Ať už politik brojící proti sociálně slabším, šéf jednající autoritativně se zaměstnanci, muž pohrdající ženami, rodič bijící dítě nebo řidič nenávidějící cyklisty – pokaždé, když vidíme někoho, kdo je agresivní proti slabším, ale hrbí se před silnějšími – máme před sebou autoritářský charakter. Erich Fromm tuto lidskou tragédii popsal už v roce 1941 a dodnes platí s děsivou přesností. Proč tito lidé „dupou po slabších a hrbí se před silnými“? A co má společného německý filosof s českou společností? Odpovědi nás překvapí – protože tento vzorec chování je silnější, než si připouštíme.
Erich Fromm, německý psycholog a jeden z nejvlivnějších sociálních filosofů dvacátého století, ve svých pracech věnovaných masové psychologii fašismu a autoritářství formuloval teorii, která zůstává aktuální i v dnešní době. Jeho koncept „autoritářského charakteru“ popisuje specifickou psychologickou strukturu osobnosti, jejíž podstatou je paradoxní spojení sadistické dominance a masochistické podřízenosti. Tento jev, který Fromm stručně vyjádřil frází „po slabších dupou, před silnějšími se hrbí“, představuje klíč k pochopení mnoha společenských dynamik – od rodinných vztahů přes pracovní prostředí až po celospolečenské politické procesy.
Psychologické kořeny autoritářského charakteru
Podle Fromma se autoritářský charakter nevyvíjí náhodně, ale jako důsledek určitého typu výchovy a společenských podmínek. V raném stadiu vývoje si dítě, které je vystaveno autoritářskému tlaku a potlačování vlastních potřeb, osvojuje mechanismus, kdy se učí vyhýbat konfliktům s autoritami tím, že potlačuje vlastní touhy a impulzy. Tímto způsobem dochází k oslabení vlastního Já (Ich), které zůstává pasivní a neschopné samostatného rozhodování. Jak sám Fromm uvádí: „Čím více je slabé Já ohroženo úzkostí, tím více je v jeho vývoji brzděno.“
Tento oslabený základ vnímání vlastní identity vede k vytvoření trvalé potřeby bezpečí skrze podřízení se vyšší moci. Jedinec se naučil, že uspokojení potřeb přichází prostřednictvím poslušnosti, a začíná tuto podřízenost prožívat jako něco uspokojivého. Jak poznamenává Fromm: „Kde tento charakter cítí moc, musí ji téměř automaticky obdivovat a milovat.“ Vzpomeňme si třeba na Trumpovu podlézavost vůči autoritářům jako jsou Putin či Kim Čong-un nebo Babišovu fascinaci Trumpem. Zároveň se však rozvíjí opačná strana této mince – potřeba dominace nad těmi, které vnímá jako slabší.
Sadomasochistická dynamika
Klíčovým aspektem Frommovy teorie je propojení sadismu a masochismu. Tyto dva jevy podle něj nestojí proti sobě, ale tvoří dvě strany stejné mince. Masochistická podřízenost vyšší moci je vždy doprovázena sadistickým postojem vůči domněle slabším. Fromm tuto dynamiku vysvětluje následovně: „Stejně jako v něm automaticky vyvolává moc strach a, byť ambivalentní, lásku, vyvolává v něm bezmoc pohrdání a nenávist.“
Tato psychologická struktura umožňuje jedinci vyrovnávat se s degradací, kterou zažívá při styku s autoritami. Agresivita proti zdánlivě bezmocným tak slouží jako kompenzace za ponížení, kterému sám musel čelit. Jak Fromm píše: „Ponížení, které jednotlivec musí snášet, aby se nedostal do konfliktu s úřady, je snesitelnější díky agresi vůči slabším.“
Historicky pozoroval Fromm tento mechanismus například v případě dětí, které začínaly týrat zvířata jako kompenzaci za násilí, kterému byly vystaveny od rodičů. Podobnou dynamiku dnes vidíme v komentářových sekcích na internetu a na sociálních sítích, kde lidé vedeni stejnou psychickou dynamikou napadají minoritní skupiny, migranty nebo jiné zranitelné osoby.
