Philipp Ruch přichází do zahrady berlínského divadla Gorki s novou knihou pod paží. Všude kolem panuje čilý ruch; dělníci opravují, přestavují, renovují a odnášejí staré. I Ruch chce, abychom se s něčím rozloučili – spíše však s přístupy, jimiž nahlížíme na vzestup NSDAP.
Filosofovi Ruchovi právě vyšla noví kniha s názvem „Regrese. Záhadné vítězství NSDAP 14. září 1930: Jak může demokracie zaniknout během jediné volební noci“ (Der Rückfall: Der rätselhafte Triumph der NSDAP am 14. September 1930;nakladatelství Heyne, 2026, 416 stran, 24 €). Rozhovor magazínu Der Freitag vyšel v souvislosti s německými do zemských samospráv. V neděli 6. září se v Sasku-Anhaltsku konají volby do zemského sněmu, o dva týdny později, v neděli 20. září pak do městské rady v Berlíně a rovněž do zemského sněmu v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Rozhovor, který se zdaleka netýká jen Německa, vedl Lennart Laberenz.
Der Freitag: Pane Ruchu, proč jste se jako politický aktivista obrátil svou pozornost právě na zářijové volby roku 1930?
Philipp Ruch: Nejsem přece žádný aktivista, ale politický filosof. Zajímalo mě, jak se NSDAP chovala v demokratickém systému. Brzy jsem si uvědomil, jak málo toho o kvantovém skoku ze září 1930 víme.
Fašistické strany nelze vyhnat demonstracemi, nelze se jim postavit obsahově ani je vyvrátit fakty.
Proč máte dojem, že o tom vím jen málo?
Většina vysvětlení je napsána pod vlivem následujících let. Události z let 1929 a 1930 se snažíme vysvětlit pomocí zpětných projekcí. Zároveň si myslím, že nám dnes chybí intelektuálně uspokojivé vysvětlení vzestupu AfD. Jsme strategicky bezradní – fašistické strany nelze vyhnat demonstracemi, nelze se jim postavit obsahově ani je vyvrátit fakty.
Ke konci své knihy píšete: „Kdybychom se na historii vzestupu NSDAP dívali opět jasnějším pohledem, místo abychom ji zkreslovali, byla by Výmarská republika jedinečným systémem včasného varování před podobnými vývojovými trendy.“ Kdo jsou ti „my“ a kdy už jsme věci viděli jasněji?
To jsou naše strategie, jak si vytvořit odstup od generací z roku 1930. Desítky let se kázalo, že lidé té doby byli ubohá stvoření, která chtěla jen poslouchat. Autoritářský charakter, ovlivněný pruským vzorem a německou „vlastní cestou“, prý vedl k tomu, že se lidé vrhali do náruče NSDAP. Jenže to tak není. Lidé v té době NSDAP velmi jasně prokoukli.
Vžilo se jisté pohrdání lidmi z té doby. Nazval bych to „chrono-rasismem“.
Chcete tím naznačit, že něco vědomě zkreslujeme?
Používáme zdánlivá tvrzení. Už se vžilo jisté pohrdání lidmi z té doby. Nazval bych to „chrono-rasismem“, kterým devalvujeme lidi z jiných dob a vykreslujeme je jako hloupější, než ve skutečnosti jsou.
Díváte se podrobně na vzestup NSDAP a odmítáte všechny možné přístupy k jeho vysvětlení. Zejména ty, které kombinují více faktorů. Hledáte monokauzální vysvětlení nacismu?
Vskutku, hledání královské teorie je stále otevřené. V knize se nořím do černé díry naší nevědomosti. Rádi se totiž odvoláváme na světovou hospodářskou krizi a vymýšlíme si při tom ty nejabsurdnější výmluvy, ačkoli je přece jasné, že ekonomika se skutečně zhroutila až po zvolení NSDAP – mimochodem možná dokonce kvůli velkému počtu nacistů v parlamentu.
Popírám, že by hospodářská krize měla vůbec něco společného s nástupem NSDAP k moci.
