Filosofka Eva von Redecker hledá vysvětlení pro globální vzestup autoritářských sil.
Podstatou nového fašismu je podle von Redeckerové neomezený nárok na vlastnictví, jehož obrana nebere ohled ani na lidské životy. Co to znamená, když „naproti nám nestojí lidé, ale věci“ a „nepřátelé nejsou protivníci, ale zloději“, vypráví v rozhovoru, který vznikl pro organizaci medico ve Frankfurtu nad Mohanem u příležitosti autorského turné k její nově vydané knize „Dieser Drang nach Härte“ (Tato touha po tvrdosti).
medico: Ve své nové knize píšete: „Fašismus je ‚likvidační obrana fantomového vlastnictví‘“. Člověk si s podrbáním na hlavě musí položit otázku: „Jak prosím? Co tím tedy myslíte?“
Eva von Redecker: Pojem „fantomového vlastnictví“ nevznikl náhle, ale před téměř deseti lety, když jsem se snažila pochopit, proč se různá pravicové hnutí – zejména v anti-genderovém diskurzu – chovají, jako by trpěla fantomovou bolestí. Tito lidé často mluví, jako by jim něco bylo odňato, přitom byl jejich vztah k této domnělé ztrátě poznamenán násilím. Vůbec nešlo o poklad, s nímž se opatrně a šetrně zacházeli a který jim pak byl ukraden, ale spíše o to, jako by jim někdo vzal boxovací pytel. Jde spíše o „něco“, čím chce člověk disponovat a co chce ovládat.
To působí zastarale, protože dnes již nežijeme ve společnosti, v níž jsou lidé oficiálně majetkem jiných lidí. To byl jeden z velkých úspěchů bojů za emancipaci. Přesto však postoj, kdy si někdo nárokuje právo disponovat s ostatními, zdaleka nezmizel. Někteří lidé se domnívají, že mají právo rozhodovat o tom, kdo sem patří nebo kdo mění tvář města. Právě tuto vsugerovanou moc disponovat nazývám „fantomovým vlastnictvím“.
Pochopení moderního vlastnictví je přitom velmi široké: ten, kdo je vlastníkem, smí se svým majetkem v zásadě nakládat, jak se mu zlíbí – až po jeho zničení. Tato samozřejmost je patrná například u koncernů jako RWE, které smí ničit celé krajiny.
… a ona likvidace?
Dlouho jsem autoritářství chápala jako politický slib obrany tohoto fantomového majetku a že se obnoví ztracené nároky nadvlády. Projevuje se to například v pohraniční politice, ve stavbě zdí, v „ochraně rodiny“ nebo v tvrzení, že feminismus zachází příliš daleko.
V posledních letech k tomu přibyla ještě jedna věc. Obrana se již neomezuje pouze na vytyčování hranic nebo zabezpečení majetku. Stále častěji se zaměřuje proti démonizovaným a odlidštěným nepřátelům – údajným lupičům, které je třeba odstranit a zlikvidovat. V tomto bodě tedy už mluvím o fašismu.
Tento trojúhelníkovitý vztah mezi vlastníkem, objektem a abjektemAbjekt (z angl. abject) znamená pokleslý, bídný nebo ubohý. Abjekce je termín z teorie kultury a psychologie (např. Julia Kristevy), který označuje proces nebo stav vyvržení, ponížení nebo naprosté degradace. je abstraktní. Právě díky tomu však vysvětluje, jak flexibilně funguje mobilizace pravice. Dnes se zaměřuje proti drag queens, zítra proti tepelným čerpadlům. Konkrétní obraz nepřítele se neustále mění, ale základní struktura zůstává stejná. Už Adorno řekl: „Oběti lze nahradit jinými obrazy nepřítele.“
Pojmem „posesivní charakter“ rozvíjíte nový úhel pohledu, který přesahuje vysvětlení klasické kritické teorie. Co tento pojem znamená?
Frankfurtská škola se pokusila najít odpověď na otázku, proč lidé jednají proti svým vlastním zájmům, tedy proč například dělnická třída podporuje fašistická hnutí, i když jí to nakonec škodí.
Její vysvětlení znělo, že lidé trpí tlakem na přizpůsobení: žijí ve společnosti, která sice slibuje rovnost, ale neustále vytváří nerovnost. Tyto frustrace se mohou projevit v autoritářských a sadistických sklonech. To vysvětluje mnohé – ale ne to, proč se tato agresivita tak často zaměřuje na určité skupiny a proč se stále znovu objevují podobné konspirační teorie.
