Rok 2024 nebyl pro liberální demokracii zrovna dobrým rokem: Donald Trump vyhrál americké volby, rozpadla se německá vládní koalice a krajně pravicová AfD triumfovala v zemských volbách.
Vědci, politikové a novináři již řadu let zveřejňují analýzy příčin globálního posunu doprava. A také návody, jak bychom prý mohli demokracii zachránit. Je to ale vůbec možné?
Ne, říká politolog Veith Selk. Na podzim roku 2023 vydal svou knihu „Demokratiedämmerung“ (Soumrak demokracie). V ní dochází k závěru, že liberální demokracie právě prožívá svůj pomalý zánik. V rozhovoru vysvětluje, jaké vývojové trendy za tím stojí a co by mohlo následovat po demokracii. Rozhovor o budoucnosti demokracie vedl pro magazín Krautreporter redaktor Benjamin Hindrichs.
Krautreporter: Pane Selku, autoritářští politici a pravicoví populisté jsou velkými vítězi této doby. Jsme svědky začátku konce liberální demokracie?
Veith Selk: Za prvé: toto není začátek. V 80. letech 20. století začala poslední vlna demokratizace, v jejímž rámci se mnoho autokratických režimů proměnilo v demokracie. Tato vlna se již několik let obrací opačným směrem. Počet demokratických režimů klesá již delší dobu.
Někteří politologové správně poukazují na to, že počet změn vlád a voleb zůstává relativně stabilní. Volby totiž vnímáme jako příznak demokracie, ale konají se i v nedemokratických režimech, jako je Rusko nebo Severní Korea. Nelze tedy nutně vyvodit závěr, že se jedná o demokracii, pouze proto, že se v daném státě konají volby.
Za druhé: pojmem „demokracie“ označujeme celou řadu režimů, které vykazují demokratické rysy. I kdyby se budoucnost vyvinula tím nejhorším možným způsobem, některé z nich přežijí. Ale ano, myslím si, že tato vlna odklonu od demokracie neskončí.
Na jedné straně liberálové tvrdí, že autoritářští pravicoví populisté ohrožují demokracii a právní stát. Na druhé straně pravicoví populisté argumentují, že liberální demokracie je vládou elit. Slibují skutečnou „vládu lidu“. Jsou tedy velkým problémem Trumpové a Alice Weidelové tohoto světa, nebo je jím liberální demokracie?
To i to. Z pravicového populismu se může vyvinout antidemokratická síla, která demokracii rozloží. Jako v Maďarsku. Zároveň se však od demokracie odvrací i části voličů, kteří nutně nevolí pravicové populisty. Pozoruji také rostoucí skepsi vůči demokracii mezi liberály. Celkově vzrůstá nespokojenost s vlastní socioekonomickou situací a sílí dojem, že stát již není schopen řešit veřejné problémy. Například pouze menšina Němců se domnívá, že stát ještě dokáže plnit své úkoly.
Němci již řadu let ztrácejí důvěru v demokracii. Ve studii nadace Körber z léta 2023 více než polovina dotázaných uvedla, že má v německou demokracii menší nebo jen malou důvěru. Jaké události stojí za touto ztrátou důvěry?
Na jedné straně je to způsobeno zhoršením vyhlídek do budoucnosti, protože v mnoha západních demokraciích již spousta lidí v budoucnu neočekává žádné kolektivní zlepšení. Na druhé straně se tvrzení, že se práce vyplatí, ukázalo jako ideologie. Mnoho lidí říká: tvrdě jsem pracoval, ale co z toho teď mám? Míra zklamání a rozčarování se v jednotlivých zemích liší, ale tendence je podobná. Stále více lidí se ohlíží zpět a vidí, že se kompromisní model demokratického kapitalismu ukázal jako mylný.
Jinými slovy: příslib sociálního vzestupu již neplatí, nerovnost se prohlubuje a stále více lidí se bojí sociálního úpadku a ztráty statusu?
Ano, s tím souhlasím. A to se setkává se změněnou světovou situací, v níž se zhoršují rámcové podmínky pro demokracii. Geopolitické konflikty se stupňují, například v důsledku narůstající polarizace mezi USA a Čínou a války na Ukrajině. K tomu se přidává skutečnost, že přímé náklady na energetickou transformaci jsou velmi vysoké a náklady na energii znatelně rostou.
