Ekologická krize je v posledních letech popisována dramatickými výrazy: překračujeme „planetární meze“, vstupujeme do „antropocénu“, lidstvo se stalo geofyzikální silou, která přetváří planetu. Tato diagnóza má bezesporu mobilizační efekt – bez ní by jen těžko vznikla klimatická hnutí jako Fridays for Future, Pařížská dohodu o klimatu či Zelená dohoda pro Evropu.
Německý politolog Markus Wissen ve své práci „Na hranicích kapitalismu – krize a transformace z politicko-ekologického a intersekcionálního pohledu“ (v něm. originálu „An den Grenzen des Kapitalismus Krise und Transformation aus politisch-ökologischer und intersektionaler Perspektive“) ale ukazuje, že za tímto zdánlivě neutrálním příběhem se skrývá zásadní problém: takové abstraktní pojmy zakrývají, kdo konkrétně ničí klima, kdo z toho profituje a kdo naopak platí účet. Sociální a mocenské dimenze se rozplývají za univerzálním „my“, které nic nevysvětluje a nikoho nejmenuje.
Empirická data totiž hovoří jasně: podle organizace Oxfam bylo mezi lety 1990–2015 10 % nejbohatších obyvatel planety odpovědných za 52 % spotřebních emisí CO2, zatímco nejchudší polovina lidstva za pouhých 7 %. „Lidstvo jako abstrakce je příliš slabé, aby uneslo břemeno viny,“ cituje Wissen Andrease Malma – a dodává, že bez rozlišení tříd, genderu, rasy a koloniálních vztahů nemůžeme na reálnou transformaci ani pomyslet.
Právě zde totiž leží jádro problému: buď přijmeme anonymní příběh o „lidstvu, které zašlo příliš daleko“, nebo se podíváme na konkrétní struktury moci, vlastnictví a práce. První varianta vede k moralizování a technologickému managementu, druhá otevírá otázku, zda narážíme na hranice kapitalismu jako takového.
Antropocén: metafora zastírající kapitalismus
Wissen se nejprve pouští do detailní kritiky antropocéního diskurzu. Ten vychází z geověd: Rockström, Steffen, Crutzen a další popisují planetární systém a jeho „bezpečný provozní prostor“, z něhož už jsme se v několika klíčových parametrech vymkli – klimatická změna, úbytek biodiverzity, narušení dusíkového cyklu.
Nejde o bagatelizaci: tyto poznatky jsou přesné, alarmující a politicky účinné. Problém začíná tam, kde se vysvětlení zastaví u formulací typu „lidstvo změnilo Zemi“ nebo „člověk se stal geofyzikální veličinou“ a podobně. V tom okamžiku se dějiny, třídní boj, kolonialismus i genderová dělba práce rozpustí v biologizovaném „homo sapiens“, který jen „až příliš úspěšně rozvinul svou schopnost přetvářet přírodu“.
Wissen ukazuje, že právě v této perspektivě je skryt paradox: zatímco příroda je „denaturalizována“ – ukazuje se jako výslednice společenských procesů – jsou společenské vztahy naopak naturalizovány jako jakási evoluční danost. Pokud je destruktivní vztah k přírodě prezentován jako téměř přirozená vlastnost druhu, pak se řešení zúží na technické korekce: geoengineering, sofistikovanější řízení, obchodování s CO2, behaviorální pobídky.
Bez hlubokých společenských změn není řešení klimatické krize možné.
Ekologická politika se pak soustředí pouze na „správné nástroje“ v rámci stávajících institucí – emisní povolenky, cenové signály, zelené investice – ale neklade si otázku po samotné logice kapitálu, globální dělbě práce nebo koloniální historii akumulace. Politolog Erik Swyngedouw pro tuto situaci používá pojem „postpolitika“: označuje politiku, která mluví o apokalypse, ale prakticky chrání jen sama sebe a hájí status quo.
Wissen upozorňuje, že ačkoliv Rockström a spol. už dnes připouštějí „problém spravedlnosti“, vzápětí u něj také končí – konstatují, že chudší skupiny obyvatel planety trpí víc, ale nediagnostikují, jaké konkrétní instituce, vlastnické vztahy a mocenské struktury k tomu vedou. Antropocén jako rámec sice mobilizuje, ale nijak nepřispívá k vysvětlení: nenabízí vodítko, neukazuje co je třeba změnit, jak hluboké zásahy je třeba udělat a proti komu budou takové změny nevyhnutelně namířeny.
