Odborníci opakovaně varují před ruskou invazí do pobaltských zemí. Simulace ukazují, na jaké varovné signály musí Západ dávat pozor.
Když se Mark Rutte minulý týden zúčastnil konference velvyslanců na ministerstvu zahraničních věcí v Berlíně, byl dotázán na ruskou hrozbu pro Evropu. „Tato hrozba je dlouhodobá,“ odpověděl generální tajemník NATO. Poukázal na to, že Moskva vynakládá téměř polovinu státního rozpočtu na armádu a válku proti Ukrajině a doplňuje svůj zbraňový arzenál, zatímco tam bojuje. Aliance proto musí pokračovat ve svých snahách o zbrojení, protože jinak by „vzniklo riziko, až dosáhneme roku 2029, 2030 nebo 2031“.
Tím shrnul hodnocení situace ze strany NATO a zpravodajských služeb mnoha členských států, včetně USA: V krátkodobém horizontu a dokud bude trvat válka s Ukrajinou, je ruský útok, který by přesahoval rámec hybridní války, nepravděpodobný. Ve střednědobém horizontu však musí aliance počítat s tím, že ruský prezident Vladimír Putin obranyschopnost NATO otestuje. A čím větší budou mezery v obraně, tím je takový test pravděpodobnější. Kde by k němu došlo, nelze s jistotou říci. Jen pozemní hranice mezi členskými státy NATO a Ruskem je dlouhá přibližně 2 500 kilometrů. Obranné plány aliance se zaměřují na několik scénářů, jsou však přísně tajné.
Vojenští odborníci se zaměřují především na pobaltské země. Pro ruské nacionalisty patří tyto státy do jejich „historického prostoru“. Putin považuje rozpad Sovětského svazu, k němuž tyto tři státy patřily, za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“. Z tohoto pohledu čerpá sílu jeho imperialistický revizionismus.
Od miny až k těžké bojové brigádě
Kromě toho Moskva krátce před zahájením útoku na Kyjev vyzvala NATO, aby se stáhlo z východních členských států, od Estonska na severu až po Bulharsko na jihu. V pobaltských zemích k tomu přistupuje ještě jedna zvláštnost: v Lotyšsku je čtvrtina obyvatel ruského původu, v Estonsku pětina. Moskva se cítí zodpovědná za tyto „krajany“. Na Ukrajině z toho odvodila svůj územní nárok, který se snaží násilím podtrhnout.
Od ruské invaze na Krymský poloostrov a jeho anexi věnuje NATO pobaltským státům zvláštní pozornost. K tomu přispěla studie z roku 2016, která na základě válečné simulace dospěla k závěru, že ruské síly by mohly obsadit velké části Pobaltí a během 36 až 60 hodin dosáhnout předměstí tří hlavních měst – Vilniusu, Rigy a Tallinnu. V prvním kroku proto aliance v roce 2017 rozmístila v každé ze tří zemí a v Polsku mnohonárodní bojové jednotky o síle praporu, po asi 1 000 vojácích. Tato „přítomnost v přední linii“ má vytvořit „překážku“ – a tím zesílit faktor odrazení: jakýkoli útok by nevyhnutelně vtáhl do války celou alianci .
Tyto jednotky by však útoku dlouho nevydržely. Proto se NATO v roce 2024, dva roky po vypuknutí války na Ukrajině, rozhodlo rozšířit svou přítomnost na jednotky velikosti brigády a vytvořit velitelské struktury „na úrovni divize“. To odpovídalo novému přístupu, jehož cílem je bránit „každý centimetr“ spojeneckého území. Tento koncept se však realizuje různě. Pouze Německo hodlá do konce příštího roku trvale rozmístit v Litvě těžkou bojovou brigádu s přibližně 5 000 vojáky. Kanada vede v Lotyšsku mnohonárodní brigádu s více než 2 000 vlastními vojáky, kteří jsou však lehčeji vyzbrojeni. Britové, vedoucí síla v Estonsku, plánují rychlé posílení až v případě napětí.
Baltská obranná linie
Kromě toho všechny tři pobaltské státy masivně posilují svou obrnyschopnost. S výdaji na zbrojení ve výši 5 % a více se již nyní nacházejí na špici statistik NATO. Finanční prostředky směřují zejména do budování pobaltské obranné linie s opevněnými pozicemi, fyzickými překážkami, protiletadlovými a dělostřeleckými zbraněmi i drony, které mají zpomalit, usměrnit a zastavit ruský postup – dokud partneři z NATO nedodají posily a útok neodrazí. Hlavní pozornost vojenských plánovačů se proto soustředí na prvních 48 až 72 hodin útoku, během nichž by napadené země a tam rozmístěné síly NATO byly odkázány samy na sebe.
