Nástup umělé inteligence nepředstavuje podle bývalého technologického ředitele IBM Guntera Duecka největší hrozbu pro lidskou práci. Skutečný problém digitální společnosti podle něj spočívá jinde: v organizacích, které sice shromažďují velké množství dat a inteligence, ale zároveň ji systematicky proměňují v průměrnost.
Na poradě sedí deset inteligentních lidí. Každý z nich má za sebou dlouhá léta studia, zkušeností a profesní praxe. Diskuse se protahuje, prezentace střídá prezentaci a nakonec se zrodí rozhodnutí. Když se ale účastníci po poradě rozcházejí do svých kanceláří, většina z nich má stejný pocit: právě bylo přijato řešení, které není dobré. Přesto se projekt spustí, investice se schválí a strategie se začne realizovat.
Pro německého matematika a technologického filosofa Guntera Duecka je tato situace jedním z nejvýmluvnějších obrazů současné společnosti. Ukazuje totiž paradox, který podle něj charakterizuje moderní organizace: velké instituce jsou schopny shromáždit obrovské množství inteligence, ale zároveň ji systematicky neutralizovat.
Ve veřejných debatách o digitální revoluci se přitom většina pozornosti soustředí jinam. Diskutuje se o schopnostech umělé inteligence, o automatizaci práce nebo o riziku technologické dominance strojů. Dueck však tvrdí, že tato perspektiva může být zavádějící. Největším problémem digitální transformace podle něj není technologie samotná, ale způsob, jakým jsou organizovány lidské instituce.
Technologie jako imitace inteligence
Gunter Dueck patří k autorům, kteří stojí na rozhraní několika světů. Vystudoval matematiku a ekonomii, doktorát získal na univerzitě v Bielefeldu a později působil jako profesor matematiky. V roce 1987 přešel do výzkumného centra IBM v Heidelbergu, kde se věnoval optimalizačním algoritmům a technologickým strategiím firmy. Postupně se stal jedním z elitních technických expertů společnosti – IBM Distinguished Engineer a členem IBM Academy of Technology. Po odchodu z IBM v roce 2011 se začal věnovat psaní a veřejným přednáškám o digitalizaci a budoucnosti práce.
Jeho přístup k umělé inteligenci je pozoruhodně střízlivý. AI podle něj nepředstavuje autonomní inteligenci v lidském smyslu, ale spíše technologické systémy, které napodobují některé aspekty lidského myšlení – zejména rozpoznávání vzorců a statistickou optimalizaci.
Počítače nejsou inteligentní – pouze počítají rychleji.
Gunter Dueck, z přednášky „Schwarmdummheit!“, re:publica 2015
To, že algoritmy dokážou porazit člověka v šachu, analyzovat lékařské snímky nebo generovat programovací kód, proto podle Duecka není důkazem nadlidské inteligence. Je to spíše důsledek kombinace velkých datových souborů a extrémní výpočetní kapacity.
Přesto má tento technologický posun zásadní dopad na strukturu práce. Digitalizace nejprve automatizovala rutinní činnosti – výrobu, logistiku nebo administrativu. Dlouho se předpokládalo, že expertní práce zůstane doménou lidí. Právě tato hranice se však v posledních letech začala posouvat.
Algoritmy dnes dokážou analyzovat právní dokumenty, vyhodnocovat finanční data nebo navrhovat softwarové struktury. Dueck však zdůrazňuje, že technologie přebírá především rutinní část expertní práce. Kreativní formulace problémů, interpretace kontextu a konceptuální inovace zůstávají zatím převážně lidskou doménou.
Stádní hloupost
Právě v tomto bodě Dueck obrací pozornost k organizacím. Technologie podle něj pouze odhaluje hlubší strukturální problém moderní ekonomiky: způsob, jakým velké instituce rozhodují.
Ve své knize Schwarmdumm z roku 2015 popisuje fenomén, který nazývá „stádní hloupost“. Tento pojem označuje paradoxní situaci, kdy skupiny inteligentních lidí produkují rozhodnutí, která jsou ve výsledku méně inteligentní než úsudek jednotlivce.
Stádní hloupost vzniká, když mnoho chytrých lidí společně přijímá rozhodnutí, která by žádný z nich sám nepřijal.
Gunter Dueck, z knihy Schwarmdumm, Campus Verlag, 2012
Mechanismus je přitom relativně jednoduchý. Ve velkých organizacích se rozhodování často neřídí kvalitou argumentů, ale politickými kompromisy, hierarchií a snahou minimalizovat osobní riziko. Jednotliví aktéři proto podporují řešení, která jsou bezpečná a konformní, i když si uvědomují jejich slabiny.
Výsledkem je průměrnost. Organizace zaměstnávají vysoce kvalifikované lidi, ale jejich kolektivní rozhodování často produkuje strategie, které jsou kompromisem mezi mocenskými zájmy jednotlivých oddělení.
Hloupá versus geniální jednoduchost
Dueck tuto logiku ilustruje ještě jedním důležitým rozlišením: mezi „hloupou jednoduchostí“ a „geniální jednoduchostí“.