Politická ekologie: klimatická krize jako třídní a mocenský konflikt
Proto Wissen přesouvá pozornost k politické ekologii – interdisciplinárnímu proudu, který vznikl už v 70. a 80. letech jako kritika depolitizovaných narativů o „přelidnění“, „tragédii společných statků“ či abstraktním „člověku-konzumentovi“.
Politická ekologie stojí na třech klíčových tezích:
- Ekologická krize není „přirozený“ důsledek nedostatku nebo „nadměrné populace“, ale výsledek nerovné apropriace přírody. Někdo si přivlastňuje půdu, vodu, energetické zdroje – a někdo jiný nese ekologické následky. Typickým příkladem jsou těžební společnosti a agrární megaprojekty na globálním Jihu, které devastují životní prostředí místních komunit.
- Ekologické problémy jsou také distribučními konflikty – jde o to, kdo má nárok na zdroje, kdo vydělává na „degradaci“ a kdo ji platí. Blaikie a Brookfield to vystihli formulací „degradace jedněch je akumulací druhých“ – to, co se z perspektivy jedné skupiny jeví jako katastrofa, je z pohledu druhé příjmem.
- Každý ekologický problém má specifické prostorové měřítko: lokální devastace je vpletena do globálních vztahů moci, světových trhů a imperiálních struktur. Extrémní klimatické jevy jako jsou sucha, povodně či desertifikace nelze vysvětlit jen „špatným lokálním managementem“, ale jsou výsledkem globálního systému, v němž Jih slouží jako těžiště pro extrakci surovin a ekologickou externalizaci.
Politická ekologie tím pádem denaturalizuje vztah společnost-příroda: ukazuje, že není výsledkem „lidské přirozenosti“, ale konkrétní historicky danou formou společenského řádu. Stav planety tak přestává být důsledkem abstraktního „lidského jednání“, ale stává se důsledkem kapitalistické světové ekonomiky, třídního vládnutí, patriarchátu a koloniálních vztahů.
Důležité je i to, co politická ekologie dělá na rovině politické strategie. Identifikuje konkrétní subjekty konfliktu: drobné rolníky bránící půdu proti těžebním společnostem, hnutí proti privatizaci vody, „environmentalismus chudých“, aktivismus zdola, odborové a klimatické aliance jako spojení Fridays for Future a německé ver.di při obraně veřejné dopravy. Na rozdíl od „lidstva“ nebo „státu“ jsou to skuteční aktéři, kteří mají materiální zájem na změně režimu.
Třída, gender, rasa, kolonialismus: synergie útlaku
V další části Wissen připojuje k politické ekologii intersekcionální teorii – feminismus a antirasismus – kde analyzuje, jak se třída, gender a rasa prolínají. Cílem není přilepit „identitu“ ke „třídě“, ale ukázat, že samotné třídní vztahy jsou strukturovány skrze genderové a rasové hierarchie.
Cornelia Klingerová mluví o třídě, genderu a rase jako o základních vzorcích politicky relevantní nerovnosti, které se formují skrze dělbu práce (mezi kapitálem a prací, mezi placenou a neplacenou prací atd.) a legitimizují se naturalizací rozdílů. Není to tedy tak, že existuje „čistý“ třídní konflikt, k němuž se přidávají „vedlejší“ problémy jako sexismus a rasismus – ty jsou totiž hluboce zakořeněny v samotné architektuře kapitalistické společnosti.
Nerovnost, pracovní podmínky a globální změna klimatu spolu úzce souvisí.
Ashley J. Bohrerová připomíná, že evropská dělnická třída by se vůbec nemohla zformovat bez koloniálního násilí, otrocké práce a rasově podmíněných režimů sexuality; koloniální porobení a třídní formování jsou dvě strany téže mince. Intersekcionalita tak není „přebytečnou agendou“, ale způsobem, jak pochopit, proč ekologická destrukce i sociální krize opakovaně a mnohonásobně zasahují obzvlášť některé skupiny.
Pro politickou ekologii z toho plyne zásadní důsledek: ekologickou krizi nelze pochopit ani řešit, pokud nepochopíme, jak na ní stojí neplacená (nebo mizerně placená) práce, feminizovaná a rasově podmíněná a koloniální dělba práce a migrační režimy. To vše je zakódováno v samotném fungování kapitálu, který externalizuje náklady – jak na lidi, tak na ekosystémy.
Neviditelná páteř kapitalismu: reprodukční práce a „fundamentální ekonomika“
Zde se Wissen dostává k místu, které je dnes mimořádně aktuální: ke vztahu mezi produkcí (tím, co se aktuálně označuje jako „ekonomika“) a reprodukcí (tím, co se považuje za samozřejmé a tudíž se o tom nemluví).
