Christian Neuhäuser je spisovatel a profesor filosofie. Intenzivně se zabývá tématem bohatství. V rozhovoru pro magazín Utopia vysvětluje, proč si myslí, že je třeba stanovit horní hranici bohatství a příjmů, jak to souvisí s ochranou klimatu a proč bohatství ohrožuje demokracii.
„Existuje řada důvodů, proč o bohatství skutečně uvažovat jako o problému, a ne jako o individuálním štěstí“, říká Christian Neuhäuser v rozhovoru pro Utopii. Od roku 2014 působí jako profesor filozofie a výkonný ředitel Institutu filozofie a politických věd na univerzitě TU Dortmund. Ve svých knihách Neuhäuser označuje myšlenku zbohatnutí prací za mýtus a zabývá se metodami spravedlivějšího rozdělování peněz. Věnuje se také teorií limitarianismu. Tato teorie se ve filozofii spravedlnosti zabývá tím, zda lidé mohou mít příliš mnoho peněz.
Proč potřebujeme horní hranici bohatství?
Utopia: Pane Neuhäusere, v roce 2014 jste odešel z funkce ředitele pro studium na Univerzitě v Lucernu, protože jste měl pocit, že váš vysoký příjem je nemorální. Něco takového slyšet je dost vzácné.
Christian Neuhäuser: Ano (směje se), to mi pomohlo při rozhodování. Jen jsem si vždycky myslel, že peníze by se neměly brát příliš vážně – i když jsem v dětství zažil chudobu, a proto rozhodně věřím, že je dobré být finančně zajištěný. Ve Švýcarsku jsem vedl vzdělávací kurzy pro lékaře a manažery a dostal jsem se do bubliny, kde byly peníze pro lidi neuvěřitelně důležité a hojné. Začal jsem si libovat v luxusu, i když jsem o to nestál. To, že si ho nemůžete dovolit, pomáhá.
Neuhäuserova definice: Člověk je bohatý, pokud má výrazně více, než potřebuje k důstojnému životu
Utopia: Od kdy je tedy člověk bohatý?
Neuhäuser: Myslím, že to musíme definovat v kontextu lidské důstojnosti. Pokud jste absolutně nebo relativně chudí, máte příliš málo na to, abyste mohli žít důstojně. Bohatství působí opačně než chudoba. Bohatý jste tedy tehdy, když máte podstatně více, než potřebujete k důstojnému životu. Pokud máte jako jednotlivec v Německu majetek ve výši čtyř milionů eur, čistý příjem 8000 nebo 10 000 eur a více – pak jste bohatý, řekl bych.
Robeynsová: „Nikdo si nezaslouží být superbohatý“
Utopia: Nejste jediný, kdo si myslí, že je to příliš – existuje celé hnutí, které věří, že má smysl omezit bohatství, a zabývá se otázkou, jak toho nejlépe dosáhnout: limitarianismus. Je tato teorie nová?
Neuhäuser: Ne úplně. Limitarismus je postoj, že musí existovat horní hranice legitimního bohatství. Podle této teorie je tedy přípustné bohatství nad touto hranicí zakázat nebo alespoň výrazně omezit. O tom, jak se vypořádat s bohatstvím, diskutovali již lidé jako John Stuart Mill a George Washington – tato myšlenka tedy není nová, ale limitariánské hnutí ano. I když je tato teorie omezení bohatství velmi utopická, přesto se toto hnutí obrací na naši společnost a ukazuje nám, kam se vlastně musíme posunout, místo aby pouze popisovalo ideální svět.
Nestojí za bohatstvím prostě jen individuální štěstí?
Utopia: A kam se tedy musíme posunout?
Neuhäuser: Myslím, že si jako společnost musíme položit otázku, kolik bohatství si chceme dovolit. Existuje řada důvodů, proč by bohatství mělo být skutečně vnímáno jako problém, a ne jako individuální štěstí. Například ne každý může být bohatý, protože být bohatý přece znamená mít výrazně více než ostatní.
Utopia: Říkáte, že existuje řada důvodů. Jaké konkrétně?
Neuhäuser: Bohatství může společnosti způsobit značné škody. Více než polovina bohatství v Německu je v rukou pouhých 10 % obyvatel. To znamená, že těchto deset procent má značnou tržní, a tedy i politickou moc. To je demokratický problém, protože politický hlas každého občana by měl ve skutečnosti mít stejnou váhu. Kromě toho se peníze často utrácejí za luxusní zboží, ale mohly by být mnohem lépe využity pro sociální a udržitelné účely.
