Bylo by historicky nesprávné tvrdit, že vše, čeho jsme se od Vladimíra Putina dočkali v posledních letech, v něm bylo obsaženo již v roce 2000. Putin se výrazně změnil. Jakou roli v tom sehrál Západ, ptá se v příspěvku pro magazín Focus profesor politologie a odborník na Rusko Gerhard Mangott.
Putinova vláda byla od počátku vedena obsedantní touhou učinit z Ruska opět mezinárodně uznávanou velmoc. Putin nikdy nezapomněl na potupu ztráty sovětské kontroly nad východní Evropou v roce 1989 a rozpad Sovětského svazu v roce 1991.
Tyto dvě dramatické události patří pravděpodobně k zásadním momentům Putinova života, které rozhodujícím způsobem formovaly jeho pohled na svět. Hospodářský, sociální a vojenský pád Ruska v následujících letech zastáncům silné ruské státnosti ukázal, jak prohnilé byly materiální základy Ruska.
Putinovým skutečným cílem není Ukrajina, ale Německo
Zmatky z Jelcinových let jsou také důvodem Putinova druhého politického cíle: posílení ruského státu, což zahrnovalo odstranění politické role oligarchů a také novou centralizaci země. Toho všeho by Putin nemohl dosáhnout, kdyby se nespojil se svými kolegy z ruských tajných služeb. Tito ‚siloviki‘ (nositelé moci) tvoří centrum ruského vedení od nástupu Putina do funkce. Přestože Putin do vládních funkcí jmenoval i poměrně liberální technokraty, jejich politický vliv je nakonec poměrně malý.
„Kolektivní Putin“ a kdo v Rusku skutečně rozhoduje
V Rusku se často mluví o „kolektivním Putinovi“, který zemi vládne. To se týká politického, vojenského a hospodářského vedení, kterému Putin předsedá jako arbitr, ale také jako konečný rozhodovatel. V soustředných kruzích se tyto elity kolem Putina přibližují nebo vzdalují. To také vedlo k tomu, že rozhodnutí v politických institucích, například v parlamentu, jsou pouze schvalována, ale rozhoduje se v neformálních orgánech, které Putin obsazuje stoupenci podle svého výběru.
Gerhard Mangott: „Putin je chladný stratég, který je schopen všeho“
Volby jsou v tomto autoritářském řádu formalizovaným a ritualizovaným procesem, který ovšem není svobodný a spravedlivý. Putin volbám nedůvěřuje. Souvisí to s jeho zkušeností, kdy byl v roce 1996 odvolán jeho mentor, petrohradský starosta Sobčak.
Tuto nedůvěru k volbám rozhodujícím způsobem upevnila druhá Putinova formativní politická zkušenost. Po zjevně zmanipulovaných volbách do dolní komory ruského parlamentu v prosinci 2011 začalo překvapivě násilné a měsíc trvající protestní hnutí. Statisíce členů opozice skandovaly „Putin je zloděj“ a „Za Rusko bez Putina“. Nikdy předtím ani potom Putin nezažil tak otevřenou opozici vůči své vládě. Není tedy divu, že Putin rozdrtil opozici všemi dostupnými prostředky.
Z Putinova pohledu byl Západem zrazen, ponížen a vytlačen na okraj
Putin nebyl nikdy přesvědčen o liberálních západních hodnotách, jako je demokracie, právní stát a lidská práva. Otevřeně prohlásil, že chce v Rusku zavést „suverénní demokracii“, která by odpovídala historickým a morálním tradicím ruské civilizace. Přesto Putin na počátku své vlády o spolupráci se Západem usiloval. Putinovi bylo jasné, že bez ekonomické spolupráce se Západem nelze ruskou ekonomiku modernizovat a že bez této modernizace není možná jeho snaha učinit z Ruska opět velmoc.
Vladimír Putin a teze o dějinách velkých mužů
Mnohé rysy Putinovy osobnosti jsou přítomny a částečně viditelné již dlouho. Je však třeba mít na paměti, že Putin byl svými prezidentskými zkušenostmi také socializován. Z jeho pohledu byl Západem zrazen, ponížen a vytlačen na okraj. Toto subjektivní vnímání v něm dramaticky zvýšilo nenávist a hněv vůči Západu a nedůvěru k němu.
Bylo by proto také historicky nesprávné tvrdit, že vše, co jsme s Putinem v posledních letech zažili – až do letošní invaze na Ukrajinu – v něm obsaženo již v roce 2000. Putin se výrazně změnil. Úkolem dalšího bádání bude objasnit, jaký podíl na tom měl a má Západ.
Gerhard Mangott je rakouský politolog a profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v Innsbrucku se specializací východní Evropu a Rusko. Je odborníkem v oblasti teorie režimů v Rusku a na Ukrajině, kontroly zbrojení a proliferace, jakož i energetické bezpečnosti Evropské unie v oblasti ropy a plynu. Od roku 2009 působí Gerhard Mangott také jako vědecký poradce pro postsovětské záležitosti na OIIP ve Vídni. Mangott je recenzentem britské Rady pro hospodářský a sociální výzkum (ESRC), Nadace Volkswagen, Jubilejního fondu Oesterreichische Nationalbank (OeNB), Švýcarského národního fondu pro podporu vědeckého výzkumu a různých vědeckých časopisů. Široké publikum zná Mangotta jako rozhlasového experta na ruskou a východoevropskou politiku. Od začátku války na Ukrajině je také častým hostem zpravodajských pořadů rakouské ORF a německé ARD.
