Stačí letmý pohled na zpravodajství a člověk se nemůže vyhnout myšlence, že bohatství a kriminalita spolu úzce souvisejí. Je to ale vědecky podložené?
Chuck Collins si byl vždy velmi dobře vědom toho, jak mohou peníze zkreslit lidský pohled na svět. Jako přímý potomek obchodního magnáta Oscara F. Mayera, který na konci 19. a počátku 20. století zbohatl v masném průmyslu, vyrůstal v prostředí, kde bylo nemožné se vyhnout deformujícím vlivům peněz.
„Extrémní bohatství je droga, která člověka izoluje,“ říká Collins, kterému je nyní něco přes šedesát. „Odděluje vás od světa vzájemnosti, propojenosti a zranitelnosti, což podle mě patří k lidské zkušenosti.“ Jako dědic Mayerova jmění se Collins již v mládí seznámil s tajemnou sítí poradců a manažerů, kteří pomáhají nejbohatším lidem zachovat a rozmnožovat jejich majetek.
Popisuje to jako odvětví, které – ať už prostřednictvím investic, nebo hledáním vhodných mezer v daňovém systému – usiluje o prohlubování propasti mezi bohatými a zbytkem společnosti. Tyto rozdíly mu jako teenagerovi v Detroitu 70. let – městě na americkém středozápadě, kde se zřetelně prohlubovala propast mezi bohatými předměstími a zbytkem obyvatelstva – byly až příliš zřejmé. Byla to doba, popisuje Collins, kdy probíhal „velký boom blahobytu“ uplynulého půlstoletí.
Přestože se narodil v bohaté rodině, pociťoval neklid a nepříjemný pocit, když poslouchal ospravedlňování daňových úniků a společenské nerovností. „Viděl jsem, jak čísla ovlivňují vnitřní hodnoty člověka,“ říká. „Extrémní bohatství může oslabit skromnost, kterou většina lidí má, což vyvolává určité pochybnosti.“
„Na druhé straně jsou tu pak lidé, kteří mají pocit, že když vlastní tolik peněz, musí být nejchytřejší na světě. A potkáváte lidi, kteří se považují za nadřazené ostatním, i když své bohatství prostě jen zdědili.“ Collins slíbil, že jakmile dosáhne plnoletosti, z tohoto systému vystoupí, a následně se dostal na titulní stránky novin tím, že se svého dědictví veřejně zřekl.
Namísto toho se pustil do celoživotní kariéry v oblasti výzkumu nerovností, nejprve v oblasti bytové reformy, a poté se stal klíčovou postavou hnutí „Patriotic Millionaires“. Tato síť sdružuje bohaté Američany, kteří se zasazují o zvýšení daní z majetku a dědické daně, jakož i o zvýšení minimální mzdy. „Lidé říkají: ‚Měli bychom platit spravedlivý podíl, místo abychom se vyhýbali placení daní,‘“ vysvětluje Collins. „Není v zájmu nikoho, abychom šli dál touto cestou (směřující k větší nerovnosti).“
Tuto misi popisuje jako důležitější než kdy jindy, zejména ve světě, kde jmění miliardářů v roce 2025 vzrostlo o více než 16 %, a to navzdory všeobecné krizi životních nákladů.
Temná stránka hromadění bohatství se rovněž dostala do popředí díky mnoha znepokojivým odhalením obsaženým v Epsteinových spisech. Z velké množství dokumentů týkajících se finančníka a pedofila je jasné, proč bylo tolik z nejbohatších lidí světa obviněno z účasti na systematickém zneužívání a obchodování s mladými dívkami nebo z toho, že před tím zavíraly oči.
Collins tvrdí, že to je důkaz toho, jak koncentrace bohatství a nekontrolovaná moc podněcují vykořisťování. „Když se objeví pocit neomezené moci, stane se přesně toto,“ říká. „Bez jakékoliv společenské kontroly si člověk může začít myslet, že stojí nad zákonem, a proto se takhle chová.“
Co nám však říká věda o tom, proč peníze negativně ovlivňují hodnoty a myšlení lidí? Psychologie nám na tuto otázku odpovědi nabízí.
