Když Donald Trump v roce 2016 vyhrál americké prezidentské volby, prudce vzrostl prodej knihy Hannah Arendtové The Origins of Totalitarianism (Původ totalitarismu, 1951).
Téměř rok po začátku druhého funkčního období Donalda Trumpa – a 50 let od smrti Hannah Arendtové v prosinci 1975 – se zdá být vhodná doba k tomu, abychom se k této knize vrátili a podívali se, jaké světlo vrhá na rok 2025. Kniha je brilantní, ale obtížná, kombinuje historii, politologii a filosofii způsobem, který je dost náročný na pochopení. Co tedy můžeme jako demokratičtí občané získat jejím přečtením?
Odpor proti Trumpovu násilí je oprávněný
Arendtová se narodila v roce 1906 v sekulární německé židovské rodině a studovala filosofii u Martina Heideggera a Karla Jasperse, než se na počátku 30. let 20. století v Berlíně zapojila do sionistického hnutí. Po střetu s gestapem uprchla do Francie a v roce 1941 opustila Evropu a odešla do Spojených států. Když tedy na počátku 40. let 20. století začala pracovat na Původu totalitarismu, nebyl pro ni totalitní režim žádnou neznámou.
Totalitarismus, tvrdila, byl radikálně novou formou vlády, která se vyznačovala ideologickým pojetím historie. Pro nacisty byla historie střetem ras, pro stalinismus třídním bojem. V obou případech se totalitní vůdci snažili prosazovat historické „zákony“ tím, že násilně přetvářeli lidi, kterým vládli.
Lži připadají rozumu často daleko přesvědčivější a přitažlivější než pravda, lhář totiž má od začátku velkou výhodu v tom že ví, co chce publikum slyšet.
Hannah Arendtová, Lež v politice, 1971
Lidstvo, jak řekla Arendtová, se vyznačuje svou nekonečnou rozmanitostí – žádný člověk nemůže nikdy zcela nahradit jiného. Totalitarismus se snažil toto zničit. Izoloval jednotlivce, rozbil pouta, která je spojovala a posilovala, a snažil se zničit lidskou osobnost.
Totální moc v koncentračních táborech spočívala v tom, že každý vězeň byl před zabitím redukován na „soubor reakcí, které lze zlikvidovat a nahradit“. Vzhledem k tomu, že této hrozbě byl nakonec vystaven každý, totalitarismus učinil lidskou osobu jako takovou nadbytečnou.
Totalitarismus nikdy neusiloval o stabilitu, ale byl vždy hnutím, které neustále podněcovalo změny. Když se jeho propaganda dostala do rozporu s fakty, brutálně manipuloval realitou, dokud se fakta nepřizpůsobila. Jeho ideální poddaní nejenže věřili jeho lžím, ale přestali vnímat rozdíl mezi pravdou a lží jako významný. Jednalo se o „postpravdivou politiku“ v její nejextrémnější podobě.
Selský rozum nás nezachrání
Srovnání dnešní politiky s plně rozvinutým totalitarismem může být poučné. Pokud se však omezíme pouze na to, riskujeme, že přehlédneme jemnější poučky Hannah Arendtové o varovných signálech, které nám mohou pomoci odhadnout hrozby pro demokracii.
První je, že politická katastrofa není vždy předznamenána velkými příčinami, ale vzniká, když se někdy zdánlivě triviální události spojí. Nejnázornějším příkladem byl pro Arendtovou politický antisemitismus. Během 19. století ho přijímala pouze „bláznivá“ menšina. Ve 30. letech 20. století již určoval světovou politiku.
Hannah Arendtová a její vize izraelské budoucnosti
To rezonuje s dnešní ideologií extrémní a krajní a pravice. Myšlenky, které byly před 20 lety považovány za excentrické, stále více formují demokratickou politiku. Protiimigrační nálady a xenofobie pronikají do politického mainstreamu. Spolu s rostoucí islamofobií opět sílí i antisemitismus.
Normalizace dříve okrajových názorů pomáhá vysvětlit druhý varovný signál, že politika je stále více poháněna tím, co Arendtová popsala jako „síly, u nichž nelze věřit, že budou dodržovat pravidla zdravého rozumu a vlastních zájmů“.
