Blíží se nový světový řád, nejsme na něj však vůbec připraveni

Když se blíží bouře, vždy se objeví nějaké předzvěsti. Vítr náhle utichne. Příliv ustoupí dál než obvykle. Na obloze se vynoří temné mraky.

Je možné tyto signály špatně vyložit nebo je dokonce ignorovat – tvrdit, že kapky deště jsou jen malá přeháňka – až do chvíle, kdy už bude příliš pozdě. Teprve tehdy nastanou skutečné potíže.

To, co platí pro počasí, platí i pro lidskou společnost. Režimy působí neochvějně – dokud se to nezmění. Domácí revoluce a otřesy mezinárodního řádu – tyto jevy jdou často ruku v ruce – lze snadno rozpoznat s odstupem času, ale ne vždy je lze snadno předvídat. Pokud se však podíváme blíže, většinou zjistíme, že náznaky tu již jsou.

Ti z nás, kteří žijí v relativně stabilních a dobře uspořádaných společnostech, by rádi věřili – podobně jako Voltaireův absurdní doktor Pangloss, který klopýtá od jedné katastrofy ke druhé – že „všechno je v nejlepším pořádku“. Možná si stěžujeme na ekonomiku nebo na vyhlídky na další vzdálenou válku, anebo s pochopením nasloucháme radikálním hlasům z obou konců politického spektra, ale nečekáme, že by se náš svět měl obrátit vzhůru nohama.

Bylo by lepší, kdybychom dbali na varování jiného francouzského spisovatele. V poválečném románu Alberta Camuse „Mor“, kdy se na ulicích alžírského města Oranu objevují mrtvé krysy a lidé onemocní záhadnou chorobou, místní úřady i většina obyvatel tyto varovné signály ignorují, dokud není příliš pozdě. „V dějinách bylo stejně mnoho morových epidemií jako válek,“ říká Camusův vypravěč, „přesto morové epidemie i války vždy lidi znovu zaskočí.“

Dnes jsou všude kolem mrtvé krysy. Toto léto padaly a znovu byly překonány teplotní rekordy, země v důsledku sucha vyschla na troud a na mnoha místech zuřily lesní požáry. Zadlužení vyspělých ekonomik se blíží historickým maximům. Škrty v lékařské a potravinové pomoci, zejména ze strany Spojených států, způsobily zbytečná úmrtí a přispěly k šíření nemocí, z nichž jedna by se dříve či později mohla stát další pandemií. Umělá inteligence pokračuje ve svém rychlém a neregulovaném rozmachu, čímž ohrožuje nejen pracovní místa, ale i bezpečnost a podle pesimističtějších prognóz dokonce samotnou lidskou existenci.

Revizionistické mocnosti beztrestně porušují pravidla a normy. Voliči jsou rozzlobení a náladoví. Pomalá, uvážlivá a nutně diskrétní diplomacie, která buduje důvěru a porozumění, ustoupila okázalému, drsnému stylu, který spíše vyhovuje pozornosti otupené sociálními sítěmi jako jsou TikTok nebo dětskému hřišti.

Program Uppsala Conflict Data Program zaznamenal v loňském roce 65 státních konfliktů – nejvíce od roku 1946. Velmoci se ocitají patových situacích asymetrických válek se zeměmi, které naplno využívají nové technologie. Ruská válka na Ukrajině, která měla být vyhrána během několika dní, se pomalu táhne již pátým rokem. Írán, který k útokům na americké síly a jejich spojence využívá levné, sériově vyráběné drony, získal – možná natrvalo – kontrolu nad klíčovým koridorem světového obchodu, drasticky snížil zásoby amerických raket a uvrhl prezidenta Donalda Trumpa do války, kterou si sám vybral.

Světová válka není nevyhnutelná, ale hrozba katastrofického konfliktu mezi velkými a dobře vyzbrojenými mocnostmi je reálnější než kdykoli za posledních několik desetiletí.

Stejně jako obyvatelé Camusova Oranu se i my pochopitelně zdráháme uvěřit, jak moc se svět změnil. Problémy jsou ožehavé, složité a únavné, a je snazší odvrátit zrak. A tak trávíme dovolenou na plážích, zatímco zuří lesní požáry; ptáme se umělé inteligence, jak vycvičit nové štěně a jak napsat dopis – zkrátka aby přemýšlela za nás. Tiše doufáme, že skončí války, že se znovu vybudují ochranné mechanismy, instituce a spojenectví a že svět, jak jej známe a chápeme, se zotaví a bude trvat dál.

Nová realita se však dostavila s překvapivou rychlostí. Světový řád, který fungoval po většinu našich životů, se začal rozpadat, když jsme se v něm až příliš zabydleli a stali se samolibými a když jsme začali tolerovat špatné chování – ba dokonce ho začali schvalovat.

