V lednu roku 2024 stál tehdejší německý ministr financí Christian Lindner v zimním kabátě na pódiu a mžoural očima. Nacházel se na velké demonstraci zemědělců, které se snažil přesvědčit, že je na jejich straně. K tomu využil zákeřný dogmatický výrok.
Zemědělce označil za pilnou střední třídu – zřejmě na rozdíl od údajně líných nezaměstnaných. Konkrétně řekl: „Už nesmíme déle tolerovat, aby lidé pro své peníze odmítali pracovat.“
Tím nepřímo odkázal na předsudek, který zná každý. Kdo je chudý, je líný, a proto si za to může sám. Takovéto příběhy přispívají k jednomu z největších skandálů naší doby: na světě sotva existuje bohatá země, ve které by bylo bohatství rozděleno tak nerovnoměrně jako v Německu. Dvě nejbohatší rodiny vlastní více než chudší polovina obyvatelstva.
Míra nerovnosti, která je ve společnosti považována za přiměřenou, totiž závisí také na ideologii, která v ní převládá. A tedy i na tom, jaké přesvědčení si většina osvojila. Tato dogmata mohou na první pohled znít neškodně, a přesto nám jako společnosti uškodit, jak ukazují tři příklady z následujícího textu.
Co jsou to přesvědčení?
V každé společnosti existují obecně přijímané předpoklady, které si mnozí z nás osvojí již v raném věku a které se pak bez zpochybnění předávají dál. Tato přesvědčení mohou tvořit ucelený systém. Pak je obzvlášť těžké je zpochybnit. To platí i pro tři z nich, o nichž jimiž se tento článek blíže zabývá: „Každý svého štěstí strůjcem“, „O penězích se nemluví“ a „Daně jsou zlo“.
Není nutné nějaké přesvědčení explicitně vyslovit, aby se šířilo dál. Stačí například neptat se ostatních na jejich příjem nebo majetkovou situaci, čímž přispíváme k tomu, že peníze zůstávají tabuizovaným tématem.
„Každý svého štěstí strůjcem“
„Němci si své štěstí nejraději berou do vlastních rukou,“ oznámil v roce 2019 institut Sinus. V rámci průzkumu souhlasilo 67 % respondentů, že každý je strůjcem svého štěstí.
Pro Martyna Linartasovou, která se zabývá výzkumem nerovnosti, je tento dogmatický předpoklad jedním z nejúčinnějších narativů, které nerovnost udržují.
Dogma vyjadřuje přesvědčení, že moje „štěstí“ jakožto jednotlivce je něco, co se odehrává odděleně od zbytku světa. Prostě si ho vezmu, v případě pochybností i na úkor ostatních. A v tomto procesu je každý zodpovědný sám za sebe. To klade silný důraz na jednotlivce a na hledání individuálního štěstí prostřednictvím seberealizace. Úspěch člověka závisí výhradně na tom, jak moc se snaží.
To znevažuje lidi, kteří potřebují státní podporu: prostě se dostatečně nesnažili nebo chtějí, aby za ně pracovali jiní. Proto může existovat i něco jako pracovitá střední třída, která musí živit jiné, líné skupiny, které zkrátka nic nedokázaly. Moje individuální snaha o štěstí se tak mění v boj jeden proti druhému.
V naší společnosti však individuální úspěch člověka souvisí především s jeho výchozími podmínkami: kdo přijde do země bez jazykových znalostí, komu nejsou uznány vzdělávací tituly a kdo po léta nedostane pracovní povolení, ten se sotva může seberealizovat. A to zcela bez ohledu na to, jak moc by chtěl.
Stejně tak se mnoho lidí ocitá ve stáří v chudobě, a to ne proto, že by celý život lenivěli, ale například proto, že jim stát prostřednictvím systému rozdělení daní mezi manžele dal podnět, aby se vzdali výdělečné činnosti nebo pracovali v minijobech. Svalovat vinu za takové strukturální problémy na jednotlivce má smysl opravdu jen tehdy, pokud se takovými narativy snažíme podpořit nespravedlnost systému.
Ani v případě sociální podpory se obraz, který se snažil vykreslit Christian Lindner, neshoduje s realitou: z 5,5 milionu lidí, kteří v roce 2023 pobírali tzv. občanský příjem (Bürgergeld; pozn. PQ), bylo ve skutečnosti pouze 1,6 milionu lidí schopných výdělečné činnosti a nezaměstnaných. Zbývající čtyři miliony tvoří děti žijící v chudobě, chronicky nemocní nebo lidé se zdravotním postižením. K tomu je třeba připočítat ještě osoby, které nemohou pracovat kvůli péči o blízké, a příjemce doplňkových dávek, jejichž příjmy nestačí na živobytí.
„O penězích se nemluví!“
Tuto větu zná většina z nás a zní tak nějak neškodně a věrohodně. Co však málokdo ví: tento výrok pochází od Johna Paula Gettyho. Getty byl ve své době nejbohatším mužem světa a své jmění vydělal ropou. Nejvíc však proslul svou lakotou a bezcitností.
To zašlo dokonce tak daleko, že odmítl zaplatit výkupné za svého šestnáctiletého vnuka, kterého v roce 1973 unesla ’Ndrangheta, tedy kalábrijská mafie. Teprve když vnukovi uřízli ucho, Getty zaplatil, ale částku výkupného srazil ze 17 na 2,8 milionu a později ji spolu i s úroky od svého vnuka vymáhal.