Studie Evropské rady pro zahraniční vztahy (European Council on Foreign Relations: „The Bear in the Baltics“) z konce roku 2025 prochází dva konkrétní scénáře útoku. Autoři předpokládají, že Rusko má na svých základnách u hranic s Pobaltím k dispozici maximálně 15 000 vojáků a přibližně 100 bojových letadel. Sice by mohlo mobilizovat další jednotky z jiných vojenských okruhů, to by však alianci vyburcovalo a útok by ztratil moment překvapení – což by „téměř nevyhnutelně vedlo k neúspěchu“. Dále předpokládají, že estonské pohraniční město Narva je nejslabším místem v Pobaltí: kvůli jeho blízkosti k Rusku a tamnímu obyvatelstvu ruského původu.
Prvním scénářem je ruská invaze do Estonska s cílem dobytí co největšího území a následně jej v rámci vyjednávání vyměnit za politické ústupky – například za stažení NATO ze všech tří států. Taková operace by však narazila na značné obtíže. Ruské jednotky by nejprve musely překročit hraniční řeku Narvu; na Ukrajině podobné mise spektakulárně selhaly. Poté by se musely pohybovat po úzkém pozemním koridoru, který je zaminovaný a vystaven dělostřelecké palbě. Estonsko by dokázalo do 36 hodin zmobilizovat síly, které by byly nejméně dvakrát větší než ruské. Do 48 hodin by dorazily posily od jednotek NATO v Pobaltí. Aliance by si navíc rychle zajistila vzdušnou převahu. Takový scénář by podle závěru autorů vedl pro Rusko ke „strategické katastrofě“.
Hybridní útok s cílem vyvolat nejistotu v NATO
Proto zvažují vojenští odborníci ještě druhý scénář. V něm by Rusko nemělo za cíl dobýt území, ale v rámci hybridní operace s několika stovkami bojovníků – speciálních jednotek bez uniforem – by se pokusilo krátkodobě obsadit strategické body, například most v Narvě. Než by NATO mohlo útok připsat Rusku, jednotky by se opět stáhly (operace typu „in-and-out“). Cíl: zmást Alianci a podkopat článek 5 Severoatlantické smlouvy. Autoři to považují za „skutečné nebezpečí“ z pohledu obranné aliance.
V obou scénářích by 10 000 ruských vojáků v kaliningradské exklávě nezasáhlo, protože jinak by ji nebylo možné proti NATO téměř vůbec ubránit. Aliance by naopak nanejvýš ostřelovala ruské dělostřelecké pozice, ale sama by nepronikla na ruské území – aby zabránila jaderné eskalaci.
Aliance se však připravuje i na další možné scénáře. V uplynulých letech nacvičovala situace, v nichž se velké ruské jednotky pokoušejí odříznout pobaltské státy od zbytku území NATO v Suvalském koridoru mezi Litvou a Polskem – v tomto pouhých 60 kilometrů širokém pozemním koridoru – a proniknout až k Vistule v Polsku.
Co nás učí velká cvičení typu Západ
V samotných pobaltských zemích jsou proto ruská cvičení „Západ“ sledována obzvlášť pozorně. Tato velká cvičení, pojmenovaná podle ruského slova „Запад“, se konají každé čtyři roky a představují hlavní hrozbu vůči sousedům. Moskva sice neustále ujišťuje, že „Západ“ je čistě obranné cvičení. V roce 2009 však bylo simulováno jaderné napadení Varšavy a v roce 2017 se nacvičovaly bojové operace v Suvalském koridoru. Cvičení z roku 2021 pak bylo považováno za jednu z příprav na invazi na Ukrajinu v roce 2022.
Bělorusko se při manévrech „Západ“ tradičně vyznačuje větší otevřeností než Rusko. Na rozdíl od Moskvy tak Minsk nadále zve pozorovatele i ze zemí NATO. Před manévry „Západ 2025“ prohlásil vládce Alexandr Lukašenko, že hlavní cvičení by se neměla konat, jak bylo původně plánováno, na západní hranici Běloruska, ale byla přesunuta do vnitrozemí, aby se rivalům „nedala příležitost obvinit nás, že se připravujeme na přerušení Suvałského koridoru, v prvním kroku na dobytí tří pobaltských států a poté Polska. To je naprostá hloupost.“
To, co Lukašenko formuluje zdánlivě smířlivým tónem, však zároveň skrývá výhrůžku. V březnu 2024 dokonce minský vládce před kamerami hovořil o možných vojenských operacích v Suvalském koridoru, když se během manévrů zeptal svých vojáků, jak daleko je to do Kaliningradu, a nařídil jim, aby „obsadili“ severovýchodní část Polska.
Jehlové vpichy prostřednictvím dronů
Ruský prezident postupuje méně neohrabaně. Je však jasné, že v těchto otázkách záleží především na Putinovi. Ruská armáda v této oblasti pravidelně provádí cvičení. Například v červnu, kdy podle oficiálních údajů stíhací letouny Baltské flotily dislokované v Kaliningradské oblasti nacvičovaly odpalování raket a shazování bomb. Vždy se přitom deklaruje obranný záměr: jedná se prý o reakci na cvičení NATO v blízkosti ruských hranic. Zdůrazňuje se však také, že při cvičeních se zohledňují „zkušenosti ze speciální vojenské operace“, tedy z útočné války proti Ukrajině. Ta je v ruském oficiálním žargonu vydávána za obranný boj proti „kolektivnímu Západu“.