Vstoupili jsme do nové éry chaosu. Musíme se na ni připravit, a to především tím, že si upřímně přiznáme závažnost situace, v níž se nacházíme, a smíříme se s tím, že náš křehký systém selhává. Že se jednotlivé země již přizpůsobují, ať už k lepšímu, nebo k horšímu. A že jakákoli budoucí spolupráce bude muset vypadat jinak.

Co se stane s těmi, kteří se odmítají přizpůsobit a trvají na tom, že rozpadající se systém může dál fungovat? Podívejme se na tři revoluce, ke kterým došlo, a na jednu, ke které nedošlo.

V předvečer Francouzské revoluce byla Francie, největší pozemní mocnost Evropy, pravděpodobně na pokraji bankrotu, a to z velké části kvůli obrovským částkám, které si vypůjčila, aby pomohla porazit Brity v americké revoluci. Rozmařilé a zkorumpované vládnoucí elity ztratily směr a rostoucí střední třída, vyloučená z politické moci, požadovala změnu. Na samém dně společnosti čelili dělníci a rolníci hladomoru a byli čím dál tím zoufalejší.

Šířily se nové, vlivné myšlenky osvícenství – z nichž některé měly svůj původ v americké revoluci – týkající se lidských práv a nových forem vlády, které by přenesly moc alespoň na část lidu.

Francouzští králové a jejich dvořané podcenili hloubku nespokojenosti a domnívali se, že je nic nemůže zbavit jejich privilegovaného postavení. Mýlili se: monarchie byla svržena a vznikla chaotická a násilná republika. Během jednoho desetiletí se stal Napoleon císařem.

Neexistuje žádný jednotný vzorec pro revoluční změnu, ale ti, kdo stojí v čele režimu, si často neuvědomují, jak křehký takový režim vlastně je. Ruská revoluce z roku 1917 byla spíše důsledkem porážky v zahraničí než nákladného vítězství. Car Mikuláš II. však navzdory všem důkazům trval na tom, že žádné reformy nejsou nutné, protože ho Rusové stále zbožňují. V Německu 30. let 20. století byl Hitler pozván k moci elitami, které se mylně domnívaly, že ho budou moci využít a že stávající systém je dostatečně silný na to, aby ho udržel pod kontrolou.

Každá z těchto revolucí měla dalekosáhlé mezinárodní důsledky. Napoleon dovedl Francii k nadvládě nad kontinentem a rozbil staré instituce a myšlenky, jako například božské právo králů vládnout. Bolševici, kteří se chopili moci v Rusku, hlásali a podporovali revoluční internacionalismus a vedli celosvětovou válku proti kapitalismu a demokratickým národům. Hitler znovu vyzbrojil Německo, dobyl většinu Evropy a ve jménu árijské nadvlády zavraždil miliony Židů a mnoho dalších lidí.

Někdy však národy a jejich vůdci dokážou včas rozpoznat, kam se věci ubírají. Ve dvacátých letech 19. století čelila britská vláda tlaku ze strany středních vrstev, které sice vznikly v důsledku průmyslové revoluce, ale byly vyloučeny z politického rozhodování. Britská elita, která si byla vědoma nedávné katastrofy ve Francii, věděla, že se musí přizpůsobit, aby přežila. Velký reformní zákon z roku 1832 posloužil jako pojistný ventil, který dostatečně rozšířil volební právo, aby se předešlo rozsáhlejší krizi.

I v dnešní době lze snadno najít paralely. Rozhořčené obyvatelstvo. Nezvolené elity s obrovským bohatstvím a mocí podřídit si vlády své vůli. Vůdci, kteří odmítají dosáhnout konsensu nebo přijímat rady. Když byl Donald Trump v lednu dotázán, jaké jsou meze jeho moci, odpověděl: „Moje vlastní morálka.“ Král Ludvík XIV. zanechal Francii značně oslabenou po válkách, které vedl, jak sám řekl, pro „la gloire“, svou slávu.

Ti, kdo se rozhodnou ignorovat varovné signály a považovat historii za irelevantní pro současnost, mohou být překvapeni a zděšeni, když se jim přesto přihodí to, co si nepřejí.

Mezinárodní řád vždy závisel na podpoře velmocí a na spolupráci a zapojení dostatečného počtu menších států. Na konci studené války, po zániku Sovětského svazu, se zdálo, že Spojené státy jsou připraveny i nadále plnit roli garanta poválečného systému z období po roce 1945. Za Trumpovy vlády to však již neplatí.

Je možné, že pod vedením jiného prezidenta se Spojené státy opět ujmou své role hegemonní mocnosti, role ochotného zastánce mezinárodních institucí a norem, dobrého a spolehlivého spojence a rozhodného odpůrce tyranů. Že svět opět bude fungovat tak mírumilovně, jak tomu – alespoň z některých úhlů pohledu – bylo od roku 1945. Že velmoci, včetně nyní již i Číny a Indie, spolu nadále budou vycházet a že to, co nazýváme mezinárodním společenstvím, se znovu zaváže k úsilí o odstranění chudoby, nespravedlnosti, konfliktů a klimatických změn.