Žádný seriózní historik nepřisuzuje vzestup NSDAP výhradně hospodářským krizím během Výmarské republiky…
Popírám, že by hospodářská krize měla vůbec něco společného s nástupem NSDAP. V roce 1930 přešlo k NSDAP velké množství zámožných voličů, protože nesnášeli dodatečné daně a nouzová nařízení říšského kancléře Heinricha Brüninga. A jeho politika také nemá nic společného s velkou hospodářskou krizí. Ten by i bez krize sanoval rozpočet stejně nemilosrdně. Jde o myšlení založené na úsporných opatřeních, jak ho známe i dnes. Šlo o to zrušit sociální dávky.
Odmítáte také kulturně analytické hypotézy – nacionalismus, pocity ponížení způsobené Versailleskou smlouvou nebo samovolně narůstající strach z úpadku. Odmítáte studie, které se zabývají vytvářením charismatu Adolfa Hitlera a volební kampaní, která byla na tehdejší poměry moderní. Čím to tedy bylo?
Chápu sílu emocí, které vyvolává strach z úpadku, když se šíří do stále širších kruhů. To však nestačí k tomu, aby u nějaké šílené malinké strany došlo k nárůstu počtu poslanců z dvanácti na 107. Pro národní cítění, pocit ponížení a bodnutí dýkou poskytly pravicově nacionalistická Německá lidová strana a Stahlhelm skvělé politické útočiště.
Za posledních deset let jsme se staly velmi náročnými demokraty. A v tomto ohledu máme závažný problém.
Vlastně tu mluvíme o několika věcech, které dnes můžeme pozorovat i v Sasku-Anhaltsku, že?
Co tím přesně myslíte?
Mnoho lidí by odpovědělo, že se jim ekonomicky daří docela dobře, ale že selhala vláda a vůbec, celkově je vše je strašné…
Ano, jsou to stejná hesla, částečně identická zdůvodnění, která můžeme najít i v historických pramenech. Téměř to vypadá, jako by ani samotní voliči nedokázali přesně vysvětlit, proč volí tuto krajně pravicovou stranu. Prostě jsou nadšení. „Teď musí přijít na řadu jiní“, něco v tom smyslu. Existují bystré politoložky, které poukazují na to, že pokud podpora vlády klesne pod 50 %, může dělat, co chce, ale všechno stejně bude vnímáno negativně. Dnes se většina evropských vlád nachází hluboko pod touto hranicí. Za posledních deset let jsme se staly velmi náročnými demokraty. A máme tu vážný problém.
Jaké problém to podle vás je?
Co mě velmi šokovalo, je to, že zkoumám faktory, které měly působit ve prospěch NSDAP. Všechny však působily proti NSDAP. Před volbami byla strana vysmívána a opovrhována, lidé jí připisovali jen to nejhorší. Téměř žádná média ji neoslavovala, jak se vždy tvrdilo. To vše se stalo až po „šoku z převzetí moci“ v roce 1930, kdy se najednou strana ocitla v Říšském sněmu se 107 poslanci. S tímto senzačním výsledkem se změnil pohled současníků, NSDAP byla najednou přijímána a obletována.
Tato integrační síla byla často popisována; ve venkovských oblastech Bavorska získala NSDAP najednou 18 % hlasů, zaměstnanci, řemeslníci i mladší voliči se k ní hrnuli v zástupech. Je to, co zde rozvíjíte, estetická teorie, tedy: něco nového fascinovalo prostě proto, že se jednalo o něco ohromujícím způsobem nového a představovalo to zlom s tehdejší současností?
To „nové“ se přece objevovalo při zakládání všech možných stran. S odstupem času je vždy snadné vidět logický vývoj událostí. Jádrem věci však je, že v létě 1930 se od nacistů odvrátilo poměrně mnoho lidí. To, co odlišovalo NSDAP od DNVP, byla skutečnost, že nacisté se odvážili k puči. To je možná důležitější, než jsme si dosud mysleli. Je možné, že soudní proces z roku 1924 měl na utváření image strany mnohem větší vliv, než se obecně předpokládá.
Měla NSDAP větší „street credibility“, tedy důvěryhodnost u lidí z ulice?
