Slavoj Žižek vidí v Trumpově bezpečnostní doktríně manifest zániku civilizace. Ukazuje, že se za patosem „America First“ skrývá projekt, který Evropě upírá právo být samostatným politickým a civilizačním subjektem a redukuje politiku na kombinaci hrubé síly a peněz.
Amerika jako „United States of Civilizational Erasure“
Proslulý slovinský filosof a psychoanalytik Slavoj Žižek popisuje současné Spojené státy v Trumpově éře zkratkou USCE – „United States of Civilizational Erasure“ (USCE), tedy Spojené státy civilizačního vyhlazení. Zkratka se zrodila při čtení nové Národní bezpečnostní strategie USA, v níž se Trumpovy náhodné výkřiky a improvizace zhmotnily ve formě strukturovaného ideologického dokumentu. V této podobě už nejde pouze o bizarní excesy, ale o koherentní plán, který paradoxně naplňuje právě to, z čeho Trump obviňuje Evropu – „vymazání“ civilizace.
Žižek připomíná, že se destruktivní vektor současné americké extrémní pravice neomezuje útokem na vědu či nezávislá média, ale je namířen proti celé naši kultuře jako takové. Trumpova snaha politicky kolonizovat Hollywood, jeho protežování „patriotických“ tváří a zásahy do institucí typu Kennedy Center ukazují paranoiu před autonomní kulturou, jež by mohla zpochybňovat jeho populistickou hegemonii. V tomto kontextu se jako ultimátní obraz zničené civilizace jeví dlouhý dronový záběr na trosky Gazy – vizuální svědectví, že moderní moc je schopna proměnit celé území v laboratorní scénu totální devastace.
Zánik Evropy jako obsesivní fantasma
V pasážích věnovaných Číně je dokument relativně racionální: pojmenovává snahu brzdit čínský vliv a zároveň zachovat ekonomickou provázanost a statu quo kolem Tchaj-wanu. Právě na tomto pozadí vyniká Žižekem zdůrazňovaná iracionalita, s níž Trumpova strategie útočí na Evropu – nikoli jen jako na geopolitického konkurenta, ale jako na fantasma civilizačního rozkladu, migrací, „woke“ kultury a úpadku porodnosti.
Žižek ukazuje, že v Trumpově rétorice je Evropská unie symbolem všeho, co údajně dusí svobodu: nadnárodní instituce, regulace, multikulturalismus, „cancel culture“ a „ztráta identity“. V této rétorice se mísí fóbie z demografického vývoje (strach z vymírání) s moralistním resentimentem vůči jakékoli politice, která by bránila národní většiny i před jejími vlastními destruktivními impulzy.
Ukrajina: performativní proroctví porážky
V části věnované Ukrajině Žižek vysvětluje, jak Trumpovo „realistické“ hodnocení ruské agrese funguje jako performativní proroctví. Když strategie tvrdí, že Ukrajina nemůže válku vyhrát, nejde o neutrální diagnózu, ale o přání, aby prohrála co nejrychleji – aby se konflikt uzavřel v podobě, která stabilizuje vztahy mezi Ruskem a USA a uvolní tak Evropě ruce pro jiné priority, zejména ekonomické.
Žižek podtrhuje, že Trumpova doktrína přisuzuje vinu za pokračování války především Evropě: „nestabilním menšinovým vládám“, bruselské byrokracii a „zkorumpovanému ukrajinskému vedení“. Tím přebírá narativ, který se překvapivě blíží části „realistické“ levice – představa, že Rusko i „lid Ukrajiny“ si přejí mír, kdežto EU a kyjevská elita prodlužují konflikt z ideologické zaslepenosti. V okamžiku, kdy Washington začne Evropu obviňovat z blokování míru, však nejde o popis stavu, nýbrž o signál změny vlastní pozice – o krok směrem k tomu, že se právě USA stanou tím aktérem, který Ukrajinu „obětuje“ na oltář nové mocenské rovnováhy.
Trump a Evropa: kritika, která sama ničí to, co údajně brání
Podle Žižeka funguje Trumpova kritika Evropy jako zvláštní ideologická inverze. Navenek jde o obhajobu „velké evropské civilizace“ proti dekadenci EU, migraci a liberalismu; ve skutečnosti však tato kritika Evropě upírá právo být autonomním subjektem a předepisuje jí, čím má být: volnou soustavou nacionalistických států, které se neustále předhánějí v loajalitě k americké hegemonii.
Tím se vysvětluje, proč Trump nachází společný jazyk s evropskou krajní pravicí – od euroskeptických stran přes antiimigrační populisty až po konzervativní „obránce tradice“. Ideologický most mezi MAGA a evropskými nacionalisty je jasný: odpor k EU jako politickému projektu, obsedantní fixace na migraci z „neevropských“ zemí a fantasma návratu k „normální“ národní suverenitě, která se ovšem v praxi stává suverenitou omezenou Washingtonem a logikou globálního trhu.
„Objektivní sociální demokracie“ a evropský paradox
Klíčovou roli v Žižkově argumentaci hraje pojem, který si půjčuje od Petera Sloterdijka: „objektivní sociální demokracie“. Nejde o konkrétní stranu, ale o historicky vzniklý komplex institucí – daňový stát, právní stát, sociální a „terapeutický“ stát – které strukturují evropské společnosti bez ohledu na aktuální vládní koalice. Právě tyto struktury, v nichž se propojuje kapitalismus s robustními veřejnými službami a sociálními právy, je podle Žižka tím, co Trump s Putinem na Evropě tolik nenávidí.