Ale co když se již nacházíme v počátečních fázích toho, co bude dlouhým obdobím chaosu? Ve světě, v němž nemůžeme předpokládat, že to, co platilo včera, bude platit i zítra, ani že zdánlivě pevné instituce vydrží. Možná už nás přestane překvapovat, co nám každý den přinášejí zprávy. Dochází k přírodním katastrofám, jako jsou povodně v Nepálu a Tibetu, a už vůbec není jasné, kdo pošle pomoc. Máme nad tím jen krčit rameny a dál žít své životy? Vznikají konflikty – některé s potenciálem vtáhnout do sporu velmoci – a není zřejmé, kdo by je mohl urovnat. Spolehlivá spojenectví, jako je NATO, jsou neustále podrobována těžkým zkouškám a mohla by se rozpadnout. Rusko eskaluje svou hybridní válku s Evropou; Čína a Spojené státy by se mohly střetnout kvůli Tchaj-wanu; soutěž o zdroje v oteplujícím se a stále sušším světě již nyní podněcuje násilí.

Žijeme ve světě, který se stává stále nepředvídatelnějším a v němž jsme – v mnohem větší míře, než jsme očekávali – vydáni na milost a nemilost našim vůdcům, kteří se cítí stále méně vázáni vnějšími rámci až do té míry, že už se rozhodují jen za pochodu. Měli bychom si rozhodující činitele vybírat pečlivěji než kdy jindy – právě v době, kdy voliči stále více upadají do iracionality.

Visí nad námi temné mraky. Konec starého systému však nemusí nutně znamenat konec spolupráce. Stále disponujeme mnoha prvky účinného světového řádu. Máme bohatou síť mezinárodních institucí, z nichž jsou mnohé  do značné míry neviditelné, řídí však vazby mezi národy, od civilního letectví až po internet. Smlouvy se stále z velké části dodržují. Mezinárodní právo a suverenita se sice mohou obtížně prosazovat a bránit, ale mnozí z nás jejich porušování stále odsuzují. Samotná existence mezinárodního veřejného mínění může stále vyvíjet tlak na naše představitele. Mnohé organizace ze slábnoucích struktur, mezi nimiž jsou Organizace spojených národů, Světová obchodní organizace a Světová banka, sice stále více ztrácejí zdroje i smysl, ale stále ještě existují.

Ve svém hojně diskutovaném projevu v švýcarském Davosu v lednu, několik měsíců před ztroskotáním obchodních jednání se Spojenými státy, popsal kanadský premiér Mark Carney konec Pax Americana jako konec „příjemné fikce“. Ostatní země by však mohly klást odpor, uvedl, zejména pokud by se spojily do koalic založených na sdílených hodnotách a společných cílech. Řada středních mocností, včetně Kanady, Austrálie a Japonska, spolupracuje na zaplnění mezery, kterou zanechalo odstoupení Spojených států od role benevolentní supervelmoci.

Změna je těžká, ale lpění na starých zvyklostech může být nebezpečným klamem. V létě roku 1914 britský ministr zahraničí Edward Grey a mnoho dalších osobností ve vedoucích pozicích nejen v Británii, ale i po celé Evropě předpokládalo, že nejnovější krize na Balkáně bude vyřešena – stejně jako ty předchozí – konferencí velmocí. Neuvědomil si, jak rychle se Evropa řítí do války a nevyužil vlivu Velké Británie k tomu, aby různé strany sblížil. První světová válka navždy změnila Evropu i celý svět.

Do roku 1945 prožily Velká Británie, Sovětský svaz, Spojené státy a jejich spojenci během tří desetiletí dvě brutální světové války. Když vytvářeli strukturu stávajícího řádu, měli zcela jasno v tom, čemu chtějí zabránit. Předchozí systémy selhaly, a tak se rozhodly vytvořit něco nového, co by selhat nemělo.

Panglossovská cesta neopodstatněného optimismu je slepá ulička. To však neznamená, že nemůžeme udělat to, co se již tolikrát v minulosti udělalo, a pustit se do namáhavého procesu budování něčeho zcela nového.

Ze série „The New World Disorder“ deníku The New York Times, která se zabývá rozpadajícím se poválečným mezinárodním systémem.

Margaret MacMillanová je kanadská historička a emeritní profesorka mezinárodních dějin na Oxfordské univerzitě. Zabývá se především dějinami britského impéria, mezinárodními vztahy 19. a 20. století a dějinami válek. V letech 2007–2017 byla správkyní St Antony’s College v Oxfordu a předtím působila jako profesorka historie a provostka Trinity College na University of Toronto. Je autorkou řady oceňovaných knih, mimo jiné Paris 1919, The War That Ended Peace a War: How Conflict Shaped Us. Za svou práci získala řadu ocenění včetně kanadského Order of Merit.