Ti, kdo nejvíce přispěli ke klimatické krizi, by měli podporovat ty, kteří v důsledku změn klimatu trpí nejvíce. Z toho by měli prospěch všichni.
Byl počátek února a panovalo neobvyklých 21 stupňů. Diplomaté, vědci a političtí představitelé z celého světa se sešli v konferenčním centru v Chantilly, malém předměstí Washingtonu D.C. Cíl: delegáti měli vypracovat první mezinárodní dohodu o boji proti změně klimatu. Psal se rok 1991.
O tom, zda člověk průmyslem založeným na fosilních palivech způsobuje globální oteplování, se příliš nediskutovalo. Důkazy o tom byly k dispozici již dvě generace. Co s tím? Na to bylo teprve třeba najít odpověď.
Evropští delegáti chtěli stanovit závazné emisní limity pro každou zemi. Američtí zástupci to okamžitě zablokovali – v té době byly Spojené státy stále zdaleka největším světovým producentem emisí CO2. Konference málem skončila bez dohody. Japonská delegace nakonec předložila zmírněný návrh bez závazných emisních cílů, který přijaly i USA.
Hlavní aktéři dali jasně najevo, že se nezaváží k zastavení klimatických změn.
Skupina malých zemí se marně pokoušela prosadit svůj názor. Aliance malých ostrovních států, v čele s malou tichomořskou zemí Vanuatu, navrhla nový model: země nejvíce postižené klimatickými změnami by měly dostávat finanční prostředky a podporu od těch zemí, které k těmto změnám nejvíce přispěly.
Tento návrh neměl šanci na úspěch. Někdy však právě ty nápady, které nezískají podporu většiny, mohou být dobrým vodítkem pro budoucnost.
33 let po konferenci v Chantilly vzrostly jak emise, tak globální teploty rychleji, než se očekávalo. Krize, o nichž se v roce 1991 ještě pouze spekulovalo, jsou dnes realitou: zažíváme extrémní povětrnostní jevy, okyselování oceánů, prudký vzestup hladiny moří, obrovské sucha, rozsáhlé požáry a neúprosná vedra. Pro Alianci malých ostrovních států a další rozvojové země jsou tyto události zpravidla mnohem ničivější než pro velké ekonomiky.
Je pravda, že i v oblasti klimatické politiky se od roku 1991 mnohé změnilo. USA sice nadále odmítají závazné emisní cíle, ale jejich emise od roku 2005 klesají – díky přísnějším předpisům a rozvoji obnovitelných zdrojů energie. Po desetiletích tlaku ze strany malých ostrovních států a dalších zemí hlasovaly USA na světové klimatické konferenci v roce 2022 v Egyptě dokonce pro zřízení fondu, z něhož mají bohaté národy podporovat země, které jsou klimatickými změnami obzvláště ohroženy.
Ve skutečnosti však nejde o nic víc než o podporu na papíře. Většina plateb má podobu půjček, které zvyšují dluhové zatížení již tak oslabených ekonomik. Bohatým zemím zřejmě záleží více na uklidnění vlastního svědomí než na přijetí skutečných závazků vůči těm, které klimatická katastrofa postihuje nejvíce.
Faktem zůstává, že svět proti klimatické krizi dělá příliš málo a jedná příliš pomalu. Je proto na čase čerpat inspiraci z minulosti. Návrh Aliance malých ostrovních států představoval radikálně nový pohled na změnu klimatu. Pohled, který kladl do centra odpovědnost a spravedlivé zúčtování. Mezitím vzniklo široké hnutí, které takové „klimatické reparace“ podporuje. Rozhodující činitelé v USA je však z velké části odmítají.
Opatření na ochranu klimatu přitom nejsou jen nejspravedlivějším způsobem, jak odškodnit malé státy, jako je Vanuatu. Mohou být také jediným způsobem, jak zachránit sami sebe.
Model, který v roce 1991 předložila aliance vedená Vanuatu, je pozoruhodný svou prozíravostí. Několik let předtím, než si většina Američanů vůbec uvědomila, že by se jich změna klimatu mohla týkat, napsala Aliance malých ostrovních států, že „existence pobřežních a ostrovních států (které leží jen těsně nad hladinou moře; pozn. red.) je ohrožena důsledky změny klimatu“.