Psychologický pohled na temné stránky bohatství
Collinsovo líčení společenského odcizení způsobeného extrémním bohatstvím potvrzují různé studie z posledních dvou desetiletí.
Již v roce 2010 skupina psychologů zjistila, že lidé s nižším ekonomickým statusem bývají v rozpoznávání výrazů obličeje – což je důležitý nástroj pro porozumění empatii a soucitu – zdatnější než bohatí lidé. Další výzkumy od té doby vnesly více světla do pocitu nárokovosti, který se může vyvinout u lidí s bohatstvím a privilegiemi – jevu, který člověku přijde na mysl při čtení Epsteinových spisů.
Jedna studie, kterou provedli psychologové z Kalifornské univerzity v Berkeley v USA, odhalila známky tohoto jevu i v mnohem menším měřítku. Na základě údajů o dopravě v San Franciscu zkoumali, kteří řidiči mají větší sklon ignorovat zákonnou povinnost zastavit před přechodem pro chodce. Z průzkumu vyplynulo, že řidiči luxusních vozů zastavovali čtyřikrát méně často než řidiči levnějších vozidel. „Nejhorší byli řidiči BMW,“ uvedl docent Paul K. Piff.
Profesor Michael Kraus, sociální psycholog z Northwestern University v Illinois, tvrdí, že tuto sklon k otevřenému porušování společenských norem lze částečně připsat „efektu bubliny“. Zatímco většina lidí si osvojuje pravidla chování v rámci společenského života, ať už v kavárně, v supermarketu nebo na nádraží, bohatí se pohybují ve svých vlastních exkluzivních kruzích. „Opravdu bohatí lidé se tomu všemu mohou vyhnout,“ říká Kraus.
Psychologové se rovněž pokusili vytvořit model toho, jak může získání peněz – například díky obchodnímu úspěchu nebo výhře v loterii – člověka změnit. K tomu využili experiment známý jako „manipulovaný experiment s Monopoly“. Funguje to takto: dvě osoby hrají tuto oblíbenou deskovou hru, ale jedna z nich začíná s výrazně větším množstvím peněz než ta druhá. Psychologové zjistili, že tato drtivá finanční převaha se rychle promítla do pocitu nadřazenosti. Po počátečních rozpacích se bohatší hráč brzy začal chovat stále agresivněji, pohyboval figurkami s větší hlučností a dokonce se druhému hráči posmíval. Podobné rysy chování zaznamenali primatologové při studiu šimpanzů a prosazování jejich sociální dominance.
Vzhledem k tomu, že peníze patří mezi hlavní měřítka společenského postavení člověka, evoluce nám vysvětluje, proč někteří bohatí lidé hledají způsoby, jak agresivně prosazovat své postavení ve společnosti. Kraus se domnívá, že takové chování je ještě umocňováno kapitalismem, systémem založeným na monetizaci, porážení konkurentů, extrakci hodnot a neustálém růstu za každou cenu. „Nemělo by být překvapením, že lidé na vrcholu našeho ekonomického systému, tady ‚vítězové‘ tohoto systému, bývají méně prosociální,“ říká.
Temná triáda a běžecký pás
Dr. Robin Schrödter, vědec v oboru experimentální psychologie na Univerzitě RPTU Kaiserslautern-Landau v Německu, zdůrazňuje, že samotné bohatství není dobrým indikátorem morálního kompasu dané osoby. Namísto toho tvrdí, že skupina osobnostních rysů označovaná jako „temná triáda“, která zahrnuje machiavellismus (ochotu manipulovat s lidmi za účelem osobního prospěchu), narcismus a psychopatii, má mnohem větší vliv na to, zda někdo nakonec využije své finanční postavení k vykořisťování ostatních.
Kromě Epsteina je dalším známým příkladem projevu „temné triády“ příběh finančníka Bernieho Madoffa, strůjce největšího Ponziho schématu na světě. Madoff přiměl svou rodinu, aby mu pomáhala s provozováním podvodu, v jehož důsledku byli investoři připraveni o odhadovaných 65 miliard dolarů.