Kapitalistická produkce stojí na dvou pilířích:
- na vykořisťování placené práce ve „výrobní sféře“ – klasický marxiánský motiv,
a na systematickém spoléhání na neplacenou či podhodnocenou reprodukční práci – domácí péči, výchovu, emoční práci, péči o nemocné a seniory, ale i na tzv. fundamentálních infrastrukturách jako jsou zdravotnictví, školství, veřejná doprava či základní veřejné služby. - reprodukce nevytváří hodnotu v kapitalistickém slova smyslu, a proto je odsouvána do „vnější“ sféry: do domácností, do špatně placených profesí, do externích služeb často vykonávaných migrantkami a migranty. Je závislá na mzdě vydělané v „produktivní“ sféře – ale zároveň tuto pracovní sílu denně znovu vytváří. Bez ní by žádný průmysl, žádná digitální ekonomika, žádný „zelený růst“ vůbec neexistoval.
Americká filosofka Nancy Fraserová tento vztah popisuje jako „oddělení s zároveň skrytou závislostí“: kapitalistická ekonomika se tváří jako autonomní stroj na produkci hodnot, ale ve skutečnosti se opírá o reprodukční procesy, jejichž hodnotu však popírá, podfinancovává a rozkládá. Dynamika nekonečné akumulace tak postupně ohlodává podmínky vlastní existence – sociální i přírodní.
Wissen zde propojuje Fraserovou s polanyiovskou kritikou a feministickými autorkami: to, co nazývá „nekapitalisticky odděleným“ – péče, příroda, veřejné infrastruktury – je zároveň životní podmínkou kapitálu i jeho obětí. Buď je komodifikováno a „vytěženo“ (privatizace vody, zdravotnictví, bydlení), nebo zdarma využíváno (domácí práce, ekosystémy).
V tomto světle není ekologická krize jen problémem „příliš velkého HDP“ nebo „špatných technologií“, ale symptomem hlubšího rozporu: kapitalismus se strukturálně chová, jako by reprodukční a přírodní zázemí bylo nekonečné a levné, zároveň ho však systematicky podkopává. Pandemie koronaviru covid-19 tento paradox drasticky obnažila: systémově relevantní profese jsou často nejhůř placené a nejzranitelnější, zdravotnické systémy fungovaly na hraně, „neviditelná“ infrastruktura se najednou stala otázkou života a smrti.
Green Deal nestačí: proč naráží ekologická transformace na své limity
Na tomto pozadí působí současné pokusy o „ekologickou modernizaci“ kapitalismu spíš jako krkolomné lavírování než jako skutečné řešení. Evropský Green Deal, klimatické zákony, obchodování s emisemi – to vše se podle Wissena snaží pouze „nabarvit na zeleno“ stávající dynamiku růstu a akumulace.
Je tu totiž dvojí problém:
- tyto projekty neodstraňují expanzivní logiku kapitálu, jen ji mají nasměrovat „udržitelným“ směrem; jak ale upozorňuje studie Parrique a kol., růst často znehodnotí ekologické zisky efektivnějších technologií, tzv. efekt zpětného rázu,
- zároveň tyto reformy narážejí na politický odpor – jednak zprava, ale i od těch, kteří mají zkušenost s tím, že „zelené reformy“ a „ekologická transformace “často přenášejí náklady na chudší domácnosti: dražší energie, vyšší ceny dopravy, gentrifikace „zelených“ měst.
Wissen však netvrdí, že bychom neměli dělat přechodné kroky; spíš ukazuje, že bez strukturální proměny vztahu k péči, infrastruktuře a přírodě se takové projekty zákonitě vyčerpají. Vedle „vnitřku“ kapitalismu se ale současně formují prostory „vně“ – zóny alternativní ekonomiky, komunitní péče, solidárních sítí, environmentálních bojů, které otevírají jiné horizonty a někdy se i propojují s kritikou „zevnitř“.
Tyto meziprostory – mezi „vnitřkem“ a „vnějškem“ kapitalistické ekonomiky – popisuje Wissen jako embryo jiného typu společnosti.
Radikálně demokratická sociální společnost orientovaná na infrastrukturu
V závěrečné části formuluje Markus Wissen svůj vlastní návrh: radikálně demokratickou, ekologicko-feministickou infrastrukturální společnost. Pojem je těžkopádný, ale obsah je přesný: jde o takovou transformaci, která postaví do středu ekonomiky péči, reprodukci a infrastrukturu – nikoli růst, akumulaci a exportní konkurenceschopnost.
