Filadelfie roku 2019. Uber mě veze na nejbližší setkání Anonymních alkoholiků a já se ptám řidiče, co je na Filadelfii nejlepší. Je to černoch kolem dvaceti let a odpoví: „Myslím, že tu nic dobrého není.“ Koukne na mě a ptá se: „Vy jste ten spisovatel?“ Mladík vytahuje mobil, vytočí číslo a povídá: „Musíte si promluvit s mojí mámou. Její oblíbený film je Klub rváčů.“ Podává mi telefon na zadní sedadlo.
V roce 2019 byl film starý již dvě desítky let. Kniha letos oslaví 30 let.
V roce 1999 sdělil vedoucí propagačního oddělení společnosti Twentieth Century Fox režisérovi Davidu Fincherovi: „Natočil jsi film, ve kterém je tolik mužské nahoty, že ho nebude chtít vidět žádný muž, a tolik krve, že ho nebude chtít vidět žádná žena. Natočil jsi film, který je neprodejný.“ A přesto tu teď sedím a směji se spolu s matkou středního věku a jejím synem, kteří si příběh oba zamilovali.
Možná je to tím, že jim ten příběh dal svolení ignorovat veškerý ten humbuk kolem konzumu a společenského postavení. „Nejsi to, čím se živíš.“ „Nejsi to, v čem chodíš.“ To byly memy dávno předtím, než se vůbec memy staly populárními, a šly přímo proti milionům reklam značky Gap. Hlášky jako „Ať nikdy nejsem dokonalý a úplný“ prolomily okovy nárokové kultury, které byly kladeny zejména na mladé lidi.
Možná, že „seberozvoj“, jak jej ordinují dobré rady univerzitních poradců a životních koučů ze žurnálů, nikdy nebyly tím správným řešením. Možná, že věta „Nejsi krásná a jedinečná sněhová vločka“ vytrhla čtenáře ze zajetí poselství o sebeúctě, která jim byla celý život vtloukána do hlavy. Možná si uvědomili, jak jim právě toto neustálé ujišťování bránilo v tom, aby se posunuli dál, a jak se ustavičné emocionální držení za ručičku začalo jevit jako všelék na celý život. Možná věta „Vysvoboď mě od tohoto mazaného umění“ zachránila lidi před utonutím v záplavě sarkasmu a ironie Davida Lettermana, která byla typická právě pro tuto dobu, a naznačila, že „být clever“ nestačí.
Národní veřejnoprávní rozhlasová stanice (NPR) mě kdysi pozvala do panelové diskuze, kde černošské a ženské akademičky film Klub rváčů zavrhly, protože se přímo nezabýval životy rasových menšin a žen. A nyní jsem právě seděl v autě a poslouchal černošskou matku a jejího syna, kteří tento příběh milovali.
Je tu ještě další možnost? Klub rváčů byl jedním z mála příběhů, které mladým lidem připomněly, že jsou smrtelní. Že jednou zemřou. A příběh tuto pravdu neprezentoval pouze tak, jako to udělal film Společnost mrtvých básníků, kde byly skupině studentů z přípravky prezentovány staré fotografie a bylo jim sděleno: „Všichni tito chlapci jsou dnes potravou pro červy.“ Ne, Klub rváčů nás vrhl do světa podpůrných skupin v éře AIDS, do doby masového umírání, a z toho smutku udělal „roztomilé setkání“ jako v romantické komedii staré školy. Hrdina a hrdinka se setkávají na okraji otevřeného hrobu a dívají se smrti přímo do očí. Od filmu Harold a Maude jsme se nesetkali s tím, aby se Eros a Thanatos tak romanticky proplétali.
Abychom to vše zasadili do širšího kontextu: již v roce 1949 nám mytolog Joseph Campbell představil koncept „cesty hrdiny“, který se stal předlohou pro celou řadu filmů, včetně Hvězdných válek. Mezi Campbellovy pojmy patří i „druhý otec“ – trenér, učitel, šéf nebo výcvikový seržant. Po prvním otci, který musí dítě milovat a vychovávat, je druhému otci dovoleno vést dítě k velikosti přísněji. Jako příklad druhé matky se stačí podívat na film Ďábel nosí Pradu a všimnout si, jak ženy plní stejnou roli.