Klimatický zabiják číslo jedna: bohatství a finance
Bohatství kromě toho také ohrožuje stejný respekt pro všechny členy společnosti – a pokud chceme společnost bez chudoby, musí být bohatství naopak také výjimečným jevem. Bohatství také masivně přispívá ke změně klimatu a ničení životního prostředí. Jednak proto, že se investuje mnoho peněz do projektů škodících životnímu prostředí, jednak proto, že se vytváří něco jako statusová společnost, v níž jsou určité statusové symboly důležitější než ochrana životního prostředí.
„Roční příjem ve výši jednoho milionu eur představuje hranici“
Utopia: Jedním ze způsobů, jak to změnit, je omezit bohatství. Konkrétně a v číslech: kde by taková hranice mohla ležet?
Neuhäuser: Řekl bych, že hranicí je roční příjem ve výši jednoho milionu eur. Pro společnost je však mnohem důležitější omezení majetku. V této oblasti panuje příliš velká nerovnost. Proto by první majetkovou hranicí mělo být maximálně 100 milionů eur. Tu je pak možné nadále snižovat.
Utopia: Kdo by měl tuto hranici stanovit? Jednotlivci nebo politikové?
Neuhäuser: Toto konkrétně byla spíše politická idea. U jednotlivců bych z morálního hlediska stanovil daleko přísnější měřítko. Každý, kdo má čistý příjem vyšší než 100 000 eur ročně, by měl začít rozdávat vše, co je nad tuto částku. Samozřejmě, že jsou vždy relevantní i individuální otázky, například péče o příbuzné. V případě majetku by takovou hranicí mohl být jeden milion eur. To však závisí také na cenách nemovitostí ve městě, kde žijete.
Utopia: Když říkáte rozdat, myslíte tím darovat?
Neuhäuser: Přesně tak. Dokud to nebude organizovat stát, měly by být peníze věnovány na prospěšné účely. Existuje také myšlenka, aby o účelu daru rozhodovala občanská rada namísto bohatého jednotlivce. Tento experiment v současné době probíhá v Rakousku. Marlene Engelhornová, dědička společnosti BASF, věnovala takové občanské radě 30 milionů eur. Tam o tom, jak s nimi naložit, v současné době rozhoduje 50 vybraných lidí, kteří jsou reprezentativními zástupci společnosti.
Marlene Engelhornová: Superbohatství? Děkuji, nechci.
Vejtahové s příliš velkým sebevědomím
Utopia: Na sociálních médiích je právě silně zastoupen názor, že superbohatí si své bohatství zasloužili. Dokážete tento úhel pohledu pochopit?
Neuhäuser: Ne (směje se). To, co právě zažíváme na sociálních sítích, je směs faktů a fake news. Pravděpodobně se často jedná o vejtahy, kteří mají příliš velké sebevědomí a měli štěstí – například lidé, kteří zbohatli na trhu s nemovitostmi. To není žádný šílený úspěch, díky kterému byste si zasloužili být bohatí – je to prostě úspěch založený na štěstí.
Utopia: Takže podle vás si bohatství nelze zasloužit, ať už pracujete jakkoli tvrdě?
Neuhäuser: Teorie spravedlnosti říká, že výdělek musí být úměrný práci. To znamená, že pokud vydělám tisíckrát více než někdo jiný, musel jsem pracovat tisíckrát tvrději než někdo jiný. Když se podíváme například na lidi, kteří pracují v nemocnicích, 40 hodin týdně, někdy dělají noční směny – pak vidíme, že tito lidé pracují neuvěřitelně tvrdě. Podle teorie spravedlnosti byste museli pracovat mnohem tvrději než tito lidé, abyste ospravedlnili výrazně vyšší výdělek. Pokud tedy vydělávám desetkrát více, musím pracovat desetkrát tvrději. A to není možné. To je prostě nesmysl. Jinými slovy: na takové bohatství se nedá vydělat.
Luxus a bohatství: Udržitelné naparování
Bohatství kromě toho vyplývá z blahobytu dané země: na infrastruktuře, na lidech, kteří zde pracovali a něčemu se naučili, na technickém rozvoji. Vážně se divím, jak mohou lidé věřit fikci, že si vše vypracovali sami. Mimochodem, i proto by měla smysl velmi vysoká daň z vývozu kapitálu – jinými slovy, daň z majetku, který byl vytvořen v Německu a poté přemístěn do zahraničí. Pak by země profitovala i z toho, když lidé, kteří zde zbohatli, se vystěhují i se svým bohatstvím.