Pandemie nám ukázala, jak zásadní jsou zdánlivě „banální“ systémy: zdravotnictví, veřejná doprava, energetika, školství, digitální sítě, potravinové řetězce. V běžném diskurzu jsou přitom formulovány jako „nákladové položky“ nebo „veřejné služby“, které je třeba „zeštíhlit“ či „zefektivnit“. Wissen navrhuje radikální obrat: přemýšlet o celé ekonomice z perspektivy toho, co je třeba, aby lidé mohli důstojně žít a aby společnost fungovala v mezích ekosystémů.
Těžiště na infrastrukturu tak zahrnuje několik rovin:
- přesměrování investic, regulace a plánování směrem k fundamentální ekonomice – péči, zdravotnictví, bydlení, veřejné dopravě, energetickým sítím, které jsou zároveň dekarbonizované a demokraticky kontrolované;
- dekomodifikaci klíčových podmínek života: voda, energie, bydlení, mobilita nemají být primárně zdrojem zisku, ale veřejným statkem, o němž se rozhoduje demokraticky;
- uznání a přerozdělení reprodukční práce – jak na genderové, tak na třídní a globální úrovni: nelze už dál stavět evropskou „work–life balance“ na migračních pečovatelských řetězcích a outsourcingu pečovatelských profesí na ženy z globálního Jihu;
- zakotvení ekologických limitů ne jako technického parametru (např. v podobě cen CO2), ale jako neredukovatelného rámce, který formuje samotný model rozvoje – tedy jako hranic, uvnitř nichž se musí nejprve naplnit sociální spravedlnost, nikoli maximalizovat akumulaci kapitálu.
Klíčovým prvkem je radikální demokracie: rozhodování o infrastruktuře a péči nelze nechat technokratům, trhům ani byrokracii; musí do něj vstoupit ti, kdo tyto systémy nesou na svých bedrech – pečující, zdravotníci, zaměstnanci v dopravě, obyvatelé periferií, oběti environmentální nespravedlnosti. Infrastrukturální sociální společnost tak je – na rozdíl od technokratického Green Dealu – projektem, který vyrůstá zespoda a propojuje klimatické, sociální a feministické zájmy.
Wissenův koncept je právě dnes velmi aktuální
Wissenova práce pochází z roku 2021, ale dnes působí ještě naléhavěji. Ekologická krize se prohlubuje, sociální nerovnosti narůstají, autoritářské elity sílí – a technokratické „zelené“ recepty narážejí na své limity. V této situaci přináší jeho analýza několik podstatných zjištění.
Zaprvé, ukazuje, že ekologickou krizi nelze oddělit od třídního, genderového, rasového a koloniálního pohledu. Jakákoli politika, která mluví o „lidstvu“, ale při tom nevidí 10 % nejbohatších a jejich emisní stopu, je odsouzena k tomu, že bude jen trestat chudé za životní styl bohatých.
Zadruhé, vysvětluje, proč čistě technologický optimismus selhává: pokud nezměníme logiku akumulace bohatství, vztah k reprodukční práci a k přírodě, budou nové technologie jen sofistikovanější způsob, jak dělat totéž ještě rychleji.
Zatřetí, přináší pozitivní orientaci: místo abstraktních apelů na „naši společnou budoucnost“ staví do centra konkrétní konflikty, aktéry a infrastruktury. Aktivismus různých hnutí za klima, práce, péče a boj proti rasismu se zde nejeví jako roztříštěná „identity“, ale jako různé tváře stejného střetu o to, zda budou podmínky života podřízeny logice zisku, nebo naopak.
A konečně, koncept radikálně demokratické infrastrukturní sociální společnosti nabízí jazyk a rámec, jak formulovat program, který není ani technokratickým Green Dealem, ani nostalgickým návratem k fosilnímu fordismu. V situaci mnohonásobné krize – klimatické, sociální, reprodukční – je to návrh, který bere vážně jak planetární hranice, tak hranice, na něž narážejí ti, kdo systém denně drží v chodu.
Prof. Dr. Markus Wissen je profesorem společenských věd se zaměřením na socioekologické transformační procesy na Vysoké škole ekonomie a práva v Berlíně (HWR) a redaktorem odborného magazínu PROKLA, Zeitschrift für kritische Sozialwissenschaft (Časopis pro kritické společenské vědy) a členem vědecké rady Nadace Rosy Luxemburgové. Společně s Ulrichem Brandem vydal v roce 2017 knihu Imperiale Lebensweise. Zur Ausbeutung von Mensch und Natur im globalen Kapitalismus (Imperialistický způsob života. O vykořisťování lidí a přírody v globálním kapitalismu), která vyšla v nakladatelství Oekom-Verlag v Mnichově.