Pád svobody a útěk před odpovědností
Frommovu analýzu autoritářského charakteru doplňuje jeho koncept „útěku před svobodou“. Svoboda, byť je ideálem, může být pro mnoho lidí nesnesitelnou zátěží. Podléhání autoritám pak nabízí ochranu před vlastní úzkostí skrze plnění povinností. Přísné zákony, poslušnost a omezení se stávají maximami ustrašeného jednání. Viz zanícená kulturní válka vedená částí současné pravice, která jako by z oka vypadla nacistickému boji proti „zvrhlému umění“ (tzv. „entartete Kunst“).
Hrdinstvím masochisty je podřízení se osudu, změnit osud je hrdinstvím revolucionáře.
Erich Fromm, psycholog
Zajímavým prvkem je racionalizace tohoto chování. Například přehnaná „láska k vlasti“ (nebo obecně k jakékoli abstraktní skupině, třeba k fotbalovému klubu) slouží jako zdůvodnění vlastního jednání. Dítě, které se naučí vnímat vnější prostředí jako nebezpečné, namísto toho, aby ho rozumově a plánovitě formovalo, zůstává neschopné řídit vlastní touhy a potřeby skrze posílené Já. Místo toho dochází k potlačování těchto potřeb, což vytváří půdu pro neurotické poruchy a autoritářský charakter.
Literárním předobrazem tohoto typologie byl již před Frommem Heinrich Mann ve svém románu „Der Untertan“ (Poddaný), který vykreslil postavu člověka, který zcela identifikuje svou hodnotu poslušností vůči autoritám.
Česká situace: mobbing a bossing jako projevy autoritářství
V české společnosti se autoritářská dynamika projevuje zejména v prostředí pracovněprávních vztahů, kde jsou běžné jevy jako mobbing a bossing. Průzkumy ukazují, že až dvě třetiny Čechů považují mobbing za vážný celospolečenský problém. Šikana na pracovišti je často namířena právě proti slabším členům kolektivu – starším zaměstnancům kvůli věkovým stereotypům, nováčkům nebo osobám s jinými odlišnostmi.
Právní úprava v České republice (zejména antidiskriminační zákon, § 1a a § 16 zákoníku práce) zakazuje diskriminaci a postihuje nepřiměřené nátlakové praktiky. Přesto však tyto jevy přetrvávají, což svědčí o hlubšíh společenských a psychologických příčinách, kterou nelze řešit pouze legislativně. Případové studie z českých pracovišť dokumentují opakující se vzorec: nadřízení, kteří sami podléhají tlaku vedení, přenášejí frustraci na podřízené – což přesně odpovídá Frommově dynamice ‚kiss-up, kick-down‚.
Politický diskurs a autoritářská rétorika
I do českého politického diskurzu pomalu proniká anti-mobbingová rétorika jako součást širšího kritického postoje vůči autoritářským tendencím v politice, veřejné správě a společnosti obecně. Diskuse se zaměřuje na otázku, zda některé autoritativní praktiky ve veřejném sektoru přispívají k patologickým vztahům a zhoršují se společenské nevraživosti. To vede k návrhům na posílení mechanismů právní ochrany zaměstnanců a vzdělávacích programů zaměřených na respekt a rovné zacházení.
Zajímavé je, že politické strany a veřejní činitelé sice častěji používají anti-mobbingovou rétoriku, zatímco některé jejich autoritativní praktiky nadále přetrvávají. Tento rozpor přesně odpovídá Frommově analýze – povrchní odsuzování autoritářského chování není dostatečné, pokud je psychická struktura charakteru stále založena na sadomasochistické dynamice.
Sociální kompenzace a kolektivní mechanismus
Fromm také pozoroval, že sadistické tendence nabývají na významu s rostoucí bídou a že skutečná bezmoc lidí posiluje jejich sadomasochistickou charakterovou strukturu. Tuto historickou zkušenost lze aplikovat i na současnost, kdy ekonomická nejistota a sociální stresory mohou posilovat tendence k hledání „viníků“ mezi slabšími skupinami jako jsou nezaměstnaní, ženy, děti, lidé odlišní nebo s postižením, bezdomovci, imigranti atd. Dnes už víme, že se stresem klesá schopnost racionálního myšlení – přitom bychom právě v takových situacích potřebovali, aby rácio převažovalo. Názorné příklady uvádí mj. Gerd Gigerenzer, odborník na rozhodovací procesy a limity lidské racionality.