Campbell nám tedy dal „Hvězdné války“ a „Karate Kida“, a v roce 1990 nám Robert Bly dal Železného JanaV angl. originále Iron John; pozn. PQ., suché a neduživé semínko, z něhož vzešla velká část sucharského mužského hnutí. V polovině devadesátých let však Bly rezignovaně zvedl ruce nad hlavu. Muži byli neukáznění, stejně jako lidé obecně v dnešní době, a tak v roce 1996 napsal knihu The Sibling Society (česky Společnost sourozenců; pozn. PQ), aby vysvětlil, jak se zhroutily všechny hierarchie autority. V jím popisované kultuře už nestojí nikdo nad nikým a veškeré učení se odehrává mezi sobě rovnými. Uvědomte si, že to bylo ještě několik let před vznikem sociálních sítí, ale Bly již předpovídal „influencery“, „looksmaxxing“ a manosféru obecně, kde vědomosti předává uniformní dav „lajků“ bez tváří.
Iron John, manosféra a mechanismus Klubu rváčů
Robert Bly ve své knize Iron John (1990) hledá prostřednictvím mýtů a jungovských archetypů odpověď na otázku, jak se z chlapce stává dospělý muž. Jeho „divoký muž“ není předobrazem dnešního alfa samce, ale symbolem potlačené mužské síly, tělesnosti a životní energie, které má muž integrovat spolu se zranitelností, odpovědností a zralostí. Blyho mytopoetické hnutí tak reagovalo na pocit, že moderním mužům chybí otcové, iniciace a společenství, které by jim pomohlo dospět. Právě zde lze vidět zajímavý předobraz dnešní manosféry: ta však Blyho vnitřní cestu často zjednodušuje na sílu, dominanci, status a kontrolu. Klub rváčů tento problém převádí do fikce: jeho „malý mechanismus“ – pravidla, rituály, hierarchie a bratrství Fight Clubu a později Projektu Mayhem – funguje jako náhradní otcovská struktura, která má jednotlivce vytrhnout z pasivity a vytvořit silnějšího, svobodnějšího člověka. Fascinující paralela spočívá v tom, že Iron John i Klub rváčů hledají mechanismus, který má z chlapce udělat muže; Palahniuk však ukazuje, jak snadno se takový mechanismus může utrhnout od svého původního účelu a místo emancipace začít vytvářet poslušné následovníky.
(PQ)
Rok 1996 byl také rokem, kdy nakladatelství W.W. Norton vydalo knihu Fight Club. Byl to svět časopisů Maxim a Loaded, fotbalových chuligánů, filmů Trainspotting a Snatch. Čili svět takzvané „lad culture“. Ve své knize Backlash z roku 1991 popsala Susan Faludi mužský odpor proti feminismu, včetně scény, v níž vykresluje Roberta Blyho jako chladného tyrana, který prosazuje tradiční genderové role a zneužívá svou starší ženskou stoupenkyni. V knize Sibling Society z roku 1996 Bly napadl Faludiinu interpretaci, načež se rozhořela veřejná slovní přestřelka.
Taková byla kultura mladých mužů devadesátých let: hlučný svět Backlashu, kde se tančil mosh, se stal jakousi dětskou ohrádkou, která nechtěla přísného náhradního otce. To, co ona neotesaná Sibling Society potřebovala, byl… šibalský podvodník. Potřebovali jsme Lokiho, Kojota, Herma, Puka nebo Pana. A ne androgynního Pana z Disneyho Petra Pana, ani Pana, kterého hrála drobná Mary Martinová – potřebovali jsme bezohledného, divokého, dionýského Pana, který by naháněl strach, kdybyste se v noci odvážili do lesa.
A pak přišel Tyler Durden. To, co si můj řidič z Uberu a jeho máma zamilovali, byl právě Tyler, jeho poselství a „domácí úkoly“ v duchu rytířských výprav, které zadával. Tyler byl kámoš, ne otec, a jednal impulzivně. Mluvil v memech, ne v nekonečných přednáškách jako Campbell nebo Bly. Přesto se o ostatní staral, aniž by je neustále sekýroval, a žil bez nutnosti získat si uznání světa a bez neustálé autocenzury. Tylerovými přisluhovači byli bezejmenní pěšáci, kteří měli dost bezcílného života atomizovaných, sebemilujících sněhových vloček. Už nechtěli být „krásní a jedineční“. Chtěli být součástí něčeho.