Co dnes moderní lidi tak žene k totalitním hnutím, je všudypřítomná a přibývající samota.
Hannah Arendtová, Původ totalitarismu
Místo toho převládá zjednodušující politika ideologických fantazií a paranoie. Nejvíce oslovuje izolované a osamělé lidi, kteří se ve společnosti ztratili a přišli o naději, že se někdo někdy bude zabývat jejich skutečnými zájmy a problémy. Neustále frustrovaní realitou hledají únik v konspiračních teoriích.
Příběh Hannah Arendtové rezonuje s knihou There Is Nothing For You Here (Tady pro tebe nic není) od Fiony Hillové, která popisuje „zapomenuté“ komunity v deindustrializovaných regionech USA, Velké Británie, Ruska a Německa – tedy v regionech, kde obzvlášť sílí extrémní pravice.
Na počátku 20. století se v Evropě šířily podobné pocity bezmoci spolu s imperialistickým přijetím toho, co Arendtová nazvala „neomezeným úsilím o moc pro moc“. Když se koloniální násilí vrátilo jako bumerang zpět ke svým evropským zdrojům, bezmocní byli přitahováni vůdci, kteří byli archetypem násilného usilování o moc kvůli moci samotné.
Nové víno ve starých lahvích
Neoimperialistické chování americké vlády, která popravuje civilní posádky lodí v mezinárodních vodách a zároveň nasazuje ozbrojené síly v tuzemsku k boji proti kriminalitě, vypadá jako apel na stejné instinkty, o nichž před tři čtvrtě stoletím psala Arendtová.
Bill McKibben o klimatickém aktivismu v éře Trump 2.0
Ale možná nejdůležitější poučení z Původu totalitarismu je snaha porozumět něčemu radikálně novému pomocí zastaralých pojmů – „interpretovat historii pomocí klišé“, jak to Arendtová nazvala. Tváří v tvář novému, šokujícímu stylu politiky je lákavé vysvětlovat jej například jako pouhý nacionalistický exces. Nebo jako pochopitelný projev ekonomického zklamání, který lze snadno vyřešit ekonomickými opatřeními.
Původu totalitarismu vypráví příběh o něčem mnohem větším, než je součet jeho částí, které nabývají strašlivého vlastního života. Arendtová řekla, že snahou o zredukování problému na známé pojmy „už nebyl cítit dopad reality a šok ze zkušenosti“ a lidé nedokázali klást odpor, když to bylo nejvíce potřeba.
Protože je každý člověk z podstaty svého zrození ‚initiem‘, počátkem a nově příchozím na Zemi, mohou lidé převzít iniciativu, stát se začátečníky a stvořit něco nového.
Hannah Arendtová, Vita activa
Ale toto ponaučení platí i pro samotnou ideu totalitarismu. To Arendtové pomohlo pochopit 40. léta 20. století, ale neměli bychom předpokládat, že bude bezezbytku platit i pro rok 2025. Samotný pojem totalitarismus by mohl lidi spíše rozptylovat, než mobilizovat.
Například pokud se tvrzení, že Trumpův populismus je již totalitní, jeví jako přehnaně alarmistické (Arendtová však sama v Původu totalitarismu píše, že samotný jeden příznak, např. antisemitismus, totalitu ještě nedělá – tou je až ztráta základních svobod a násilné potlačení jejich projevu; pozn. PQ), pak rozhodnutí, že tomu tak není, může být zase přehnaně uklidňující. Obojí by mohlo oslabit schopnost lidí reagovat na požadavky současné doby.
Co dělá absence odporu s demokracií?
Místo toho naléhavě potřebujeme to, co Arendtová popsala jako „spontánní, soustředěné čelení realitě a odpor vůči ní – ať už je jakákoli“. Největším ponaučením Původu totalitarismu je to, že nám ukazuje, jak to vypadá.
Hlavní poučení pro rok 2025 se týká jak toho, co Arendtová dělala ve 40. letech, tak i toho, co říkala: aktivně přemýšlet v přítomnosti a snažit se uchopit vznikající „něco“ na základě jeho vlastních kritérií a pojmů – hrozbu, která se formuje, ale která se ještě plně neprojevila.