V poslední době dochází opakovaně k ruským provokacím namířeným proti státům v regionu. Před rokem tak ruské drony narušily polský vzdušný prostor a letos zřejmě několikrát vletěly ukrajinské drony do vzdušného prostoru pobaltských států. Pravděpodobně směřovaly k ruským cílům a byly odkloněny ruskou protivzdušnou obranou. Moskva to doprovodila propagandistickou kampaní, v níž manipulativně tvrdila, že pobaltské státy povolily Kyjevu využívat svůj vzdušný prostor k útokům na Rusko.
K tomu se přidávají neustálá obvinění, že pobaltské země rasově diskriminují své ruské menšiny. Nedávno se z moskevského ministerstva zahraničí ozvalo, že se v této věci plánuje ještě v tomto roce obrátit na Mezinárodní soudní dvůr. Přes veškerou ruskou nenávistnou kampaň proti „režimům“ v Tallinnu, Rize a Vilniusu je však nápadné, že propaganda namířená proti nim má jiný směr než ta proti Ukrajincům. Putin a jeho lidé vnímají Ukrajince jako Rusy, kteří byli (Západem) svedeni na scestí a které, podle rozšířeného názoru, stačí pouze převychovat, aby se dobrovolně vrátili do náruče Moskvy. Před invazí v roce 2022 vedla tato iluze k domněnce, že kyjevské vedení nemá žádnou podporu a lze jej rychle svrhnout. Za to dodnes platí životem mnoho ruských vojáků.
Žádné bezprostřední nebezpečí
S ohledem na Polsko a pobaltské státy, které si již dlouho připomínají sovětskou okupaci, není ze strany Ruska patrný žádný podobný omyl. Navíc napadení Ukrajiny posílilo pozici NATO v oblasti Baltského moře díky přistoupení Švédska a Finska k NATO a naopak oslabilo schopnosti Ruska. Novináři portálu Mediasona a ruské redakce BBC identifikovali pouze u vojenských složek dislokovaných v Kaliningradu 1 718 vojáků, kteří v období od 24. února 2022 do 7. září letošního roku padli v rámci „speciální operace“. Putin sice potřebuje vojáky, aby mohl pokračovat ve své útočné válce, ale nová vlna mobilizace by byla nepopulární, a proto ji ruský vůdce nedávno opakovaně vyloučil.
Samy pobaltské vlády nepočítají s rychlým ani bezprostředně hrozícím útokem ze strany Ruska. K takovým spekulacím došlo naposledy, když ředitel CIA John Ratcliffe na konci srpna nečekaně odletěl do Moskvy. Podle amerických médií prý chtěl varovat před útokem na Pobaltí. Neexistovaly však žádné náznaky konkrétního útoku.
Zásadní bezpečnostní situace v Litvě se nezměnila, uvedl litevský prezident Gitanas Nausėda. I lotyšský premiér Andris Kulbergs v současné době hodnotí riziko přímé ruské invaze jako nízké. Zdůraznil však, že jeho země musí být připravena na kybernetické útoky, sabotáže, provokace a incidenty s drony. V uplynulých měsících několikrát vletěly do lotyšského vzdušného prostoru drony z Ruska a Běloruska, přičemž se většinou jednalo o ukrajinské drony, které se pravděpodobně vychýlily z kurzu v důsledku elektronických obranných opatření Ruska a Běloruska.
Vazba na Ukrajinu
Estonský ministr zahraničí Margus Tsahkna koncem srpna uvedl, že případné provokace ze strany Ruska namířené proti NATO bere země velmi vážně. Ani on však nevidí, že by Moskva plánovala konvenční útok na pobaltské státy, ale „Putinova sabotážní a infiltrační kampaň v celé Evropě však již není hybridní válkou,“ napsal politik na platformě X. „Jedná se o státem podporovaný terorismus. Nazývejme věci pravými jmény.“
Právě to mohlo být důvodem Ratcliffovy návštěvy v Moskvě, říká Marek Kohv. Je vedoucím programu pro bezpečnost a odolnost v Mezinárodním centru pro obranu a bezpečnost (ICDS) v Estonsku. Sílící ruské sabotážní aktivity v Evropě ohrožují i americké firmy působící v evropských zemích, včetně výrobců zbraní, kteří spolupracují s evropskými společnostmi, řekl Kohv deníku F.A.S. „Vzhledem k rostoucí ochotě Ruska útočit na zbrojní průmysl v Evropě mohl ředitel CIA tuto otázku zmínit.“
Ani Kohv však nevidí žádné známky bezprostřední vojenské hrozby pro pobaltské státy. „Tak tomu bude přinejmenším tak dlouho, dokud bude Rusko pokračovat ve své vojenské agresi proti Ukrajině.“ Kdyby Moskva přesunula část svých vojsk do Pobaltí, musela by omezit své útoky na Ukrajině. To by však Ukrajině umožnilo osvobodit větší části svého území. „Žádné takové náznaky nevidíme. Putin nadále trvá na maximálních požadavcích a neprojevuje žádnou ochotu ukončit svou útočnou válku.“