V českém prostředí se tento jev projevuje v různé míře – od pracovněprávních vztahů přes online debaty až po aktivní politiku. Lidé s nízkým sebevědomím a nedostatkem vlastní identity nacházejí kompenzaci v dominantním chování vůči těm, které považují za „slabší“ nebo dokonce „méněcenné“. Současně však zůstávají podřízeni autoritám, které subjektivně vnímají jako silnější. Často tak zaníceně hájí své vlastní „dráby“, např. oligarchy, kteří odsávají peníze určené veřejnosti, tedy i jim, ničení životního prostředí, ve kterém sami žijí a tak dále – příkladů najdeme bezpočet.
Transformace autoritářského charakteru
Protikladem autoritářského charakteru je podle Fromma zralá osobnost – člověk, který nemusí lpět na druhých, protože aktivně přijímá a chápe svět, lidi i věci kolem sebe. Má silné Já, jež mu umožňuje unést svobodu a neodcizovat se sobě samému podřízením se autoritám.
Pro autoritářský charakter naopak platí, že jednotlivec potřebuje věřit ve všemocnost a nadřazenost „svého“ vůdce, strany, státu či ideje. Sám se pak cítí silný a významný právě proto, že je součástí něčeho „většího“. Paradoxem této pasivní formy autoritářského charakteru je, že se jedinec ponižuje a umenšuje, aby se skrze příslušnost k něčemu mocnějšímu mohl sám cítit velkým.
Právě zde se ukazuje paralela mezi autoritářským uspořádáním společnosti a dětskou zkušeností s autoritou. Rozhodnutí mocných se už nemusejí opírat o rozumové argumenty: jsou vydávána za nevyhnutelnost, jíž se člověk musí přizpůsobit. Rozum pak slouží jen k jejich dodatečnému ospravedlnění. Škrty, tlak na zaměstnance či omezování sociálních jistot jsou prezentovány jako nutná daň za konkurenceschopnost, zatímco souvislost mezi rostoucí chudobou, koncentrací bohatství a výhodami pro velké firmy zůstává stranou. Jak varovala Clara Zetkinová, politika „menšího zla“ nástupu fašizujících sil nebrání – naopak mu připravovuje půdu. K zastavení tohoto vývoje proto musíme překonat společenskou pasivitu.
Transformace autoritářského charakteru také vyžaduje práci na posilování vlastního Já, rozvoj samostatnosti a schopnost snášet svobodu. Edukace, která podporuje demokratické rebelství (viz „aktivismus“) a kritické myšlení (viz „věda“), může být jedním ze způsobů, jak této změny dosáhnout.
Vysvobození z okovů vlastní slabosti
Frommův koncept autoritářského charakteru poskytuje hluboký vhled do psychologických mechanismů, které stojí za jevy jako je mobbing, bossing, šikana, rasismus, toxická maskulinita a nenávist obecně (nejen) v českém prostředí. Sadomasochistická dynamika „dupání po slabších a hrbení se před silnými“ není jen historickým fenoménem, ale živou realitou naší současné společnosti.
Legislativní opatření jsou sice nezbytná, ale nestačí k vyřešení problému v celé jeho šíři. Potřebujeme intenzivní práci na psychologickém a vzdělávacím poli, která umožní lidem vybudovat si silnější identitu, snížit potřebu kompenzace skrze dominantní chování a rozvinout schopnost snášet svobodu bez nutnosti hledat útočiště v agresi a autoritářských strukturách.
Jak ukázala historie, zmíněné psychologické patologie samy o sobě nebyly příčinou nacismu, ale „tvořily jeho lidskou základnu, bez kterých by nevznikl“. To samé platí i pro dnešní společnost – dokud přetrvávají struktury autoritářského charakteru, bude existovat i násilí a projevy šikany, mobbingu a autoritářského jednání.
