Klimatická krize eskaluje – a lidstvo čelí dalšímu nebezpečí: narůstá rychlost vymírání druhů. Biolog Matthias Glaubrecht vysvětluje, jak dramatická tato situace je.
Země se ohřívá a důsledky této člověkem způsobené katastrofy jsou stále zjevnější. Současně však lidstvo způsobuje další ekologickou katastrofu, která je mnohem méně viditelná, jak upozorňuje biolog Matthias Glaubrecht: živočišné a rostlinné druhy masivně vymírají.
Ochrana přírody nám šetří miliardy
Proč rychle mizící biodiverzita ohrožuje existenci lidské civilizace? Co je třeba udělat proti vymírání druhů? Mají plány Elona Muska na kolonizaci Marsu nějakou šanci na realizaci? Na tyto otázky odpovídá v rozhovoru Matthias Glaubrecht.
T-Online: Ve své nové knize „Das stille Sterben der Natur“ (Tiché umírání přírody) nyní varujete před další existenční hrozbou: vymíráním druhů. Jak moc je situace kritická?
Matthias Glaubrecht: Situace je hodně kritická. Doslova si řežeme větev, na které sedíme. Ano, klimatická krize ohrožuje i naši civilizaci, ale musíme si naléhavě položit otázku, zda máme veškerou energii soustředit pouze na tento problém.
Jaká je vaše rada?
To by byla vážná chyba. Protože i bez globálního oteplování druhy masově vymírají a populace zvířat a rostlin se zmenšují. Jen jeden příklad za všechny: právě byla zveřejněna studie o vývoji populací stovek druhů motýlů v Severní Americe za posledních 20 let – podle ní se jejich populace zmenšily o více než 20 %. Někomu to může připadat banální, ale motýli jsou opylovači, podobně jako divoké včely a další druhy hmyzu, které nutně potřebujeme. Už to samo o sobě představuje obrovský problém. Příroda však ve skutečnosti umírá spíše nenápadně, odtud název mé knihy.
Klimatická krize může zničit kapitalismus, varuje expert
Klíčovým slovem je zde biologická rozmanitost neboli biodiverzita: proč je pro nás tak důležitá?
Biodiverzita je naší životní pojistkou a my ji v současné době ohrožujeme. Všichni potřebujeme fungující ekosystémy, protože jsou zárukou nejen naší potravy, ale také našeho zdraví. Zachování biologické rozmanitosti proto není jen jakýmsi koníčkem výzkumníků, jako jsem já, a ekologů, ale bezprostředně se týká naprosto každého člověka. Bez ekosystémů, které se vyvinuly v průběhu evoluce, by naše planeta nebyla tím, čím je: naším domovem. Jediným domovem.
Existují různá čísla, která měří vymírání druhů. Jaký rozsah je podle vás reálný?
Během několika příštích desetiletí by mohly zmizet až dva miliony živočišných a rostlinných druhů. Předvídat budoucí vývoj je obtížné, protože v něm hraje roli mnoho faktorů. Není však pochyb o tom, že trend je jasný: biodiverzita velmi vážně ohrožena a příroda bojuje o holé přežití.
Ekologické systémy jsou složité, od jakého bodu se nachází ve stavu ohrožení?
To je dobrá otázka. Představme si ekosystém jako jakýsi visutý most: můžete přeříznout jedno nebo dvě ocelová lana, aniž by se celý systém zhroutil. Pokud to ale přeženete, zbytek lan se přetrhne a most se zřítí. Zpočátku se však jedná o postupný proces, podobně jako u našeho zdraví. Prvních varovných signálů svého těla si sotva všimneme a ignorujeme je, ale později se problémy už jen stupňují.
Ochrana druhu se přece již uplatňuje, proč jsou úspěchy poměrně zanedbatelné?
Často se jednalo o čistě druhovou ochranu, nikoliv však o skutečnou ochranu přírody a životního prostředí. Hodně jsme se zaměřili na několik charismatických druhů zvířat, jako jsou sloni, pandy, lední medvědi a tygři – vlajkové lodi ochrany druhů. Existuje však řada dalších živočišných a rostlinných druhů, které jsou hodně důležité pro funkční biodiverzitu. A i zamýšlená záchrana tygra je pouze zdánlivá.
Rockström: „Bojujeme právě naši poslední bitvu o klima a planetu“
Jak to myslíte?