V Uberu, cestou na setkání Anonymních alkoholiků, za společného smíchu s řidičem a jeho matkou, netoužil snad také stát se součástí něčeho většího? Bylo jasné, že pití na hotelovém pokoji už nefungovalo. Chtěl jsem odevzdat svou vůli vyšší síle.
Lidé často nejvíce milují právě ty aspekty příběhu, které sami nedokážou slovy popsat. Před lety jsem se například zeptal spisovatele Iry Levina, zda jeho mistrovské dílo Rosemary má děťátko nebylo ve skutečnosti metaforou pro generaci dětí narozených s vrozenými vadami způsobenými thalidomidem. Nebyla snad ta hrůza, kterou lidé vyjadřovali, ve skutečnosti hrůzou, kterou nedokázali vyjádřit nad tím, jak lékařská komunita uvedla v omyl a nesprávně léčila tolik důvěřivých těhotných žen? V knize je dokonce popsáno jako dítě mající klasické rysy „flida“, jak si lidé postižení thalidomidem často sami říkají.
Levin byl vyhýbavý. Jak by mohl odpovědět upřímně? A možná ani sám nevěděl, co napsal, dokud to nevyšlo tiskem; ti nejlepší spisovatelé to často nevědí. Jak řekl Samuel Taylor Coleridge, pouze génius dokáže spojit vědomí a podvědomí. „V každém uměleckém díle dochází ke smíření vnějšího s vnitřním… v tom spočívá genialita génia.“
Což nás přivádí k nejstaršímu literárnímu triku, abych tak řekl. Triku, který američtí čtenáři zbožňují, ale jen pokud se dá pojmout nějak nově. Nazvěme ho trikem „mučedník–zavražděný–svědek“. Ze tří hlavních postav musí nejposlušnější spáchat sebevraždu, nejvzpurnější musí být zabita a postava, která je toho svědkem, musí obě možnosti odmítnout a opustit scénu, aby mohla začít nový život. Vzpomeňte si na Myrtle Wilsonovou ve Velkém Gatsbym, která se vrhla před Gatsbyho řítící se auto. Myrtle je Jennifer Northová v Údolí panenek, která se předávkuje; je to Billy Bibbit v Přeletu nad kukaččím hnízdem, který si podřeže zápěstí; je to Melanie Wilkesová v Jihu proti severu, která ví, že porod dalšího dítěte nepřežije, ale přesto otěhotní. „Hodný chlapec“ nebo „hodná dívka“ vždy spáchají sebevraždu. A to zahrnuje i poslušného syna lékaře ve filmu Společnost mrtvých básníků, který se zastřelí. Nebo svedená bezprizorní Terry Gionoffrioová z filmu Rosemary má děťátko, která skočí z okna v sedmém patře.
Američané tento vzorec znají a milují ho..
Okamžitě po sebevraždě je zavražděna nejvýraznější postava. Někdy, zejména pokud se jedná o ženskou postavu, je vyhnána, jako jsou ve svých příbězích vyhnány Scarlett O’Haraová a Neely O’Haraová, či učitel, kterého ztvárnil Robin Williams, ve filmu Společnost mrtvých básníků. Ve většině případů je však rebel, ať už je to Jay Gatsby, Randle Patrick McMurphy, Edward Hutchins nebo Tyler Durden, zavražděn.
A tak je na svědkovi, aby vyprávěl, co se stalo. Nick Carraway se co nejrychleji vrací na Středozápad. Velký náčelník se vydává na pouť za svým kmenem. Rosemary Woodhouseová objímá své podivně vypadající miminko. Na okamžik zvažuje, že by i s novorozencem vyskočila z okna, ale nakonec se smíří s osudem, který jí byl nadělen.