Nová bezpečnostní strategie USA a Evropa
Trump má v jistém smyslu pravdu: evropská „objektivní sociální demokracie“ skutečně dosáhla svých hranic. Není možné se k ní přímo vrátit. Stojíme před brutálním rozhodnutím: buď se tohoto snu prostě vzdáme, smíříme se s úpadkem evropské civilizace a vydáme se na cestu nové barbarství à la Trump. Nebo se postavíme před obtížný úkol překonat evropskou civilizaci – v duchu Hegelovy negace: necháme ji za sebou – „negujeme“ ji – a zároveň ji zachováme tím, že ji povzneseme na jinou, vyšší úroveň. Ano, Evropa je zmatená a dezorganizovaná. Má sklon k nadměrné regulaci, někdy i v morálním smyslu. Projevuje soucit s Gazou, ale nic nedělá. To vše však pouze odráží její neschopnost prosadit se v novém barbarství à la Trump. USA ve skutečnosti požadují, aby Evropa vymazala své civilizační dědictví a hledala si místo v novém světovém řádu, který provozuje politiku jako obchod a v němž je hrubá síla ospravedlňována primitivní ideologií. I když Trump často nesouhlasí s Ruskem a považuje Čínu za největší hrozbu pro nadvládu USA, nyní dal jasně najevo, že všichni obývají stejný ideologický prostor založený na surové ekonomické a vojenské moci. Pokud jde o Ukrajinu, Trump se sice stále snaží vyjednat dobrý obchod, ale hlouběji je spojen s Putinem. Všechny jeho stížnosti na slabost Evropy jen ukazují, že v jeho novém světě není místo pro evropskou civilizaci. To je svět USCE.
Slavoj Žížek
Evropská „objektivní sociální demokracie“ naráží na své limity, nelze se k ní prostě vrátit nostalgickým gestem. Žižek ale odmítá dvojí špatnou volbu – buď na tento sen rezignovat a přejít do stavu „trumpovského barbarství“, nebo se tvářit, že stačí povrchní kosmetické reformy. V hegelovském duchu mluví o nutnosti „Aufhebung“: překonání evropské civilizace v tom smyslu, že se její emancipatorní jádro zachová a přenese na vyšší úroveň, zatímco kompromisy s neoliberální globalizací a postdemokratickým řízením společnosti budou radikálně odstraněny.
„Aufhebung“ dle Hegela
Hegelovské „Aufhebung“ je jeden z nejdůležitějších a zároveň nejzrádnějších pojmů Hegelovy filosofie, protože v sobě záměrně spojuje několik protichůdných významů najednou. Označuje dialektický proces, v němž je určitá forma zároveň zrušena, zachována a povýšena na vyšší úroveň. Nejde o prosté odstranění, ale o překonání, při němž se ruší nedostatečnost původního stavu, zatímco jeho podstatný obsah je uchován a integrován do komplexnějšího celku. „Aufhebung“ tak vyjadřuje způsob, jakým se podle Hegela uskutečňuje vývoj pojmů, vědomí i dějin jako racionálního procesu.
Závěrečná diagnóza: svět USCE a bezdomovectví Evropy
Žižekova závěrečná teze je neúprosná: v nové Trumpově doktríně není pro Evropu, jako pro samostatnou civilizační entitu, místo. Má být buď redukována na zónu obchodních příležitostí a vojensky spravovanou periferii americko-ruského vyjednávání, nebo umravněna jako neposlušný mladší partner, který se má vzdát svých univerzalistických ambicí. To, co dokument slibuje – posílení evropské suverenity – se tak mění ve svůj opak: Evropa má být „suverénní“ pouze jako soubor poslušných národních států v rámci světa, který Žižek shrnuje ve zkratce USCE.
V této konfiguraci se USA, Rusko a Čína ocitají ve sdíleném ideologickém prostoru, založeném na hrubé ekonomické a vojenské moci s minimem normativních závazků. Vztah k Ukrajině je zde typický: otázka spravedlnosti či sebeurčení je podřízena tomu, jaký „deal“ lze prosadit, aby nevznikly nové náklady a aby se vnitřní publikum mohlo přesvědčit, že jeho civilizační mise pokračuje.
Slavoj Žižek je slovinský filozof, psychoanalytik a kulturní teoretik, často spojovaný s radikální levicí a kritickou teorií. Vystudoval filozofii a sociologii na Univerzitě v Lublani, kde získal titul Ph.D., později si přidal i doktorát z psychoanalýzy na Université Paris VIII ve francouzské lacanovské tradici. Mezinárodně se prosadil knihou The Sublime Object of Ideology (1989), k jeho klíčovým titulům patří také The Ticklish Subject, Welcome to the Desert of the Real, Violence či Less Than Nothing, v nichž propojuje Hegela, Marxe a Lacana při analýze ideologie a současného kapitalismu. Působí mimo jiné na Birkbeck Institute for the Humanities v Londýně a je považován za jednoho z nejznámějších současných veřejných intelektuálů, ceněného i za filmové eseje typu The Pervert’s Guide to Cinema. Zajímavá je i jeho krátká prezidentská kandidatura ve Slovinsku po pádu komunismu a také výrazný, „showmanský“ rétorický styl plný filmových odkazů, díky němuž bývá označován za „rockovou hvězdu filozofie“.
