Ukrajina ani NATO nemohou Rusko deputinizovat. Rusové to musí udělat sami. Nové demokratické Rusko však není možné bez změny národního postoje – a uznání národní viny. Příspěvek pro německý týdeník Der Freitag od ruského a ve Švýcarsku žijícícho spisovatele a novináře Michaila Šiškina.
Rozbombardovaná ukrajinská města a mrtvoly dětí se v ruské televizi neukazují. Odvážní mladí Rusové protestující proti válce jsou biti a zatýkáni. Většina lidí však mlčí – nekonají se žádné masové protesty ani stávky. Bolí mě, když vidím, že mnoho mých krajanů podporuje válku proti Ukrajině: ukazují to písmenem Z na okně svého bytu nebo auta.
Ruská televize v současné době neustále vysílá rozhovor s hercem Sergejem Bodrovem, který je v Rusku kultovní osobností. „Během války nemůžete mluvit špatně o vlastních lidech,“ říká. „I když se mýlí. I když vaše země udělá během války něco špatného, nesmíte o ní mluvit špatně.“ A přesně to lidé dělají, jsou připraveni podpořit „své“, i když střílejí na Ukrajince a Ukrajinky.
Moderní svět je od většiny Rusů oddělen revolucí, která je pro lidstvo nejdůležitější: přechodem od nadvlády kolektivního vědomí k prioritě jednotlivce. Po tisíce let se lidé ztotožňovali s kmenem a byli zcela závislí na vůdci – ať už to byl kmenový náčelník, chán nebo car. Teprve v posledních staletích se začíná objevovat zcela odlišný lidský společenský řád, v němž je jedinec svobodný. Než mohl být napsán slavný text začínající slovy „My lid“ (preambule Ústavy USA?, pozn. Der Freitag), muselo vzniknout nové lidstvo, které si muselo být vědomo své lidské důstojnosti.
Rusko musí začít od začátku stejně jako Německo
Tato velká civilizační propast však dosud nebyla překonána. To je drama mé vlasti: jen málo mých krajanů je připraveno na život v demokratické společnosti. Drtivá většina se nadále podřizuje moci a přijímá patrimoniální způsob života.
Když jsou v průběhu generací zničeni všichni ti, kdo jsou schopni samostatného myšlení, zbývá jen mlčení a souhlas s autoritami. Ale lze to mít za zlé lidem, pro které to byla strategie přežití? Kde dnes skončí ti, kteří nemlčí? Ve vězení. Nebo musí opustit zemi dříve, než bude pozdě.
Dva pokusy o zavedení demokratického společenského řádu v Rusku již selhaly. První ruská demokracie v roce 1917 trvala jen několik měsíců. Druhá, v 90. letech, trvala s velkými obtížemi několik let. Pokaždé, když se moje země snaží vybudovat demokratickou společnost prostřednictvím voleb, parlamentu a republiky, ocitne se opět v totalitní říši. Vytváří diktatura a diktátor otrocké obyvatelstvo, nebo otrocké obyvatelstvo vytváří diktaturu a diktátora? Vejce a slepice. Jak tento začarovaný kruh přerušit? Jak může vzniknout nové Rusko?
Hitlerovskému Německu se podařilo najít cestu z bludného kruhu diktatury. Němci se o vyrovnání se s minulostí a vinou hodně naučili a dokázali vybudovat demokraticky orientovanou společnost. Znovuzrození jejich národa však bylo založeno na totální, zničující vojenské porážce. Rusko tuto nultou hodinu také potřebuje. Demokratický restart v Rusku není možný bez zaplacení vysoké ceny a přiznání národní viny.
Vyrovnání se s ruskou minulostí
V Rusku neproběhla žádná destalinizace ani norimberský proces s komunistickou stranou. Osud Ruska nyní závisí na deputinazaci. Němcům, kteří „nic nevěděli“, byly v roce 1945 ukázány koncentrační tábory. Stejně tak je třeba ukázat zničená ukrajinská města a dětské mrtvoly lidem v Rusku, „kteří nic nevědí“. My Rusové musíme otevřeně a odvážně uznat svou vinu a požádat o odpuštění.
Německý spisovatel Georg Büchner napsal v dopise své nevěstě v roce 1834: „Co je to v nás, co lže, vraždí, krade?“. Jedině odpověď na tuto otázku může urychlit hlavní revoluci lidskosti mezi ruským lidem: uvědomění si, že odpovědnost neleží na nadřízených, ale u každého osobně.
NATO ani Ukrajina nemohou Rusko deputinizovat. Ve své vlastní zemi si musíme udělat pořádek my Rusové. Ale jsou na to lidé v mé zemi připraveni? Po válce pomůže svět Ukrajině s obnovou. Rusko však bude ekonomicky v troskách. Rozpad impéria bude pokračovat plnou parou. Ostatní národy a regiony budou následovat Čečence na cestě k nezávislosti. Ruská federace se rozpadne. Odstředivá síla národů a regionů poslední světové říše však může nejen ničit, ale také očišťovat a obnovovat. Ruské vědomí se musí naučit akceptovat, že může existovat několik států s ruštinou jako úředním jazykem. Impérium musí být odstraněno z myslí a duší jako zhoubný nádor. Teprve pak mohou nové státy prosadit reformy.
Michail Šiškin vystudoval germanistiku a anglistiku na Moskevské státní pedagogické univerzitě. Po ukončení studia pracoval tři roky jako novinář v časopise pro mládež Rovesnik, poté deset let vyučoval němčinu a angličtinu. Šiškin se oženil se Švýcarkou a od roku 1995 žil s rodinou v Curychu, kde pracoval jako učitel ruštiny, vychovatel a tlumočník. Od vydání románu Venušar v roce 2005 žije výhradně ze své spisovatelské činnosti. V podzimních semestrech let 2007 a 2009 působil jako odborný asistent ruštiny a ruské kultury na Washington and Lee University v Lexingtonu ve Virginii. Od roku 2011 žije se svou rodinou – Šiškinova druhá manželka je Ruska – ve švýcarském Kleinlützelu. Michail Šiškin je jediným autorem, který získal všechny tři nejvýznamnější ruské literární ceny: v roce 2000 obdržel Ruskou cenu Booker, v roce 2005 Národní cenu za bestseller a v letech 2006 a 2011 cenu Bolšaja kniga. Jeho knihy jsou v Rusku trvale bestsellery. Šiškinovy romány byly přeloženy do více než 30 jazyků a jeho eseje byly publikovány ve významných novinách v německy mluvících zemích i ve významných mezinárodních médiích, jako jsou New York Times, Wall Street Journal, Guardian, Le Monde, Independent atd (Wiki).
