina Juppého v roce 1995. Ministři nepopulárních reforem občas dokonce museli odstoupit.

Posledním velkým vítězstvím ulice ale byl podle Brévilla rok 2006, kdy protesty smetly smlouvu o prvním zaměstnání (CPE), která měla v prvních dvou letech umožnit propouštění bez udání důvodu. Od té doby lidé prohrávají, ať zvolí jakoukoli strategii: stávky, okupace univerzit, spořádané masové pochody i nepokoje. Ujal se „thatcherovský model“. Vládci neustupují, ani když rostou hory odpadků, nejezdí vlaky a silnice jsou zablokované, a když je situace neúnosná, sáhnou po represi. „Vzdorovat ulici“ se stalo politickou ctností.

Bývalý premiér Édouard Philippe se tím v roce 2021 před studenty elitní obchodní školy ESSEC dokonce otevřeně chlubil. O reformách zákoníku práce, železnic a přijímacího řízení na vysoké školy řekl: „Pár univerzit bylo obsazeno, nechali jsme je vyklidit a přešlo to.“ Pak ale přišly žluté vesty a ukázaly, že to není vždy tak jednoduché.

Emmanuel Macron přesto v roce 2023 zůstal u osvědčené metody. Proti zvýšení důchodového věku z 62 na 64 let vyšly desetkrát do ulic miliony lidí na výzvu nezvykle jednotných odborů a proti reformě bylo 70 procent Francouzů, mezi pracujícími 90 procent. Vláda Élisabeth Borneové ji přesto 16. března 2023 prosadila přes článek 49.3 ústavy, tedy bez hlasování v Národním shromáždění. „Dav nemá vůči lidu, který se vyjadřuje prostřednictvím svých volených zástupců, žádnou legitimitu,“ poučoval Macron veřejnost o několik dní později.

Sloupcový graf: kolikrát premiéři páté republiky použili článek 49.3, Rocard 28krát, Borneová 23krát, Lecornu 3krát
Bez hlasování parlamentu prosadila nejvíc zákonů za Macrona Élisabeth Borneová 23 (Macronova éra je zvýrazněna oranžově).Častěji to udělal jen Michel Rocard, 28krát.

Článek 49.3

Ustanovení francouzské ústavy, které vládě umožňuje prosadit zákon bez hlasování. Vláda s ním spojí otázku své odpovědnosti a zákon platí za přijatý, pokud Národní shromáždění do 24 hodin nevysloví vládě nedůvěru. Podle přehledu jeho použití ho nejčastěji využil Michel Rocard (28krát), hned po něm Élisabeth Borneová (23krát).

Bréville viděl v podobných krocích vzorec. Rozpočet na rok 2023 prošel přes článek 49.3 hned desetkrát, sporná opatření zaváděla vláda prostřednictvím nařízení a odboráře, kteří žádali o schůzku, prezident ani nepřijal. „Taková arogance může nechuť k demokracii jen prohloubit,“ varoval Bréville. Reforma podle něj nejvíce dopadá na nižší střední třídu a lidi ve fyzicky náročných profesích, tedy na voliče, o které se uchází krajní pravice. „Marine Le Penová dostává do ruky dobré argumenty a v pravou chvíli je využije.“

Ústupky politickým stranám, ne ulici

Od té doby se francouzská politika otřásla několikrát. Macron v červnu 2024 rozpustil Národní shromáždění a zemi od té doby řídí menšinové vlády, které padají jedna za druhou. Na metodě se ale změnilo jen máloco. V září 2025 svolalo hnutí Bloquons tout („Zablokujme všechno“) celostátní den blokád proti úsporám ve výši 40 miliard eur. Premiér François Bayrou padl, jeho škrty ale nikoli.

Jeho nástupce Lecornu slíbil, že po článku 49.3 sahat nebude, a rozpočet vyjedná. Nakonec ho na přelomu ledna a února 2026 prosadil přes 49.3 třikrát a návrhy na vyslovení nedůvěry neprošly. Daň pro superbohaté, inspirovanou ekonomem Gabrielem Zucmanem, tedy dvouprocentní minimální daň z majetku nad 100 milionů eur, poslanci v říjnu 2025 odmítli poměrem 228 ku 172 hlasům.

Jediný velký ústupek, odklad důchodové reformy z roku 2023, nevybojovala ulice. Byl to obchod se socialisty, kteří za něj v říjnu 2025 nechali Lecornuovu vládu přežít. Zákonný důchodový věk je od září 2026 zmrazen na 62 letech a 9 měsících, ale jen do ledna 2028. Bréville by to nejspíš označil za potvrzení své teze: moc ustupuje stranám, které ji mohou svrhnout, nikoli lidem v ulicích.

Od důchodové reformy k nepokojům: časová osa

16. března 2023: vláda Élisabeth Borneové prosazuje důchodovou reformu přes článek 49.3.

14. dubna 2023: Ústavní rada potvrzuje jádro reformy včetně věku 64 let.

Červen 2024: Macron po evropských volbách rozpouští Národní shromáždění, z předčasných voleb vzejde parlament bez většiny.

8.–10. září 2025: vláda Françoise Bayrou padá při hlasování o důvěře, hnutí Bloquons tout vyhlašuje den blokád.

Říjen 2025: premiér Sébastien Lecornu nabízí odklad důchodové reformy, socialisté jeho vládu nesvrhnou; Národní shromáždění odmítá Zucmanovu daň.

