Mezi nenávistí, hněvem a kritikou musí existovat rozdíl

Saská Kamenice a její následky

Mezi nenávistí, hněvem a kritikou musí existovat rozdíl

Na jednu stranu nesmíme kritiky velkorysé migrace vylučovat ze společnosti, politika se ale na druhou stranu nemůže těmto předsudkům a pocitům křivdy podvolovat. Slušnost a důvěra v právní stát musí být posíleny. Ale jak?

Hon na lidi, zdvižené pravice a omezování svobody médií jsou strašné. Na německých ulicích obzvlášť. Odpovědí může být pouze právní stát, který se dokáže bránit. Má své možnosti, ty musí být využity a úřady musí být odpovídajícím způsobem vybaveny. Je dobře, že naše právo nerozlišuje mezi násilím pravicových nebo levicových extremistů, i když je naše nádherně liberální ústava odpovědí na odpornou dobu národního socialismu.

Právě díky naší ústavě žijeme ve velmi tolerantní zemi. Tolerance předpokládá, že ustojíme jiné názory. Především tehdy, když je to těžké, vášnivé a ošemetné. Démonizace a rozebírání lidí s odlišnými názory při tom ještě nikdy nepomohla. Moralín byl vždy neúčinným lékem. Naopak, škodí. Trpí jím argumentace. Ničí se jím společenské klima.

Není těžké najít důvody pro velkorysou uprchlickou politiku, pochválit, jak otevřená tato země byla v r. 2015, jak je důležité ponechat si zde dobře integrované, pracující, ale přesto k opuštění země určené osoby, jak je důležitá záchrana uprchlíků ve Středozemním moři. Ale přesto tu jsou lidé, kteří si myslí něco jiného a kvůli tomu přichází k jiným závěrům, a proto si přejí jinou politiku.

Tyto lidi paušálně odsuzovat jako pravicové extremisty, jako nepřátele svobody a rasisty není jen vzdálené jakékoliv argumentaci, ale působí to i trvalé škody.To by měli vědět především ti, kdo znají hořké selhání Výmarské republiky, kde proti sobě také stály dva tábory, jejichž cílem nebyla nikdy snaha o dorozumění, ale výlučně politické zničení protivníka.

Abychom si nerozuměli špatně: nenávist a rozeštvávání nadělají vždy škodu a právě proto proti nim musíme důsledně bojovat. Kdo ale nezná rozdíl mezi nenávistí, hněvem a kritikou, stává se sám vinným. Toto chování – a je jedno, jestli politiků nebo novinářů – jen neznemožňuje debaty, ale také posiluje zuřivost těch, kteří si připadají nepochopení a současnou vládní politikou nespravedlivě opomíjeni. Lidé, kteří od vlády očekávají, že nálady vnímá a mluví k lidu, místo sama k sobě.

Pokud nakonec souhlasí už jen AfD a všichni ostatní říkají, že už pouhá artikulace problému svědčí o nesprávném myšlení, tak tím lidi teprve ženeme do náruče této demagogické strany se všemi jejími starými i novými nacisty, antisemity a rasisty v parlamentech. To má za následek nejen vzrůstající nepřátelství vůči demokracii, ale také to ničí důvěru v politické instituce a právní stát. I pak je samozřejmě pořád ještě špatné podporovat národovecko-nacionalistickou AfD. Ale právě abychom ji v této situaci nepodporovali, potřebujeme určitou míru slušnosti a velikosti. Tu nemá každý.


Daniel MackAutorem článku je Daniel Mack, poradce pro public affairs a komunikaci ve společnosti 365 Sherpas v Berlíně a bývalý poslanec Zelených v hessenském zemském parlamentu.