Když postavíme hodného Alfreda Hugenberga vedle Adolfa Hitlera, který před zrcadlem měsíce nacvičoval, jak se mračit a vypadat zlověstně, takže prameny jsou dodnes plné zpráv o jeho zvláštních očích, pak si to dokážete představit. Národovecké myšlenky byly podobné, antisemitismus byl podobný, ale Hugenberg měl pružný krok, přicházel s aktovkou a byl dobře naladěný. Jeden zbohatl v rámci systému. Druhý má za sebou puč. „Street credibility“ je pro to výstižný pojem.
To vedlo k mocenskému otřesu?
Výsledek voleb v roce 1930 v sobě měl něco naprosto neskutečného. Najednou v Říšském sněmu seděla druhá nejsilnější strana plná násilnických rváčů – jak nacisty označil jeden z velkých bulvárních deníků. A pak konzervativní strany a například i média DNVP změnily svůj kurz. Nacisty najednou akceptovaly.
Vyvolal tento mocenský šok pocit vlastní účinnosti?
Před volbami byli politici NSDAP opovrhováni. Z dnešního pohledu to byla všechno přiměřená a zdravá hodnocení. 14. září 1930 tato hodnocení smetl ze stolu. NSDAP se najednou jevila jako moderní a přitažlivá strana. Hitler se stal politickou hvězdou. Všechny tyto temné postavy dokázaly něco, co je v parlamentní historii Německa ojedinělé. 107 politických mandátů zlomilo veřejnému mínění o NSDAP vaz. A pak v nich ti samí, kteří ještě před chvílí démonizovali nacisty jako radikální štváče a extremisty, najednou viděli vzácné idealisty. Velmi mnoho lidí v této straně objevilo společné rysy.
V současné době se v Sasku-Anhaltsku jeden politik s velmi jednoduchými slogany, xenofobií a motocyklem Simson dostává do pozice, kdy by mohl získat téměř absolutní většinu. Vidíte v tom nějaké podobnosti?
No, už dnes vidím děsivě mnoho lidí, kteří nepůsobí ve svém úsudku o AfD zrovna příliš pevně. Pokud by německý pravicový extremismus získal v některé ze spolkových zemí moc, pravděpodobně zažijeme podobné události jako ve Výmarské republice. A ani v SPD, ani v CDU, dokonce ani u Zelených nevidím žádné charismatické političky. Intelektuálové se progresivní levici snaží neustále namluvit, že opět potřebuje levicové utopie, nové sny. Ale je to pravda? Stačí někam postavit Obamu a všichni začnou jásat. Demokratické strany zcela podceňují, jak zásadní je nasadit zajímavé politiky, kteří v lidech něco probudí.
Pokud zažijeme mocenský šok jako v roce 1930, tři čtvrtiny této společnosti se pravděpodobně okamžitě podlehne a vrhne se do náruče AfD.
Znamená váš pohled na „mocenský šok“ také to, že se dnes může stát něco podobného, pokud AfD v září ve třech zemských volbách zvítězí?
Jsem si docela jistý, že v příštích čtyřech letech zažijeme něco podobného. Moje kniha chce přispět k tomu, abychom se na to připravili. Pokud zažijeme mocenský šok jako v roce 1930, tři čtvrtiny této společnosti se pravděpodobně okamžitě podlehne a vrhne se do náruče AfD. Poté se opět bude říkat: jak se to jen mohlo stát? Jde o víc než jen o záchranu demokracie. Jde o zachování naší civilizace.
Philipp Ruch je německý filosof a akční umělec, zakladatel a umělecký vedoucí Centra pro politickou krásu (Zentrum für Politische Schönheit). Ve své práci propojuje umění, politiku a občanskou angažovanost a prostřednictvím často provokativních akcí upozorňuje na genocidy, humanitární krize a ohrožení demokracie. Vystudoval politickou filozofii a dějiny idejí na Humboldtově univerzitě v Berlíně a v roce 2016 získal doktorát z filosofie za práci o cti a pomstě v antickém právu. Je autorem několika knih, včetně Es ist 5 vor 1933 (česky „Je za pět minut 1933“, 2024), v níž varuje před vzestupem pravicového extremismu a oslabováním demokracie.