30. prosince 2025: vyhlášen zákon o financování sociálního zabezpečení na rok 2026 s odkladem reformy.

Leden–únor 2026: Lecornu prosazuje rozpočet třikrát přes článek 49.3.

Září–říjen 2026: blokády lyceí přerůstají v celostátní protesty, 17.–18. října kolem 550 000 lidí v ulicích.

Jaro 2027: prezidentské volby, Macron už kandidovat nemůže.

Parlament bez dělníků, demokracie bez voličů

Bréville v roce 2023 upozorňoval i na hlubší vrstvu problému. Politika opovržení podle něj nejen posiluje krajní pravici, ale také vyhání lidi od voleb: „Proč vůbec chodit volit, když je Národní shromáždění degradováno na pouhé stínové divadlo?“ Ve druhém kole parlamentních voleb v roce 2022 zůstalo doma 53 procent voličů. Volili hlavně starší a vzdělanější, tedy jádro Macronových voličů, zatímco mladí a lidé s nízkou kvalifikací zůstávali doma. Macron podle Brévilla těží z „demokracie absence“.

Sloupcový graf: důvěra Francouzů v instituce v roce 2026, nemocnice 79 %, starostové 60 %, politika 22 %, strany 15 %
Francouzi důvěřují institucím, jako jsou např. nemocnice a starostům. Politice ale věří jen 22 procent lidí a politickým stranám dokonce jen 15 procent.

K tomu přistupuje sociální složení parlamentu. Podle Observatoire des inégalités zasedlo po volbách 2022 mezi 577 poslanci jen osm dělníků a 26 řadových zaměstnanců, tedy 6 procent, ačkoli tyto skupiny tvoří téměř polovinu ekonomicky aktivních obyvatel. Poslanci z elitních škol, kteří mají zajištěné stáří, podle Brévilla jen těžko chápou hněv lidí, kterým inflace, energetická krize a škrty berou jistoty.

Čísla z letošního roku ukazují, že se tato propast dál rozevírá. Podle barometru důvěry CEVIPOF, zveřejněného v únoru 2026, důvěřuje politice jen 22 procent Francouzů, tedy o čtyři procentní body méně než před rokem. Prezidentovi věří 18 procent, politickým stranám 15 procent. Že demokracie funguje dobře, si myslí 23 procent lidí. Vysokou důvěru si naopak drží to, co je lidem blízko: starostové (60 procent) a nemocnice (79 procent). Lidé tedy nezavrhují stát, ale ty, kdo o něm rozhodují. Školy a nemocnice, o které jim jde, jsou zároveň tím, na čem rozpočty šetří.

Kdo sklízí hněv

Brévillova předpověď, že z politiky opovržení vytěží Národní sdružení, se zatím naplňuje. V průzkumu agentury Odoxa, o němž informoval Public Sénat, vede předseda RN Jordan Bardella s 32 procenty hlasů v prvním kole. O druhé místo se přetahují Édouard Philippe a levicový Jean-Luc Mélenchon, kterého protesty posilují.

Odborníci přitom upozorňují, že dnešní hnutí jsou křehčí než ta, o kterých psal Bréville. Basilejský sociolog Oliver Nachtwey řekl pro ZDFheute, že protesty vznikají zdola, bez organizací a programu, obracejí se proti elitám, a proto se mohou rychle zhroutit. Politolog Dominik Grillmayer z Německo-francouzského institutu v Ludwigsburgu dodává, že masové protesty ve Francii vlády stále méně přimějí k ústupkům, protože odbory zeslábly, a že násilí legitimní požadavky jen zastíní. To sedí na Brévillův popis: když nefungují stávky ani pokojné pochody, ulici už nezůstává nic jiného než hněv, a z něj těží ti nejradikálnější.

Už v roce 2023 citoval Bréville šéfa odborové centrály CFDT Laurenta Bergera: „Když na vrcholu protestů vyšlo do ulic 284 000 žlutých vest, uvolnil Emmanuel Macron 13 miliard, jednoduše proto, že došlo k násilí. Podle policie je nás 1,5 milionu, protestujeme nenásilně, ale nikdo nepovažuje za nutné s námi mluvit.“ Předseda křesťanských odborů CFTC Cyril Chabanier se tehdy ptal: „Musíme se začít bít, abychom něčeho dosáhli?“ O tři roky později tutéž otázku nekladou odboráři, ale středoškoláci. Vláda, která s nimi nejedná, jim odpovídá policií.

Francie přitom není výjimkou. Podobnou směs drahoty, škrtů a nedůvěry k politice lze najít v Itálii, Belgii či na Pyrenejském poloostrově a na východě Evropy se k ní přidává odpor proti oligarchům napojeným na stát, jak ukazují protesty v Srbsku či na Slovensku. Brévillova lekce proto platí i jinde: vlády, které ulici neposlouchají, ji neumlčí. Jen ji přenechají tomu, kdo hněv zvedne jako první.

Svůj text Bréville zakončil varováním: „Nikdo nešlape po mínění lidu beztrestně.“ Připomněl, že miliony Francouzů dodnes nezapomněly na referendum z roku 2005, v němž odmítly Smlouvu o Ústavě pro Evropu, a na to, jak politici jejich hlas obešli. Podle Macronových důvěrníků prezident tehdy „neměl skrupule a ničeho nelitoval“. Bréville odpověděl: „Zda ničeho nelituje, se teprve uvidí.“ Jaro 2027 to možná ukáže.