Tygr jako druh určitě nevyhyne, i když se jeho populace ve volné přírodě zmenšila ze 100 000 na něco málo přes 4 000 zvířat. V amerických soukromých domácnostech je jich nyní více, než kolik jich zůstalo ve volné přírodě v Asii. Tygr s námi zůstane díky chovu v zoologických zahradách, ale ve svém původním prostředí už dávno nehraje funkční roli a – s výjimkou několika národních parků – je dávno ekologicky mrtvý. To je nejen smutné, ale škodí to i biotopům.
Přeměna planety lidským druhem je také označována jako antropocén – „věk člověka“. Je to smysluplný termín?
Ano, protože my lidé nyní už ovlivňujeme celou Zemi a její vývoj. Skutečná divočina v dnešní době téměř neexistuje, nezbylo z ní téměř nic. Dokonce i v odlehlých oblastech se příroda zdá být nedotčená jen zdánlivě. V mnoha případech však ustoupila kultivované krajině, což má mnoho negativních důsledků. V důsledku našeho využívání – od kácení pralesů až po průmyslové zemědělství – dochází k obrovskému vymírání druhů, za které je zodpovědný jen a pouze člověk. O to závažnější je, že biologie má takový deficit.
V jakém smyslu?
Vědní obory, které se zabývají klimatickou krizí a jejími dopady, jsou poměrně dobře vybaveny. To je dobře a to je také v pořádku. Protože klima je nesmírně složitý problém. Ale jako biolog bych řekl, že biodiverzita je ještě složitější a procesům s ní spojeným rozumíme ještě mnohem méně. Je to dáno i tím, že je mnohem méně vědců, výzkumných institucí a finanční podpory. Jen si vzpomeňte, kolik se jen v Německu investuje do výzkumu polárních a mořských oblastí ve srovnání například s výzkumem biodiverzity na souši a ve sladkovodních systémech? Na biosystematiku a ekologii zbývá směšně málo. Místo abychom investovali do výzkumu biodiverzity – tedy do našich „bionautů“, jak jsem si je zvykl nazývat – investujeme bohužel až příliš mnoho do astronautů.
„Bionauti“ podle pojmu „astronauti“?
Ano, jen si představte, že by NASA v těchto dnech oznámila objev mimozemského života. Částky, které by byly uvolněny na výzkum, by byly závratné. Za posledních 250 let biosystematického výzkumu jsme pečlivě popsali asi dva miliony živočišných a rostlinných druhů na této planetě, ale odhadujeme, že jich je osm milionů. Na jejich dokumentaci bychom potřebovali úsilí NASA. Druhová ochrana se v současnosti zaměřuje pouze na přibližně 160 000 druhů, tedy ani ne na desetinu popsaných druhů. To je přece vtip. Druhy vymřou dříve, než se o jejich existenci na naší planetě vůbec dozvíme. Jsme však ochotni vynakládat obrovské částky na hledání mimozemského života, místo abychom nejprve zkoumali život na naší vlastní planetě.
Biolog Matthias Glaubrecht: Proč jsou epidemie stále častější?
Díváte se tedy na investice do cestování do vesmíru kriticky?
Jsou to dost špatně investované peníze – právě proto, že se často jedná o veřejné prostředky na výzkum. Jen plánované zřícení Mezinárodní vesmírné stanice bude za několik let stát kolem jedné miliardy dolarů – alespoň takový je odhad. Žádosti biologů o výzkum života na Zemi jsou oproti tomu zamítány po tuctech, dost často proto, že není dostatek peněz. Moje kritika vědní politiky a řízení vědy spočívá v tom, že nikdo nehledí na to, na co se peníze skutečně vynakládají. Satelity na sledování planetárních procesů a sběr dat, to ano, velmi ochotně – ale také posíláme do vesmíru teleskopy, sondy a astronauty a zároveň ničíme Zemi.
Elon Musk chce pravděpodobně ovládnout Mars jako jakousi „náhradu Země“.
Tak to Elonu Muskovi přeji hodně štěstí, protože to bude velký propadák. Což vám potvrdí každý evoluční biolog. Lidstvo jako „multiplanetární druh“? To je naprosté šílenství. Elon Musk, Jeff Bezos a další nejsou se svými nápady nic víc než krysaři moderny. Lidstvo nebude moci trvale žít na Měsíci, Marsu ani na žádné jiné vzdálené planetě. Proxima Centauri b je zatím nejbližší exoplanetou a ta se nachází ve vzdálenosti asi čtyř světelných let.
Jeden světelný rok odpovídá 9,46 bilionu kilometrů.
Vzhledem k problémům, kterým lidstvo na Zemi čelí, je zcela nesmyslné o takových myšlenkách vůbec uvažovat. Nemůžeme utéct. Mnohem smysluplnější je zkoumat naši planetu a její druhy. A především je chránit.