Tehdy ještě nebyly korálové útesy kolem Seychel zničené. Hurikán Maria ještě neuvrhl Portoriko do roku temnoty. Slaná voda ještě pravidelně nezaplavovala pole s hořčicí v Bangladéši. Ale varování již zaznívala. Karibští rybáři již v roce 1987 informovali o drastických dopadech klimatických změn na rybolov. V roce 1989 zuřil v Karibiku a ve Spojených státech hurikán Hugo, který zničil celá města a vyhnal tisíce lidí. Do té doby to byl nejdražší hurikán v historii.
Afroamerická spisovatelka Audre Lordeová o svých osobních zkušenostech s hurikánem Hugo napsala: „Země nám dává varování, že svým způsobem života porušujeme smlouvu s přírodou.“
Model Vanuatu zaujal také svou jednoznačností. Emise uhlíku, způsobující změnu klimatu, v něm nebyly chápány jako nic jiného než znečištění životního prostředí, srovnatelné se smogem a jemnými částicemi. A jako původce tohoto znečištění označil průmyslové země, v čele s USA.
To může znít jako banální konstatování. V diskusi o klimatu se však příliš často zamlčují skutečné příčiny problému.
V posledních letech se stalo módou hovořit o antropocénu, nové epoše v historii Země, v níž nyní přírodní dění určuje člověk. Není pochyb o tom, že člověk má obrovský vliv na ekosystémy Země a na měnící se klima. Ale pojem „člověk“ je dost nepřesný. Někteří lidé totiž nesou mnohem větší odpovědnost než ostatní.
Evropa a USA historicky způsobily více než polovinu všech emisí skleníkových plynů, ačkoli tvoří pouze asi osminu světové populace. I na individuální úrovni jsou rozdíly obrovské: podle výpočtů nevládní organizace Oxfam je nejbohatších 10 % světové populace zodpovědných za polovinu všech emisí skleníkových plynů. Mezi nejbohatších 10 % patří všichni, kteří vydělávají více než 36 000 švýcarských franků (zhruba 950 000 Kč) ročně.
Vzhledem k těmto skutečnostem vyzvaly malé ostrovní státy v roce 1991 průmyslové země, aby podporovaly rozvojové země při zavádění obnovitelných zdrojů energie a ekologických technologií. A aby zřídily fond pro ztráty a škody, který by těmto zemím kompenzoval budoucí náklady spojené se změnou klimatu.
Požadavek byl vlastně velmi skromný: týkal se pouze budoucnosti. Nezohledňoval historické emise ani škody, které ostrovní státy již utrpěly – například v důsledku zvýšení hladiny moře a odlesňování.
Od té doby se k vanuatskému modelu přidali i další a navrhli ambicióznější programy odškodnění. Například havajská právnička Maxine Burkettová, která v otázkách klimatu radila i americkému prezidentovi Joe Bidenovi. V roce 2009 jako jedna z prvních požadovala, aby průmyslové státy poskytly komplexní odškodnění zemím, které jsou klimatickými změnami zvláště postiženy.
Tyto země, jak argumentovala, nejsou klimatickým změnám obzvlášť silně vystaveny pouze proto, že jim bezprostředně hrozí přírodní katastrofy, jako jsou hurikány a vzestup hladiny moře. Ale také proto, že jim chybí zdroje k tomu, aby se s takovými hrozbami vypořádaly.
Jak se tyto dvě skutečnosti často prolínají, dobře ilustruje příklad Haiti. Francouzští koloniální vládci kdysi dováželi otroky z Afriky, aby káceli prales, a poté po celé generace bezohledně vykořisťovali obyvatele i přírodní zdroje kolonie. Poté, co se potomci těchto otroků dostali díky haitské revoluci k moci, uložila Francie na počátku 19. století vysoké odškodné za válku proti novému národu. Toto dluhové břemeno, jakožto i staletí vlivu Spojených států, brzdily rozvoj Haiti.
Jako ostrovní stát v Karibiku je Haiti samozřejmě nevyhnutelně vystaveno silám přírody. USA a Francie však svými emisemi tyto hrozby ještě zesílily. A svým koloniálním vykořisťováním zbavily tuto zemi možnosti se bránit.
Proto, jak argumentovala právnička Burkettová, nestačí poskytnout zemím jako Haiti prostředky na zvládnutí budoucích škod a ztrát. Je třeba je rovněž odškodnit za zkázu způsobenou v minulosti – jde tedy o skutečnou nápravu.