Unesený vnuk později zdědil miliardy, ale únos, během něhož byl více než pět měsíců držen v zajetí a týrán, ho poznamenal na celý zbytek života: zemřel ve věku 54 let, z nichž 30 strávil na invalidním vozíku a ochrnutý v důsledku předávkování heroinem.
Právě ten, kdo byl penězi tak posedlý, že je nechtěl utratit ani za záchranu vlastního vnuka, se tedy rozhodl, o penězích raději nemluvit.
Ne že by se tak choval každý, kdo si toto přesvědčení osvojil. Ale pokud se společnost shodne na tom, že se o penězích nebude mluvit, je to výhodné především pro ty nejbohatší: nikdo si tak totiž nevšimne, jaké jmění nashromáždili – a odkud ho vlastně vzali.
Některá z největších německých jmění, například jmění dědiců společnosti BMW, tak lze přímo připsat úzkému propojení předků s nacistickým režimem. To popisuje David de Jong ve své knize „Braunes Erbe“ (Hnědé dědictví, čeky vyšla pod titulem „Miliardáři ve službách nacistů: Temná historie nejbohatších německých dynastií“).
Pokud se nemluví o penězích, nikdo si ani nevšimne, že muži dostávají za stejnou práci ve stejné firmě vyšší plat než ženy. A také to ztěžuje přístup k informacím o tom, jak své peníze smysluplně investovat.
Nemluvit o penězích znamená také neklást důležité otázky: například zda je spravedlivé a prospěšné pro společnost jako celek, když se někteří lidé topí v penězích, zatímco více než dva miliony dětí jsou ohroženy chudobou.
„Musíme si promluvit o penězích“ by proto byla moderní a hlavně smysluplná alternativa, jak nahradit staromódní rčení, že „o penězích se nemluví“.
„Daně jsou zlo“
K tématu daní neexistuje žádná výstižná fráze, kterou bychom všichni znali. A přesto se jedná o příběh, který jsme všichni tak či onak zažili a hluboce si ho vtiskli do paměti.
Jak běžné a přijímané jsou daňové podvody, si uvědomuji pokaždé, když navštívím dražší restauraci: tam se po jídle každého hned ptají, zda potřebuje účtenku za pohoštění, i když se zcela zjevně jedná o rodinnou večeři. Vyúčtovat soukromou večeři jako firemní výdaj není nic jiného než daňový podvod. A přesto je to pro mnoho lidí ta nejběžnější věc na světě a účtenka za pohoštění se nepředává třeba v nepozorovaném okamžiku pod stolem, ale zcela viditelně.
A neděje se to zdaleka jen tam: daňoví poradci a dobře placení daňoví právníci pomáhají každému, kdo si to může dovolit, „optimalizovat“ daně (tj. se jim vyhnout). Podle odhadů University of London přichází německá státní pokladna kvůli daňovým únikům ročně o více než 100 miliard eur, k tomu se přidává legální vyhýbání se daním ze strany fyzických osob a podniků.
Daňové úniky jsou přitom málokdy kritizovány za to, čím ve skutečnosti jsou: odmítnutím spolupodílet se na chodu společnosti úměrně k vlastním možnostem.
Všichni vnímáme daně jako něco ryze nepříjemného, což se odráží i v mnoha příkladech našeho jazykovém projevu. Mluvíme tak o „daňovém zatížení“ a o „daňových mezerách“ či „daňových oázách“, do kterých lze před daněmi uniknout.
Žijeme v době, kdy se projevují následky 40 let neoliberální politiky: většina lidí si pod pojmem „stát“ nepředstavuje společenství, které nás všechny podporuje, ale byrokratického netvora, který brání volnému rozvoji trhu a jednotlivců. V této ideologii je třeba stát co nejvíce omezit, aby to soukromí aktéři mohli udělat lépe.
Tento způsob uvažování nahrává především těm, kteří těží ze slabého státu: tedy velmi bohatým lidem, velkým podnikům a obecně těm, kteří mají prostředky na to, aby si za peníze koupili vše, co by jinak patřilo do kompetence státu.
Stát je samozřejmě často neefektivní a příliš byrokratický, ale je také jedinou institucí, která může převzít určité úkoly, aniž by se musela řídit ziskem.
Úlohou státu je zajistit všem rovné životní šance. Čím méně moci má a čím více moci je v rukou oligarchů a podniků zaměřených na zisk, tím horší se stává život pro velkou většinu lidí. Proto je přesvědčení, že daně jsou břemeno, kterému je třeba se vyhnout, skutečně nebezpečné a veskrze kontraproduktivní.
Daně jsou naším příspěvkem ke společnému blahu. Z nich se financují věci, které patří nám všem dohromady: školy, silnice, parky a nemocnice. Ale také důležitý základní výzkum, bez něhož by dnes neexistoval internet, iPhone ani vakcíny proti covidu. Stát je tedy také předpokladem moderního hospodářství. To, že existuje, je historickým úspěchem; mnoho lidí před námi bojovalo právě za takovou společnost, kterou financují všichni.
Lindner ostatně nedokázal zemědělce přesvědčit, že je skutečně na jejich straně, i když se chopil výše zmíněných příběhů. Celou dobu jeho dvacetiminutového projevu zemědělci propískali.
