Donald Trump útočí na americkou demokracii a technologičtí miliardáři mu v tom zdatně sekundují. Také v evropských zemích vyvíjí populismus tlak na demokratický střed. Historička Hedwig Richterová vysvětluje, zda a jak může demokracie přežít.
Starý světový řád se hroutí, liberální demokracie se rozpadá a planeta se stále více otepluje: naše současnost je obdobím mnoha paralelních krizí. Proč je masivní útok Donalda Trumpa na demokracii historické nóvum? Jak lze hrozbu klimatické krize znovu dostat do centra politického zájmu? A jak může evropská politika čelit populismu a ničení životního prostředí?
Na tyto otázky odpovídá Hedwig Richterová, historička a spoluautorka knihy „Demokracie a revoluce“, v následujícím rozhovoru pro německý magazín T-Online.
T-Online: Paní profesorko Richterová, ještě nedávno byla liberální demokracie považována za „konec dějin“ – za konečný bod globálního vývoje, ke kterému neexistuje žádná alternativa. Nyní jí však Donald Trump torpéduje dokonce v samotných Spojených státech. Jak k tomu vůbec mohlo dojít?
Hedwig Richterová: Moc jsme si to zjednodušili. Dlouhou dobu dominovala idealizovaná představa o demokracii, která nás vedla k přesvědčení, že její historie byla víceméně jasná a čistá. Až na určité chyby, jako například rasismus ve Spojených státech. Tyto chyby byly interpretovány jako mezistupně na cestě k očištění. Ale tak jednoduché to není.
Co jsme přehlédli?
Historie demokracie je složitá a plná rozporů. Na jedné straně přinesla liberální demokracii, právní stát a pluralismus. Vzhledem k těmto pozitivním příkladům se zapomnělo na skutečnost, že většina fašistických režimů a samotný národní socialismus vzešly z demokracií. Lidé si namlouvali, že Německo nemělo demokratickou historii, a proto došlo k roku 1933 – a že po roce 1945 jako zázrakem vznikla západoněmecká demokracie. Tato představa přehlíží, že demokracie vždy potřebuje dlouhou dobu na přípravu. A přehlíží, že demokracie má vždy své slabiny, které mohou vést k jejímu konci. Demokracie vždy skrývají možnost populismu, který může přerůst v autoritářství nebo diktaturu.
V případě Spojených států můžeme tento proces pozorovat z pozice svědků současnosti. Proč jsou protesty proti politice Donalda Trumpa a jeho oligarchů – s výjimkou například Bernieho Sanderse – tak umírněné?
Panuje jakýsi stav šoku, dosud nebyla nalezena žádná adekvátní reakce. Má to několik důvodů. Na rozdíl od minulého funkčního období Trump vyhrál volby s celostátní většinou. Navíc Trump jedná neuvěřitelnou rychlostí, stěží se dá držet krok s touto záplavou opatření a oznámení z Bílého domu.
Trumpův bývalý poradce Steve Bannon tuto strategii nazval „Flooding the zone with shit“, což se dá zdvořile přeložit jako „zaplavit veřejnost výkaly“.
Přesně to je jeho plán – a přesně to se právě odehrává. Nyní si můžeme položit oprávněnou otázku, proč demokratické síly nebyly na scénář znovuzvolení Trumpa, který nyní nastal, vůbec připraveny. Jejich taktika se zdá být směsicí „principu naděje“ a ústupu do pozadí. Ale mají vůbec nějakou taktiku? Hlavním problémem se zdá být to, že demokratické síly nenabízejí žádnou skutečnou alternativu. Jaká je jejich odpověď na masivní krize?
V současné době se opět hovoří o nechvalně známých „výmarských poměrech“. Co si o tom myslíte?
Historie se neopakuje, ale přesto v ní nacházíme určité vzorce. Vezměme si Elona Muska a jeho mladé lidi – především mladé muže – z Doge, kteří pro něj prohledávali americké úřady: je to jen detail, ale i nacismus byl neuvěřitelně mladý. Mladí nacisté věřili, že musí vytvořit nový svět zničením toho starého. Srovnání naší současnosti s Výmarskou republikou je z mnoha důvodů zavádějící: chudoba dnes není zdaleka tak krutá jako tehdy; na ulicích nevládne surové násilí a drtivá většina lidí se dnes hlásí k demokracii, i když si pod tím často nepředstavuje liberální demokracii. Naše dnešní problémy jsou zcela jiné.