Právě zde navazuje psychoanalytička Elisabeth Young Bruehlová a interpretuje násilí jako obrannou reakci: nestabilní psychika se snaží zvládnout vnitřní tlak tím, že jej přesouvá navenek a najde si k tomu objekt. Je zajímavé, že tyto obranné mechanismy se velmi podobají vlastnické logice. Kdo může kontrolovat, vymezovat hranice a vylučovat ostatní? Vlastník, majitel.
Jak se tato souvislost projevuje dnes?
Základní myšlenkou občanské společnosti je, že jsme svobodní, protože jsme svými pány. Tento vztah k sobě samému je však protichůdný: jak může člověk být pánem sám sobě? Kde začíná a končí toto vlastnictví sebe sama?
Právě ti, kterým byla tato představa suverenity v historicky obzvlášť připisována – například bílým buržoazním mužům – jsou pod tlakem, aby tuto kontrolu neustále obnovovali. To se pak může projevovat prostřednictvím teritoriální kontroly, představ o rodině nebo vymezováním se vůči jiným skupinám.
Příkladem je debata o migraci. Pokud někdo vnímá domnělý nepořádek ve veřejném prostoru a z toho vyvozuje, že problémem jsou určité skupiny, nejde o skutečný popis reality. Jde o psychickou stabilizaci: vnitřní pocit ztráty kontroly se přesouvá navenek.
Ačkoli si přeji, aby všichni lidé měli přístup ke kvalitní psychologické péči – včetně lidí s pravicovými názory – nevěřím, že se pravicových ideologií lze zbavit pomocí terapie. Základní otázkou tedy je: Jaké společenské poměry tyto příznaky vyvolávají?
Dalo by se tedy s ohledem na aktuální vývoj německé sociální politiky říci, že spolková vláda právě „likviduje“ sociální stát? Bylo by to již fašistické?
Omezování sociálního státu je v první řadě formou neoliberální politiky, která ničí budoucnost a rozvrací životní podmínky. Právě tím však tato politika vytváří podmínky, v nichž se fašistická politika může snáze uchytit.
V tomto omezování sociálního státu se však objevují prvky fašistické rétoriky, a to konkrétně v podněcování nenávisti proti lidem, kteří údajně nepracují dost tvrdě, a zejména pak proti chronicky nemocným. Už nejde jen o úsporná opatření, ale má to takový sadistický podtón, že člověk nabývá pocitu, jako by měl někdo být potrestán.
Přesto bych hned neoznačila každou antisociální politiku za fašistickou. Proti ní se můžeme a měli bychom se v prvé řadě bránit už jen proto, že je protispolečenská.
Rozhodující je něco jiného: čím více se zmenšuje materiální jistota, tím více se lidé upínají k těmto zdánlivým sférám, ve kterých ještě věří, že mohou o něčem rozhodovat. Fiktivní vlastnictví se stává atraktivnějším, když se ztrácejí reálné vyhlídky na lepší budoucnost.
Tyto obavy ze ztráty dnes prožíváme současně na několika úrovních: v ekologické rovině v důsledku klimatické krize, v sociální rovině kvůli omezování veřejných systémů sociální ochrany. Zatímco počet obětí veder stoupá, zdravotnický systém je drasticky omezován. Takový vývoj vyvolává nejasné obavy – a právě na to může navázat fašistická politika.
K tomu se přidává něco historicky nového: jedná se o první fašismus v éře kapitalocénuKapitalocén je termín označující epochu, v níž kapitalismus hluboce ovlivnil přírodu a ekosféru Země. Autoři této teorie (např. Jason W. Moore nebo Andreas Malm) ji datují do 16. století, kdy začala první velká vlna industrializace a globalizace.. Zastaralá politika, vojenské zbrojení a ničení ekologických životních základů přímo vtiskují smrtící násilí do budoucnosti planety. I kdyby byly všechny politické boje vyhrány, toto ničení přetrvá.
Ve své knize také popisujete historickou proměnu forem násilí a jak částečně mění svou orientaci. Pojmy jako „svoboda“ jsou dnes částečně přivlastňovány pravicovými hnutími. Jak si tyto posuny vysvětlujete?
Pokud se na to podíváme z pohledu, že jsme všichni vystaveni nepřiměřeným nárokům, že údajně patříme jen sami sobě a že se musíme prosadit v konkurenční společnosti, je pochopitelné, proč jsou takové posuny možné. Ani lidé, kteří sami zažili útlak, nejsou po osvobození automaticky osvobozeni od těchto vzorců.
Formální rovnost bez věcného základu může vyvolat hluboké dilema: člověk sice získal nové právní svobody, ale nezíská tím skutečnou jistotu ani moc rozhodovat o svém vlastním životě.
