Jeden z nejbližších Obamových poradců, Ben Rhodes, se ve své aktuální eseji vrací k postavě Roberta McNamary, aby na příkladu Vietnamu ukázal nedokončené americké zúčtování s vírou ve vlastní výjimečnost. Právě tuto slepou skvrnu pak spojuje s opakujícími se intervencemi Spojených států – téma aktuální v souvislosti s americko-izraelským útokem na Írán.
Když se dnes ohlédneme za postavou Roberta McNamary, někdejšího ministra obrany USA během války ve Vietnamu, nejde už jen o historickou rekonstrukci. Jde o diagnózu. Ben Rhodes ve své eseji „An American Reckoning“ (Americké zúčtování) v The New York Review ukazuje, že McNamarovo celoživotní „pokání“ za Vietnam nikdy nedospělo k podstatě problému: ke zpochybnění americké výjimečnosti jako morální licence k vojenským intervencím po celém světě. A právě tento nedokončený intelektuální obrat podle Rhodese pomáhá vysvětlit nejen fiasko Afghánistánu a Iráku, ale i současný rozklad americké demokracie – až po včerejší americko-izraelský útok na Írán.
McNamarova racionalita bez pochybností
McNamara nebyl cynikem typu Henryho Kissingera. Nebyl ani primitivním jestřábem. Byl technokratem – mužem čísel, systémů, optimalizace. Ve druhé světové válce pomáhal plánovat plošné bombardování Japonska, později jako ministr obrany eskaloval válku ve Vietnamu. Když po letech připustil, že „jsme se mýlili, strašlivě mýlili“, šlo o uznání taktických a strategických chyb. Nikoli o zpochybnění samotného práva Spojených států rozhodovat o osudu jiné země.
Rhodes ukazuje, že McNamara dokázal přiznat omyly jako podcenění vietnamského nacionalismu, iluzornost „domino teorie“ nebo lhaní americké veřejnosti. Nikdy však neřekl: „Neměli jsme tam vůbec být.“
Právě tato absence je klíčová. McNamara nedokázal nahlédnout americkou roli očima Vietnamců. Nedokázal si představit, že z jejich perspektivy šlo o pokračování kolonialismu jinými prostředky. Když mu vietnamský generál Võ Nguyên Giáp po válce řekl, že Američané byli správně chápáni jako neoimperialisté, McNamara se urazil. „Absolutně ne,“ reagoval. Giap jen suše odpověděl: „Promiňte, ale my jsme vás pochopili správně.“
Slepota vyjímečnosti
Rhodes problém rozšiřuje i mimo samotnou osobu McNamary. Americká výjimečnost – přesvědčení, že Spojené státy mají zvláštní morální poslání ve světě – se stala ideologickým podhoubím, z něhož vzešly intervence ve Vietnamu, Iráku i Afghánistánu. Nešlo primárně o chybnou strategii. Šlo o předpoklad legitimity. O logický důsledek.
Tento předpoklad vede ke zvláštní schizofrenii: Spojené státy mohou hlásat právo národů na sebeurčení a současně podporovat autoritářské režimy, které jsou na jejich pomoci existenčně závislé; mohou odsuzovat válečné zločiny protivníků a zároveň zpochybňovat jurisdikci mezinárodních soudů vůči svým spojencům; mohou mluvit o „řádu založeném na pravidlech“ a zároveň si pro sebe nárokovat výjimky.
Rhodes ve své eseji přiznává, že i on sám – jako člen Obamovy administrativy – dlouho věřil v dobré úmysly Ameriky. Až pád Kábulu v roce 2021 jej přiměl pochopit, že dobré úmysly nezaručují morální oprávněnost ani nepřinášejí dobré důsledky. V zasedacích místnostech ve Washingtonu podle něj často chyběli ti, jichž se rozhodnutí týkala nejvíce: Afghánci, kteří následky americké politiky odnášeli.
Tato absence „druhého hlasu“ je symptomatická. Impérium se rozhoduje samo o sobě – bez účasti těch, jichž se rozhodnutí týká nejvíce.
Od zahraniční agrese k domácímu autoritářství
Rhodesova teze jde jaště dál: nástroje a mentalita používané v zahraničních intervencích se postupně vracejí do domácí politiky. Aparát „boje proti terorismu“, rozšířené pravomoci exekutivy, militarizace bezpečnostních složek – všechny tyto represivní nástroje přerostly svůj původní kontext a posílily prezidentskou moc.
Výjimečnost se tak přelévá ze zahraniční politiky i do domácí politiky. Pokud je národ nositelem výjimečné pravdy, musí být výjimečná i jeho vláda. A pokud může stát výjimečná země nad mezinárodním právem, může stát i výjimečný prezident nad zákony.