Světový řád založený na pravidlech se hroutí v důsledku konfliktů a válek, stejně jako globální klima v důsledku oteplování Země: narážíte právě na toto?
Ano. Žijeme v době velkých globálních krizí, které se stále více a více prohlubují. Trump je příznakem krize, ale není jediným. Zatímco krize se neustále zvětšují, možnosti k jejich řešení se naopak dále zmenšují.
V předvolební kampani do německého Spolkového sněmu byla klimatická krize spíše okrajovým tématem.
To je do jisté míry pochopitelné, ale přesto to je špatné. Protože hrozba nezmizí tím, že ji budeme ignorovat. Ve skutečnosti v minulé volební kampani pouze AfD nabídla lidem emocionálně přiměřenou odpověď – a to hněv a úplné popření klimatické krize a pseudořešení. Vinu mají vždy ostatní, zejména „ti nahoře“ a samozřejmě migranti.
A co strany jako CDU, SPD, FDP a Zelení?
CDU, SPD a FDP nenacházejí adekvátní odpověď. Zelení sice správně poukazují na ekologické krize, ale i oni byli příliš zbabělí, aby lidem vysvětlili, že časy se mění, že se měnit, pokud chceme mít vůbec nějakou budoucnost.
Máte nějakou radu pro spolkovou vládu?
Politikové by měli o problémech mluvit mnohem otevřeněji. Z toho vyplývá potenciál pro řešení. Tolik věcí se potlačuje a odkládá. Ale v případě klimatu platí: odkládání znamená zhoršování. Čím dříve se problémům postavíme, tím větší máme šanci je překonat. Budoucnost nemusí být temná a hrozivá.
Co německé politice chybí?
Odvaha je v ní bohužel vzácná. Když se podíváme zpět do historie demokracie, najdeme u velkých – někdy i revolučních – inovací odvážné politiky, kteří šli příkladem. Vezměme si například Willyho Brandta, který udělal věci, které mnoho Němců považovalo za strašné. Brandt poklekl ve Varšavě, předtím přišla jeho nová východní politika, která přispěla k uvolnění napětí během studené války, zasáhla mnoho Němců do srdce, protože Brandt – jak říkali – prý spolupracoval s komunisty. Nebo si vzpomeňme na Konrada Adenauera, který místo sjednocení Německa, které si většina lidí přála, důsledně vedl mladou republiku na západ. To bylo politické vedení, které nyní naléhavě znovu potřebujeme.
Jak jsme ji ztratili?
Jedním z důvodů je, že demokracie byla přizpůsobena tržnímu hospodářství: mnoho občanů očekává, že jim něco přinese. Sedí na gauči a čekají, až zazvoní zvonek a posel jim doručí balíček politických řešení, a pokud se jim nelíbí, ohrnou nos a balíček pošlou zpět. Takhle ovšem krize nepřekonáme.
Za stagnaci tedy není zodpovědná politika, ale jednotlivci, občané?
Zcela určitě také. Ale jak jsem již řekla, máme tu i obrovský problém na straně politiků. Žijeme v liberální, reprezentativní demokracii, ne v přímé demokracii. To znamená, že nikdo by neměl každý den nutkavě sledovat průzkumy veřejného mínění a odvozovat z nich nějakou vůli voličů. Tento trend se za Angely Merkelové (CDU) velmi zesílil a ukázal se jako osudný. Vede totiž k krátkodobým taktickým manévrům, nikoli k dlouhodobé strategii, dobré pro budoucnost.
V čem se může Friedrich Merz (CDU) poučit z neúspěchu Olafa Scholze (SPD) a jeho koalice?Předchozí vládní koalice SPD, Zelených a FDP.?
Friedrich Merz jako spolkový kancléř musí být upřímný, uznat závažnost problémů a říct lidem, že to bez nich nepůjde. Časy blahobytu jsou prozatím pryč. To je jasné, protože je třeba vynaložit obrovské částky na bezpečnost a ekologii. Dluhy sem, dluhy tam, nevznikají přece ze vzduchoprázdna, ale znamenají také, že se život ve všech oblastech zásadně změní. Tím, že chceme vzít peníze především nejchudším a zrušit například sociální podporu, se v každém případě nevyřeší vůbec nic. Merz by měl jasně říci, že jako spolkový kancléř má pravomoc stanovovat směrnice, a jako takový určuje cíl, strategii a také prostředky, jak lze tohoto cíle dosáhnout.