To se projevuje například v historických osvobozeneckých procesech. Po zrušení otroctví v USA nebo po skončení apartheidu v Jižní Africe nedošlo k zásadní změně vlastnických poměrů. Zatímco někteří mohli i nadále disponovat skutečným majetkem, nově získaná svoboda mnoha lidí zůstala bezvýchodná. Z toho vyplývá pokušení hledat příčinu vlastního pocitu ztráty u druhých. Skutečný majetkový řád mizí z dohledu a je nahrazen přeludem: někdo mi něco bere.
Člověk se může pokusit upevnit svou pozici tím, že ostatní vyloučí nebo je začne utlačovat. Může se ale také dále organizovat a bojovat za skutečné osvobození.
Řekla byste vzhledem k celosvětovému posunu k autoritářství, že tato psychodynamika platí po celém světě?
V posledních letech jsou tu opět impulsy, abychom hovořili o „fašismu“, právě od kolegů a kolegyň z globálního Jihu. Samozřejmě je rozdíl, zda se něco přiklání k hinduistickému nacionalismu, nebo k hnutí MAGA. Zdá se mi však, že dnes – ve světě, v němž se liberální demokracie založené na individualistickém pojetí vlastnictví vydaly na globální vítězný pochod a neoliberalismus tomuto vývoji otevřel dveře dokořán – můžeme na mnoha místech pozorovat podobnou dynamiku.
Považuji za smysluplné chápat fašismus jako specifickou politickou formu, která vychází z liberalismu. Poté, co byla vláda založená na vlastnictví zdánlivě překonána, se vlastnictví znovu objevuje v nové, propagandistické podobě. V Indii je například antikoloniální rétorika sama o sobě důležitou součástí nového fašistického projektu. V jistém smyslu se jedná o „postkoloniální“ fašismus.
V posledních letech jsme byli svědky toho, jak se s námahou vybudované a beztak křehké bariéry proti mezinárodnímu násilí stále více odbourávají. Patří k nim i některé spolehlivé aliance či mezinárodní úmluvy. Zejména v souvislosti s genocidou v Gaze panoval v Německu místy dojem, že tato pravidla byla téměř triumfálně obcházena.
Moje diagnóza proto zní: liberalismus se rozpadá způsobem, který není emancipační. Posouvá se doprava. Pouze pokud takové vzorce rozpoznáme, můžeme vůbec uvažovat o možnosti globálního odporu a internacionalistické politiky.
Na konci své knihy píšete: „Bohatství je nudné a doufejme, že ho bude stále těžší bránit. Opravené naopak dokazuje, že i uprostřed této nepříznivé doby se dá budoucnost znovu otevřít.“ Jakou roli hraje oprava?
Myšlenka levicového transformačního uvažování dlouho zněla takto: existuje bohatství, které bylo vytvořeno společnými silami, ale nachází se ve špatných rukou – stačí si ho jen vzít zpět. To dnes nestačí. Žijeme ve světě, v němž tato ideologie způsobila růstu sama o sobě obrovské škody: ekologickou spoušť, toxický odpad, ale také traumatizované lidi a společnosti.
Proto je potřebujeme opravu – nikoli jako návrat k dřívějšímu stavu, ale jako emancipační praxi, která svět opět učiní obyvatelným. Bez této formy opravy, jakou hraje roli například i v práci partnerů organizace medico, ať už jde o reparace – ale především o nápravu – koloniálních zločinů či klimatických škod, nebude žádná budoucnost. Nestačí jen bojovat za spravedlivější rozdělení. Musíme také jinak spolupracovat a žít. Antifašismus vlastně znamená „luxus pro všechny“. Tam, kde se lidé scházejí, to musí být opravdu krásné.
Proto se také domnívám, že sociální politika může mít antifašistický účinek: antifašismus znamená nepodporovat politiku projekce fantazmat a fiktivního vlastnictví, a měnit společenské podmínky, které je vytvářejí. Pokud budou mít lidé menší strach ze ztráty, část této dynamiky se oslabí. Samozřejmě tím nezmizí všechny autoritářské či rasistické vzorce, ale změní se společenský základ.
Eva von Redecker je německá filosofka a představitelka ekofeministického myšlení. Ve své práci propojuje politickou filosofii, kritiku kapitalismu, ekologii a otázky technologií. Je autorkou několika knih a spolu s počítačovou lingvistkou Aurélií Herbelotovou píše pro týdeník WOZ cyklus Maschinensturm KI, v němž analyzuje propojení politické ekonomie, umělé inteligence a futuristických vizí technologického průmyslu. V hamburském Schauspielhausu rovněž spolumoderuje diskusní cyklus Strojovna budoucnosti.