„Levice si to příliš usnadňuje“
Utopia: Když už mluvíme o daních, existuje hnutí, které požaduje „daň z bohatství“. Na stranické úrovni je to například i požadavek Levice.
Neuhäuser: Pokud bychom chtěli zavést daň z bohatství, museli bychom zároveň změnit ekonomický systém. Ten by musel zajistit, že ekonomika zůstane efektivní, i když se změní vlastnické struktury. Je třeba říci, že Levice – jako strana, ale i jako sociální hnutí – si to často příliš usnadňuje, protože otázky ekonomické efektivity jednoduše ignoruje.
Utopia: Například?
Neuhäuser: Pokud zavedeme vysokou dědickou daň nebo daň z majetku, je velmi pravděpodobné, že mnoho kapitálu bude odvedeno do zahraničí. To zastaví investice do německé ekonomiky. Na to potřebujeme řešení. Podle mého názoru musíme přejít k takzvané majetkové demokracii – jinými slovy, vlastnictví výrobních prostředků, tedy zdrojů potřebných k výrobě zboží, musí být více rozprostřeno mezi obyvatelstvo. To by mohlo v budoucnu znamenat, že například podnik již nebude moci být odkázán pouze jedné osobě, ale skupině – a tato skupina pak bude podnik vlastnit společně. Totéž platí pro majetek.
Utopia: Může něco takového fungovat?
Neuhäuser: Ne samo o sobě. Potřebujeme nový ekonomický narativ, jiný systém pobídek. Doposud se často komunikovalo, že bohatství je naší pobídkou k práci. V Německu však máme také řadu podnikatelů, kteří vlastní kadeřnictví nebo pekárnu – z toho člověk nezbohatne, ale přispívá to něčím společnosti, obecnému blahu. Existují tedy i jiné motivační systémy než bohatství. Proto potřebujeme nový příběh, který to ocení a bude lidi motivovat jiným způsobem.
Co mají společného ochrana klimatu a limitarianismus
Utopia: Musí tedy tuto změnu iniciovat pouze vláda, nebo ji může urychlit i společnost?
Neuhäuser: Limitaristické hnutí vidí velmi silnou odpovědnost politiků. Můj názor však je, že bychom si neměli myslet, že to politici musí ihned napravit. Často jsou ve střetu zájmů, protože jsou částečně závislí na společenských elitách. Potřebujeme tedy široké politické občanské hnutí. V současné době žádné takové hnutí nevidím – existuje však hnutí na ochranu klimatu. A pokud si uvědomí, že svých cílů může dosáhnout pouze tehdy, pokud bude brát v úvahu i sociální otázku – pak v tom vidím velký potenciál.
Změna klimatu ohrožuje globální ekonomiku
Utopia: Takže ochrana klimatu a limitarismus jsou spolu vlastně úzce propojeny?
Neuhäuser: Přesně tak. Tato hnutí by si měla uvědomit, že vlastně bojují za stejnou věc – i když to tak na první pohled vždy nevypadá. Obě se zasazují o otázky spravedlnosti. Extrémně bohatí lidé představují pro ochranu klimatu problém ve dvou ohledech: mají extrémně vysokou uhlíkovou stopu a velkou politickou moc. Ochrana klimatu však často není v jejich zájmu – vzpomeňme například na rodiny, které vlastní velkou část automobilového průmyslu. Druhou věcí je, že ochrana klimatu a přizpůsobení se klimatu jsou neuvěřitelně nákladné. Zvládneme je pouze tehdy, pokud budeme ochotni za ně kolektivně a spravedlivě platit.
Christian Neuhäuser je profesorem politické filozofie na Technické univerzitě v Dortmundu. Ve svém výzkumu se zaměřuje na teorie důstojnosti, teorie odpovědnosti, filosofii ekonomie a filozofii mezinárodních vztahů. Je členem Zelené akademie Nadace Heinricha Bölla a redaktorem časopisu Journal for Business, Economics & Ethics. Vystudoval filozofii, sinologii a sociologii v Göttingenu, Berlíně a Hongkongu a získal doktorát na Postupimské univerzitě s prací na téma „Korporace jako morální aktéři“.
