Jak je na tom umění a kultura ve světě polykrize a po mezinárodním vzestupu pouťové pravice? Zhodnocení současného stavu.
Pokud vezmeme jako výchozí bod pro bilancování kulturního života deset let od roku 2015 a proslulou větu Angely Merkelové „Wir schaffen das“ (Zvládneme to), pak získáme ponurý obraz. Zájem o umění a kulturu se zdá být stále menší, což se projevuje v nejrůznějších klesajících číslech, ať už jde o počet návštěvníků nebo prodejní čísla. Tyto údaje se týkají institucí, jako jsou divadla, koncertní sály, kina nebo nakladatelství.
Například jeden údaj, který koluje od roku 2018, se týká otřeseného knižního trhu. Více než šest milionů čtenářů se podle tehdejších informací zcela rozpustilo ve společnosti. Kulturní instituce bijí na poplach. Sandra Kegelová napsala ve Frankfurter Allgemeinen Zeitung (FAZ): „Krize je tu již dlouho. A přesahuje rámec prodejních čísel. Ohrožena je totiž jedna z nejdůležitějších kulturních technik, kterou máme: čtení. Je na čase o tom mluvit.“
Krize přišla a od té doby nezmizela. Zprávy o klesajících číslech mezitím pronikají i do institutů humanitních nebo kulturních věd. Od roku 2010, jak v lednu informoval deník FAZ, „se počet studentů humanitních věd na mezinárodní úrovni snížil téměř na polovinu“. Frankfurter Rundschau proto již na jaře 2024 vyjádřila obavy z „rozloučení s Herderem a Hölderlinem“.
Podobné diagnózy krize se mezitím staly pevnou součástí kulturního diskurzu přítomnosti. Umění, kultura i celá oblast žurnalistické a akademické intelektuální práce se tak nacházejí v neustálém stavu ohrožení a nutnosti záchrany. Současně neustále klesající čísla naznačují, že dochází k rychlému úpadku významu kulturních institucí. Opravdu ještě potřebujeme vysokou literaturu, operní domy, humanitní vědy nebo kulturní rubriky, když se o ně už nikdo nezajímá?
Stále nevraživěji kladené otázky
Tyto stále nepřátelštěji formulované otázky vedou k úzkostlivému, téměř panickému diktátu úspor. Ruší se formáty, škrtá se v rozpočtech, zavírají se katedry. Umění a kultura se v tomto kontextu jeví jako luxus vymírající vzdělané občanské elity, kterou v době ekonomické mizérie již nikdo nechce podporovat. A tato ekonomická krize zase vede k tomu, že energie, kterou lze vynaložit na vnímání románů, divadla, umění, filmů, seriálů a hudby, stále více ubývá.
Ve své nenávisti k umění a kultuře mohou dnešní elity inscenovat populistický antielitismus.
V polykrizi posledních deseti let, která je poznamenána pandemií, válkou, klimatickými změnami a vzestupem pravicového extremismu, jsou také zcela vyčerpány zdroje pozornosti, které jsou pro umění a kulturu k dispozici. Nervózní povědomí o krizi není dobrým předpokladem pro prosperující kulturní scénu.
S odstupem času bylo možná předvídatelné, že to nebude dobré desetiletí pro umění a kulturu. V zimě 2016 byl prezidentem USA zvolen jeden z nejnekultivovanějších lidí současnosti – osobnost, která od té doby svou přítomností zcela ovládá soudobou mediální realitu (všimněte si, jak brzy ráno a jak často vidíte tuto tvář). Kultura se z Trumpova šoku dosud nevzpamatovala. A jak by také mohla: skutečnost, že miliony lidí volí muže, který takovým způsobem spojuje politickou podlost s charakterovou vyprahlostí, je naprosto nepochopitelná.
Mezinárodní pouťová pravice
Nejde jen o projev nedůvěry vůči institucím občanské společnosti, ale také o delegitimizaci jakékoli představy o estetické a intelektuální úrovni. Trump a mezinárodní pouťová pravice, kterou ztělesňuje, jsou hrdí na svou nevzdělanost, ignoraci a okázalý kýč. V roce 2015 jsme se ještě smáli zlaté toaletě; o deset let později se již dávno stala symbolem nové kultury vládnutí.
Tato nová kultura neotesanosti dosáhla svého prozatímního vrcholu na svatbě, kterou v červnu uspořádal zakladatel Amazonu Jeff Bezos v Benátkách (viz též „Bezosova svatba: nejen Benátky, ale i svět se utápí v nerovnosti“; pozn. PQ). Mnozí pozorovatelé kritizovali bezuzdnou nevkusnost – soukromé tryskáče a jachty, pěnovou párty a přítomné celebrity, jejich drahé, ale špatně padnoucí obleky a šaty, jejich drahé, ale špatně padnoucí tváře.