„Lidé s vyšším skóre v rámci ‚temné triády‘ osobnostních rysů mají větší sklon k tomu, aby se snažili získat peníze protispolečenskými či dokonce nelegálními prostředky,“ říká Schrödter. „A častěji usilují o nezasloužený společenský status.“
Podle Collinse je klíčovým faktorem, který určuje, zda je u bohatého člověka větší pravděpodobnost, že bude vykazovat rysy „temné triády“, míra, do jaké si uvědomuje, jakou roli na jeho cestě k bohatství sehrálo štěstí. Štěstí, jak poznamenává, sehrálo významnou roli u všech světových miliardářů, ať už šlo o to, že se ocitli ve správný čas na správném místě, aby mohli využít tržní trend, nebo o to, že se stali členy „klubu šťastných spermií“ a zdědili jmění.
Lidé s narcistickými, machiavellistickými či psychopatickými rysy však mají menší sklon to připustit a své nashromážděné bohatství spíše připisují vlastní vrozené genialitě. „Zámožní lidé nejsou jednou homogenní skupinou – myslím si, že prvním krokem ke korupci je přesvědčení, že máte větší hodnotu než ostatní lidé,“ říká Collins. „Že si své bohatství zasloužíš díky tvrdé práci, inteligenci a obětavosti. Stejně tak, pokud jsi chudý a máš to těžké, pak si holt svůj žalostný stav zasloužíš.“
Zajímavé je, že Schrödter se domnívá, že rysy temné triády jsou spíše ovlivňovány prostředím dané osoby než její biologickou výbavou či genetikou. Tuto myšlenku potvrzují i psychologové, kteří naznačují, že určitá pracovní prostředí – například investiční bankovnictví – mohou zesilovat temné základní rysy osobnosti a tím podněcovat a podporovat tento druh chování.
„V některých firemních prostředích může být sebeprosazování (či narcismus) a machiavellistická strategická manipulace oceňováno a pro přežití může být vyžadována nízká míra empatie – což je psychopatický rys,“ říká dr. Colleen Addicottová, psycholožka z Univerzity v Hertfordshire.
„V jakékoli skupině vysoce výkonných firemních profesionálů se chování jednotlivých členů liší, ale pokud je určité chování odměňováno, nevyhnutelně se stává běžnějším.“ Zároveň mohou být tyto rysy ještě umocněny takzvaným „hedonickým běžeckým pásem“ – představou, že se lidé po jakýchkoli významných pozitivních či negativních změnách ve svém životě vracejí k základní úrovni štěstí.
Což znamená, že pokud zrovna nejste šťastní, žádné bohatství vás šťastnými neudělá. Výzkumy tuto tezi potvrzují.
Zjistilo se však také, že u některých mimořádně bohatých lidí se neustálé usilování o bohatství (v naději, že jim to přinese větší štěstí) může proměnit v nutkavé jednání, které je vede k tomu, že se soustředí na hromadění peněz, i když jde na úkor jiných, méně šťastných lidí.
„Hedonický běžecký pás skutečně existuje,“ říká Kraus. „To, co považujeme za dostatečné k životu, se mění s tím, jak se zvyšují naše příjmy, a proto může vzniknout psychologická potřeba mít ještě více, a to i u těch, kteří už mají nejvíce.“
Uplácení mozku
Peníze sice mohou člověka zkorumpovat, ale to ještě neznamená, že se tak nutně stane. Na druhou stranu, vedle případů Epsteina a jeho společníků, existují i příklady bohatých lidí, kteří své peníze a vliv využívají pro dobré účely. Jedním z příkladů je miliardář a byznysmen Ted Stanley, který od konce 80. let věnoval stovky milionů dolarů na financování výzkumu bipolární poruchy a schizofrenie.