Ať už je tomu jakkoli, Američané milují schéma „mučedník–zavražděný–svědek“, pokud se jen trochu obmění, aby zůstalo zajímavé. A kdo by to Američanům mohl mít za zlé? V politickém systému dvou stran jste buď otrokem, nebo pánem, takže si raději zvyknete hrát kteroukoli z těchto rolí. Ti, kteří se nedokážou přizpůsobit rychlým změnám v rozložení sil, buď spáchají sebevraždu, nebo jsou zabiti. Kouzlo filmu Klub rváčů spočívalo v tom, že tuto formuli tří postav zredukoval na jedinou jedinou. Vypravěč a „hodný kluk“ v jedné osobě spáchá sebevraždu, čímž zavraždí „zlého kluka“ a zanechá po sobě plně integrovaného „svědka“.
Sladění vnějšího s vnitřním. Genialita génia.
Možná je to právě onen osvědčený starý vzorec – byť v mírně upravené podobě – díky kterému se kniha i film staly klasikou. Ať už je to jakkoli, cesta do síně slávy byla pomalá. Z původních pěti tisíc výtisků v pevné vazbě, které byly vytištěny v roce 1996, se většina neprodala ani v době premiéry filmu v roce 1999. Samotný film měl v kinech mizerný ohlas. Pak přišlo 11. září a obraz hroutících se mrakodrapů nás zasáhl až nepříjemně blízko u srdce. Veškeré šibalské žertování a dovádění zvadlo pod bdělým dohledem nově zřízeného Ministerstva pro vnitřní bezpečnost. Provokativní příběhy, ať už šlo o Klub rváčů, Trainspotting nebo The Monkey Wrench Gang, prostě vyšly z módy.
Ne že by se kniha „Klub rváčů“ líbila každému. Během mého prvního knižního turné v roce 1996 se mě mužský moderátor stanice NPR v přímém rozhlasovém přenosu zeptal: „Co nám můžete po napsání této knihy, ‚Klubu rváčů‘, říct o postavení amerických žen v dnešním světě?“
Chtěl jsem ukázat, jak tento malý mechanismus dokáže vytvořit silnější jedince, než sám imploduje.
Byl jsem z toho úplně v šoku. V živém vysílání jsem mlčel celou věčnost. Co jsem já věděl o tom, jaké to je být ženou nebo černochem? Mým cílem bylo psát o společných zážitcích všech mých přátel, kteří se prodírali k dospělosti bez náhradních matek či otců. Cílem „Klubu rváčů“ nikdy nebylo vykreslit organizaci, která by udržovala svou vlastní moc. Místo toho jsem chtěl ukázat, jak tento malý mechanismus dokáže vytvořit silnější jedince, než sám imploduje. Kdyby zůstal jen jeden člověk – silnější, svobodnější a samostatnější – stálo by to za všechny ty bouřlivé události.
Cílem té knihy bylo vždy pomáhat jednotlivci. Malý mechanismus z Projektu Mayhem měl být jakousi náhradou za otce.
Ve světě, kde vládne neustálá chudoba, závislost a nespravedlnost, bych, abych parafrázoval větu z úvodu, řekl: „Myslím, že tu nejsou žádné dobré stránky.“
Ať už je tomu jakkoli, nesmíme se poddat beznaději ani se nechat unést vztekem. Tu noc v roce 2019 jsme byli my tři – matka, její syn a já – spojeni společným příběhem. Každý z nás se snažil, jak nejlépe uměl, a všichni jsme měli imaginárního přítele v podobě Tylera Durdena.
Možná je šibalský Tyler i po 30 letech pořád mezi námi, aby nám ukázal, že vždy máme na výběr. Pokud tohle čteš, ještě nejsi mrtvý.
Chuck Palahniuk (*1962) je americký spisovatel a esejista, autor kultovního Klubu rváčů a řady dalších románů, povídek i non-fiction knih. Vystudoval žurnalistiku na University of Oregon, kde v roce 1986 získal bakalářský titul. Po krátkém působení jako novinář pracoval třináct let u výrobce nákladních vozů Freightliner, nejprve jako mechanik a později jako autor technických manuálů; zkušenost získal také jako dobrovolník v hospici. K beletrii se naplno obrátil ve třiceti letech a jeho první vydaný román Klub rváčů (1996) se později stal předlohou stejnojmenného filmu Davida Finchera. Je autorem například knih Neviditelné nestvůry, Zalknutí, Ukolébavka, Strašidla či Prokletí. Jeho novým románem bude Galleria, science-fiction příběh o autorovi klasické sci-fi a jeho synovi; americké vydání je plánováno na 19. ledna 2027.