Existuje číslo, které dobře ilustruje, jak moc nás světová situace přetěžuje: Sociolog Steffen Mau ve své studii „Triggerpunkte“ (Spouštěcí body) zjistil, že 44 % Němců je „vyčerpaných změnami“. Tváří v tvář klimatické krizi, válkám a pandemii lidé říkají: už to nezvládám. Už nemůžu.
Pokud má člověk pocit, že je stejně všechno křehké, že vláda nemá situaci opravdu pod kontrolou, že se vyhlídky do budoucna zhoršují a že teď musíme navíc změnit svůj způsob života a nést s tím spojené náklady, je to pro demokracii nepříznivé. Problémem je také to, že – zjednodušeně řečeno – bohatí mají při přijímání politických rozhodnutí větší moc.
Proměňuje se nerovnoměrné rozdělení peněz v nerovný politický vliv?
Studie ukazují, že politické záměry se zpravidla realizují pouze tehdy, pokud s nimi souhlasí i nejvyšší společenská třída. Pokud tomu tak není, k ničemu nedojde. To vede k tomu, že mnoho politických záměrů vykazuje bias ve prospěch nejvyšší společenské třídy. To samozřejmě u průměrné populace nevzbuzuje zrovna nadšený souhlas s reformními projekty.
Souhlas s politickými projekty přece také předpokládá, že jim člověk rozumí. Většina lidí však má pocit, že politika je čím dál složitější. Co za tím stojí?
V moderních společnostech existuje dělba práce. Sociologie tento jev nazývá diferenciací. Ta se stále prohlubuje. Jinými slovy: moderní společnosti jsou silně diferencované, již nemají žádné centrální řídící centrum. Politika, především v demokraciích, na to zase reaguje vnitřní diferenciací. Stává se složitější. Stále více oblastí našeho života je považováno za politické – a podléhá regulaci. I proto se rozšiřuje politický aparát. Rostou ministerstva, rostou správní orgány. Ale rozšiřují se i oblasti, v nichž působí politická hnutí, která své požadavky přinášejí na veřejnost. Vše se stává diferencovanějším a složitějším. Kdo tomu chce porozumět, musí se do toho ponořit, a to není snadné.
Druhým problémem této nesrozumitelnosti je, že v dnešní době žijeme ve veřejném prostoru, v němž se mnoho politických aktérů snaží prosadit svůj výklad reality. Veřejný prostor je na jedné straně místem debaty, na druhé straně však také místem zmatku a propagandy.
To je problém, protože demokracie předpokládá, že občané mají alespoň základní představu o tom, jak fungují instituce a co se v politice odehrává. Koneckonců jsou to právě občané, kteří představují hlavní měřítko legitimity demokracie.
Musí občané a občanky vždy vědět, co se v politice děje?
Některé teorie demokracie tvrdí, že občané musí mít alespoň jednou za čtyři či pět let při volbách možnost posoudit alespoň tato kritéria: „Byla to dobrá vláda, nebo ne? Mám volit jinou stranu?“ Jiné teorie demokracie kladou na občanskou kompetenci vyšší nároky. Pro všechna pojetí demokracie však představuje problém, když občané ztratí přehled.
Protože když se v tom lidé už nevyznají, nemohou se na demokracii rovnocenně podílet?
Ano, protože se s nimi dá snáze manipulovat. Může se také stát, že si občané sami uvědomí, že politice už nerozumějí – a pokud jej v každodenním životě vnímají jako nespravedlivý a nefunkční, přestanou systém podporovat.
Není však tento požadavek kladený na občany a občanky od samého počátku konstrukční chybou demokracie? Vždyť dnes víme, že politické znalosti jsou rozděleny velmi nerovnoměrně. Čím vyšší je úroveň vzdělání a společenská třída, tím více je i politických znalostí.
Konstrukční vadou demokracie je, že slibuje politickou rovnost, ale tento slib nenaplňuje. To platí i pro informace: pokud se nacházím na vrcholu společenské hierarchie, častěji jsem také součástí sítí, které mi předávají informace. Vím, co se děje. Pro lidi mimo tyto sítě je mnohem náročnější získat důležité politické informace. Ty se k nim nedostanou automaticky.