Hloupá jednoduchost vzniká tehdy, když se složitý problém redukuje na příliš primitivní řešení. Taková řešení jsou administrativně přehledná a snadno komunikovatelná, ale ignorují komplexitu reality.
Geniální jednoduchost oproti tomu vzniká až po hlubokém pochopení problému. Je výsledkem dlouhodobé analýzy, experimentování a iterativního vývoje.
Geniální jednoduchost vypadá snadno – ale je výsledkem velmi tvrdé duševní práce.
Gunter Dueck, z knihy Lean Brain Management, Campus Verlag, 2008
Moderní organizace však podle Duecka produkují spíše první typ jednoduchosti. Manažeři jsou pod tlakem krátkodobých metrik a rychlých výsledků, a proto preferují řešení, která jsou procesně kompatibilní s existující strukturou firmy.
Skutečná inovace přitom často vzniká mimo tyto struktury – v malých týmech, startupech nebo vědeckých laboratořích, kde existuje větší prostor pro experimentování.
Vzdělávání v době algoritmů
Digitalizace má podle Duecka také zásadní dopad na vzdělávání. Tradiční školské systémy jsou stále založeny na modelu industriální společnosti: studenti se učí reprodukovat znalosti, postupy a standardní řešení.
Jenže právě tyto činnosti jsou pro algoritmy relativně snadno automatizovatelné.
Budoucí vzdělávání by se proto mělo více soustředit na kreativitu, interdisciplinární myšlení a schopnost formulovat nové otázky. V době algoritmů se totiž hodnotou nestává reprodukce informací, ale jejich interpretace.
Tento argument má paralely i v současné ekonomické literatuře. Ekonomové Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee například ve své knize The Second Machine Age tvrdí, že digitální ekonomika zvyšuje hodnotu kreativní práce a zároveň automatizuje rutinní činnosti.
Dueck však dodává důležitou poznámku: pokud organizace nedokážou kreativitu podporovat, nebude automatizace nutně znamenat emancipaci práce.
Technologie a smysl práce
Proměna práce má také hlubší kulturní rozměr. Moderní společnost dlouho spojovala identitu člověka s jeho profesí. Sociální status i osobní identita byly definovány odpovědí na otázku „čím se živíš“.
Automatizace však tuto strukturu postupně narušuje. Pokud algoritmy převezmou část expertní práce, může se tradiční profesní identita rozpadnout.
Podobnou otázku formulují i další současní myslitelé práce. Antropolog David Graeber například tvrdil, že moderní ekonomika produkuje velké množství pracovních míst, která postrádají skutečný společenský smysl. Technologie podle něj paradoxně umožňuje tyto práce udržovat, místo aby je eliminovala.
Dueckova perspektiva je méně radikální, ale směřuje podobným směrem: digitalizace nutí společnost znovu promýšlet význam práce, produktivity a užitečnosti.
Problémem není technologie
Nakonec obrací Dueck pozornost zpět k technologiím. Digitální revoluce podle něj nabízí obrovský potenciál. Automatizace může lidem uvolnit ruce od rutinních úkolů a otevřít prostor pro kreativní činnost.
Otázkou však zůstává, zda jsou moderní organizace schopny tento potenciál využít.
Problémem budoucnosti není umělá inteligence. Problémem jsou organizace, které nedokážou využít lidskou inteligenci.
Gunter Dueck, z přednášky o digitalizaci práce
V tomto ohledu se Dueck liší od mnoha technologických futuristů. Zatímco autoři jako Ray Kurzweil vidí hlavní otázku budoucnosti ve vývoji inteligentních strojů, Dueck upozorňuje na mnohem prozaičtější problém: lidské instituce.
Digitální revoluce tak není pouze technologickou transformací. Je především testem schopnosti moderních společností pracovat s lidskou inteligencí.
Inteligence a odvaha
Tento závěr má zajímavou paralelu s filozofií práce Hannah Arendtové. Arendtová ve své knize The Human Condition rozlišovala mezi prací, výrobou a jednáním – přičemž právě jednání, tedy schopnost iniciovat něco nového v politickém a společenském prostoru, považovala za nejvyšší formu lidské aktivity.
Dueckova kritika organizací naznačuje podobnou obavu: moderní instituce mohou být natolik zaměřeny na stabilitu a kontrolu, že potlačují právě schopnost iniciovat něco nového.
Technologie přitom tuto otázku pouze vyostřuje. Digitální nástroje mohou zvýšit produktivitu, ale samy o sobě nevytvářejí kreativitu ani odvahu.
A právě zde se podle Duecka rozhodne, jak bude digitální společnost vypadat.
Pokud organizace dokážou využít lidskou inteligenci, může technologická revoluce otevřít prostor pro novou kreativní ekonomiku. Pokud ne, mohou i ty nejpokročilejší algoritmy pouze prohloubit struktury průměrnosti, které už dnes určují fungování mnoha institucí.
Umělá inteligence tak možná není největší výzvou současnosti. Tou je otázka, zda dokážeme vytvořit organizace, které jsou skutečně inteligentní.