Rhodes tak spojuje dvě roviny: selhání amerického liberalismu v zahraniční politice a současnou krizi demokracie v USA. Vietnam nebyl jen geopolitickou chybou: byl symptomem hlubšího přesvědčení, že moc sama o sobě legitimizuje své použití.
Írán 2026: opakování vzorce?
Útok na Írán zahájený 28. února 2026 koalicí USA a Izraele nelze hodnotit bez této historické perspektivy. Bez ohledu na konkrétní bezpečnostní argumenty – otázku jaderného programu, regionální destabilizace či podpory ozbrojených skupin – se nabízí základní otázka: je zásah výrazem nutnosti, nebo opět jen předpokládá legitimitu?
Z dosavadního vývoje vyplývají tři paralely s minulostí:
- Rámování agrese jako nevyhnutelnosti – stejně jako ve Vietnamu či Iráku je intervence prezentována jako poslední možnost, jako obrana před hrozbou, která „nesnese odkladu“. Jazyk nutnosti vytváří morální tlak, jenž vylučuje veřejnou debatu.
- Víra v kontrolu eskalace – historie amerických intervencí je historií podceněných následků. Bombardování Severního Vietnamu mělo zlomit vůli protivníka – místo toho ji posílilo. Invaze do Iráku měla přinést stabilitu – místo toho otevřela prostor sektářskému násilí. Útok na Írán, regionální mocnost s rozsáhlými asymetrickými kapacitami, mohou podobně spustit řetězec nepředvídatelných reakcí v Libanonu, Iráku, Jemenu či v Perském zálivu.
- Absence perspektivy „druhých“ – klíčová otázka zní: je americká politika schopna nahlédnout situaci očima Íránců – nejen režimu, ale především společnosti? Vnímá, jak zásahy zvenčí historicky posilovaly radikální proudy a oslabovaly reformní síly? Nebo opět rozhoduje bez těch, jichž se rozhodnutí týkají nejvíce?
Rhodes by pravděpodobně odpověděl, že bez zpochybnění samotné premisy výjimečnosti nelze na tyto otázky vůbec uspokojivě odpovědět.
Morální koherence jako podmínka legitimity
Další rozměr, který je v kontextu Íránu zásadní, je otázka dvojího metru. Pokud Spojené státy současně obhajují mezinárodní právo v jedné části světa a relativizují jej v jiné, jejich morální argumentace ztrácí na přesvědčivosti. Rhodes upozorňuje, že hodnoty nelze uplatňovat účelově a selektivně – nelze být zastáncem rovnosti doma a ignorovat ji jinde, aniž by si toho svět a domácí veřejnost všimly,
V případě Íránu to znamená, že jakákoli operace, která postrádá jasné mezinárodněprávní ukotvení a širší multilaterální podporu, jen dále oslabuje normativní a morální rámec, na něž se Západ odvolává.
Co by znamenalo skutečné zúčtování?
Skutečné „americké zúčtování“, po němž Rhodes volá, by neznamenalo rezignaci na mezinárodní angažovanost. Znamenalo by však tři věci:
- Odmítnutí presumpce nároku – USA nemají apriorní právo formovat politický vývoj jiných zemí.
- Rovnost před pravidly – mezinárodní právo musí platit i pro USA a jejich spojence.
- Pluralitu perspektiv – rozhodování o intervencích musí zahrnovat hlas těch, kteří ponesou následky.
Bez těchto kroků hrozí, že Írán 2026 bude jen další kapitolou dlouhého příběhu, v němž se moc zaměňuje za legitimitu a síla za moudrost.
Stále unikající poučení
McNamara se celý život snažil pochopit, jak k fiasku ve Vietnamu vůbec mohlo dojít. Přiznal chyby, ale nikdy plně nepřijal, že už samotný vstup do války byl výrazem mylné víry v americkou výjimečnost. Rhodes naznačuje, že právě tato absence americké sebereflexe umožňuje neustálé opakování téhož vzorce.
Útok na Írán tak není izolovanou událostí. Je testem, zda Spojené státy dokážou překročit vlastní historickou slepotu. Zda dokážou rozlišit mezi obranou a dominancí, mezi solidaritou a hegemonní kontrolou.
Pokud ne, může se znovu potvrdit věta generála Giápa: „My jsme vás pochopili správně.“ A to by nebyla jen historická ironie. Byla by to geopolitická diagnóza.
Esej Bena Rhodese vyšla 26. února, tedy pouhé dva dny před americko-izraelským útokem na Írán.
