Již celé století prožívá lidstvo kontrarevoluci. Kontrarevoluci, kterou zosnovali superbohatí a která je namířena proti myšlence, že si všichni zasloužíme žít ve skromném pohodlí, pracovat v bezpečí a být všeobecně uznáváni jako nositelé lidské důstojnosti – bez ohledu na pohlaví, barvu pleti, vyznání, společenskou třídu či sexuální orientaci, píše Lucy Hamiltonová v australském deníku The Shot.
Mocenské elity vnímají éru boje za občanská práva i protesty proti klimatickým změnám pouze jako nové masky závistivých, nevzdělaných mas, které si přišly vzít jejich nahromaděné bohatství.
Od počátku dvacátého století financovaly peníze společnosti Standard Oil akademiky, kteří lobovali u předchůdců Organizace spojených národů. Díky své pečlivé přípravné práci zajistili americkým korporacím možnost zmocnit se zdrojů globálního Jihu. Korporátní intelektuálové vypracovali novou politickou ekonomii, která měla zajistit vládu loupežných baronů. Hlásali „svobodu“, ve skutečnosti však utvářeli Orwellovu „botu, která dupe po lidské tváři – navždycky“.
Od nástupu Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové se těmto myslitelům podařilo prosadit ideologii sloužící plutokratům jako novou realitu. A dnes, o mnoho desetiletí později, je nerovnost v Americe přinejmenším stejně dramatická jako před Francouzskou revolucí.
Tentokrát však bez gilotin.
Elon Musk je náš první bilionář. Nyní stojí v čele bandy sociopatů, které vzrušuje pohled na to, jaké dokážou způsobit krveprolití. Stačí pár Muskových tweetů a zdravotní sestra v Belfastu se ocitne bez domova a v hrůze. Jaký smysl má taková moc?
Říkali nám, že hrozbou pro naši bezpečnost budou děti hrající Call of Duty. Ukázalo se však, že jí byly nadané děti hrající Civilization. Technologičtí fašisté věří, že mohou přetvářet národy podle svých představ; možná k tomu budou muset přispět snížením počtu obyvatel Země na „nejlepší“ milion a začít znovu s nadřazenou rasou. (Samozřejmě, média, která vlastní, dělají vše pro to, aby tuto část z naší vybájené reality vynechala.)
Muskův nový status je přímým důsledkem neoliberální agendy, která ovládla západní svět, jakmile nás Reagan a Thatcherová dostali do svých spárů. První experiment vládnoucí třídy této epochy však začal již o deset let dříve, a to s Augustem Pinochetem v Chile. Intelektuálové, kteří neoliberální program navrhli, navštívili různé latinskoamerické tyrany, kteří „restrukturalizovali“ své ekonomiky, a shledali je za dobrý vzor. Demokracie byla tyranií mas. Vyloučení obyvatelstva a zabíjení těch, kdo bránili jeho ožebračování, byly nezbytnými oběťmi ve jménu nové „svobody“.
Globálnímu Jihu by nikdy nebylo dovoleno stát v cestě ziskům imperiálních center severu. Místní (světlejší) aristokracie se k násilí s nadšením připojila a udávala své odborové vůdce tajné policii, aby s nimi naložila podle svého uvážení.
Intelektuální stratégové vymysleli „Index svobody“, v němž neoliberální intelektuálové z Heritage Foundation a deníku Wall Street Journal seřadili země podle míry jejich „svobody“. Na předních místech se umístily převážně ty nesnesitelné státy, které jsou příčinou uprchlické krize a masových vražd.
Koluje příběh, že Maggie Thatcherová nebo Ronald Reagan prohlásili, že Tony Blair a Bill Clinton byli jejich největšími úspěchy. Práce intelektuálů z Mont Pelerin Society si získala takovou podporu, že se potenciální lidové strany transformovaly v umírněnější verzi stran vlastnické třídy.
Dnes už ve Spojených státech zcela nezakrytě vidíme mechanismus, který zajišťuje, aby strana údajně zastupující většinu obyvatel zůstávala v zajetí určitých zájmů. Vidíme, jaké síly rozhodují o kariérním postupu v jejích řadách. Searchlight Institute a Majority Democrats jsou dvě nové nastrčené organizace, které přesměrovávají peníze na podporu vybraných kandidátů a produkují propagandu, jejímž cílem je zabránit socialistům, jako je Zohran Mamdani, aby vyhráli stranické primárky a mohli daný region zastupovat. Obvykle to nebývá takto okaté.
Ve Velké Británii je obyvatelstvo propagandistickým aparátem „jednoho procenta“ vybičováno k zuřivé nenávisti vůči Straně zelených. Strana Zacka Polanského je jedinou silou, která se zasazuje o restrukturalizaci Velké Británie po desetiletích ožebračování mas. Děti ve Velké Británii jsou dnes kvůli rozsáhlé podvýživě statisticky menší než generace jejich rodičů. Miliardáři a multimilionáři stojí ve frontě na podporu fašistické Reformní strany, takže Britové nemají šanci získat spravedlivější podíl ze zisku.
Britská Labouristická strana se řídí zájmy, které vycházejí z krajně pravicového think tanku Policy Exchange (v čele s „aspirujícím lordem“ Alexanderem Downerem) a jeho groteskního projektu „Budoucnost levice“. Jeho zakladatel, akademik Maurice Glasman, je ústřední postavou nábožensko-etnonacionalistického projektu zvaného národní konzervatismus. Je jedním z poradců premiéra Keira Starmera.
