V důsledku klimatické krize směřuje Země k „volnému pádu“, vysvětluje německý fyzik Anders Levermann. Zatím ještě není jasné, jaké bude mít nadcházející nestabilita důsledky.
Rostoucí nepředvídatelnost počasí a klimatu představuje hrozbu pro společnost i hospodářství, uvádí klimatolog Anders Levermann v aktuálním komentáři ve vědeckém magazínu Nature. Fyzik z německého Postupimského institutu pro výzkum dopadů změny klimatu (PIK) se již dlouho zabývá body zlomů zemského klimatického systému, tedy kritickými prahovými hodnotami, jejichž překročení spustí nezvratné procesy, které změnu klimatu ještě zesilují. V rozhovoru hovoří spolautor světových klimatických zpráv o systému, který se začíná vymykat kontrole, a o nezbytné strukturální změně.
Standard: Evropa zažívá bezprecedentní sérii vln veder a teplotních rekordů. Je to již známkou toho, že se planeta – jak jste to formuloval – v souvislosti s klimatickou krizí řítí k „volnému pádu“?
Anders Levermann: To zatím ještě nebylo důkladně prozkoumáno. Pozorujeme silný nárůst extrémních a kolísavých povětrnostních jevů v důsledku klimatických změn. Kolegové z Londýna již prokázali, že bez klimatických změn způsobených člověkem by nedávná vlna veder byla extrémně nepravděpodobná. Dosud jsme však téměř neprozkoumali otázku, zda takové jevy již souvisejí s procesy bodu zvratu.
Co přesně myslíte pojmem „volný pád“?
Pokud překročíme bod zlomu, systém přejde do jiného stavu. Někdo by si mohl myslet, že k tomuto zlomu dojde okamžitě. Dochází k němu však v průběhu desítek let. Takový volný pád je ale nezvratný a bude určovat vývoj v následujících dekádách. Musíme tedy prozkoumat, co to znamená, když se klima ocitne ve fázi kolapsu.
Mnoho let se již zabýváte body zlomů v klimatickém systému. Nyní tvrdíte, že největší nebezpečí těchto vývojových trendů bylo dosud přehlíženo. Co tím máte na mysli?
Klimatické modely, které popisují i body zvratu, musí vypočítávat vývoj celé planety v průběhu velmi dlouhých časových úseků a zároveň simulovat mnoho různých scénářů. Proto se pozornost soustředila především na dlouhodobé trendy – méně pak na krátkodobější předpovědi počasí a jeho výkyvů. Během zvratů začne klima kolísat a dochází k enormně velkým výkyvům. Dosud jsme to považovali za systém včasného varování, ale téměř jsme nezkoumali, jaké dopady to bude mít na ekonomiku a společnost. Kromě toho musíme také pochopit, co se stane po překročení bodu zvratu klimatických systémů. Čas po překročení bodů zlomu je totiž naší budoucností.
Kde se v současné době nacházíme?
Některé systémy již překročily svou kritickou hranici nebo se k ní velmi přiblížily. V západní Antarktidě a u grónského ledového štítu již byla teplotní hranice překročena. Další systémy, jako je odumírání amazonského deštného pralesa nebo tání permafrostu, by mohly následovat v příštích desetiletích. U mořských proudů to v současné době jednoduše nedokážeme říci, ale riziko je obrovské.
V současné době jde u ochrany klimatu také o zabezpečení dodávek, konkurenceschopnosti a geopolitickou nezávislost.
Anders Levermann
A co nás čeká?
Mezi překročením kritické teplotní hranice a skutečným kolapsem systému mohou uplynout desítky let. Ledový štít nezmizí ze dne na den. Jakmile však tento proces začne, nabere vlastní dynamiku. Systém se začne chovat nepředvídatelně. Právě o této přechodné fázi toho zatím víme příliš málo. V přechodné fázi se budeme nacházet po dobu nejméně tří generací. Musíme pochopit, co se bude v té době dít s počasím, zatímco budeme padat z útesu. Některé procesy se potáhnou po tisíciletí, ale s nimi spojené nepředvídatelné extrémy a především výkyvy počasí mají okamžité dopady a mohou představovat obrovský problém pro ekonomiku.
Musíme se vzhledem k této volatilitě prostě naučit žít s nejistotou?
Na jednu stranu ano. Na druhou stranu samozřejmě musíme zabránit tomu, aby se situace ještě více zhoršovala. Když dnes spalujeme fosilní paliva, uvolňujeme do atmosféry oxid uhličitý, který byl po miliony let vázán – to si musíme uvědomit. Již jsme způsobili oteplení Země o 1,5 stupně. Teplota bude stoupat tak dlouho, dokud budeme spalovat uhlí, ropu a plyn. Musíme tedy snížit emise CO2 na nulu. To znamená, že potřebujeme strukturální změnu.
Působíte v oblasti politického poradenství a jste spoluautorem zpráv o globálním klimatu. Je změna klimatu v politice stále podceňována?