Jak by to mohlo vypadat? Organizace spojených národů by mohla vytvořit nástroj, díky kterému by průmyslové země vyčlenily určitý procentní podíl svého hrubého domácího produktu pro rozvojové země. Nebo by jednotlivé země mohly výrazně zdanit – či dokonce zestátnit – svůj ropný a plynárenský průmysl a jeho výnosy věnovat těm, kteří jsou kvůli klimatické krizi ve své vlastní zemi nebo v zahraničí odkázáni na pomoc.
Finanční odškodnění je však jen jednou ze složek reparací. Burkettová je přesvědčena, že samotné přiznání viny má rovněž zásadní význam, a to nejen pro poškozené, ale i pro viníky.
Takové přiznání by jasně ukázalo, že mezinárodní společenství má zájem na přežití nejvíce ohrožených států. Pokud v této věci převezmou USA morální vedoucí úlohu, vyvine to tlak i na rozvíjející se uhelné velmoci, Čínu a Indii, aby uznaly svou vlastní roli v této krizi. Nikdo nechce před mezinárodním společenstvím vystupovat jako klimatický padouch.
Snad nejdůležitější součástí jakékoli formy udobření je slib pachatele, že se svých činů již nedopustí.
Platby reparací by motivovaly bohaté státy k tomu, aby si stanovily ambiciózní emisní cíle a také je dosáhly. Tyto platby by tak nebyly pouhým doplňkovým opatřením. Staly by se novou hlavní myšlenkou klimatické politiky.
Od toho všeho jsme ještě daleko. USA přislíbily do fondu na podporu zemí zvláště postižených změnou klimatu pouhých 17,5 milionu dolarů. Jiné průmyslové státy přispívají více, například Německo a Francie po 100 milionech dolarů. Celkově je to příliš málo, a to i na fond zaměřený výhradně na budoucí škody.
Vezmeme-li tato ujištění jako měřítko, je v současné době těžké si představit, že by skutečný a komplexní program reparací měl politickou šanci na úspěch.
Neboť v něm nejde o miliony. Ani o miliardy. Ale o biliony.
Studie zveřejněná v roce 2023 odborným magazínem „Nature“ odhaduje, že bohaté země dluží chudším zemím téměř 200 bilionů dolarů jako kompenzaci za klimatickou krizi.
Pro srovnání: v letech 2020 a 2021 poskytly země skupiny G20 na hospodářskou podporu přibližně 14 bilionů dolarů, aby zmírnily ekonomické dopady pandemie covidu.
Při pokračujících investicích v tomto řádu by se historický klimatický dluh do roku 2050 splatil. Mohly by se tak zachránit miliony lidských životů v rozvojových zemích a mnoho zemí by dostalo skutečnou šanci přijmout účinná opatření k řešení klimatické krize.
Připadá vám to jako extrémní nápad? Naopak. Je to nápad velmi pragmatický.
Klimatické změny již vedly k tomu, že přes hranice prchají miliony lidí. To zase nahrává autokratickým vůdcům a stranám, které slibují, že tyto vysídlené osoby udrží mimo území svých zemí. Pokud budou klimatické změny pokračovat, jako první padnou nejohroženější národy. Důsledky však budeme pociťovat daleko za jejich hranicemi. A i v bohatých zemích budou dopady oteplování Země každým rokem citelnější.
Opatření v oblasti klimatu by vedla k vzájemným závazkům mezi jednotlivými hemisférami světa a prolomila by patovou situaci v klimatické politice. Obrovské náklady by byly stále mnohem nižší než cena za nečinnost.
Máme na výběr: můžeme pokračovat jako dosud. Nebo konečně můžeme převzít odpovědnost za své činy.
Jak říká filosof Olúfẹ́mi mi Táíwò, musíme začít vnímat sami sebe jako „předky“. Neměli bychom se dívat do budoucnosti, ale z budoucnosti zpět do přítomnosti, na nás samotné. Jako dobří předkové bychom se měli rozhodnout zanechat našim dětem Zemi, na které se dá žít.
Článek vyšel v roce 2024.
Autor článku Vann R. Newkirk II je vedoucím redaktorem amerického časopisu „The Atlantic“. Měl mimo jiné na starosti oceněnou sérii podcastů „Floodlines“ (Apple|Spotify), která se zabývá historií katastrofálních povodní v New Orleans po hurikánu „Katrina“ v roce 2005. Tento text je mírně upraveným a zkráceným překladem článku, který vyšel 11. června 2024 v časopise „The Atlantic“ pod názvem „What America Owes the Planet“.