Pokusím se to shrnout: říkáte, že pro mnoho lidí se už nevyplatí se snažit, nerovnost roste, veřejnost je roztříštěná, politika se stává stále složitější a elity získávají stále větší vliv na úkor zbytku obyvatelstva. Má tedy pravicový populismus ve své kritice současnosti pravdu?
Populisté také říkají některé věci, které jsou pravdivé. AfD například tvrdí, že naše demokracie nefunguje, protože tradiční strany se spojily do kartelu a chtějí monopolizovat politickou moc. To samo o sobě není úplně špatně. Politologové Katz a Meier hovořili o kartelových stranách již v roce 1995. AfD to však zjednodušuje. Nesprávné je, když se, tak jako to dělá AfD, všechny problémy demokracie redukují pouze na toto a takové teze se vytrhávají z kontextu.
Pravicový populismus je v konečném důsledku formou politické mobilizace, která selektivně vyzdvihuje některé problémy a částečně se trefuje do černého, avšak tyto problémy izoluje, zobecňuje a – jak je v politické diskusi obecně zvykem – využívá pro své vlastní cíle.
Tímto cílem je pak nezřídka autoritářská a nacionalistická politika.
Ano. Mezi pravicovými populisty však existují i rozdíly. Ne všichni prosazují stejný politický program. V Německu získalo v AfD značně na síle pravicově radikální křídlo. Existuje však i jiné směřování, jehož heslem je „Zpátky do starých dobrých časů Bonnské republiky?Bonnská republika je neoficiální historický a politologický název pro Spolkovou republiku Německo (tzv. Západní Německo) v období od jejího vzniku v roce 1949 do znovusjednocení Německa v říjnu 1990.!“ Poslední kroky směrem k modernizaci nebyly dobré, musíme se vrátit k bonnskému modelu státu a společnosti.
V Polsku vláda Donalda Tuska právě demontuje neliberální demokracii, v Izraeli vycházely po celé měsíce do ulic statisíce lidí na protest proti reformě soudnictví. Neodporuje to snad vaší tezi, že demokracie končí?
Jak jsem zmínil na začátku, ne všechna demokratická uspořádání zaniknou. Moje teze zní, že naše pojetí demokracie ztrácí na věrohodnosti, ať už jde o pojetí vlády lidu, nebo o pojetí volební demokracie. To je dáno i tím, že rámcové podmínky pro demokracii jsou nepříznivé. Patří k nim mimo jiné i subjektivita lidí, která je dnes prostě jiná než před 50 lety – klíčovým slovem je „individualizace“. Nelze tedy očekávat, že se demokracie starých časů vrátí.
Pokud se nemůžeme vrátit a demokracie právě dospívá ke svému konci, jak tedy bude vypadat budoucnost?
To se nedá tak snadno říct. Staré už není příliš přesvědčivé, ale nové ještě není na světě. Někteří chtějí zavést postdemokratické, pravicově populistické režimy, jako je tomu v Maďarsku. Jiní by rádi, aby vládli a zákony vytvářeli odborníci. Navíc se formují nové politické strany a není možné předvídat, jaké to bude mít důsledky. Myslím si, že hodně záleží na politických elitách: jaké projekty budou sledovat ony?
Mohlo by se však také stát, že se situace velmi dlouho jen tak nějak potáhne. Tedy pokles stability, ještě více protestů a více protisystémových stran, které však systém ve skutečnosti nezmění ani nesvrhnou. Čelili bychom pokračující erozi a nespokojenosti, aniž by se na této krizi něco zásadního změnilo.
Veith Selk je německý politolog a sociolog, který se specializuje na politickou teorii, dějiny politického myšlení a výzkum současné demokracie. Ve své práci se zaměřuje především na populismus, demokratickou teorii, politickou ekologii, společenské konflikty a roli emocí v politice. Působil na Technische Universität Darmstadt a jako hostující profesor na Vienna University of Economics and Business (WU Wien). V současnosti zastává pozici zastupujícího profesora politologie na Universität Vechta. Je autorem řady odborných publikací, mimo jiné knih Demokratiedämmerung (Soumrak demokracie), v níž kriticky analyzuje současný stav demokratické teorie a její schopnost reagovat na proměny moderních společností. Vedle akademické činnosti se věnuje také popularizaci politologie a občanskému vzdělávání.