V současné době procházíme obdobím, kdy je klimatická politika v mnoha oblastech opět potlačována. Vidíme to v Evropě a obzvláště výrazně v USA. Zároveň se však rizika stále zvyšují. Myslím si, že mnoho lidí stále vnímá ochranu klimatu jako jakýsi idealistický ekologický projekt. Přitom se nyní projevují závislosti v oblasti energetického zásobování – například když je uzavřen Hormuzský průliv nebo když došlo ke konfliktu s Ruskem. Víme také, že jaderná energie je velmi nestabilní, když například ve Francii musí být každé léto odstavovány jaderné elektrárny, protože řeky již nestačí k jejich chlazení.
Na druhou stranu jsme už ušli dlouhou cestu: ještě před několika lety byly obnovitelné zdroje energie dražší než fosilní paliva. Před třemi lety se to obrátilo. V současné době už ochrana klimatu souvisí také s bezpečnosti dodávek, konkurenceschopnosti a geopolitické nezávislosti.
Ve své knize „Die Faltung der Welt“ (Poskládání světa) popisujete způsob, jak skloubit blahobyt s dodržováním planetárních limitů. Jak tento přístup funguje?
Pokud systému, který se chce posunout vpřed – jako je naše společnost nebo ekonomika – stanovíme přísný limit, například že již nesmí emitovat CO2, najde si nové způsoby, jak se dále rozvíjet. Stát přitom nesmí předepisovat každý krok, protože by to brzdilo inovační sílu. Jde tedy o propojení svobody a jasně stanovených hranic. Tak funguje demokracie: omezujeme věci, které nechceme. V rámci těchto hranic panuje velká svoboda pro inovace a kreativitu. V minulosti však byl koncept takzvané technologické otevřenosti?Pod záminkou údajné. „technologické otevřenosti“ (Technologieoffenheit) otevřeli němečtí konzervativní politikové mezeru pro fosilní průmysl, aby mohl nadále fungovat jako doposud. Modernizace průmyslu se tak stala dalším bojištěm pravicových kulturních válek, vedených proti jakémukoliv pokroku; pozn. PQ. zneužíván k tomu, aby se nemuselo nic dělat. To nejde. Hranice musí být jasné, jinak žádný pokrok nenastane.
V pátek vyšlo najevo, že EU hodlá v rámci systému obchodování s emisemi výrazně zpomalit snižování emisí skleníkových plynů. Do jaké míry to zpomalí odklon od fosilních paliv?
Je dobře, že systém obchodování s emisemi zůstává v zásadě zachován, zároveň se však jeho tempo zpomaluje. Je důležité si uvědomit, že tento systém pomáhá ekonomice uskutečnit strukturální změnu směrem k udržitelnému způsobu výroby. Z čistě ekonomického hlediska nemá zpomalování tohoto procesu velký smysl. Do budoucnosti se prostě dostaneme pomaleji. To opravdu chceme?
I kdyby Evropa svých cílů dosáhla – mnoho nezvratných procesů probíhá po celá desetiletí či století. Je vůbec ještě možné omezit jejich dopady?
Pokud budeme úspěšní, můžeme globální oteplování omezit na méně než dva stupně. V podstatě neexistuje jiná alternativa. Samozřejmě jsme měli jednat dříve. Z toho však nevyplývá, že teď už stejně nic nemůžeme dělat. Každá desetina stupně méně znamená daleko menší rizika.
V loňském roce byla stažena a musela být metodicky upravena hojně diskutovaná studie v časopise Nature o ekonomických dopadech klimatických změn, na které jste se také podílel, což vyvolalo značnou kritiku. Škodí takové debaty klimatickému výzkumu?
Jednalo se o metodickou chybu, což je nepříjemné. Na věci to však nic nemění. Mezitím vyšlo několik nových studií – mimo jiné ze Stanfordu a Harvardu – které dospěly k velmi podobným výsledkům.
Budeme tedy muset počítat s velkými ekonomickými ztrátami, pokud se nyní nepřijmou razantní opatření?
Pokud Evropa dováží fosilní paliva, peníze za ně proudí do Ruska, Íránu a Saúdské Arábie. To představuje náklady pro nás a naši ekonomiku. Pokud naopak v Evropě stavíme větrné parky, instalujeme solární elektrárny a modernizujeme elektrické sítě, investujeme do naší vlastní infrastruktury a peníze zůstávají v našem hospodářství. To je zásadní rozdíl. O tom se podle mého názoru stále mluví příliš málo. Často se mluví pouze o nákladech na ochranu klimatu, nikoli o nákladech nečinnosti nebo o ekonomických příležitostech, které tato transformace přináší.
Anders Levermann, narozený v roce 1973 v Bremerhavenu, je fyzikem a vede oddělení výzkumu komplexity v Postupimském institutu pro výzkum dopadů změny klimatu (PIK). Od roku 2004 se podílí na zprávách Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Kromě více než 150 vědeckých publikací je autorem knihy „Die Faltung der Welt“ (2023).