Takže jde také o silné vůdčí schopnosti?
Je to tak. Olaf Scholz je bolestně postrádal, celkově si koaliční vláda vedla dost bezradně. Mohla za to především FDP, která prakticky, byť byla součástí vlády, fungovala jako její opozice. Jak šílené a nezodpovědné je to uprostřed těchto závažných krizí? Že se FDP mohla chovat takovým způsobem, je však v konečném důsledku odpovědností Olafa Scholze.
Dává vám naději změna ústavy týkající se výdajů na obranu a investic do infrastruktury?
Tyto dva zvláštní fondy jsou důležitým a odvážným signálem. Unie?V Německu se tak nazývá unie CSU (v Bavorsku) a CDU (v ostatních spolkových zemích). a SPD se však tváří, jako by žádná klimatická krize neexistovala. Zjednodušeně řečeno: všechny naše problémy by vyřešila trocha jaderné energie a zvýšení mateřských příspěvků. Ale alespoň Zelení vyjednali investice do ochrany klimatu. To mi dává určitou naději.
Ochrana klimatu a životního prostředí je považována za záležitost levicových a zelených stran. Proč se konzervativci nezabývají tímto projektem, který má má „zachovávat“, což je přece konzervativní hodnota?
Klaus Töpfer, který před desítkami let zastával funkci ministra životního prostředí za CDU, byl velmi dobrým politikem, který dokázal mnoho změnit i na mezinárodní úrovni. Ve skutečnosti je ochrana životního prostředí na konzervativní straně nyní spíše vnímána jako taktický prostředek. A to hned dvěma způsoby, jak vidíme u Markuse Södera z CSU: dříve se prezentoval jako výrazný „zelený“ politik, dnes ale na Zelené útočí. Ve skutečnosti je však problém hlubší, a proto jsou ochrana klimatu a životního prostředí považovány za „levicově zelené“ téma.
Jak dalece?
Vidíme zde, jak politika reprodukuje problematické chápání demokracie, že demokracie musí něco poskytovat a občané jsou jejími spotřebiteli. Demokracie však může být také namáhavá a náročná. Zelená budoucnost, která zajistí naši existenci a ano, také náš blahobyt, vyžaduje velké úsilí.
Co byste navrhovala?
Potřebujeme politiku a potřebujeme občany. Politika však k občanům nepřistupuje jako k dospělým, což jim ještě více usnadňuje nepřijímat vůbec žádnou odpovědnost. Demokracie funguje jen tehdy, když lidé pociťují svou vlastní účinnost. Proč by to nemělo platit i v případě ekologie? Nesčetné vědecké studie již desítky let bijí na poplach. Klimatická krize, vymírání druhů a znečištění životního prostředí jsou existenčními hrozbami pro lidstvo, které tyto hrozby samo způsobuje. Ale co dělá politika? Od lidí téměř nic nepožaduje.
Co je důvodem?
Za tím přece vězí strašný obraz člověka: ačkoli všichni – tedy asi 90 % – vědí, že svým způsobem života ohrožujeme budoucnost, jsou lidé příliš sobečtí, než aby s tím něco udělali. Proč tolik politiků věří, že lidé raději zničí budoucnost svých dětí, než aby se vzdali masa a létání? A k tomu přistupuje fakt, že ekologičtější život je nesmírně osvobozující. Ukazuje nám, že sám člověk může věci měnit a zlepšovat.
Zatímco se prohlubuje klimatická krize, vzrůstá globální napětí. Nová německá vláda se bude muset v první řadě vypořádat s Ruskem, Čínou a uřvaným Donaldem Trumpem. Jaké jsou vaše očekávání?
Jedním z nejdůležitějších ponaučení z světových válek bylo poznání, že mezinárodní spolupráce je důležitá. Útočná válka proti jedné zemi není jen záležitostí útočníka a obránce, ale týká se i ostatních národů. Totéž platí ještě více pro genocidy. Evropská unie a NATO jsou v neposlední řadě institucionálním důkazem závazku členských států vzájemně na sebe dohlížet: demokracie potřebuje bezpečnost. Trump o tom nechce nic vědět, opouští tuto myšlenku a bohužel ji s ním opouštějí i Spojené státy. Je smutné, že nyní musíme opět utrácet tolik peněz na obranu místo na vzdělávání, zdravotnictví a sociální oblasti. Ale nemáme jinou možnost.