Co tedy dělat?
Musíme vše přehodnotit. Politiku, společnost, ekonomiku, ale i vědu. Takhle to prostě dál nejde. Uvedu příklad: Německo je nesmírně hrdé na své Waddenské moře, jehož části jsou nyní chráněny jako národní park a přírodní rezervace. Ale i tam je povolen lov vlečnými sítěmi při dně. Půda se tam převrací častěji, než by to dělal jakýkoliv rozumně uvažující zemědělec na svém poli. Takové praktiky a „paper parks“, které existují pouze na papíře, musíme podrobit důkladné kontrole. Na příliš mnoha místech jsme krajinu vykáceli, trávíme ji, přehnojujeme. To musíme urgentně změnit.
Chceme-li vyřešit klimatickou krizi, musíme nejprve vyřešit individualismus
Máte nějaké konkrétní návrhy?
V podstatě potřebujeme velkou demokratickou diskusi. Chceme i nadále tolerovat drancování přírody? Potraviny a voda, zdraví a blahobyt závisí na zdravých ekosystémech. V praktické rovině potřebujeme novou koncepci chráněných území. Stávající chráněná území jsou příliš malá a roztříštěná; potřebujeme je propojit zelenými koridory v renaturalizované krajině. Kromě toho příliš zřídka plní svou základní funkci – totiž ochranu živočichů a rostlin před hospodářským využíváním. Často se jedná spíše o „zbytkové využití půdy“ než o skutečnou ochranu přírody.
Souvisí tedy nakonec tyto problémy s využitím omezeného povrchu Země?
Přesně tak. Hlavní příčinou úbytku druhů je změna využívání půdy člověkem, nikoliv změna klimatu. Obnovitelné zdroje energie totiž vedle produkce potravin vytvářejí další tlak na krajinu, protože větrné turbíny a solární elektrárny zabírají stále více místa. Na světě navíc již nyní žije osm miliard lidí a tento trend má rostoucí tendenci. Za několik desetiletí se počet obyvatel světa pravděpodobně opět sníží, ale do té doby se zvýší tlak na zbývající přírodu a chráněná území a mnoho přírodního bohatství bude ztraceno. Možná až příliš mnoho.
Takže to nejhorší teprve přijde?
O „velkém zrychlení“ hovoříme již od druhé poloviny 20. století. Téměř všechny parametry, které můžeme měřit, se zvyšují: spotřeba vody, papíru nebo energie, emise CO2 a světová populace. Žijeme si nad poměry, musíme omezit své sobectví vůči ostatním druhům. V našem vlastním zájmu: kvůli samotnému přežití.
Je snad nadměrné vykořisťování součástí lidské přirozenosti?
Obávám se, že ano. Jsme však také racionální bytosti. Když lidé kdysi dávno opouštěli Afriku, bylo jich pravděpodobně jen několik set až možná tisíc jedinců, tedy ne více, než se dnes vejde do jednoho či dvou plných meziměstských vlaků. Přišli jako mrchožrouti, lovci a sběrači. Co se mezitím stalo? Velcí savci doby ledové, jako mamut a nosorožec srstnatý, byli zlikvidováni naším druhem, nikoliv klimatem, a pak jsme se rozšířili po celém světě. Nyní jsme spotřebou zdrojů tuto planetu vytlačili až na úplný limit, ale máme příležitost napravit minulé chyby. Inteligentními rozhodnutími, jako je například komplexní renaturalizace.
Jak se Green Deal stává hračkou extremistů
Zůstáváte tedy optimistou?
S námi lidmi to je jako s tygrem. Jako živočišný druh pravděpodobně v dohledné době zcela nevymřeme, i když budeme nadále zhoršovat klima a vést válku proti přírodě. Naše civilizace však zanikne a s ní vymře i velká část lidstva, i když pár lidí někde v odlehlých oblastech světa přežije. Byl bych raději, kdybychom se vydali lepší cestou.
Matthias Glaubrecht je evoluční biolog, biosystematik a profesor biodiverzity na univerzitě v Hamburku. Glaubrecht je také vědeckým ředitelem projektu Evolutioneum/New Natural History Museum Hamburg při Leibnizově institutu pro analýzu změn biodiverzity. Biolog je autorem řady knih, jako například „Das Ende der Evolution. Der Mensch und die Vernichtung der Arten“ (2019, Konec evoluce. Člověk a ničení druhů) a právě vydal knihu „Das stille Sterben der Natur: Wie wir die Artenvielfalt und uns selbst retten“ (Tiché umírání přírody. Jak můžeme zachránit biodiverzitu a tím i sami sebe).