Tato kritika však současné vládce nijak nerozhodí, protože se jedná o programovou kulturní nevzdělanost. Takzvaní „Robber Barons“ („loupeživí baroni“) z „Gilded Age“ („pozlaceného věku“), kteří na konci 19. století v kleptokratickém nadšení nahromadili obrovské jmění a nekonečnou moc, alespoň postavili muzea, koncertní sály nebo univerzity (Guggenheim, Frick, Stanford, Carnegie). V současnosti se však jakákoli forma kultivovanosti od habitusu elit odklonila.
Likvidace kulturních institucí
Ve své nenávisti k umění a kultuře současné elity inscenují frašku populistického antielitářství. To se projevuje v radostné politice nepřátelské vůči kultuře, v rozkladu kulturních institucí. V USA jsou systematicky ničeny univerzity, médiím jako National Public Radio (NPR) jsou kráceny finanční prostředky, instituce jako Kennedy Center ve Washingtonu jsou s potěšením vyprázdněny a převzaty.
Jedná se o program, který ovlivňuje současnost daleko za hranicemi Trumpovy narušené osobnosti. Zde se spojuje vítězný populismus s darwinismem mýticky povýšeného neoliberalismu, který se vždy může odvolávat na to, že společnost si již tento elitářský luxus nechce dovolit. Kultura se tak stává obětí směsi úsporných opatření a víry v trh, která již delší dobu narušuje samotné základy naší společnosti.
Na pozadí těchto krizových jevů se v institucích klasické vysoké kultury usadila zimní, melancholická nálada – kulturně-kritická žaloba, která se odvolává na dlouhou tradici. Stále méně lidí se zajímá o velké, skutečné umění. Divadla, opery a koncertní sály zůstávají prázdné, etablovaná kritika ztrácí svou moc, úroveň historického a kulturního vzdělání klesá. Tato stížnost není vymyšlená, ale vychází z hořké reality života. Zároveň je však také výsledkem omezeného pohledu.
Kultura je živá, když se vedou spory
Pokud se ptáme, co by znamenalo, že kultura „uspěje“, musíme se ptát na místa, kde se v každodenním životě při přijímání a tvorbě umění, v reálném životě současnosti, uvolňují kulturní energie. Vitalita kultury se projevuje tam, kde se o ní diskutuje, protože lidé nediskutují o věcech, které jsou jim lhostejné. Již několik let zuří doslova válka o recepci děl J. K. Rowlingové, která svým politickým angažmá proti uznání trans lidí zcela rozdělila fandom. Kdo se podívá na sociální sítě nebo si prohlédne příslušná fóra na Redditu, najde tisíce komentářů a příspěvků, které se přou o to, jak se vypořádat s faktem, že autorka oblíbeného díla nyní zastává politické názory.
Bez ohledu na to, jaké stanovisko v této kontroverzi zaujímáte, je třeba uznat, že problémy spojené s estetickými zážitky, autorstvím a etikou jsou zde řešeny způsobem, který dokazuje jejich nezměněnou relevanci. Místa kulturní vitality se však posunula. Produktivní, vysoce energetické konflikty se odehrávají v kulturním veřejném prostoru, kde se high a low, umění a zábava, vysoká a populární kultura stále více prolínají a splývají.
Literární vědec Gerhard Lauer nedávno v eseji v časopise Merkur popsal „novou literární veřejnost“, která rozvíjí svou vitalitu především tam, kde se dříve nacházela periferie literatury: v populární literatuře, v oblasti literatury pro mladé dospělé, v digitálním sociálním čtení, ve fanouškovských kulturách na internetu, na BookToku nebo BookTubu.
Katedry pro výzkum Taylor Swift?
Energie, která se zde uvolňuje, se však projevuje také v bouřlivých diskusích o estetice a etice počítačových her, v konfliktu protichůdných stylů, které se projevují v superhrdinských franšízách, v interpretačním nadšení, s nímž jsou rozebírány texty populárních písní. To neznamená, že všechny operní domy musí okamžitě přejít na muzikály, že všechny kulturní rubriky budou diskutovat pouze o hrách a fantasy povídkách, že budou zřízeny pouze katedry pro výzkum Taylor Swift.
Místo toho by se instituce umění a kultury, které byly v posledních deseti letech tak silně kritizovány, měly na tato místa vydat, aby navázaly dialog s bouřlivou každodenní kulturou a vstřebaly její vitalitu v boji proti kulturně nepřátelským impulsům úsporné politiky škrtů a populistické polemiky.