Hodně se mluví o návratu politiky síly. Není to ale zároveň návrat egoismu?
To vidím stejně. V jádru demokracie najdeme myšlenku rovnosti lidí. Nevládne sám nějaký jedinec, ale všichni mají právo se podílet na rozhodování. V jistém slova smyslu je to také myšlenka mezinárodního práva: existují pravidla, silné státy by neměly slabým jednoduše vnucovat svou vůli. To jsou formy solidarity na různých politických úrovních. Trumpův egoismus je s těmito zásadami v rozporu a jeho voliči to ještě považují za skvělé. To je opravdu alarmující.
Elon Musk a další superboháči ve Spojených státech přešli do Trumpova tábora nebo se teď alespoň chovají nenápadně. Co to znamená?
Do určité míry může demokracie snášet egoismus a také vliv bohatých lidí, firem a lobbistů. Dosud však vždy existoval jakýsi nepsaný kodex slušného chování. V evropských zemích platí také mnohem přísnější pravidla, která omezují vliv bohatých lidí na politiku. Důležitá je také existence nezávislé žurnalistiky, která problémy vynáší na světlo. To, co nyní vidíme v USA, překračuje všechny meze: Musk je nejen superbohatý majitel jednoho z nejdůležitějších veřejných médií na světě?Sociální síť X, dříve Twitter., ale jeho společnosti – zejména SpaceX – jsou navíc podporovány americkou vládou. A Trump pořádá v Bílém domě autosalon s Teslou. Je to neuvěřitelný skandál, je to zároveň zcela groteskní, ale o něčem takovém se už téměř ani neinformuje.
Co můžeme dělat?
Vzhledem k akumulaci bohatství v rukou tak malého počtu lidí bychom měli zvážit, zda by se v demokraciích neměly zavést horní hranice bohatství. Státy by tyto peníze naléhavě potřebovaly pro transformace. V každém případě by bylo nutné zavést mnohem přísnější zákony, aby se snížil vliv peněz. Kroutíme hlavou nad cenzovním volebním systémem, který v 19. století platil v mnoha zemích a který dával větší váhu hlasům bohatých. Ale v USA vidíme, že bohatí mohou zcela bezostyšně a bez obcházení voleb určovat politiku. Není možné, aby někdo mohl využít své nadměrné jmění k tomu, aby si tímto způsobem koupil vliv. Musk například prostřednictvím Starlinku spolurozhoduje o průběhu války na Ukrajině.
Poslední otázka: Chováte i navzdory Trumpovi a Muskovi naději, že americká demokracie bude pokračovat?
Možná byla poslední desetiletí svobody, spravedlnosti a rovnosti v USA výjimkou a nyní se vracíme k tomu, co jsme znali dříve? Diskriminace černochů v USA až do 60. let 20. století je často podceňována. Na druhou stranu jsou otevřený útok na princip právního státu, na oddělení moci, na fungující státní aparát, na pravidla spravedlnosti a na svobodný tisk novinkou. Tento útok na demokracii je historicky nový také proto, že Trump může pomocí sociálních médií vytvářet alternativní realitu a jednoduše obcházet svobodný, kritický tisk.
Profesorka Hedwig Richterová vyučuje soudobé dějiny na Univerzitě Bundeswehru v Mnichově. Specializuje se na moderní historii Evropy a USA v 19. a 20. století, s důrazem na výzkum demokracie, diktatur a s tím souvisejících témat. Hedwig Richterová vystudovala historii, germanistiku a filosofii na univerzitách v Heidelbergu, Belfastu a Berlíně, promovala v Kolíně nad Rýnem a habilitovala v Greifswaldu, s pracovními pobyty v Bielefeldu, Heidelbergu a Hamburském institutu pro sociální výzkum; absolvovala fellowship programy v USA, České republice, Francii, Itálii a Švýcarsku. V roce 2020 byla vyznamenána cenou Anny Krügerové od Wissenschaftskolleg zu Berlin. Ve stejném roce vyšla její vysoce ceněná kniha „Demokratie. Eine deutsche Affäre“ (Demokracie. Německá aféra). V roce 2024 vydala Richterová, spolu s Berndem Ulrichem, knihu „Demokratie und Revolution. Wege aus der selbstverschuldeten ökologischen Unmündigkeit“ (Demokracie a revoluce. Cesty z vlastní ekologické nezralosti). Kompletní biografii autorky najdete zde.