Starmer je dokonalým ztělesněním lídra labouristické strany pro tuto politiku „labourismu“ třetí cesty. Je to prázdný člověk, který umí pronášet patřičné projevy. Kanadský premiér Mark Carney je věrohodnější verzí téhož jevu. Kanada je porcována na kusy, aby jí supové mohli vyžrat vnitřnosti. Carney však působí jako skutečný odborník, pokud mu nevěnujeme dostatek pozornosti.
Dalším raným pokusem byl Nový Zéland, kde Roger Douglas z Labouristické strany zavedl „šokovou terapii“. „Rogernomika“ dovedla zemi k hluboké nerovnosti. Nyní jeden z Douglasových nástupců prosazuje stejný druh brutálních reforem, které ochuzují Novozélanďany a dělají radost dravým kapitalistům, jimž se otevírají všechny možnosti k zisku.
V Austrálii se Bob Hawke ještě před vytvořením labouristické vlády směřující k neoliberalismu vydal do Spojených států na schůzky s CIA. Snahy o budování národní ekonomiky sloužící Australanům po vzoru Whitlamovy vlády měly skončit. Odbory měly být zbaveny skutečného vlivu. Také my jsme byli jen koloniálním zdrojem surovin, z něhož imperiální centra moci chtěla čerpat a který chtěla ovládat. Měli jsme být řízeni tak, abychom věděli, kam patříme.
Další radostí pro vládnoucí elity bylo zjištění, jak účinná může být propaganda. Nová „věda“, která se vyvinula během první světové války, měla být využita k ovládání vzpurné pracovní síly, znechucené vlastním vykořisťováním. Lidé, kteří tuto novou technologii vyvíjeli – včetně průzkumů veřejného mínění, průzkumů trhu a rostoucího využívání nově vznikajících platforem hromadných sdělovacích prostředků rychle zjistili, že dokážou obyvatelstvo řídit docela efektivně.
Politika škrtů a úspor zničila již Výmarskou republiku
Prvním sociologem, který se tímto jevem zabýval, byl Australan Alex Carey. Zdokumentoval, jakou moc měly reklamní a obchodní rady, think tanky a krycí organizace při ovlivňování veřejného mínění proti našim vlastním zájmům. Jak zaznamenal, v USA v roce 1946 společnosti Opinion Research Corporation a Psychological Corporation zjistily 81% podporu pro opatření Úřadu pro správu cen (Office of Price Administration) zaměřená na prevenci válečného cenového spekulování. Od jara do podzimu však vlna propagandy tuto podporu srazila na 26 %. Úřad byl zrušen. Ceny potravin vzrostly o 28 %. Ostatní ceny o 15 %. Sponzoři reklamní kampaně byli nadšeni návratem k obvyklému vykořisťování.
Připomíná vám to referendum o Voice?The Voice to Parliament bylo referendum v Austrálii v roce 2023 o zakotvení poradního orgánu zastupujícího původní obyvatele (Aborigince a obyvatele Torresova průlivu) do australské ústavy. Návrh byl v referendu zamítnut přibližně 60 % hlasů; pozn. PQ.?
Díky novým technologiím a jejich fašistickým majitelům je globální propagandistická kampaň levnější a účinnější než kdykoli předtím. Pád dosavadní dominance tradičních médií v oblasti informovanosti občanů – jakkoli byla tato dominance hluboce problematická – vedl k tomu, že většina lidí se nyní potácí v atmosféře nedůvěry a dezinformací. Algoritmy a mikrocílení zpráv ve stylu společnosti Cambridge Analytica nadále podněcují nárůst hlasů nespokojených voličů, jejichž nespokojenost je směrována mimo skutečné cíle.
Historik Timothy Snyder označil tento aspekt propagandy za „sadopopulismus“. Jedná se o samonapájecí cyklus energie pro jedno procento. Čím více mocenské elity ekonomicky poškozují obyvatelstvo, tím více paliva mají k dispozici, aby ho nasměrovaly proti vybraným zranitelným menšinám. Čím více jsme rozděleni zuřivou, bezmyšlenkovitou nenávistí vůči muslimům či migrantům, trans lidem nebo feministkám, tím snadněji nás mohou oškubat. To vytváří nový zdroj bolesti, z něhož lze čerpat. Pro superbohaté to nemá žádné nevýhody.
Maggie Thatcherová prohlásila, že „neexistuje žádná alternativa“ k neoliberalismu, a jeho mírnější verze i nadále ovlivňuje naše středové politiky i zastánce občanských práv. Nahrazování skutečného boje za univerzální lidská práva pouhým rétorickým odhodláním nám místo revoluce přináší pouze duhové vlajky. Připouštíme genocidu Palestinců a cestu k vyhlazení trans lidí u nás doma, protože už nevidíme mechanismy, které nás drží v pasti.
Z této pasti není úniku, pokud neprohlédneme současný systém. Bez toho se nemůžeme vymanit z bludného kruhu, který nás stahuje do moře krve, než nás klimatická katastrofa dožene k hladomoru, hromadnému vymírání v důsledku smrtících vln veder a k trvalému životu v táborech pro vnitřně vysídlené osoby.
Vše závisí na tom, zda si uvědomíme, že miliardáři, multimilionáři a ti, kdo jim to umožňují, jsou nepřátelé, kteří se nás aktivně snaží zabít – ať už prostřednictvím jejich hrátek na sociálních sítích, nebo v roli vrahů z kanceláře.
Jak se chystáš probudit své kamarády?