„Na každého ultrabohatého člověka, který chce ovládat svět a vydělávat na všech jeho obyvatelích, připadá jeden bohatý člověk, který chce podporovat důležité věci, jako například Mackenzie Scottová, nebo někdo, kdo chce chránit demokracii, jako například JB Pritzker,“ říká Kraus. Addicottová s tím souhlasí. „Když se podíváte na skupinu bohatých lidí, pravděpodobně tam najdete širokou škálu chování, od filantropie až po korupci,“ říká.
Jedno z nově se objevujících vysvětlení toho, zda je u konkrétního člověka větší pravděpodobnost, že své bohatství využije k dobrému či ke zlému, může spočívat v mozku. V roce 2021 se skupina neuroekonomů ve Francii rozhodla zjistit, proč jsou někteří lidé ochotnější než jiní porušit morální či společenské normy výměnou za peníze.
Na základě zkoumání vzorců neurologické aktivity v okamžiku, kdy osoba v mocenské pozici zvažovala, zda přijmout či odmítnout úplatek, zjistili, že důležitou roli zřejmě hrají dvě části mozku. Jedna z nich, nacházející se hluboko v přední insule (oblasti uprostřed mozku, která se podílí na zpracování sociálních emocí, jako je znechucení a empatie), má zřejmě zásadní vliv na to, zda je člověk schopen se ovládnout a úplatek odmítnout. Totéž platí i pro druhou část – signální dráhu, která propojuje ventromediální prefrontální kůru a dorsolaterální prefrontální kůru, dvě subregiony v přední části mozku.
Dr. Jean-Claude Dreher byl členem týmu neuroekonomů, který tento výzkum prováděl. Vysvětluje, že když je tato signální dráha aktivnější, lidé nejenže jsou méně ochotní přijmout úplatek, ale také mají větší sklon považovat to za morálně nepřijatelné, zejména pokud by tento čin mohl někomu ublížit. Když však Dreher a jeho kolegové pomocí cílené elektrické stimulace narušili vzorce mozkové aktivity v dorzolaterální prefrontální kůře, účastníci byli mnohem ochotnější překonat své výčitky a úplatky přijmout.
„Tyto výsledky naznačují, že dorzolaterální prefrontální kůra hraje specifickou roli v etickém chování,“ říká Dreher. Zdá se, že tyto dvě části fungují jako regulátory našeho chování, když se objeví pokušení. A i když výzkumníci zatím nevědí, zda je to dané vrozenými dispozicemi, nebo vlivem prostředí, dnes se domnívají, že někteří lidé nejsou schopni tyto části tak dobře zapojit. Takoví lidé se méně zajímají o to, jaké dopady mají jejich rozhodnutí na ostatní.
Je zapotřebí dalšího výzkumu, ale v případě mimořádně bohatých lidí to nabízí hlubší vysvětlení toho, proč je kombinace peněz a moci může vést k tomu, že cíleně vykořisťují ostatní lidi. Pro Collinse tyto objevy jen ještě více podtrhují nutnost zavedení progresivniho daňového systému, který by účinněji bránil extrémní majetkové nerovnosti.
„Širší veřejnost si musí uvědomit, jak koncentrace bohatství a moci ve skutečnosti podkopává vše, na čem nám záleží, ať už jde o zdraví, demokracii nebo životní prostředí. Myslím, že k tomuto uvědomění právě dochází,“ říká. „Příští dva roky budou opravdu zajímavé. Naším úkolem jako Patriotic Millionaires je tuto diskusi podporovat a prosazovat.“
Dr. David Cox je britský neurovědec, zdravotnický novinář a autor bestsellerů. Doktorát získal na Cambridgeské univerzitě, kde se věnoval výzkumu role imunitního systému mozku u psychiatrických onemocnění. Dlouhodobě píše o medicíně, výživě a dlouhověkosti pro přední britská i americká média, včetně The Guardian, The Telegraph, BBC či NBC News. Je autorem knihy The Age Code (2026), která se zabývá vlivem stravy na stárnutí a zdraví a byla zařazena mezi nejvýznamnější knižní novinky roku. Jako mezinárodní řečník pravidelně vystupuje na konferencích věnovaných zdraví, medicíně a dlouhověkosti.
